Hlavní stránka
Škola
Doprava
Táboření a kluby
Reportáže
Fotografie
Témata
Ostatní
Rozcestník
Ke stažení
Sázky
Návštěvní kniha
Kalendář
Kontakt
Home
Česká verze. English version. Российская версия.
Deutsche Version. Wersja polska.
Jméno:
Heslo:

Nová témata:

Podzemní rafinérie Havlíčkův Brod
Текстиль (žzast)
Letní kino v Dušanbe
Rozvodna továrny Kras
Velitelský kryt Adamovských strojíren
Huť Klamovka
Dětská železnice v Brně
Bytový dům Podnásepní 2
Úzkokolejka Kateřina
Kaple sv. Jana Křtitele v Boru
Fotka

Polsko 2008


Podvečer u trati Kudowa Zdrój – Náchod.
Podvečer u trati Kudowa Zdrój – Náchod.

A zase jižní Polsko. Sudety na druhé straně hranice, kraj, který mě přitahuje, ačkoliv vlastně nevím, proč. Nemám zde příbuzné, nevyrůstal jsem tady. Vesničky s tmavě šedivými ulicemi a rozbitým asfaltem, opuštěná sychravá údolí vedoucí z hor až k továrničkám rozhozeným po svazích, nádražní budovy z úžasně pravidelného červeného zdiva bez omítky, dřevěná nástupiště a lokomotivy s velkýma očima. To všechno by mně mělo být podle očekávání úplně ukradené. Nevím sice proč, ale není - a tak jsem se na tenhle minivandr do Polska těšil už měsíc předem.

Začátek měl celý tento podnik vlastně už o několik dní dřív na akci Retroléto v Cerekvici nad Bystřicí, jak se jmenovalo setkání kamarádů z táborů s Bobří stopou a promítání létem prodchnutých fotek a filmů. Po třech dnech nabitých zajímavým programem (např. na hru Smrtonosná past s filmem, ve kterém se Ohiči podělil o slávu s Brucem Willisem, hned tak nezapomeneme) jsme v pětici odvážných vyrazili za severní hvězdou. Hned první den však poznamenaly nepříjemnosti, když jsme s Jauvajzem nechali ve vlaku do Starkoče oba dva klobouky (vlak přijel nějak brzo a my jsme na poslední chvíli vyskakovali ze dveří) a večer u ohně, kde Ohiči ztratil nádherný památný nůž po dědečkovi (o tom se ještě musím zmínit dál).

Ráno na našem prvním tábořišti hýřilo barvami.
Ráno na našem prvním tábořišti hýřilo barvami.

Jako už dříve se Zandtem, hranice jsme překročili pěšky mezi Náchodem a Kudowou Zdrójí, tentokrát již ale opuštěným a volným přechodem. Díky Kawi jsme si konečně všimli, kudy vedla zrušená železnice - já jsem most ponejprv vůbec neviděl, jsa přesvědčen, že koleje musely vést mnohem níž a dál na sever, zahleděný do soumračné pláně. Vylezli jsme tedy na čerstvě objevený železniční násep a kochajíce se pruskou strohostí porvních domů, pronikli jsme do města. Pro začátek jsme si udělali navzájem malý kurz polštiny, Jauvajz nám všem přivodil chuť na koláče a pak jsme se navzájem začali hecovat k vylezení na vysílač, který vrhal vstříc tmě své jasně červené světlo. Naštěstí z toho sešlo, protože když jsme již za úplné tmy našli místo k přespání v lese nad cestou, vedoucí v hlubokém újezdu, byli jsme už pořádně unavení.

Večer padla na tábořiště ukrutná zima, nicméně očekávaný déšť nepřicházel a tak jsme byli spokojení. Oheň zahořel a naše tváře osvítily mihotavé plameny. Navzájem jsme si nabízeli lahůdky dílem původu domácího, dílem vzešlé ze zbytků potravin z Retroléta a písničky a vyprávění nebraly konce. Po půlnoci jsme šli postupně spát. Jenže teď nechtěl pro změnu vzít konce oheň. Plameny sice uhasly, ale občas zase vykvetly a oranžová záře nepřestávala slábnout ani po hodině, kterou jsme se Svištěm 2 strávili povídáním o matematice a přírodních vědách. Teď už to bylo ale opravdu podezřelé! Vstali jsme a rozhrabali žhavé uhlíky. Objev nás šokoval!

Poslední pozdravy podzimu roku 2008.
Poslední pozdravy podzimu roku 2008.

Na první pohled obyčejná lesní půda byla skrz na skrz proděravěná jak ementál a žhavá, doutnající hmota se objevovala hlouběji a hlouběji, kam jsme jen dohrabali. Jako by v zemi byly tisíce nor a ty se nyní všechny naplnily popelem a řežavými oharky. Začali jsme hmotu vyhrabávat ešusem a po udušení rozsypávat do okolí. Pití jsme měli zoufalý nedostatek a tak nám na hašení zbylo jen něco málo přes dva litry, museli jsme tedy šetřit a hasit jen nej nejpalčivější oblasti. Brzy se probudili ostatní a Ohiči mně přispěchal na pomoc. Společně jsme pak ještě přes půl hodiny s baterkami hasili prohořelou zemi a nakonec jsme v kritické chvíli použili i vlastní hasivo, přestože normálně do ohně nečůráme. Nakonec jsme stanovili ještě noční hlídky, které měly kontrolovat teplotu půdy v okolí ohniště a konečně jsme šli spát. To jsme ještě netušili, že někde v hromadách rozryté země a popela patrně navždy spočinul nůž Ohičiho dědečka.

Ráno bylo syrové a krásné. Vstali jsme a odměnou nám byly výhledy na podhůří Gór Stolowych a cesta, která se vinula přimknutá ke svahu výše a výše směrem k pískovcovým skaliskům na temeni kopce. Kluci skočili do horského stavení pro vodu, kterou jsme vypotřebovali na hašení ohně a o kousek dál jsme narazili na kamením dlážděnou cestu, po které jsem se vyšplhali až k Błędnym skalám. Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme zde na sklonku října nalezli vrátnici a povinnost zaplatit vstupné 5 zlotých. Platit za vstup do lesa? Nikdy!

Góry Stołowe jsou opravdové hory.
Góry Stołowe jsou opravdové hory.
Na parkovišti, kam mezitím přijelo několik aut přírodychtivých mastňáků, kteří se po složení tučného poplatku s jásotem ponořili do skalního města, jsem spořádali neméně tučnou snídani a zhruba půlkilometrovou oklikou jsme vnikli do neplacené části bludiště, kterou po penězích lační správci obehnali cedulemi upozorňujícími na krvežíznivé zmije. Podle zvyku jsme si ve spletitých chodbách a nad nimi v několika úrovních zahráli honičku, která se nakonec zvrhla v hledání zmizelé Kawi, jež po sobě nezanechala žádných stop. Našel ji Jauvajz a získal tak historicky první bod akce.

Naše další cesta vedla po horském hřebeni a já jsem s údivem musel uznat, že i Góry Stolowe jsou hory a ne kopečky, jak jsem si dosud myslel. Připomínaly nejvíc nedaleké Orlické hory, svými rozhledy i typem krajiny. Naším dnešním cílem však nebylo spočinout v jejich lůně, v plánu jsme měli stopem nebo autobusem dojet do Duśniků a odtud pokračovat vlakem dolů do Kłodzka. Rozlosovali jsme dvojice - Jauvajz chtěl být dobrovolně sám, Kawi vyhrála Ohičiho a já se pustil do Boje se Svištěm 2. Ačkoliv jsme měli nejlepší pozici, vedlo se nám prachbídně. V době, kdy už všichni tři kamarádi uháněli autem k nádraží, došli jsme teprve do vesnice Łężyce, odkud však jel za 3 minuty autobus (zázrak?) a tak jsme akorát stačili koupit dva litry lahodného vulkanického nápoje a naskočit. Za 5 kilometrů cesty jsme dali nehorázné 4 zloté na osobu.

Bachaři instalují červenou lucernu.
Bachaři instalují červenou lucernu.

Na nádraží už bylo veselo. Vlak jel za hodinu a čtvrt a tak jsme se dali do jídla a v mezičase jsme navštívili opuštěné stavědlo, ze kterého by se romantika dala přímo těžit. V přízemí ani prvním patře jsme sice nenašli nic povšimnutíhodného, snad kromě úžasného balkónku pro sledování vlaků, ale když Jauvajz vylezl s Kawiinou a mojí pomocí na půdu, vykřikl a za chvíli nám podával rozbitou sice, ale jinak naprosto jedinečnou návěstní svítilnu, která se vytahovala na semafory snad ještě před válkou. Rozhodli jsme se, že lucernu zachráníme, seženeme nové sklo a knot a stane se tak nejlepším exponátem naší nové klubovny v Brně - Komářího doupěte.

Jenže vlak nejel. Těsně před tím, než začal ochotný výpravčí hlásit pomalu, aby i hloupí Češi rozuměli, oč jde, všimli jsme si i my plakátu s výlukou. Poćiągy niekurzowaly až do večera a tak jsme se rozhodli dál stopovat. Pro mě to znamenalo obrovské zklamání, protože jsme se na tuto část železniční trati, která mně jediná scházela, těšil skoro nejvíc z celého vandru. Jauvajz pokračoval opět sám a já jsem protentokrát vyhrál Ohičiho. Štěstí nás ale opustilo docela a zatímco Jauvajz na naprosto ubohém místě dokonce kousek za námi, během dvaceti minut odjeůl, my jsme se po třech hodinách už za úplné tmy rozhodli stopování vzdát a potupně jsme zamířili zpět do centra města na autobus. Opět nás ale zachránil zázrak a po cestě se Ohičimu poodařilo stopnout ochotného dělníka odněkud ze středního Polska, který tu byl dočasně zaměstnán a povídal nám o celém státě.

V Kłodzku na mostě před nádražím.
V Kłodzku na mostě před nádražím.

> Nádraží Kłodzko miasto je pořád stejně opuštěné již od konce 2. světové války, kdy Němci nestihli dokončit přístavbu dalšího krytého nástupiště a do prostoru tak trčí betonové memento. Vzhledem k dnešnímu zoufalému provozu už asi nikdy nebude stavba dokončena... Ve městě byla tma a zima. Co pohledávat v cizím sídle mezi cizími lidmi uprostřed sychravéí noci na počátku deště? Nic. Zamířili jsme směrem na východ, tam, kde jsme tušili alespioň zlomky lesa, jenž by nám mohl pro jednu noc poskytnout azyl. Trvalo to, ale naše práce s hledáním se vyplatila! Za zahrádkářskou kolonií jsme našli plácek jako z příručky o tábornictví. Jediný nedostatek kamenů jsme vyřešili po delší chvilce prohledávání okolí přinesením několika valounů z předzahrádky nabubřelé vilky, která jimi byla kompletně zasypána. Za chvíli už jsme spokojeně večeřeli u ohně a povídali jsme si navzájem příhody ze stopování. Ačkoliv to vypadalo na déšť, Ohiči nás všechny přesvědčil, že stavět plachtu je na výsost zbytečné a uděláme lépe, když půjdeme spát nepřipravení.

Aspoň jsme si procvičili rychlostavbu plachty. Když nás probudil příval vody z oblohy, podařilo se nám to dokonce opravdu poměrně rychle. Problém byl jen v tom, že jsme se pod plachtu pořádně všichni nevešli a tak každému z nás do rána pár končetin a věcí z výbavy zmoklo. Ve chvíli, kdy hrozí krize, je třeba zařadit do prpogramu dobré jídlo, řekli jsme si a ještě v ranní mlze jsme zamířili do pekařství na náměstí, o kterém celou noc někdo vyprávěl. Jenomže když jsme zjistili, že na náměstí, žádné pekařství není, najednou se nikdo nechtěl k pohádkám o křupavých rohlíčcích přiznat. Po chvíli jsme si ale přecejenom přišli na své a výborné obrovské koblihy končily jedna za druhou v našich útrobách. Teď bylo na čase konečně navštívit majestátní josefínskou pevnost nad městem. Po dlouhých schodech jsme se dostali ke vchodu a po zaplacení vstupného (zájemci o labyrint ostrouhlai, protože je prý potřeba zakoupit nejméně 10 vstupenek) jsme byli vpuštěni do spletité sítě hradeb, chodeb, sálů, bran a stájí, pnoucích se výše a výše k obloze až v ústí do kruhové bašty s výhledem do všech světa stran.

Polské vlaky mají velké oči.
Polské vlaky mají velké oči.

Nejprve jsme si liduprázdnou pevnost prohlíželi spořádaně, jak se na cizozemské turisty patří, brzy ale převládala naše divoká přirozenost a začali jsme vymýšlet, jak by se daly působivé prostory využít. V krátkém čase se zrodila myšlenka natočit univerzální vězeňský film, jehož děj se může odehrávat kdykoliv a kdekoliv v průběhu posledních pěti staletí. Známý a oblíbený herec Ohiči byl posléze obsazen do hlavní role týraného vězně, který se úspěšně pokusí o útěk a Kawi zastala roli nejsurovější dozorkyně. Já se Svištěm 2 jsme byli o něco hodnější dozorci, kteří o to hůře dopadli a Jauvajz se stal režisérem, scénáristou a kameramanem v jednom těle. Začali jsme natáčet jednotlivé scény nejprve v síti nádherných klenutých sálů, snad dříve stájí nebo skladů vojenského vybavení, a pokračovali jsme jen jednou nebo dvakrát vyrušeni opravdovými turisty na nádvoří i na hradbách. Protože venku pršelo, prohlídli jsme si pevnost opravdu důkladně. Materiálu jsme natočili nejméně na půlhodinový film a kdo někdy něco podobného dělal, ví, že to není málo.

Když jsme se po skončení všech filmovacích prací vraceli dolů ke kamenné bráně ven z pevnosti, zdrželi jsme se na chvíli u režné cihlové zdi a oddali jsme se myšlenkám. Znenadání se dole na městské věži rozezněl zvon a kromě jeho jasného kovového zvuku k nám z neurčitého směru zalehl hlas polnice. Všechny nás napadlo to stejné. Neviditelný trubač, chladné kamenné zdi pevnosti a ocelová obloha nad našimi hlavami. Na vlas stejně muselo tohle místo vypadat před deseti, před sto, ale i před třemi sty let. Bylo právě poledne. Na několik minut jsme se všichni ocitli v daleké historii a zdálo se nám, že z uliček pod pevností k nám doléhá klapot podkov na vlhké dlažbě a volání hospodyněk, které vyrazily ke kašně pro vodu…

Něco z Kamience pro adamováky.
Něco z Kamience pro adamováky.

Jenže trubač dotroubil, v dálce zahoukal elektrický vlak a nastal čas se rozhodnout, kam se vydáme dál. To se ukázalo být nejtvrdším oříškem celé akce. Ponejvíce věren původním plánům, prosazoval Jauvajz cestu do Barda nebo Złotého Stoku. Já, Svišť a Kawi jsme se ale chtěli alespoň jednou svézt polským vlakem a navíc nás představa deštivých hor zadelka tolik nelákala, proto jsme zatoužili po Nyse, která měla být dle mé paměti krásným historickým městem. Po mnoha návrzích řešení jsme se usnesli, že bude nejlepší se rozdělit. Ohiči s Jauvajzem zamířili směr Javorník a naše zbývající trojice zacílila k hlavnímu nádraží.

Kladské nádraží> má prostě nepopsatelné kouzlo. Kdysi velká stanice, do které se sjížděly spousty vlaků z pěti směrů, dnes snad vzpomíná na svoji někdejší slávu. Z Kudowy Zdróje přijíždí tři vlaky denně, tratě do Stronie a Wałbrzychu jsou mimo provoz. Směr na Międzylesie chřadne kvůli elektrifikaci do Česka a pár vlaků směrem na Wrocław to nezachrání. A to nemluvím o desítkách zrušených lokálek v okolí. Přesto jsme měli zase štěstí. Modrožlutý panťák do Wrocławi vyrážel 6 minut po našem příchodu. Paní v pokladně nás jen stihla upozornit, že spojení je špatné, neboť v Kamienci Ząbkovickym je třeba čekat tři a čtvrt hodiny, ale to nám nezkalilo nadšení a už jsme vyrazili okolo omšelého depa vstříc severu.

Jeden ze dvou chrámů v Kamienci Ząbkowickim.
Jeden ze dvou chrámů v Kamienci Ząbkowickim.

V Kamienci bylo tak škaredě, jak jen může být, pokud neprší. Cesta z vlaku byla v rekonstrukci a slizkost lezla člověku snad i do rukávů. Kousek jsme šli po černé značce a pak naši pozornost přitáhl nezvyklý pohled. Pod nevysokým lesnatým kopečkem stál chrám, téměř katedrála, obklopený pouze několika nízkými domky. A navíc ty chrámy byly vlastně dva. Jeden gotický a druhý barokní, každý by si zasloužil stát přinejmensším ve stotisícovém městě. Zde však dominovaly městečku snad se třemi tisíci obyvatel. Prošli jsme se až k neexistujícímu centru a obdivovali se mohutným stavbám. Historii města i hrádku na návrší nad ním jsme si přečetli dokonce v češtině, za což chválíme Evropskou unii.

Na vlak do Nysy jsem se těšil především já. K mému překvapení to byl úplně nový motorák z PESy v Bydhošti a ve srovnání s regionovou by zvítězil na celé čáře. Na panelu uvnitř byla vždy aktuální i příští stanice, směr, čas a ještě jsme se dozvěděli, že svátek mají Tadeusz a Simon. Netrvalo dlouho a ve skryté kameře nás zpozoroval strojvedoucí a tak jsem si vysloužil i prohlídku stanoviště a pohled na noční dvoukolejnou trať.

Nové jednotky - dobrý orientační systém.
Nové jednotky - dobrý orientační systém.

Nysa sama byla dalekosáhlým zklamáním. Nakonec ani nevadilo, že autobus do Głucholaz jel už za hodinu. Kdysi snad krásné město za války muselo utrpět ohromnou zkázu. Ty tam byly středověké hradby a romanticky pokřivené uličky. Rovné široké ulice lemované paneláky připomínaly píš sibiřskou polis než středoevropské krajské město. Mezi moderními domy s osvícenými obchody jen tu a tam vykoukla historická stavba a hustá tma jen dokreslovala náš divný pocit, když za posldním panelákem v řadě stál gotický kostel. Zda je věž na náměstí nedostavěná, nebo rozbombardovaná, jsme nezjistili, ale pěkně na ní svítily noční hodiny. Ani fotky vyvolané v informačním elektrokiosku nám nespravily dojm z podivného města a tak jsme už za chvíli seděli na palubě autobusu směr jih. Jízdenku jsme těsně zaplatili z posldních drobných a zbyl nám necelý jeden złotý.

Głuchołazy tonuly v mlze. Ulice byly nyní před půlnocí liduprázdné a semafor němě blikal svým oranžovým světlem nad opuštěnou křižovatkou. Ticho a klid společně s nepříjmnou zimou a sychravým podnebím tvořily z města to poslední místo, kde bychom chtěli trávit noc. Plán stopovat do Jeseníka byl sice hodně odážný, ale protože štěstí přej připraveným, seděli jsme už za chvilku všihni tři ve vyhřátém autě s milou paní a živým psem. Zavezla nás jen ke hranici, protože neměla dokumenty, ale i to byla vítaná pomoc. Na uvítanou jsme pokropili rodnou zemi a po vymetené silnici jsme zamířili přes bažiny hustou mlhou k první osadě.

Luxusní nocleh včetně zásuvek na nádraží v Mikulovicích.
Luxusní nocleh včetně zásuvek na nádraží v Mikulovicích.

Pomalu jsme začínali tušit, že se dnes už s Jauvajzem a Ohičim nesejdeme. Náš společný cíl byl sice v Javorníku, ale doprava na státní svátek nefungovala, den měl za chvíli skončit a Svišť 2, který v Javorníku ještě nikdy nebyl, měl pramalou motivaci zařadit se po bok ostatním křenům. Záhy se po naší levici objevila železniční trať a hustou mlhu prořížlo světlo semaforu kdesi vepředu. Štěkot psů v dálce dával tušit, že Mikulovice jsou na dosah. Kamion projel a ohromným reflektorem oslnil snad i sám sebe. Zase nastalo ticho. V Mikulovicích na nádraží jsme náhle nabyli dojmu, že jsme se zláznili. Ve stanici stál nastartovaný rohlík (843) a tiše předl. Rozběhli jsme se k budově a na zápraží jsem málem vrazil do výpravčího. A rozčilen nadějí, že bychom mohli dojet do Javorníka a dodržet slib, který už jsem skoro pohřbil, jsem vyhrkl prosbu, zda by nebylo možné se ještě něčím svézt. Ale pka jsem udělal osudovou chybu. Když se výpravčí zeptal, kam potřebujme, místo Jeseníka jsem uvedl Jvorník, tedy místo dnes dosažitelné opravdu jen stěží. Uslyšiv to, dal povolení k odjezdu a před našima očima nechal odjet soupravu do Jeseníka, ve které jsme se mohli zadarmo svézt a celou cestu si vyprávět se strojvedoucím. Stačilo se vyjádřit trošku lépe...

Těžko říct, kdo měl tu drzost, vylepit na rozpadlé nádraží ve Zlatých Horách tento plakát. Místní zareagovali ihned.
Těžko říct, kdo měl tu drzost, vylepit na rozpadlé nádraží ve Zlatých Horách tento plakát. Místní zareagovali ihned.
Chatrnou náplastí na bolest, kterou mně způsobila ztráta takového zážiku vlastní hlouposí, byl objev díry do skladiště, ve kterém jsme našli luxusní ubytování v suché a čisté místnosti, kde bylo o poznání tepleji než venku a navíc v zásuvkách šel proud a tak jsme do rána nabili dva mobily. Do růžova vyspaní jsme se vydali na zpáteční cestu a protože nejlevnější variantou byla síťová jízdenka ČD-net, projeli jsme se před odjezdem svého vlaku ještě do Zlatých Hor, po dráze, která kopíruje státní hranici a končí ve zubožené staničce. Plakát »Modernizujeme vlaková nádraží« na oprýskané budově se zatlučenými okny a dveřmi s propadlým depem naproti působil

V Jeseníku už čekali Ohiči s Jauvajzem, kteří byli nadmíru spokojení se svojí trasou divokou přírodou přes Borůvkovou horu a společně jsme pak strávili ještě několik hodin cestou přes Zábřeh na Moravě a Českou Třebovou domů. Jediným zapsáníhodným zážitkem byl kromě mnoha písniček zahraných na kytaru a zazpívaných na řadě nádraží objev lepenkové jízdenky v Bludově, o kterou s Kawi vedeme dlouhá jednání dodnes. A pak už hurá domů!


Související články:
Téma:
Polsko
Nejen rovinatý severní soused naší země. Polsko mně učarovalo především svým podhorským jihem.…

Téma:
Sudety
Zádumčivá oblast česko-polsko-německého příhraničí a několik enkláv dále od hranic patří mezi má nejoblíbenější místa na celém světě. Tudy kráčela bezpočtukrát…
Velikonoční Estonsko a Finsko
Reportáž
Velikonoční Estonsko a Finsko
Pátá velikonoční Ukrajina
Reportáž
Pátá velikonoční Ukrajina
Jak jsme se nedostali do Běloruska
Reportáž
Jak jsme se nedostali do Běloruska
Kornosilvestr 2013

Reportáž
Kornosilvestr 2013
Šarganska osmica a Sarajevo
Reportáž
Šarganska osmica a Sarajevo
Velikonoční Rumunsko
Reportáž
Velikonoční Rumunsko
Silvestr na Sicílii

Reportáž
Silvestr na Sicílii
Velikonoční Ukrajina
Reportáž
Velikonoční Ukrajina
Brusel s Bublinou
Reportáž
Brusel s Bublinou
San Marino 2009
Reportáž
San Marino 2009
Ukrajina posedmé - Київ
Reportáž
Ukrajina posedmé - Київ
Pokoření Křtinského potoka ve 14 bodech

Reportáž
Pokoření Křtinského potoka ve 14 bodech
Zimní tábor Výstup 2009
Reportáž
Zimní tábor Výstup 2009
Tmou 2008

Reportáž
Tmou 2008
Polsko 2008
Reportáž
Polsko 2008
Kypr, Řecko, Albánie 2008 (ve výstavbě)
Reportáž
Kypr, Řecko, Albánie 2008 (ve výstavbě)
Tábory 2008
Reportáž
Tábory 2008
Ukrajina 2008 podruhé
Reportáž
Ukrajina 2008 podruhé
Kino 2008
Reportáž
Kino 2008
Ukrajina 2008
Reportáž
Ukrajina 2008
Králickosněžnicko 2007

Reportáž
Králickosněžnicko 2007
Slezsko s Bantem 2007

Reportáž
Slezsko s Bantem 2007
Ukrajina a Turecko 2007
Reportáž
Ukrajina a Turecko 2007
Tábor Perpetuum 2007

Reportáž
Tábor Perpetuum 2007
Komín

Reportáž
Komín
Stínadla Praha březen 2007

Reportáž
Stínadla Praha březen 2007
Vandr na Ukrajinu duben 2007

Reportáž
Vandr na Ukrajinu duben 2007
Zimní tábor Dobytí jižního pólu 2007
Reportáž
Zimní tábor Dobytí jižního pólu 2007
Tábořiště u Siněvíru

Reportáž
Tábořiště u Siněvíru
Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán
Reportáž
Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán
Zimní tábor Sedm let v Tibetu 2008
Reportáž
Zimní tábor Sedm let v Tibetu 2008
Španělsko 2008

Reportáž
Španělsko 2008