|
 Nelze si Ho nevšimnout. Stojí majestátně a mlčenlivě nad městem, jako by si byl vědom, že je nejvyšší ze všech, nehybně shlíží na střechy v hlubině pod sebou a okázale dává najevo svoji nedobytnost. Dráždil nás už dlouho, vyzýval a vysmíval se Svojí strohostí a nedosažitelností. Museli jsme to udělat!
»V pravou půlnoc u Ondery doma« zněla stručná zpráva na mobilu, kterou jsem, zcela nepřipraven, obdržel od Hynka jednoho dne odpoledne. Marné byly moje pokusy oddálit osudnou hodinu, výmluvy na déšť, zimu a zkoušky se ukázaly být neúčinné, další zpráva totiž zněla »Nebuď máslo«. Tak jsem se dal do provizorních příprav, v klubovně nejmenovaného sdružení si půjčil nádherné tepláky s proužky a značkovou bundu, zapáchající po mýdle a vydal se v hávu bezdomovce na noční autobusovou linku.
Původně se nás o vrchol mělo pokusit 5, byl jsem přesvědčen o tom, že je mezi pozvanými i Ďábel, stejně jako Hynek předpokládal, že jsem Ďábla pozval já. Nakonec nezbývá, než se omluvit, protože Ďábel se o akci díky tomuto omylu vůbec nedozvěděl, přestože by možná vyrazil s námi. Další dva zájemci zase dostali strach a tak zbyla pouze trojice vyvolených, která se vydala vstříc vyšším vrstvám atmosféry.
Původní cesta, kterou našly již několikeré průzkumné výpravy, se však ukázala být nevhodnou, jednak kvůli velkému hluku, který by způsobilo přelézání plechového plotu, jednak díky množství psů, kteří se dali do štěkotu okamžitě, přiblížil-li se člověk na dohled k úpatí komína. Zvolili jsme tedy cestu jinou, vedoucí po tělese bývalé železniční trati.
 Přestože On sám již řadu let není v provozu, továrna, rozkládající se u Jeho paty je stále částečně činná, celá akce tedy získala prazvláštní atmosféru díky intenzivnímu rachotu, syčení unikající páry a dalším podivným zvukům, které se společně s vrzáním kolejových brzd a skřípáním vagónů z blízkého seřaďovacího nádraží celou noc nesly bludištěm továrních hal, někdy až překvapivě vysokých a potemnělých. Celá scéna noční výpravy byla navíc nasvětlena reflektory mnoha barev z nádraží i samotné továrny, což dalo vzniknout pestré mozaice stínů a polostínů, střídajících se s intenzivně ozářenými plochami. Ty především byly nebezpečím pro nás, kteří jsme museli proniknout neviděni k Jeho úpatí. Po přelezení dalšího plotu a asi dvacetiminutovém plížení se podle zdi bylo nutno přeběhnout silným reflektorem pokrytou plochu a překonat pletivo. Ondera se odhodlaně vydal na cestu jako první, ale vzápětí po startu jsme jej zavolali zpět, po štěrku na náspu se totiž blížily kroky a zaslechli jsme cosi jako cinkot hlídačových klíčů,...
Náš osud se zdál být zpečetěn, kroky šly najisto ze tmy přímo k nám, přikrčeným pod keřem a téměř nedýchajícím. Pak už byl neznámý blízko tak, že postava musela být vidět, ale naše oči marně tápaly ve tmě. Když už zbývalo doslova pár metrů, pochopili jsme - kroky nepatřily člověku, ale vzrostlému ježku, který dupal přesně tak, jak se píše ve všech pohádkách. Na smích ale nebylo moc času, po jednom jsme přeběhli do hustého křoví, za kterým následoval poslední plot. Za ním už byl vidět On, ale ještě jedna další úžasná věc, skrytá zrakům obyčejných smrtelníků.
 První jsme měl pod zdviženým pletivem prolézt já, což se mně díky vydatné pomoci spolulezců hladce podařilo. Překvapil mě však intenzivní pach chlorovodíku na druhé straně plotu. Nebyl však čas na přemýšlení, protože už lezl Ondera a bylo nutné pomoci mu se zrezivělým plotem. Třetí lezl Hynek, který se pod dráty zachytil a než se nám podařilo jej vyprostit, pochopili jsme, odkud ostrá chemická vůně pramení. Nebyl to chlorovodík, byla to kyselina mravenčí. Měl jsem jich na sobě desítky, možná stovky a kousali mě do obličeje, rukou, na krku i pod košilí. Nyní pochopil i Hynek a o to rychleji se snažil opustit mraveniště, ve kterém zrovna ležel. Z bundy je toho dne již nedostal a tak se asi jednalo o mravence, kteří se dostali v historii města nejvýš,... Hned za plotem jsme spatřili něco, co jsem sice znal z vyprávění, přesto mě to ohromilo svojí prostou neuvěřitelností. Na slepé koleji spočívala pod komínem ohromná parní lokomotiva, nejspíše tak, jak ji sem kdysi na sklonku stoletého věku těchto úžasných srojů, odstavili a nechali navždy stát. Nebyl to muzejní exponát, turistická atrakce, pomník nebo okrasa, byla to skutečná parní lokomotiva, používaná až do konce svého »života«. Nyní ztichlá, rezavá, ale přesto neopakovatlně opravdová.
Nyní bylo potřeba se vystrojit. Oblékli jsme Hynkovy a Onderovy sedáky, osmičkami navázali každý (až na Hynka) dvě lana a na jejich konce obdobně karabiny. Chvíli potrvalo, než byla výbava všech v pořádku a pak už nic nebránilo tomu, abychom naposledy přeběhli po pevné zemi mezi vysoké haly a na dně úzké uličky začali stoupat po žebříku přes dvě stě metrů vzhůru ke hvězdám na noční obloze. Za zády jsme měli několik ocelových pásů, o něž se mohl každý v případě nouze opřít, přesto se mně docela zatočila hlava, už když jsme byli dvacet metrů nad zemí. Výhled byl ohromující, ale ohromení bylo přesně to, čeho jsem se bál. Věnoval jsem se tedy raději Jeho strohé betonové stěně.
První problém jsme čekali a Ondera v čele byl připraven jej pomocí lan a karabin překonat. Ochoz ve výšce asi 30 metrů nad povrchem byl uzamčen poklopem na žebříku a tak bylo nutno stoupnout si na jednu z posledních příček, vysunout své tělo do prázdného prostoru a rukama nad hlavou nahmatat něco, za co by bylo možné zaháknout lano a jistit se jím. Díky dvojímu jištění nebyla věc vůbec nebezpečná, ale stačil prostý pohled z žebříku na betonovou zem v hloubce pod námi, aby se člověku začaly třást svaly na rukách i na nohách a přivinul se k žebříku ještě křečovitěji. Ondra se protáhl svislou mezerou mezi pruty tubusu a začal pátrat rukama po něčem, okolo čeho by ovinul lano. Nedaleko odsud z otevřených dveří na střeše haly vycházela mračna páry a z nádraží občas dolehl tmou hlas ampliónu vykřikující nesrozumitelná slova, která se vracela ztlumena ozvěnou. Pohled dolů byl hrozný a pohled nahoru na Onderu taky. Stále se mu ale nedařilo najít vhodný úchyt a visel v prostoru zacvaknut na karabině a drže se rukama nad hlavou podlahy prvního betonového ochozu. Marně.
 Druhý se o štestí pokusil Hynek, který se nakonec zkušeně dostal poměrně rychle nahoru a ujišťoval nás, že vlastně o nic nejde. S jeho pomocí pak již Ondera hravě vystoupal nahoru a přišla řada na mě. Poučen postupem spolulezců, zacvakl jsem karabinu do žebříku a druhou podal Hynkovi nahoru. Nyní přišla chvíle odhodlání a pak už jen vystoupit z ochranné klece a natáhnout se na žebříku co nejdál. Povedlo se. Odcvaknout dolní karabinu a teď jen rychle. Vyvaroval jsem se pohledu dolů a křečovitě se přitáhl k hornímu zábradlí. Byli jsme nad zamčeným poklopem.
Všichni jsme již měli za sebou řadu výsupů na vysílače, jeřáby, komíny nebo věže, měřítka této stavby však byla naprosto nesrovnatelná. Další ochoz čekal ve výši, která by sama o sobě stačila na slušný vysílač nebo monstrózní jeřáb. Touha po vrcholu však byla silná a tak jsme začali lézt vzhůru. Nejrychlejší Hynek, následován Onderou a já vzadu. Lezení bylo monotónní a jen při pohldu dolů se člověku sevřelo srdce, hrdlo a bůhví, co ještě. Až na slabou bolest v rukách však nebylo překážek. Druhý ochoz, stejně jako první, byl hustě pokryt podivuhodnými anténami a zařízeními pro přenos signálu, občas někde něco blikalo nebo svítilo a bylo zřejmé, že sem čas od času někdo leze, aby zařízení zkontroloval. U třetího ochozu však bezpečnostní kolejnice pro jištění lezců končila a dál začínalo (skoro) neprobádané území.
Zajímavým pocitem bylo, že čím výš jsme lezli, tím bylo větší světlo, snad díky rozšiřujícímu se výhledu na město pod námi. Nádraží se stávalo modelovým kolejištěm se stále větším měřítkem a člověka bychom zvrchu nespatřili. Mezi třetím a čtvrtým ochozem si najednou lezec připadal oddělen od světa. Nic nebylo stejně vysoko jako on, kromě holého, strohého těla komínu a ničí hlas zdola tady nahoře nemohl být slyšet. Tak nějak si snad připadají kosmonauti, dokonale izolováni od dění pod sebou, v obrovském moři prázdnoty, kde jediným souputníkem je jim jejich loď. Byl tu jen On, my a nic víc. Před čtvrtým ochozem přestaly ptačí hovínka a na něm si Ondera povšiml zvláštního prachu, který svědčil o opuštěnosti místa.
 Čekal nás poslední výstup. Ruce se slušně ozývaly a kolena se mně trošku třásly, ale na kochání se výhledem nebyl klid. Jen vzhůru, vzhůru. Dobře patrné zde bylo zakřivení komína, způsobené jeho nedokonalou stavbou. Pak další příčka a další, celkem jsme jich museli zdolat přes sedm set. Ještě chvíle obav, zda nebude zamčen i nejvyšší poklop a pak už jen úžasný pocit dobyvatelů. K ústí do kruhové díry vedl krátký asi čtyřmetrový žebříček, po kterém jsme ještě všichni vystoupali ke kráteru a nakonec si spokojeně sedli zpět na betonovou podlahu ochozu. Pluli jsme nad městem jako v letadle, okouzleni a unaveni. Pak přišel čas na přípitek. Ondera až nahoru vynesl trojici skleniček a láhev tajemného moku. Museli jsme slíbit, že obsah nádobky vypijeme na ex a pak nám bylo nalito. Bez dlouhého napínání prozrazuji, že šlo o čistý citronový džus. Br.
Na vrcholu jsme stanuli ve 3.00, tedy tři hodiny po začátku akce; po přípitku jsme ještě probudili telefonem pár spáčů, abychom se s nimi podělili o radost a vyrazili jsme směrem k povrchu.
 Návrat byl už poměrně rutinní záležitostí, v každém patře jsme zavírali poklopy, aby bylo vše v původním stavu a na druhém ochozu se ještě na delší chvíli zastavili. Těžko říct, kdo si ho všiml první, ale někdo spatřil na ulici za továrnou člověka. Náš pud, který zavelel se ukrýt, zavrhl Hynek a začal oběma rukama mávat na cizince. Dnes už se nikdo nedozví, jak to skutečně bylo, ale všem se nám v komínovém opojení tenkrát zdálo, že malinká postava v hloubce na pozdrav odpověděla,... Za chvíli bylo už místo prázdné a jenom koncová světla autobusu prozrazovala, že dole někdo stál.
I oblézání nejnižšího ochozu šlo tentokrát už docela hladce. Ve srovnání s navštívenými výšinami nám třicet metrů zdaleka nenahánělo takový strach, jako při cestě vzhůru a tak jsme se přehoupli a brzy stáli zase na pevné zemi. Když Hynek jako poslední slezl z žebříku, v dálce už začínalo svítat.
Děkuji za fotografie Hynkovi a za básničku na závěr Onderovi.
BĚŽNÉ PLOTŇÁK NA ŠPÉNU
DEN CO DEN SI ZANDE
KOŘEŇ VŠAK NA KOMÉNU
DÁ SI S VÉŠKÓ RANDE :)
|
