|
 Letos byl tábor docela zvláštní. Nemám tím na mysli to, že jsme poprvé tábořili na stejném místě jako loni, ani fakt, že byl nejdelší v historii naší party. Zajímavá byla táborová hra, která konečně navazovala na hru celoroční - totiž Perpetuum - a byla tak plná továren a strojů, což se k přírodě a týpí zdánlivě nehodilo. Nejvýstřednější ale byl počet účastníků - kluků a holek jelo totiž na tábor jenom 8 a dosáhli jsme tak nejnižího počtu na všech letních táborech s Bobří stopou. Že to ale nebylo na škodu, pochopíte z následujícího článku.
 Původně měl být tábor všehovšudy na 15 dnů, ale 100. narozeniny Jaroslava Foglara prostě nebylo možno zmeškat na cestě do Brna či ve spacáku na podlaze klubovny. Kluci z 327. KBS Jestřábi z Cerekvice tedy připravili slavnostní oheň a tábor započal o den dřív. Bohužel bez Drobka, která se nechala zmást zmateným Čápem a jeho ještě zmatenější zprávou stran odjezdu z Brna.
 V přítomnosti stavěčkářů, čtyř vedoucích a sedmi táborníků tak za soumraku vzplála voňavá pagoda ze smrků a borovic a snad každý z nás zaletěl svojí myslí při prvních tónech Rychlých šípů a Modlitby někam do minulosti, do chvíle, kdy poprvé otevíral stránky některé z Jestřábových knih - podle věku každého z nás buď zažloutlé, pracně získané, nebo bělavě svítící novotou či naopak zděděné po předchozí generaci čtenářů. A pak zašel v myšlenkách ještě dále, sto roků proti proudu času, do chvíle, kdy se 6. července 1907 narodil Jestřáb - Jaroslav Foglar, člověk, díky němuž jsme se všichni sešli a kterému vděčíme za mnohé ve svém životě.
 Jestřáb (tentokrát náš, brněnský) připravil soutěž k ohni, která prověřila znalce Foglarova díla a skončila vlastně až masovou hrou Ulčovky následující den, po prozpívané noci a poněkud pozdním budíčku. Ale když je ten tábor o den delší,... Již odpoledne se strhla první hra tábora - takzvaná hra rozdělovací. Účastníci museli plnit řadu dovedností, souvisejících s komiksem Perpetuum, který se prolínal celou dlouhodobou hrou. Zlatým hřebem byla disciplína při níž se převlékali za nkoho z klubu Zatopené jeskyně tak, aby bylo přestrojení co nejvěrnější.
 Večer byli účastníci rozděleni do dvou družin - Křivé komíny ve žluté barvě reprezentovali Svišťové 1 a 2, Drobek a Frank, Rezavá lokomotiva sestávala z Ohičiho, Kawi, Wapiho a Zásuvky. Z příběhů čtených na pokračoání se brzy dozvěděli, že Ríša se vydal na vlastní pěst pátrat po osmé části vynálezu do továrny, pročež záhy zmizel. Policie je bezradná a tak jest úkolem našich táborníků, coby zbývajících členů klubu, Ríšu najít a zachránit.
 Netrvalo dlouho a táborníci zjistili, že dobrodružství se bude odehrávat v podivné zemi za továrnou - vytěžené krátery, rozrytá země, obnažené skalky a koryta ponorných řek se mísily se zbytky úzkokolejných drážek, pobořenými zdmi a betonovými kryty nejen v příběhu a našich představách, ale také na rozměrném modelu, který se ukrýval v samostatném týpí. Do toho směli táborníci vstoupit pouze jednou denně, navečer při »postupu po plánu«, kdy za pracně vydobyté centimetry režné nitě postupovali od jednoho podezřelého místa ke druhému a hledali stopy po Ríšovi. Těch blo celkem devět a teprve jejich důmyslným propojením bylo možno odhalit míso, kam jejich kamarád, pod vlivem sestaveného přístroje, odešel.
 Během tábora bojovali kluci a holky v řadě malých i velkých her, získávali body za službu i psaní kroniky, jezdili na kole na nákupy a s vozíkem pro vodu k sudánce, střídáni vedením, coby pomyslnou třetí skupinou. Nejprve bylo nutno projít štolou z továrny do krajiny za ní, spustit se ze skály po zrezavělém pásovém dopravníku na písek, hledat klíč na dně studně, zažehnat nebezpečí hrozící střevní chřipky (naštěsí pouze ve hře), projet na důlním vozíku vyznačenou trať či prokopat přes noc zával v podzemní chodbě. Pobyt na táboře nebyl lehký a příroda ani vedení neopustili táborníkům žádný nedostatek. Každé ráno se před snídaní kluci a holky myli v ledovém vodopádu a každou noc hlídali tábor před útoky nenechavců. K jejich cti budiž přičteno, že krádež vlajky byla přepadávajícímu Winogovi díky Kawi znemožněna a že po celou dobu, ač bylo často nevlídně, nepřišel nikdo s žádnou nemocí či vážnějším zraněním.
 A pokud jsou na řadě pochvaly, je nutno se zmínit také o táborové stravě, jejíž kvalita i kvantita předčila letos veškerá očekávání. Jídla byla sice jednoduchá, leč nekonalo se ani jediné připálení a přídavky nebrly konce. Stejně jako telefunken o ešusy, obvykle s tradičními vítězi Drobek - Vojta - Svišť 2.
 Protože nás byla opravdu hrstka, sžili jsme se v atmosféře téměř rodinné a společně jsme taky vyrazili na dvě dvoudenní výpravy. První mířila do Jizerských hor, k protržené přehradě, která byla i na táborovém modelu velmi výrazná. Rekordní teplota 8 Celsiových stupňů nerozhodila naprosto sehraný tým táborníků a tak si ráno po přespání v radioktivním domě, kam jsme se vsoukali úzkou dírou v podlaze někteří gambusíni stěžovali, že je akce příliš luxusní a přirovnávali ji k »procházce u Hynka za garážema«. Protržená přehrada okouzlila všechny svým tragickým majestátem a tak nikdo neutekl před deštěm a všichni se zájmem naslouchali příběhu dávného neštěstí,...
 Druhý dvoudeňňák nás zavedl do opuštěného vojenského újezdu Ralsko, kde všem pozůstatky po sovětské armádě opět silně připomínaly poničenou oblast za továrnou, kterou jen pomalu pohlcovala příroda. Dokonalé vedro a sucho, společně s absencí pitné vody v celé rozlehlé oblasti opět prověřily výdrž všech táborníků, tentokrát z druhé strany než na předchozí výpravě. Vyvrcholením pak byla jen částečně legální návštěva továrny na zpraování uranu, která jako by vypadla z oka dříve čtenému Ocelovému městu,... Montovaný železniční ocelový most, opuštěné důstojnické domy a syčící hlubinné vrty nazítří jen dokreslily tovární atmosféru celého putování. Na závěr jsme projeli peážní tratí přes Německo a Polsko, abychom se s Bobří stopou na 31. táboře poprvé podívali i do ciziny.
 V okamžiku, kdy družiny složily šifru z modelu, mohly se ihned vydat na závěrečnou cestu zachránit svého kamaráda. První tak učinily Křivé komíny a v pokročilém odpoledni 14. dne tábora se s jediným spacákem vydaly vstříc netušeným dobrodružstvim. Zrezavělá lokomotiva však nemeškala dlouho a v těsném závěsu se také vydala do hloubi noci. V následujících 24 hodinách se obě skupinky několikrát potkaly, celkové vítězství však nakonec připadlo Křivým komínům, jelikož Zrezavělá lokomotiva nepřekonala nástrahy zpustlé zříceniny Šlapka. Ríša byl tedy nalezen, nebezpečný vynález zničen a celé čtrnáctidenní snažení dospělo do svého šťastného konce.
 Závěrečný oheň patřil posledním vzpomínkám na Perpetuum, vyprávění a hlavně písničkám. Nejvytrvalejší vydrželi až do rána, pak přišlo stažení vlajky, poslední stisky rukou na pozdrav a hurá domů nebo na bouračku. Ahoj!
 O stavěčce a bouračce už pouze stručnou zmínku. Stavěcí parta se letos výrazně proměnila, chyběli klasici stavěček Ďábel nebo Zandt, stejně jako další kamarádi ze starší generace, kteří vyrazili na vandr do Turecka. Protože Jihomoravský kraj schválil náš projekt celoročního táboření, měli jsme konečně možnost podívat se na pískovcovou skálu pod táborem a Jauvajz s Renčou nás zabezpečili při slaňování. Škoda jen, že na lezecké aktivity zbylo pouze jediné odpoledne, kdy bylo výjímečně hezky. Škaredé počasí a hromada práce nám jinak nedovolily žádné další pokusy třeba i o výstup nahoru.
 Bouračka byla o poznání zajímavější - za využií jízdenky LIBNET+ jsme se ve složení Jerry, Stopař, Svišť 2 a já vydali do Německo - Česko - Polského příhraničí a projeli jednak okruh Zittau - Bischofswerda - Görlitz / Zgorzelec - Zittau, ale také vidličku úzkokolejky Zittau - Kurort Jonsdorf - Kurort Oybin, která je úžasná krajinou i možností volně sedět na plošině nebo se vézt otevřeným vozem. Také prohlínka Bautzenu, lužickosrbsky zvaného Budyšin a dvojměstí Görlitz / Zgorzelec pro nás byly zajímavým zážitkem.
Podrobný zápis z tábora nalezenete také na http://kluby.adam.cz/klubovna/stopa/stopa.php?akce=clanek&cas=1185121931. Za fotografie děkuji také Stopařovi.
|
