Epizoda I. - stavba základny Tak tady to bude!
První fáze našeho pobytu na planetě znamenala výstavbu základny, ze které mohly být podnikány další výpravy po povrchu. Úkolu se dobrovolně a s nasazením života a všeho ostatního (kromě rýče, jehož nasazení nám opakovaně činilo problémy) ujala desítka hrdinů jejichž jména buďte navždy zapsána do dějin Všehomíra - Bant, Čáp, Huhu, Hynek, Jauvajz, Jerry, Kawi, Renča, Stopař a Vojta.
Po důkladném výběru místa, jež splňovalo veškeré parametry mimozemské základny, pod vedením palubního důstojníka Stopaře, který provedl snímkování ještě při proletu nd planetou, začala první fáze stavby. Speciálním vznášedlem značky Favorit jsme na místo dopravili potřebné vybavení a protože některé okolnosti zdržely dovoz základního materiálu - sedmimetrových tyčí - soustředila se práce zejména do dvou oblastí. První bylo zřízení vysoce účinných latrín (high performance), o jejichž selhání bude dále řeč, druhým pak kácení užitečných soušek, jehož se ujal s vervou přímo nadpozemskou lodní důstojník Vojta. Nezbývá než citovat slova jednoho z jeho zdrcených pomocníků po návratu z mise:  Je to šílenec, vběhl do lesa a kácel sám pilou jeden strom za druhým a my jsme ho ani nestíhali následovat. Nedalo se to zastavit, mohli jsme jen osekávat poražené stromy a postupovat hlouběji do džungle za hrozivým strojem na kácení. Nakonec jsme většinu stromů museli nechat v lese protože jsme postoupili tak hluboko, že už jsme nedokázali najít cestu ke všem pokáceným souškám a byli jsme rádi, že jsme vůbec nalezli cestu ven.
Větší než obvykle
Třetího dne přece jenom dorazily ze zemědělského družstva týpákovky a protože latríny už byly hotové a kácet s Vojtou nikdo nechtěl, soustředili jsme se na stavbu ústředního středobodu tábora - kuchyně, před kterou bylo možno letos díky zvýšenému pultu výborně zevlovat (opět citace klasika: Hastrmane octomile, dej nám kůži na buben. Navrhuji zevlovati skoro celý den!) a celkově lze říct, že se nám, patrně vlivem snížené gravitace, nějak nafoukla, takže mimo skladování potravin a vaření umožňovala také tančení, přespání všech táborníků nebo zaparkování osobního automobilu. Usazením pirátské truhlice na naše bílé zlato skončila (ale až za několik dní) stavba, ale my se musíme vrátit k týpí, která jsme jako každý rok rozvinuli doslova na zelené louce.
Nebýt Hyňase, byl by na tom Hyňas líp
 Naší výhodou oproti minulým létům byla přítomnost Hyňase - dá se říct, že nebýt jeho, stavěli bychom týpí asi třikrát déle. Přestože se známe už deset let, překvapil nás zase novými fintičkami pro stavbu a vypnutí plachty a šlo nám to pěkně od ruky až do chvíle, kdy jsme narazili na nový sedmimetrák, ve kterém měli bydlet na táboře kluci. Víc času než samotná stavba nám totiž zabralo přemítání, zda špatně vypnutou plachtu shodit a začít se stavbou od začátku nebo ne. Když jsme se nakonec rozhodli, že týpí shodíme a začneme nanovo, přiznal se nám Hyňas, že už aspoň čtyři roky se mu tohle nestalo a letošní bourání ho tak otrávilo, že už s ním až do večeře nebyla moc řeč.
Pojďte pane, budeme si hrát!
A došlo i na hry. Nebylo jich sice extra moc, vlastně jich vůbec nebylo moc a dokonce by se dalo říct, že byly jenom tři. První byla noční a protože planetu přepadli mimozemšťané s nevídanou silou, nezbývalo nám, než se rozhodnout, jaká tři sdělení chceme před svým zánikem sdělit lidstvu. Tak snad budou pro lidstvo třeba zrovna ty následující přínosem, posuďte sami: - Snažte se prožívat každý okamžik, vstávejte s pocitem, že právě tento den je vás poslední.
- Stará rýže není dobrá.
- Peníze nejsou všechno!
- Fuj sádlo, jam forever.
- Sádlo!
- Buďte přátelští, respektujte lidi kolem sebe.
- HC Kometa forever!
 Podivné zvuky z lesa a tvorové se skleněnýma očima a gumovýma tvářema nikoho nevyděsili a tak jsme zemřeli až za svítání. Druhá hra byla o poznání filozofičtější. Na každého, kdo se za své já nesytděl, prozradila něco o jeho hodnotách. A tak jsme se dozvěděli, že si občas lidi pletou Čápa a Hynka a taky Kawi se Stopařem, ale Jerryho si nesplete nikdy nikdo. Do třetice jsme se cvičili v práci s robotickou rukou na počest raketoplánů Atlantis, Columbia, Discovery, Endeavour a Challenger - dvěma robotickýma rukama jsme si z ešusů navzájem kradli  drahocennou surovinu a když to bylo nejnapínavější, Hyňas zjistil, že jedna ruka funguje hůř než druhá a tím pádem de facto prohlásil celou hru za neplatnou.
Strážov vs. Zlatomlejn
Poslední velká událost na stavěčce bylo koupání na Taurisu v podivné kapalině, která vzdáleně připomínala vodu. Každý si mohl vybrat ze zelené hmoty v nádrži pojmenované Zlatomlejn a hmoty hnědé ve Strážově. Boje o to, kam se půjdeme koupat, byly na denním pořádku, zvláště když cest k oběma rybníkům bylo hned několik. Schizma se pak táhlo až do posledních dní bouračky.
Epizoda II. - 36 vysílačů
 Kdo je to Vlasák?
Jako první dorazil na tábor Vojtaso s rodiči a sestrou. Naše počáteční obavy, že by třeba nemuseli tábořiště podle mapky najít, rychle opadly, když nám prozradil, že všichni aktivně hrají geocashing a v práci s mapou nás strčí do kapsy všech 10. Druhým příjemným překvapením byla dvoulitrová láhev kofoly, po které jsme lačně sáhli, vyprahlí osmi dny práce a chatrné stravy (viz o čtyři odstavce výše výroky pro lidstvo). Snadno jsme se přesvědčili, že Vojtaso Vlasák není. Další táborníci dorazili záhy pod vedením nejvyššího Bobra ve Sdružení a trošku nižšího bobra Vojty, který si jen tak mimochodem odskočil do Brna udělat domácí úkoly. Postupně jsme ale zjistili, že nikdo z desítky dorazivších táborníků také není Vlasák. Kdo je tedy Vlasák? Jistě jsme věděli jen to, že zaplatil za tábor a že tady není. Záhada Vlasáka pak již nebyla vyřešena do posledních dní (vyskytly se sice fámy, že by to mohl být Jauvajz, ale jak se dočtete níže, vyvrátili jsme je) - prosíme proto každého, kdo by o tom něco věděl - sdělte nám, kdo je Vlasák jinak budeme muset jeho peníze věnovat na dobročinné účely!
 A večer oheň zahořel...
Ještě odpoledne se taky rozběhla rozdělovací hra, která prověřila širokou škálu schopností každého Taurisana a na jejímž základě byli trosečníci rozděleni do tří skupin (pro pořádek uveďme nejlépe na prvním místě i vedoucí).
Vedení: Čáp, Hynek, Renča, Stopař, Vojta
Modrý Neptun: Anežka, Kryska, Terka, Svišť 2
Červený trpaslík: Mýša, Ohiči, Vojtaso
Uranový komolý jehlani: Drobek, Ondra, Svišť 1, Volta
Slavnostní oheň měl tentokrát tvar přistávacího modulu kosmické lodi a hořel skoro stejně dobře jako by byl opravdu plný kerosenu. Joe Azbestem se stal jen málokdo. Zapálil jej sám předseda SPJF Bobr a pro sedm z nás to byl vůbec první slavnostní oheň na táboře s Bobří stopou. Všichni se dozvěděli, co a jak na táboře, co je to kruh tabu a k čemu máme vsakovačku a protože to některé bavilo, spát šli až za svítání, kdy dříví na oheň se tenčí.
Tak dlouho se chodí s ..... pro ..... až se ..... utrhne
Po provedení některých dokončovacích prací (kuchyňské týpí, přehrada na potoce,...) a slavnostním vytažení vlajky se rozběhl tábor normálním životem. Každé ráno služba jela na kole pro potraviny, někdy musela také do nedaleké sklárny s vozíkem pro sto litrů pitné vody. V luxusní přehradě na potoce se sice koupali jen  otrlí, ale k mytí nádobí a jako zdroj užitkové vody posloužila hráz dokonale. Zpestření přišlo odpoledne, kdy na podezřele dlouhou dobu zmizel z tábora Hyňas a když už jsme o něj začínali mít strach, vyrazil s rozkročenýma nohama a vražedným výrazem z lesa a hlasitě proklínal den, kdy se narodil Bant (ke svému štěstí v tuto chvíli již nepřítomný). Když se trošku uklidnil, pochopili jsme, že zvýšil výkon naší vysokoúčinné latríny (made by Bant) natolik, že praskla zavětrovávací vzpěra a nebohý uživatel zůstal zaklíněn v troskách konstrukce vismo nad obsahem níže položené jámy. Navíc se mu nedařilo vyprostit se vlastní silou.
 Stihneme to?
K večeru se teprve táborníci dozvěděli všechno! Dlouhodobka sice dospěla ke konci, záchrana trosečníků je již na spadnutí, ale (jak už to na táborech bývá) má to jeden háček. Planetu obestírá bosonové pole, které brání záchrannému modulu v přistání. Je tedy třeba postavit 36 malých vysílačů na přesně spočítaná místa v menší i větší vzdálenosti od základny. Každý vysílač je jiný a je třeba ho vyrobit vlastníma rukama v základně a potom ho donést na místo. K tomu je potřeba mít dostatečnou zásobu kyslíku - za každý bod získaný ve hře je to 6 minut životodárného plynu. Každý vysílač pak znamená zisk jiného počtu bodů do závěrečného hodnocení. Jsme tedy všichni na jedné lodi - snažíme se vysílače postavit společně - ale navzájem se snažíme zvítězit nad ostatními ziskem co nejvíce bodů.  A navíc je to všechno třeba stihnout do 25. července 20008, dvou hodin, šestnácti minut ráno. Strategii se meze nekladou!
Vandrák
Již od prvních dní (nebo spíše nocí) jsme očekávali útoky krvelačných bezcitných, masožravých, neohrožených, hrůzostrašných a vůbec nebezpečných tvorů. Individuem z nejobávanějších byl postrach z Adamova zvaný pro svoji naprostou bezbolestnost Jauvajz. Někteří z nás byli o jeho útoku na naši vlajku na extra vysokém stožáru natolik přesvědčeni, že se s Vojtou vsadili rovnou o deset rohlíků, že Jauvajz přijde hned druhou noc. Nepřišel. A nepřišel ani třetí noc, ba ani čtvrtou. Když už naše ostražitost začala přirozeně opadat, přišla nečekaná událost, která dala páté táborové noci úplně jiný směr, než jaký měla původně mít. Začalo to nenápadně. Při hře motivované orientací na rudé poušti Taurisu se přihnal Vojtaso ke kuchyni a divil se: „Hyňasi, co jsi dělal v poli u toho javoru?" Ještě víc jsme se ale divili my, kteří jsme celou dobu strávili s Hyňasem v táboře. Brzy nám došlo, která bije - vždyť Hyňase si pletli s Jauvajzem všichni už na stavěčce. Když jsme se ještě dozvěděli, že má černý klobouk a deku, skočili jsme na kola, sebrali vysílačky - a hurá do terénu.  Další zprávu přinesly ze sousedního stanoviště holky. Hned jsme tam zamířili, ale ani po pročesání okolních lesů jsme Jauvajze živého nechytili. Samozřejmě mrtvého už vůbec ne. Navíc jsem solidně poničil Vojtovo kolo.
Neklidná noc
Stmívalo se a my jsme věděli, že tady někde je. Že nás možná poslouchá, nebo leží za přehradou či pod policí v kuchyni. Museli jsme rychle jednat. Kromě normálních hlídek jsme stanovili ještě druhý a třetí hlídací post a dobrovolníci si rozepsali až do rána nepravidelné hlídky tak, abychom nepřítele maximálně zmátli. Vše se ale odehrálo o něco rychleji. Když byla první a třetí pozice obsazena, společně s Drobkem jsem zamířil na její stanoviště - ke hrázi. Čistil jsem si nahlas zuby a povídal si ve tmě sám se sebou, zatím co Drobek potichu zmizela pod větvemi starého smrku. A v tom náhle! Poplach! Neměl jsem baterku a tak jsem se vrhl na druhý břeh a potmě běžel za nezřetelným stínem. Přes hromady větví a do kopce to šlo jen pomalu a tu již přibíhají Ohiči a Hyňas, Ohiči mně dává svoji baterku a začíná zběsilé pronásledování nahoru do kopce a do tmavého hustníku na hřebeni. Ticho, stát! Vše zmlklo a my víme, že je jen několik metrů od nás. Vyvrácené pařezy, ostružiny a smrčky s větvemi až k zemi znemožňují pořádně prohledat terén. A to už dobíhají další a další honci z tábora a náhle je plno zmatku a hluku, Hynek stojí v louži krve a ucho má propíchnuté větví; než mu na to posvítíme a zformujeme rojnici, je Jauvajz dávno za obzorem.
 Jauvajz už taky není Vlasák!
Zemřít v botách! říkali staří pistolníci a znamenalo to hrdinskou smrt. My jsme zemřít nehodlali, ale nejeden z nás v botách spal. Bylo nám jasné, že on se vrátí. Vrátil se, ale když jsme ho za svítání chytili, se rty zbělalými zimou a mokrého od nočního deště, ta tam byla večerní hrdost. Neprali jsme se, každý věděl, co bude následovat. Ráno bylo olověně kalné, když holičovi pomocníci napustili do lavórů čistou vodu z přehrady a uvázali »zákazníkovi« okolo krku jehličkovou celtu. Holič si nabrousil nůžky a požádal o žiletku. „Budete si přát fotku?". Ano. Pak už kadeře padaly, jako kyž kusem masa pleskne o zem. Když vyšlo slunce, spatřilo Jauvajze s dokonale oholenou hlavou.
35. tábor s Bobří stopou
Tak jako mnohokrát předtím a snad ještě i mnohokrát v budoucnosti poměřovaly družinky každý den své síly v jedné velké a několika malých hrách, body získávaly i za výkon služby, psaní kronik a někdy i za rozcvičky. Na mapě okolí základny s vyznačenými vysílači se zanedlouho objevily barevné špendlíky, označující strategii skupinek, stejně jako už postavné stavby. Každá družina si vybrala podle svých ambic.  A postupně také začaly vyrážet na cesty za stavbami. Kromě příjemného překvapení na začátku cesty ve formě tyčinky Flint čekaly na trosečníky na cestách k vysílačům také události nemilé - po jedné, dvou a půl, čtyřech a šesti hodinách cesty museli splnit náhodně vylosovaný úkol, který byl někdy lehký, jindy ale poměrně obtížný. Tak museli dobrodruzi jednou donést litr čisté vody, jindy sestrojit anténu ve formě létajícího draka nebo zakopat celý vysílač do země. Vždy při průchodu územím, které bylo na mapě označeno červeně (zamořené neboli osídlené území) museli trosečníci postupovat s nasazenými dýchacími přístroji.
Polotáborák
Přesně v polovině tábora vzplál druhý táborový oheň. Oproti prvnímu byl menší a funkci ohnivců i zapalovačů převzali vedoucí. Drobné zneklidnění přinášel především vedoucím prozatím nízký počet postavených vysílačů.  Následující dny ale ukázaly, že tempo staveb ještě výrazně vzroste a že nebyl žádný důvod k obavám. Díky výborným vztahům s místními jsme se rozhodli uspořádat den otevřených dveří a tak jsme v druhé polovině tábora vyráběli barevné plakáty, které zvaly děti i dospělé k návštěvě tábora v Indiánském dni. Následující den plakáty služba rozvěsila v Kněžicích a o podporu jsme požádali také v místním obchodě. Jednoho rána jsme se trošku lekli, když měla Drobek již značné zpoždění s nákupem a tak jsme po rozcvičce nedočkavě vyhlíželi, kdy se ze zatáčky vyřítí její kolo a batoh plný čerstvého pečiva; když najednou místo Drobka přijel bagr a v radlici měl vdle kola také její batoh. Naštěstí nešlo o nehodu ale ochotu vodařů, kteří na cestě ke studni Drobka svezli - pouze kolo a batoh nebylo kam dát. Drobek jim za to donesla drobnou svačinu.
 Indiánský den
Jestli se nemýlím, sázku na počet dětí, které přijdou na náš Indiánský den, vyhrála Renča, zvaná Ovečka případně Ovce (pokud zlobí) a bylo to šest kluků a holek. Včetně tří maminek to bylo devět osob, které ochutnaly indiánské placky, pročetly si kroniky, zahrály lakros, killball, poslechly si bobřostopácké písničky, zkusili střelbu mýdlem a Voltova vodníka a vůbec si všemožně užívaly natolik, že se jim pak vůbec nechtělo domů. Třeba někdo z nich zamíří za rok s námi také na tábor, kdo ví? Nesmím zapomenout taky na nelítostný fotbalový zápas Plnotučné hořčice proti Kremžské, který vyhrála samozřejmě Plnotučná, protože jak všichni víme, je prostě nejlepší.
Závěrečná chobotnice cesta
A jak už to tak bývá, na závěr to většinou skončí nějakou tou cestou po okolí. I když jich letos bylo takříkajíc povícero, přece jenom ta poslední  se něčím lišila. Každá družina dostala při svém odchodu ze základny obálku, na které stálo: Po dostavění posledního vysílače nebo po spotřebování veškerého kyslíku otevřít! Uvnitř pak nalezli jednoznačný příkaz - co nejrychleji dosáhnout vrcholu kopce Mařenka, vzdáleného asi devět kilometrů, kde přistane záchranný modul lodi Anvalon. A tak se také stalo. První, už hodně za tmy, dosáhla kopce skupina Červený trpaslík, asi po hodině a půl následována Uranovými komolými jehlany a za další zhruba hodinu pak Modrým Neptunem. Vrchol kopce stínily bezmála stoleté stromy a přestože přes den pršelo, začal v noci vát teplý suchý vítr a obloha se vyjasnila. Když občas mezi mraky vykoukl měsíc, spatřil pod obeliskem na zalesněné hoře třináct postav sedících a ležících okolo ohně, který jen slabě ozařoval temný les.  Vyprávění zážitků z cesty nebralo konce a pohodu noci přerušoval jen občas podivný zvuk z temnoty nebo výkřik upozorňující na všudypřítomné tauriské lidožravé chobotnice. Jenže čím víc hodin ukazovaly ručičky chronometrů na skafandrech, tím častější byly jejich nestvůrné výpady. Stále častěji zazářilo ve tmě modré světlo pulsní pistole a čím blíže byl okamžik přistání záchranného modulu, tím intenzivnější útoky byly. Nakonec nezbylo než opustit vrchol, na který dorážely již stovky krvelačných tvorů. Ve tmě ale nebylo nic vidět.
 Zběsilý úprk
Vedeni Ríšou a Hrabalem, vrhli jsme se do tmy a utíkali z kopce. Narazili jsme však na další rej chobotnic a bylo nutné se vrátit přes vrchol na druhou stranu. Střelba zaznívala ze všech koutů, temnotu tu a tam prořízlo ostré modré světlo pulsní pistole. Když jsme znovu přebíhali okolo ohniště, sebrali jsme pár věcí, spousta našeho vybavení však zůstala na pospas chobotnicím a my jsme se vrhli ze strmého srázu dolů. Pod nohama nám ujížděla hlína, padali jsme a sbírali jsme se opět, plni strachu a beznaděje. Ticho! Ostrý rozkaz zazněl do tmy. Nalepeni na vlhké zemi čekali jsme, zda nás chobotnice objeví nebo ne. Výstřel. Úprk. K zemi. Vyčerpávající běh do neznáma nebral konce. A znovu překonávat zběsile houštiny a pak zase dlouhé minuty bez hnutí naslouchat neviditelnému větru v korunách stromů. Je cesta volná? Nelidský výkřik nás vyděsil až k smrti, pryč, jen rychle pryč. Jsou tu všichni? Ano. Potichu plížením vpřed. Na pokraji zhroucení jsme skoro po hodině útěku náhle spatřili jasné světlo!
Modul
Plameny vyšlehly v několika barvách a ozvalo se hlasité syčení a kvílení. Uprostřed dýmu se cosi kovově zalesklo. Pak zazněla střelba a chobotnice se v houfech zhroutily k zemi. A teď už to vidí všichni - eliptický otvor v kovové stěně přistávacího modulu. A z něj vyskakuje kapitán Denich. Jen rychle dovnitř, honem dovnitř! Jsme zachráněni. V útulném prostředí přistávacího modulu jsme nalezli dostatek suchého oblečení, přikrývek, jídla a pití. A teď teprve začaly příběhy o cestách za záchranou!
Kosmická loď Anvalon vás zdraví
Po kapitánově přivítání a výživném spánku následovala druhého dne cesta do tábora. Nyní bylo možné si za světla prohlédnout vše, co nám včera skryla noc. Všichni táborníci zamířili společně pěšky na základnu, jen Vojtaso a Svišť 2 vážili s vyšetřovací komisí vedoucích cestu na kopec  Hliniště (nikoliv Hniliště, jak jej překřtila Terka), kde bylo nutné prozkoumat správnost umístění vysílačů Modrého Neptunu a Červeného trpaslíka, kteréžto obě skupinky tvrdily, že na kopci byly, ale navzájem nikdo neviděl vysílač protivníka. Nakonec spor vyhrál Modrý Neptun, který opravdu umístil správně vysílač. Dokonce i vedení bylo v tu chvíli netrpělivé, kdo obsadí první a kdo druhé místo.
Závěrečný oheň
V táboře už stačilo jen dodělat oheň (dřevo bylo částečně schováno ještě z Vojtova zběsilého kácení) a večer pak vzplály poslední plameny 35. tábora s Bobří stopou. Čekalo nás vyhlášení výsledků celotáborové hry, hry na strážné anděly (díky drobné chybě organizátorů bohužel Vojta  neměl strážného anděla a jeho komplikované výpočty a snaha vypátrat svého ochránce byly tedy zbytečné), rozdávala se krásná camrátka od Jauvajze a tradiční od pana Camra - vítězové dokonce obdrželi velké malované placky se startující raketou - a nesmíme zapomenout taky na každoroční anketu (její výsledky budou časem k vidění na http://taborbs.wz.cz) a hlavně dražbu, ve které někteří získali pěkné ceny, jiní pár sladkostí a Svišť 1 jako vždycky hromadu největších blbostí (kromě netopýra na gumě to letos byly taky rybičky na klíček a podobně). Někteří jsme u ohně vydrželi až do rána a když se první sluneční paprsky dotkly vrcholků smrků nad loukou, zaznělo z úst nastoupených táborníků okolím: Bobří stopou směle jdem, chceme být všem příkladem. Kamarádi se rozešli, tábor skončil.
 A tak dál...
Do Brna se vraceli jen čtyři táborníci a protože autobus jel jen v sedm ráno a v sedm večer, vybrali jsme si ten ranní. S Mýšou, Ohičim, Terkou a Svištěm 1 jsem zamířil do vesnice a pole už zalévala zlatá sluneční záře. Cestu nám zkrátila debata Sviště 1 s Ohičim, jestli je lepší normální škola nebo škola pro dyslektiky a za chvíli už jsme si dávali kofolu na autobusové zastávce. V Třebíči na nádraží jsme ještě střetli Kawi, která právě mířila z tábora na Pikárci k nám na bouračku a pak už jsme všichni usnuli, ukolébáni duněním pražců. Podiv Mýšina tatínka nad vizáží jeho dcery byl na místě - nejenom proto, že poslední dny vůbec netekla voda v potoce, byla Mýša poněkud necivilizovaná - to ale po patnácti dnech na cizí planetě není nic zvláštního. Úplnou tečkou pak byla návštěva klubovny SPJF na Kopečné v Brně.
Epizoda III. - Svíčková
 Nečekaná návštěva
Hned po odjezdu začalo všeobecné bourání a po dvou dnech by táborníci louku vůbec nepoznali. Taky díky nečekané návštěvě - Bédi, Ďáblovi a Ondrovi, kteří nám přijeli pomoci z Bosny a Černé Hory, nestálo kromě kostry kuchyně a auta s přívěsným vozíkem, naloženým bezmála dva metry vysoko, na louce nic. Potok klidně protékal místem, kde kdysi stála hráz, a stožár odpočíval s ostatními tyčemi v zemědělském družstvu. Nastal čas zpáteční cesty.
Kdo víc?
To, že táborové věci ukládáme na chalupě u Vojtovy rodiny v Protivanově je všeobecně známá věc. Že se v místní restauraci vaří nejlepší svíčková na světě jistě taky nikoho nepřekvapí. Že se ale naše návštěva tady zvrhne v nezřízenou žranici a (jak by řekl Ďábel) bakchanálie, jsme netušili. Nejprve navštívila šestice Čáp, Drobek, Ondra, Jerry, Kawi a Svišť 2 restauraci poprvé a spořádali  každý masivní porci svíčkové vesměs s osmi knedlíky. Následovalo přemlouvání k uschování dalších několika porcí navečer a ponechání batohů přímo v jídelně restaurace. Po koupeli a procházce se přidalo autem dorazivší trio Hyňas, Stopař a Vojta a celá žranice se opakovala. Korunu nasadil hodování Hynek, který si po dojezení poručil ještě jednu porci a tím načal třetí kolo. Zda z nás měli v restauraci radost ponechám k posouzení jiným.
Mytí nádobí
A jak to po hostinách bývá, po noci s plným žaludkem přichází ráno a s ním mytí nádobí. (Tedy naštěstí ne v restauraci, kde prý kotel od svíčkové ani nesundávají z plamene a jen donekonečna přidávají ingredience.) Drhnutí hrnců, ešusů, vařeček, lžiček, struhadla, pekáčů, kotlíku, mísy, várnice, nožů a barelů bylo také již doopravdy poslední společnou táborovou činností léta roku 2008.
Slepé střevo
Poděkování za hladký průběh tábora mimo jiné patří: - Panu Eliášovi za propůjčení tábořiště.
- Zemědělskému družstvu ZVOZD Kněžice za úschovu, dovoz a odvoz tyčí, posekání louky a další pomoc.
- Liboru Horákovi za zařízení převozu tyčí z Těšnova do Kněžic.
- Rodině Hanušových za úschovu táborového vybavení a zázemí pro mytí nádobí, jakož i plnotučnou hořčici a med.
- Rodině Kalinových za zapůjčení auta.
- Jauvajzovi za pěkná camrátka a placky.
- Panu Camrovi za pěkná camrátka.
- Obci Kněžice za radu a pomoc při shánění tábořiště.
- Správci sklárny v Kněžicích za pitnou vodu.
- Infocentru v Třebíči za kopírování zdarma.
- Bobrovi za balíček a návštěvu
- Knihovnám v Jihlavě a Kněžicích za přístup k informacím.
- Zaměstnancům obchodu v Kněžicích za pomoc s nákupem potravin.
- Všem stavěčkářům za stavěčku.
- Všem bouračkářům za bouračku.
- Ježkovi za dálkovou podporu z Brna.
- Rodině Chloupkových za odvoz odpadků.
- Sharpovi za pomoc s účetnictvím, návštěvu a dopravu.
- Bublině za pohlednici z Toronta.
Za fotky děkuju Stopařovi.
Související články: | | Článek:
Tábor Dhaulagiri
13. 7. 2013 | | Téma:
Letní tábory
Tábořit se dá po celý rok, ale atmosféra letního tábora na louce obklopené ze všech stran lesem patří mezi dojmy, které se nezapomínají po celý život. Šumění k… | | Téma:
Tábory
Na letním táboře jsem byl poprvé jako čtyřletý, od roku 1996 jsem však jezdil na tábory opravdu sám za sebe, bez rodičů a s kamarády. Tehdy jsme vyrazili s ada… |
|
