Reportáže

21. ledna 2010 Odlet

Nejvýhodnějším nákupem v Arlonu byl obří Twix.

Na tom, že pojdeme do Bruselu, jsme se shodli už v minulém roce, záhy po tom, co jsme se dozvěděli, že tam bude Bublina tři měsíce na stáži a taky, kde přesně na té stáži bude. Samozřejmě, jak už je mým zvykem, jsem o téhle akci před Bublinou pomlčel, aby byl její úlek, až nás potká na bruselské, ulici maximální a instruoval jsem i všechny další zájemce o cestu (coř byli Hynek, Béďa, Vokta a Svišť) 2. Ale bylo snad vůli osudu, aby se to Bublina omylem dozvěděla - a přiznám se, že v tu chvíli jsem do akce vcelku ztratil chuť. Vždyť překvapení bylo hlavním motivem akce. Ale jako obvykle, záhy vystřídaly prvotní nechuť výborné zážitky a všechna rozmrzelost byla ta tam.

Luxembourg je docela pěkné město, ale tramvaje mu chybí.

Prostředkem, který nás měl do Bruselu dopravit, se stalo opět letadlo společnosti Ryanair a v mém případě šlo již o pátý let. Na letiště jsme se tentokrát vypravili do Bratislavy vlakem a nebýt Vojtovy ztráty letenky a mapky s umístěním vypůjčeného bytu, v němž jsme v Bruselu měli bydlet, šlo by všechno hladce. Vzhledem k časové rezervě se podařilo letenku vytisknout znovu a o mapce Vojta sebevědomě tvrdil, že si ji pamatuje a najít byt tak nebude pražádný problém. Jak bláhovým se později jevilo, že jsme mu uvěřili, jak pošetile jsme jednali! Ale nyní je ještě vše v nejlepším pořádku. Letadlo se rozjíždí po ranveji a my ze vzduchu máváme slovenské metropoli.

K hrobu slepého krále jsme se nedostali. O Jana v Lucemburku zrovna pečují a tak na pár měsíců zavřeli kryptu.

Hned v Charleroi, kde náš stroj přistál, jsme se rozdělili - Hyňas s Béďou, kteří byli již vyzrazeni, zamířili přímo do Bruselu za Bublinou, Svišť 2, Vojta a já, o kterých Bublina snad ještě neví, se vydáváme opačným směrem - do Lucemburska. Z letiště se pár kilometrů probíjíme spletí silnic a dálnic, než dorážíme k první vesnici. Mapu nemáme, proto je orientace obtížná a než stihneme pořádně stopovat, padá na krajinu hustá zimní tma. Teplota klesá na -10 °C a po hodině a půl marného snažení kapitulujeme a kupujeme drahou jízdenku na autobus a ještě dražší na vlak z Chraleroi (z autobusu si všímám, že ve městě jezdí tramvaje) až do poslední belgické stanice Arlonu. 500 korun mizí v pokladně a my se jen podivujeme faktu, že zpáteční by nás přišla na 525 korun. Nemáme ale v úmyslu jet dvakrát po stejné trase.

Večerní studentské město Namur překypovalo silnou atmosférou. Houfy postávající před hospůdkami, hudba a lodě proplouvající nezamrzlým kanálem měly své kouzlo.

Před půlnocí vystupujeme v Arlonu a nad městem drobně mží a déšť namrzá. Dlouho bloudíme ulicemi, ale kromě děravé skejťácké U-rampy nenacházíme místo ke spočinutí. Až do chvíle, kdy se před námi ze tmy vynoří prázdná garáž s otevřenými dřevěnými vraty. Z nedaleké hromady taháme kusy lepenky (nemáme karimatky, protože jsme letěli poze se spoluzavazadly a tak cestujeme velice nalehko), steleme si a během čtvrt hodiny spíme. A teplota dále klesá.

22. ledna 2010 Lucembursko

Setmění nad Namurem.

V garáži je tma nezávisle na situaci venku na ulici. Ze sna nás probouzí až čmuchání psa a pak rychlé otvírání dveří a překvapené výkřiky. Ve francouzštině, samozřejmě, takže nerozumíme, rozespale mumláme slůvka omluvy a v okamžiku, kdy muž běží pro pomoc, balíme si svých pár věcí a během pár minut mizíme v ulicích města, ve kterých se válí mlha. Procházíme kolem katedrály a přes malé náměstí směrem, kde tušíme hranici. V supermarketu skromně nakupujeme a přidáváme olbřímí balení tyčinky Twix za výhodnou cenu. Poměrně rychle se nám pak daří stopnout první auto a když nás paní vysadí, během chvilky nás veze další ochotný muž přímo do Luxembourgu. A pak, že se na Západě špatně stopuje!

Ano, je to ta Marie-Terezie, na kterou právě myslíte.

Do podzemí namurské pevnosti jsme pronikli bez povolení. O to bylo zajímavější bloudění jeho katakombami.

V metropoli největšího z malých států se marně pokoušíme o vypůjčení kola pro turisty a nakonec pokračujeme pěšky - české platební karty automat neuznává. Město se rozkládá nad hlubokým kaňonem a skoro by se dalo říct, že je hezké, ale cosi mu chybí. Ulice jsou plné lidí a obchodů, domy však nejsou zvlášť historické a tak neřadíme Luxembourg mezi ta nejlepší sídla, ve kterých jsme byli. Navíc tu veškerou veřejnou dopravu zajišťují pouze autobusy. Stále hledáme hrad, kde očekáváme hrob Jana Lucemburského, ale nakonec se dozvídáme v infocentru, že ve měste žádný hrad není a hrobka se nachází v podzemí úctyhodné katedrály. Jenže o českého krále se zrovna pečuje a tak je na dva měsíce zavřeno. Zklamaně se dáváme na ústup a na nájezdu na dálnici stopujeme zpět do Belgie.

Budovatelská výzdoba na hlavním bruselském nádraží.

Kousek od bruselského muzea historie jsme bydleli.

Stop nám jde ještě lépe než předtím. Během čtvrt hodiny se všichni tři ohříváme v luxusním autě a když nás pán vyhodí u dálniční odbočky, zanedlouho v malebné vesnici z červených cihel chytáme další auto. Tentokrát mladou učitelku francouzštiny, která působila řadu let v jižních Čechách a tak není o téma rozhovoru nouze. Dozvídáme se také o jedinečné jízdence Go pass, která umožňuje cestovat za 49 € v deseti libovolných relacích po Belgii. Slečna učitelka nás vysazuje ve městě studentů - Namuru před nádražím a tak ihned kupujeme jízdenku a zbylé dvě hodiny trávíme noční prohlídkou města a terezínské pevnosti (jak je podobná Terezínu, Josefovu nebo Kłodzku!) nad řekou. Ano, až sem sahala moc Habsburské panovnice, která se mimo dalších 43 pojmenování honosila také titulem hraběnky z Namuru.

Tak to jsme my čtyři.

Evropský parlament stojí nad podzemním nádražím.

S Béďou a Hyňasem se setkáváme v pozdním večeru na bruselském hlavním nádraží, které nám nápadně připomíná nádraží československá. Mozaiky v dělnickém duchu a památník padlých železničářů působí důvěrně známě. Společně pak vyrážíme do ulic města, abychom našli byt a Vojta nás neochvějně vede k náměstí. „Tady někde to musí být,“ opakuje pak stokrát, když zjišťujeme, že obdélníkové náměstí lemuje z jedné strany belgický parlament, z druhé luxusní rezidence, ze třetí americká ambasáda a strana čtvrtá je vyhrazena celá královskému paláci. Po hodině se dělíme na poloviny a hledáme v prvním a druhém okruží ulic. Vojta marně volá domů, ale je již pozdě.

Nově opravené Atomium se krásně leskne.

Se Svištěm se dotazujeme na hledanou rezidenci hlídačů na americkém velvyslanectví a ti ochotně zapojují přes telefon informační službu, až se jejich snaze pomoci divíme. Možná, že nám s hledáním bytu pomáhaly i CIA a FBI, ale vše marno. Po půlnoci míříme spát do křoví v parku, Hyňas s Béďou však nekomfortní nocleh odmítají a naštěstí se jim ještě daří dovolat Bublině, která je tajně přichýlí ještě na jednu noc. Loučení je mírně rozpačité.

Spaní na vlnité lepence v mrazu se již tuto zimu stalo běžnou praxí a tak mě překvapila jen kachna, která nad ránem opustila hladinu okrasného rybníčku v předměstském parku, aby se dokolébala až ke mně a zakdákala mně do ucha. Růžovým úsvitem mezi mrakodrapy pod obzorem začal nový den.

Madlo v bruselském metru připomíná rostlinné tvary.

Většina fotografií bruselského náměstí pochází z deštivých podvečerů.

Nejznámější světový prostatik. Jen si to představte.

23. ledna 2010 Byt

Šneci nebyli zvlášť nechutní - do sbírky mas jsme si připočítali další úlovek.

Hned ráno Vojta zjišťuje přesnou adresu našeho dalšího útočiště. Nemáme zatím jízdenku na MHD a tak procházíme pěšky ranními rozespalými ulicemi, trošku ve francouzském, trošku v britském stylu a míjíme nádražíčka, parky a voňavé pekárny. Nacházíme dům a po proklatě úzkém schodišti ve tvaru sférického trojúhelníka stoupáme až do malinkého bytu. Je však vybaven koupelnou a horká lázeň rozpouští naši skepsi, Svišťovo několikahodinové mlčení i promrzlá těla. Na pár hodin jdeme ještě spát na měkký koberec a pak vyrážíme do města. Jak říká klasik - štatlařit.

Zajídáme šneky pořádnou belgickou večeří (italské těstoviny s tureckou omáčkou).

Lahůdkou, kterou si nesmíme nechat v Belgii ujít jsou smažené krevety a (především z důvodů zvukomalby) k nim taky patří smažené krokety. V malebné a přesto laciné restauraci na malém náměstíčků pojídáme tuto krmi, která mně nejprve příliš nechutná, ale později zjišťuji, že je návyková, a pak míříme na povinnou prohlídku Atomia. Nově opravené koule kovově září do daleka, ale vstupné nakonec hodnotíme jako zbytečně vysoké za prohlídku a tak vyměníme protentokrát duševní stravu za fyzickou.

Katedrála v Oostende se nemůže poměřovat s českými stavbai podobného stáří a významu.

S Bublinou se setkáváme v katedrále svatého Michael a Guduly a protože v lednu jsou dny krátké, vrháme se rovnou do tmavnoucích uliček, užít si největší bruselské atrakce. Kromě Atomia a evropského parlamentu, které jsme stihli už ráno si tak do povinného seznamu připisujeme čůrajícího chlapečka (dnes v nějakém španělsky vypadajícím oblečku), hlavní náměstí a pak atrakci pod vedením Vojty (a na jeho pozvání) - vařené šneky. Bublině moc nšmakovali, ale my zmrzlí a vyhládlí cestovatelé jsme slizkým masíčkem nepohrdli.

Za pár minut jste odsud v Británii. A nestojí to ani moc peněz.

Po společné večeři jdeme docela brzo spát, protože zítra nás čeká železniční výlet na pobřeží.

Krmení racků zakázáno.

Bagr na hraně moře a nebe.

Belgie je s nejhustší železniční sítí světa rájem všeho šotoušstva.

Bruggské uličky stojí za návštěvu. Sychravé zimní počasí tentokrát není na závadu.

Destičky s motlitbami v Bruggském kostele.

Bruggy jsou protkány sítí kanálů a připomínají tak občas italské Benátky.

24. ledna 2010 Moře v mlze

Bublina vypadá jako vždy skvěle.

Dáváme na dobrou radu paní učitelky, která nás vezla stopem a kupujeme slavný GO ticket, se kterým na nás čeká 10 volných jízd po Belgii odkudkoliv kamkoliv. Hlavní trasa z Bruselu míří na severozápad k moři do Oostende, proto si užíváme nepřebernou nabídku spojení od vlaků Thalys až po bezmála historické motoráčky a postupně přes Gent a Bruggy jedeme až do tohoto přístavního města, kde si užíváme mlžným oparem zahalené Severní moře. S překvapením zjišťujeme, že je možné během hodiny odplout do Británie - kromě pasu nní potřeba skoro nic a jízdenka není ani píliš drahá, nakonec ale neriskujeme další noc v neznámu a míříme zpět od metropole.

Poetika zašlých časů.

Několikahodinovou zastávku si dáváme ještě v Bruggách, nevelkém městě s krásně zachovalým historickým centrem z červených cihlových domků a navíc protkaným vodními kanály. Přestože je leden, překypují Bruggy turisty a to je asi největším nedostatkem jinak zajímavého a na pohled úchvatného města. Škoda také, že odsud zmizely tramvaje, jejichž síť nemající obdobu v místě ani čase kdysi protkávala celou severní Belgii od Bruselu až k moři, ve městech i mimo ně.

V systému sběru odpadků mají v Bruggách co dohánět. Různobarevné pytle umísťované před dům v jednotlivých dnech místo popelnic město neskonale hyzdí.

Vracíme se do Bruselu, loučíme se s Bublinou a ještě týž den nastupujeme na cestu domů, která však vede poněkud netradičním směrem. Nechceme si totiž nechat uniknout možnost projet se vlakem přes nizozemský výběžek okolo města Maastricht, odkud pak budeme pokračovat do Německa. Noční cesta vlaky je uspávající, za zmínku stojí snad jen dechberoucí moderní budova nádraží v Lutychu, kde krátce přestupujeme. V Maastrichtu jsme před půlnocí, venku prší a nádražní budova se na noc zamyká. Odhadujeme jen zhruba směr, kterým se dá dostat do Německa a bloudíme nocí marně hledajíce jakýkoliv přístřešek, kde bychom si mohli rozbalit spacáky. V nejvyšší nouzi nás zachrání až svinuté gumové role na zakrývání polí, ve kterých si unaveni steleme nezávisle na tom, že jsou poměrně zabahněné.

25. ledna Německá Odyssea 2010

Náměstí v Bruggách.

Počasí se výrazně nelepší ani následujícího dne, přesto stopujeme a se střídavými úspěchy pokračujeme do německého vnitrozemí. Kde jsme překročili hranice, se už asi nikdy nedozvíme (jeli jsme v nákladovém prostoru obstarožní dodávky), zato zážitek s německými policisty si budeme si pamatovt dlouho. Směrem do hloubi kontinentu začíná slušně mrznout. Poté, co jsme vystřídali několik aut na kratší vzdálenosti, vyhazuje nás jeden řidič přímo na dálnici a tak se snažíme co nejrychleji stopnout další vůz - jenže ten je policejní. Po relativně vstřícném vysvětlení, že v Německu se na dálnici nestopuje, přichází zdánlivě nevinná otázka, odkud, že vlastně jedeme. Přiznáváme, že z Nizozemska, načež se chování policistů dokonale mění. Batohy na zem, tři kroky zpět - přichází profesionální hledání drog, protože jaký jiný důvod bychom mohli mít pro návštěvu nejnižší země Evropy.

Soumrak nad Bruggami a pod Bruggami.

Pouliční pisoáry jsou vynálezem pro třetí tisíciletí!

Policisté samozřejmě odjíždí s nepořízenou, ale my musíme pěšky přes vesničky, což nás výrazně zdrží a tak nám nepomůže stihnout návrat ještě dnes ani Polák, který nás sveze svým kamionem skoro až do Norimberka. AETR je neúprosný a tak se dnes již dál nejede. Zůstává vzpomínka na zvláštního člověka, který v motelech a na odpočívadlech celé Evropy namísto alkoholu a lehkých slečen, trávil čas vytvářením zamilovaných prezentací nejvyšší kýčovitosti pro vlastní manželku.

Nádraží v Liège/Luiku/Lutychu mě svou velkolepostí doslova ohromilo.

Jedno z menších stanovišť kol v Maastrichtu.

Poslední noc nás zastihla na předměstí Norimberka, odkud se ve dvacetistupňovém mraze nemůžeme za žádnou cenu stopem dostat. Snažíme se ještě několik hoin potmě, ale nezahřívají už ani tančk Michaela Jacksona, které nás učí Svišť a tak vyrážíme hledat ubytování a ochranu před padajícím sněhem. Následujících několik hodin bloudění v nekonečné spleti železničních tratí, nadjezdů a nádraží patří k nejbezvýchodnějším okamžikům naših cest. Konečně usínáme v jakési boudě pro výhybkáře, docela ztracení v šiém světě.

26. ledna 2010 Návrat

Gumové fólie u zemědělců v Maastrichtu nás zachránily před namrzajícím deštěm.

Tak ať se daří!

Situace se nelepší ani nuásledující den. Mrazy jsou ukrutné a jediné auto, které nám zastaví, řídí nevrlá Němka, která nemůže Čechům přijít na jméno. Záhy končíme zase na dálnici a opět nás přistihuje policie. Tenotkrát volí muži zákona jinou strategii - naloží nás všechny tři do auta a odvezou na nejbližší nádraží, kterým je zapadlá vesnice Altdorf. Tak nás nakonec zlomili. Kupujeme si jízdenku do Plzně za nemálo peněz a zbytek cesty trávíme podřimováním ve vlacích DB a ČD. Leden sice není nejlepším měsícem na stopování, ale pověsti o tom, že na západě se vůbec stopovat nedá, jsme docela úpěšně vyvrátili. Přejeme Bublině, ať se jí v daleké cizině daří!