|
 | | Žimrovický kanál vede krásnými lesy vysoko nad údolím. |
Vyrazit společně na nějaký vandr jsme si s Bantem navzájem slibovali už víc než rok, takže jsme oba měli pocit zadostiučinění, když jsme předposlední srpnový den nasedli v Adamově do vlaku, který byl prvním v řadě na naší cestě do Opavy. Trošku nevyspání jsem dohnal v rychlíku Brno - Ostrava a pak už jsme mohli po přestupu na Svinově obdivovat zbrusu (nebo píš zlisu či zlakovny) novou jednotku Čd nazývanou CityElefant, po našem tedy ešus.
Do Opavy jsme se oba těšili, nejen protože jde o šesté největší nekrajské město, ale také protože je to město krásné a protože jsme měli hlad. Příjmená snídaně z místní pekárny dobře ladila s výhodným nákupem pásku k hodinkám pro Banta a taky s mým úžasným objevem, totiž, že zde, stjně jako v Liberci, lze nalézt v místech, kudy kdysi jezdila tramvaj, zvláštní pomníček ve formě zadlážděného kousku koleje. Inu škoda, tramvají jsme se již svézt nemohli. Až později jsem zjistil, že podivná obluda pokrytá rzí uprostřed náměstí je dílem Orkova tatínka - uměleckého kováře. Naše další cesta vedla do Hradce nad Moravicí, tajemné působícího města s dvojicí zámků shlížejících z kopce dolů. Tady jsme se naposled krátce občerstvili a přestože se nemile zatáhlo, pokračovali jsme přes zámky směrem k Žimrovickému kanálu, technickému dílu, které bylo prvním z cílů naší cesty.
 | | Na Žimrovickém kanálu jsou dokonce dva hrozivě vypadající tunely. Ve skutečnosti j možné jimi projet na lodi. |
Kousek za Žimrovicemi jsme sešli z červené značky, abychom záhy narazili na zrcadlově klidnou hladinu kanálu. Oba nás překvapila jeho šíře, nesrovnatelná s drobnými kanály šumavskými. Nevěda, že kousek od nás se ukrývá úctyhodný vodopád, vydali jsme se proti nepatrnému proudu a začali uvažovat o tom, jaké by to bylo projet kanál na lodi. Procházka podél vody klidným lesem nás naprosto uchvátila, předháněli jsme se ve focení a nadšeni jsme dorazili zanedlouho k prvnímu z obou vodních tunelů. Po shnilých fošnách bylo možno nakouknout kousek donitř, ale ceý tunel, dlouhý asi 25 metrů bychom projeli jedině na lodi. Dál nás překvapilo ještě několik mostů nad kanálem a propustků pod kanálem, až jsme dorazili k druhému temnému tunelu, ve kterém zpěněná voda hučela a uháněla hrůzyplnou rychlostí. Za sedlem kopce se skrýval jez.
 | | Do Litultovic jsme dorazili těsně před západem. |
Zde jsme odbočili na chvíli od řeky Moravice a propátrali ostroh klesající k nejvzdálenějšímu místu meandru. Tady se nachází louka, na níž jsme měli možnost v minulých letech tábořit, nabízel nám ji kamarád Ladys, jhož chata nyní stála opuštěná a oddělená od civilizace elektrickým ohradníkem a stádem flegmatických krav. Bantovu zálibu v šocích elektrickým proudem jsem protentokrát nesdílel a tak jsem jen stěží vyvázl když za mnou běžel s izolovaným kovovým hákem na drátě. Ladysovi jsme na chatě nechali alespoň vzkaz.
Barevným odpolednem nadcházjícího pozimu jsme vystoupali z údolí do vesnice Domoradovice, kde zažil Bant svoji životní premiéru ve stopování. Dodnes nechápu, jak mohl, jakožto úplný amatér stopnout hnd první a navíc poměrně luxusní auto. Pán jel na dřevo a vyhodil nás v Moravici. Mapa nebyla a tak jsme se vydali zhruba na sever, směrem, kde jsme tušili železniční trať. Úroda byla slušná a tak než jsme došli na vlak, byly naše oči nasyceny pohledy na zralé jeřabiny, pokosená pole a louky, modré květy chrp i červené šípky a naše břicha syta jablek i hrušek mnoha druhů.
 | | Čekání na poslední vlak. |
Zastávka Litultovice by mohla bez uzardění kandidovat v soutěži Železniční zastávka roku. Celodenní hra barev byla dovršena západem slunka do košatých mraků a při čekání na motorák vykouzlil Bant nejeden pěkný záběr. Nasedli sjme a chtěli po srojvedoucím lístek do Svobodných Heřmanic, ale ouha. Provoz byl zastaven a nejdále lze jet pouze do Jakartovic. Nešťastná dráha. Již před třiceti sedmi lety byl uzavřen koncový úsek trati do Horního Benešova kvůli důlním sesuvům, nyní osiřela další část trati do krásné náhorní stanice Svobodné Heřmanice.
 | | Jakartovické lomy na břidlici jsou porůznu ukryté v lesích. |
V Jakartovicích již byla tma, ale ocitli jsme se na další mapě a tak nebyl problém projít obcí a vystoupat do oblasti lomů, o které jsem slyšel od Sokiho už před pěti lety a vždy se sem toužil vypravit. Lomy na břidlici se rozkládaly na všechny strany a ty největší z nich se pyšnily romanickými jezírky na svých dnech. Krajina byl rozryta brázdami od těžby, jezírka střídaly výsypky hlušiny a další lomy. Území nápadně připomínalo Ameriku u Prahy, snad až na barvu kamene a počet chatek, které zde kazily jinak dokonalý dojem. Večerní oheň z borového dřeva byl v krajině mezi lomy jedním z nejhezčích svého druhu. Spaní nám pokazil déšť, před kterým jsme prchli do dřevěného přístřešku, jejž nám hornický bůh seslal opodál.
Po povinné koupeli v lomovém jezírku jsme 31. srpna vykročili směrem k Heřmanicím po linii lomů vysledované v mapě, nkopírované však žádnou cestou. Nepodařilo se nám bohužel ani po hodině najít opuštěnou štolu, která zde měla být, ale prošli jsme podél monumentální břislicové stěny kol několika dalších větších i menších lomů, překonali potok a prodírali se hutým lesem a bažinou, zapadli do kukuřice v poli a lezli do kopce a z kopce. Ač se porost měnil, stále se vynořovaly před našime očima další a další lomy, každý zajímavý něčím jiným. Po pár hodinách jsme narazili na mírně rezavou kolej, která nás dovedla ke stanici Svobodné Heřmanice.
 | | Vjezd do koncové stanice Svobodné Heřmanice - tudy už jezdí pouze nákladní vlaky. |
Zde čekal zlatý hřeb akce - půl kilometru dlouhý lom na břidlici, jenom o něco zmenšená kopie Velké Ameriky. Pohledy byly úžasné a nevykoupat se, byť byla zima a my už se ráno koupali, by byl hřích. Pro potápěče čtyř národností, kteří v lomu trénovali, jsme byli zajímavou atrakcí. Od lomu jsme se vrátili zpět k dráze a pokračovali rozlehlými lesy po tělese bývalé trati do Benešova. Zkušené oko železničního archeologa zde jasně rozeznávalo trsu bývalé trti, která e pozvolnými oblouky, mírným stoupáním a rýhami po stranách zřetelně odlišovala od ostatních rozbahněných lesních cest, Občasný kilometrovník byl jasým důkazem.
 | | Největší z nich, až za tratí, se jmenuje Šífr a nezadá si s Malou a Velkou Amerikou. |
Asi dva kilometry před Benešovem nás trať vyvedla z lesa a my zamířili po lukách s výhledy k lomozící továrně nad městem. Původně měla vést prý trať jinudy, vyhnoud se ostrému zlomu u Benešova a sklesat až do Valšova, nakonec byla ale postavena tato levnější místní dráha, která však zůstala navždy slepou. Po důlních propadech, díky kterým byl zastaven provoz ani památky a to ani na kraji města, kde trať prochází oploceným územím. Horní Benešov je pěkné městečko, původně osídlené výhradně Němci, což je na stylu náměstí poměrně patrné.
 | | Horní Benešov, až sem dřív jezdily vlaky. |
Nad kofolou na náměstí se v pozdním odpoledni zrodil plán na další pokračování cesty. Pojedeme do Głucholaz, města, které jako magnet vábí vždy znova a znova moji duši. Vlak z deset kilometrů vzdáleného Bruntálu měl vyrážet za hodinu, jedinou nadějí se tk stalo stopování na frekventované a dobře vypdající silnici. Přestože naše pozice byla pro zastavení vynikjící, vyjeli jsme až čtvrt hodiny poté, co poslední vlak z Bruntálu naším směrem vyrazil na svoji pouť. Nezdržli jsme se tam přesto dlouho a změnivše plán, vydali jsme se do Krnova a dále úzkokolejkou do Osoblahy.
V Krnově jsme se rozhodli pro večeři v pizzerii, která byla opravdu kvalitní, čemuž odpovídala i cena. Při objednávání krmě mně však po zádech přeběhl mráz. Ve vlaku z Bruntálu zůstal můj foťák a teď si asi razí cestu soumrakem do Opavy. Šťastnou cestu. Na nádraží jsem doběhl poněkud udýchán, ale výpravčí mě po chvíli čekání přijal vlídně. Foťák je na světě a když zavolám na nádraží do Opavy, budu i vědět, kde jej vyzvednout. Aspoň jej nemusím nést s sebou, když už se stejně vybily baterky,...
 | | V Osoblaze jsme přespali na rampě úzkokolejného nádražíčka. |
Přestup v Třemešné byl rutinní a spolčně se dvěma dalšími cestujícími jsme tmou zamířili po trati, kde se střídala třicítka se čtyřicítkou do nejsevernější úzkokolejné stanice na trati, na samé hranice vlasti. Zrovna jsme uvažovali, proč vlak vůbec jede, když v nm sedíme už jen tři, když se z okny začala míhat světla lampiónů a pochodní a v dálce zaplály ohně. Na zastávce Liptaň se nahrnulo do vlaku na třicet účastníků tajemné noční hry. Když ustal hluk odcházejících hráčů, ustali jsme si na osoblažské rampě a spořádali celou kostku anglické slaniny, která měla přijít na řadu až další den.
 | | Viadukt v Racławicích je nádherný, i když je zrušený. |
V ranním slunci jsme překročili hranici přes novou celnici, kde si vykládala česká policistka s polským policistou a nevěnovali nám příliš pozornosti. O pár kilometrů dál jsme po odmítnutí vřelého pozvání na hostinu do domu polského opilce našli kousek za Pomorzowicemi naproso neprostupně zaroslou trať z Głubczyc, po které jsme doufali jet vlakem. Vydali jsme se tedy opět po stopách zaniklé dráhy, která snad ještě má šanci přežít, stromy mezi pržci nebyly ještě příliš mohutné,... Prusky velkolepá dráha na desítky metrů vysokém náspu překročila přířeční pánev pokrytou políčky a elegantním mostem se připojile k hlavní dráze do Głucholaz. Stanice Racławice Śląskie však přinesla další zklamání. Výpravčí nám sdělil, že v neděli jede vlak jednou za šest hodin a autobus vůbec, ať raději zkusíme stop.
 | | Smutný vtípek v bývalé glucholazské papírně. |
Po počátečním neúspěchu si Ban převlékl triško a opět stopnul první auto. Zabezpečovací technik od soukromé železniční společnosti se s námi raději bavil anglicky a dovezl nás až do Głucholaz, posledního z mnoha cílů této akce. Ani zde, ve městě nazývaném původně Ziegenhalls nemohlo být pochyb o německém původu. Kamenné domy v křivolakých uličkách nemohly než vzbuzovat závist nás adamovských. Nakoupili jsme přehršel výborného perníku a prošli další zrušenou trať přes Głucholazy miasto do konečné zastávky Głucholazy zdrój. Chvíli sjme se ještě pokoušeli vypátrat, ke stály úžasné točny propojující úctyhodný systém papírenských vleček, po neúspěchu jsme ale raději úprkem zamířili k nádraží.
Poprvé jsme využili možnost vnitrostátního českého odbavení odsud z Polska a pokáráni celníky, že nemáme běhat po kolejích jsme přes Opavu zamířili k domovům. V Opavě jsme si díky ochotné paní v pokladně vyzvednul foťák a musel uznat, že tntokrát to mají ČD u mě dobré. A tak skončily prázdniny roku 2007.
|
