|
„Pojď do kina!“, pobídl mě jednoho večera Bant a přiznám se, že mě docela dost překvapil. Do kina chodím v řádu jednotek za rok a nějak mně nešlo do hlavy, proč by to mělo být zrovna dneska. Nezmohl jsem se na víc, než nenápaditou otázku: „Co dávají?“
Samozřejmě, že nešlo o film. Mohlo mně to dojít o chvíli dřív!  Vybaveni dvěma baterkami a foťáky, vydali jsme se pod rouškou tmy prozkoumat budovu, o které jsme se vážně domnívali, že ji budou brzo bourat. Čas se chýlil k půlnoci a vůkol bylo až zlověstné ticho. Ostře oranžová zář pouličního osvětlení dopadala na stěny jen někde a zbývající prostor tak byl postoupen nám, přízrakům mizejících staveb, ulic a měst.
 Prvotní obhlídka nevypadala zvlášť nadějně, přes poměrně dezolátní stav domu, byly všechny dveře dobře zabezpečené a okna jakbysmet. Zkušení pátrači našeho střihu ale ví, jak se dostat do budovy, a tak jsme nakonec našli vhodný otvor, kterým se bylo lze protáhnout dovnitř a za chvíli jsme již stáli ve sklepní místnosti nasáklé obvyklým pachem tlejícího všeho. Jednou ze základních zásad slušného pátrače je nikdy nic nezničit a opouštět prostory ve stejném stavu, v jakém jsme je navštívili. Mimo jiné se tím vyhneme problémům se zákonem, hlavně ale můžeme procházet budovy s čistým svědomím a jasným odstupem od vandalů a zlodějů!
Část budovy, do které jsme pronikli, nesouvisela původně s kinem, ale se závodní jídelnou. Nyní jsme procházeli s úzkým kuželem světla před sebou obřími mrazáky (často byly chlazeny celé místnosti, do kterých by vešly desítky osob) a dalšími prostory, které by bez váhání dobře posloužily jako kulisy obscénního hororu. Špalek na sekání masa, váhy všech velikostí, obrovité háky, naběračky, jejichž objem se udává v litrech, kilometry kabelů, opadaná omítka a plesnivějící knihy - to vše v nepravidelných nánosech a tichosti jakoby spokojeně umíralo po krátkém období svého provozu obráceno vstříc věčnosti zmaru, navždy odděleno masivními zdmi od prosluněného světa lidí tam kdesi nahoře.
 Z centrální chodby odbočovalo množství průchodů do podobných prostor. V největší z nich, situované v rohu úctyhodného sklepení, jsme našli váhu s dostatečnou nosností a poměřovali jsme tiše svoji hmotnost (z ulice sem dopadalo několik paprsků poničeným oknem u stropu), když se náhle ozvalo někde blízko ve tmě zřetelné cvaknutí. Oči ztratily pevný bod ve chvíli, kdy jsme automaticky (další dobrý návyk pátrače) zhasli světlo baterek. Ticho. Ticho znamená bezpečí. Opět jsme začali prohlížet místnost a její výbavu, když se znenadání ozvalo opět cvaknutí, zřetelné a jasné. Nemohlo být pochyb o tom, že se tu něco děje. Co jen nám ten zvuk připomíná... Nakonec padl můj zrak na hodiny na zdi. V nejniternější části tlející budovy mezi hromadami odpadů a místnostmi zavalenými sutí ukazovaly ručičky na minutu přesný čas. Neuvěřitelně symbolické hodiny odtikávaly možná poslední okamžiky pochmurné budovy. Tichem se rozlehlo další cvaknutí a ručička poskočila o jednu šedesátinu své pravidelné dráhy.
Přes několik dalších místností bohatě vybavených haraburdím jsme postupovali k severnímu křídlu budovy. Za orezavělými dvěrmi nás jednou čekalo zajímavé překvapení - ze zdi zející trubka byla surově přeřezána, kohout však patrně nikdo pořádně nedotáhl a tak se místnost pomalu plnila drobným praménkem vody přitékající z vodovodu, jindy zase byly dveře zamčené a otevřít se nám je podařilo až opodál ležícím klíčem. Dlouhou chodbou jsme nakonec dospěli do centrální kotelny. Změť potrubí a nádrží nijak nevybočovala ze standardu podobných staveb, unikátní však byly smaltované cedulky označující uzávěry pro jednotlivé části domu. Z jedné z nich jsme se na samém sklonku jeho existence dozvěděli, že kino se jmenovalo původně Svitava.
 Cesta pod promítací sál však nebyla snadná. Vrstva bahna usazeného na dně chodeb snad ještě od povodně v roce 1997 nepříjemně rozbředla v řídkou hmotu a strop štoly se snižoval až na něco málo přes jeden metr. Pak následovala bytelná zeď. Tudy cesta do kina nevede, musíme hledat jinde! Vyrazili jsme tedy ze sklepení po zaprášeném schodišti do přízemních prostor. Ani zde jsme však nepochodili. Obří sál bývalé kuchyně nenabízel nic zvlášť zajímavého, stejně jako jídelna o patro výše. Další poschodí nás zaujala vedlejším schodištěm a řadou menších místností pro zázemí jídelny. Ve skladu se bez ladu válelo několik tun účetních dokumentů, zláště zajímavé byly lepenkové železniční jízdenky ze služebních cest zaměstnanců. Nejvyšší patro bylo proměněno v luxusní salónek s kobercem a dřevěným nábytkem. Zadní stěnu zdobila několikametrová mapa světa, Evropa však již neunesla tíhu svého osudu a zřítila se na podlahu.
 Z provozů jídelny jsme se vrátili na schodiště a pokračovali do spojovací části budovy, ktrá sloužila jako galerie. Zde byla rekonstrukce (nebo dekonstrukce?) nejpokročilejší. Místnosti už nabízely pouze holé bílé zdi, nábytek i veřeje byly již odstraněny a naše bádání tak netrvalo příliš dlouho. V nejzazší místnosti jsme pak uprostřed stěny spatřili černý obdélník zejícího otvoru. Kino. Odsud vyzařoval promítací paprsek vstříc vzdálenému plátnu, nyní se jen slabě rýsujícímu na koncích kuželů světla z našich baterek. Prostrčili jsme hlavy opetrně mezi střepy z rozbitého okna a z výšky několika metrů nad ztichlým sálem jsme pozorovali řady prázdných temných sedadel. Uprostřed hlediště se tyčila zrůdná konstruke provizorního lešení, které podpíralo děravou střechu a na jeviště pravidelně dopadaly kapky a jejich zvuk utichal v záhybech plesnivé opony.
Oknem se donitř nedostaneme, je vysoko nad podlahou ve zdi a nám schází lano. Prolézat úzkým otvorem mezi střepy by také nebylo příjemným zážitkem. Musíme tedy zvolit jinou cestu. Několikeré průzkumy a ohledávání severní stěny galerijních prostor však nepřinesly žádné výsledky a nám se začínalo zdát, že se do kina snad vůbec nedostaneme. Několikrát jsme se museli přikrčit pod parapet velikého okna, ze kterým projížděl noční rychlík, protože světlo z vagónů pronikalo až do budovy a naše siluety by tak mohl někdo snadno zpozorovat. Když dunění vlaku ustalo, hledali jsme dál. Řešením byl nakonec ocelový žebřík vedoucí na půdu. Dřevěnou konstrukcí nízké střechy se nám podařilo dostat až nad hlediště kinosálu a po nouzové konstrkukci svařené z ocelových trubek jsme se spustili na dno rozsáhlé haly. Stáli jsme mezi sedadly kdysi navštěvovaného kulturního zařízení, divadla a kina, dnes však zavlhlého a zpustlého objektu plného harampádí. Zamířili jsme k jevišti.
 Jeviště samo již bylo porostlé plesnivinou a jen mohutné provaziště a ocelové konstrukce osvělovacích lávek prozrazovaly, že kdysi šlo o výborně vybavené zařízení. Lana visela od stropu s nečitelnými popisky a zpoza tlející opony se linulo bledé světlo zářivky, kterou zapomněl poslední odcházející člověk vypnout. Bílá záře dávala prostoru jeviště vyloženému černými koberci ještě děsivější nádech. Po žebřících jsme vystoupali nad oponu, do vysokého prostoru nad jevištěm, kam mohly být vtaženy celé obrovské kulisy najednou a po černých železných lávkách jsme přecházeli nad temným jícnem hlubiny pod sebou. Z umírajícího zařízení slovenské provenience na nás dosedala špatně popsatelná tíseň. Vyšplahali jsme po žebřících ještě výš, do úrovně čtvrtého patra normálního domu a po prohlídce kladkostrojů, řetězů a lan jsme zase s povzdechem sestoupili na prohnilá prkna, jež už dávno neznamenají svět.
Třešničkou na našem pátračském dortu byla návštěva prostor pod a za jevištěm. Kromě hromady haraburdí včetně několika výtisků komiksových Rychlých šípů jsme narazili ještě na laboratoř, snad po vývin filmů nebo barvení kulis a podivnou zazděnou místnost, která dosud skrývá své tajemství, protože proniknou do ní se nám nepodařilo. Přímo pod jevištěm jsme pak našli mechanizmus pro otáčení mohutné točny, podlaha místnosti však již zmizela pod vodou a tak nebylo na bližší průzkumy pomyšlení. Navíc jsme v útrobách budovy strávili už víc než dvě hodiny a bylo na čase zamířit nočním městem zpátky k domovu. Naposledy jsme se tedy zahleděli ze sedadel mrtvého hlediště na zdlouhavou divadelní tragédii, ve které hrál hlavní roli čas, a po lešení jsme opustili přes střechu mlčenlivý sál. Jaký bude další osud této podivné stavby, rozhodnou nadcházející týdny a měsíce.
|
