Popáté jsme se vydali s přáteli na Velikonoce na Zakarpatskou Ukrajinu, abychom přivítal jaro v nádherné krajině hor, potoků, polonin a úzkokolejek - Boržavská dráha byla naším hlavním cílem. Jako v předchozích letech (zápisy zde: 2006, 2007, 2008, 2010) to byla zajímavá a krásná výprava, na které jsme poznali další části romantického kraje s jeho úžasnou historií.
Vlaky a vlaky
den první: středa 12. 4. 2017
 | | Uni modrý a Jonáš šedý vyrábí ženšenový nápoj na chodbičce vlaku R613 Marlenka, který nás unáší temnou nocí ku Košicím. Jejich lektvarnickému umění přihlíží Sova černý. |
Jako obvykle, cesta to byla dobrodružná od samého počátku. Kromě kamaráda Sovy, který má jako student vlaky na Slovensku zdarma a vzal to přes Bratislavu, na mě měli ve vlaku Ex129 Vsacan čekat Uni z T.O. Kamarádi a jeho spolužák Jonáš, na kterého jsem byl už asi týden velmi zvědavý - Uni ho totiž vylíčil v těch nejlepších barvách. Nějak se mně ovšem zkomplikoval pracovní program a tak ze všech možných spojení zůstalo jediné, které jsem mohl v Brně stihnout - žlutý autobus společnosti RegioJet, který skýtal 6 minut na přestup na expres v Olomouci. Pokud bych ho nestihl, cesta do Košic by se uzavřela a s ní také ranní spoj přes hranice na Ukrajinu a následně cesta do hor úzkokolejným vláčkem, kvůli kterému jsme se do toho všeho pustili.
Řidiči autobusu jsem vylíčil situaci a požádal ho o spolupráci. Slíbil mně, že pojede tak rychle, jak to jen půjde. Než jsme se ale vymotali z ucpaného Brna, měli jsme zpoždění 15 minut a přestože se pan řidič opravdu snažil, na dálnici několikrát svedené do dvou pruhů to na méně než desetiminutové zpoždění před Olomoucí nestáhl. Nebylo ale nutné se znepokojovat - Uni mě informoval, že vlak má v Července 7 minut zpoždění, a tedy pořád zbývají 3 minuty. Již z autobusu zastavujícího před nádražím v Olomouci jsem viděl vlak připravený k odjezdu. Nečekal jsem na vydání zavazadla, popadl jsem svůj batoh a utíkal do podchodu - v momentě, kdy vlakvedoucí zapískal, jsem naskočil do vozu a vyrazil na východ, dobrodružství vstříc.
S Unim a Jonášem jsem se setkal, jesště než jsme dojeli do Přerova a v Púchově jsme přestoupili na vlak R613 Marlenka, kde už nám Sova držel místa. Celou cestu jsme litovali, že se ve vlaku neroznáší Marlenka a já jsem divoce kašlal, netuše, že mírné nachlazení se v pěti následujících dnech vyvine v zánět vyžadující léčbu antibiotiky. Zatím jsme ale byli zdraví, čistí, veselí, nepokousaní a všichni spolu, takže nálada byla skvělá. V Košicích jsme zastavili ve 23:52 a o půlnoci už jsme podřimovali v teplých spacácích na pohodlném místě v parku před nádražím.
Po kolejích z vinohradů k zuřivému psu
den druhý: čtvrtek 13. 4. 2017
 | | Ranní motorový panťák Батево–Солотвино se rozvážným tempem pohybuje směrem k východu. |
|
 | | Čekání na protijedoucí spoj ve stanici Виноградів. |
|
 | | Úzkokolejný vláček o dvou vagónech tažený lokomotivou TU2-034, která kdysi jezdila v dalekém Kazachstánu čeká na svoji dávku másla. |
|
 | | Trhovci ve Виноградіву zabrali celou plochu úzkokolejného kolejiště. Projet tu s lokomotivou bude trošku problém, zdá se, že vlak tu nevzbuzuje dostatečný respekt. |
|
 | | Kolejiště stanice Виноградів vybudované v roce 1908. |
|
 | | Připraveni k odjezdu. |
|
 | | Jonáš, Uni a Sova se ukázali jako dobrá parta pro cestu do deštivých ukrajinských hor. |
|
 | | Po pěti minutách je kolej konečně volná a lokomotiva může projet. Připomíná nám to přeplněné uličky ve vietnamské Hanoji, kde se rychlíky proplétají mezi stánky a odpadky. |
|
|
V noci nás vyhnal déšť pod střechu autobusového nádraží (vlakové se na noc zamyká), ale ranní káva v nádražní pekárně a roztopený vlak do Čierné nad Tisou nás zahřály a vysušily, takže nám zatím nevadilo ani poprchávání za okny. Vlak z Čierné jel podle jízdního řádku, prohlídka v Чопу proběhla rychleji než kdykoliv předtím, Jonáš vybral z bankomatu hřivny a za pár minut už jsme seděli v električce do Батева. Tady nás čekal hbitý přestup na motorový pantograf ve směru Солотвино a zbytek dopoledne jsme tak strávili příjemným kodrcáním v rychlosti 30 km/h po pravém břehu řeky Tisy. Vzpomínal jsem na to, jak mě zdejší kraj okouzlil před 12 roky a pozoroval vesničky za oknem, kde lidé pálili na zahradách loňskou trávu a na stromech rašilo listí.
Ve Виноградіву jsme měli asi hodinu a půl na přestup na úzkokolejku, která odjíždí z prostější strany nádraží. Místní trhovci z nějakého nepochopitelného důvodu obsadili právě kolejiště malého nádražíčka a přímo na kolejích si postavili stánky se zeleninou, oděvy a bazarovým zbožím všeho druhu od použitých odpadních trubek až po loňské pomlázky.
Strojvedoucího to nijak nevzrušovalo, ale když chtěl s lokomotivou objet soupravu, musel předtím odehnat asi pět babiček v šátcích, hluchého důchodce a sehnat řidiče celé řady aut, která zaparkovali v profilu železniční trati. Celé to divadlo trvalo skoro hodinu, a když se konečně přiblížil čas odjezdu, zjistilo, se, že v lokomotivě není dost másla. Strojvedoucí tedy vypnul motor a nastalo čekání další půl hodiny než dovezou nové máslo.
Mezitím se rozpršelo a ve dvou vagóncích zavládla dusná atmosféra. Ze sedadel přeplněných lidmi čpěl pach tabáku, potu, oleje a sazí z motoru a okna, po kterých stékal zvenku séšť, se dokonale zarosila. Kromě toho, za kterým jsme stáli my, protože v něm už dávno nahradil sklo rezavý plech. Poslouchali jsme jak místní plynule přechází z maďarštiny do ukrajinštiny, občas k nám dolehlo nějaké to cikánské slovo a veskrze jsme byli šťastní, že jsme v suchu.
Než se vlak rozjel, nahromadilo se uvnitř ještě několik dalších lidí, kteří přišli pozdě, ale zaradovali se nad nenadálým zpožděním. Nakonec nás maďarsky pokřikující babky vytlačily na představek, kde by se snad i dalo vydržet, pokud by ty stejné babky netrvaly na uzavření dveří do oddílu. Byla tu zima a nacpáno tak, že jsme část cesty raději trávili na schodech v otevřených dveřích, do kterých pršelo. Kluci si koupili jízdenky, ale po mě průvodčí raději nic nechtěl a jel jsem nakonec zadarmo.
Na první zastávce Олешник vystoupila jedna babka, druhá zastávka Чорний Потік na tom byla o něco lépe - dokonce jsme se dostali ke svým batohům do vozu a mohli jsme si na ně sednout. Než jsme dojeli do zastávky Шаланки, přestalo pršet. Z vláčku se tu vyvalilo snad sto lidí a my jsme zjistili, že jsme uvnitř najednou sami. Zbývajících 6 km do koncové stanice Хмільник nám tak vynahradilo celou cestu. Mohli jsme se dívat z otevřených dveří na ubíhající trať, přecházet volně mezi vozy nebo třeba sedět na třech sedadlech najednou. Doprava z Хмільника do Іршави byla naneštěstí už před pěti roky zastavena, takže nakonec jsme museli vystoupit na půli cesty do hor a dál pokračovat po kolejích pěšky.
Na nádraží v Хмільнику je k vidění celá sbírka vozidel, která v minulosti na úzkokolejce dojezdila. Prozkoumat nákladní a osobní vozy, včetně úžasného sněžného pluhu, nám zabralo skoro hodinu, než jsme se konečně vydali za mírného poprchávání po kolejích proti proudu říčky Boržavy. Po cestě nás několikrát zastihl déšť, ale většinou bylo kam se ukrýt - na Ukrajině je opuštěných a rozpadajících se staveb přinejmenším dostatek. Zpustlé zastávky na trase, opuštěné staniční záchodky nebo zarostlé zemědělské objekty lemují celou trať.
U zastávky (З. П.) Хмільник jsme nevědomky minuli trošku záhadnou zrušenou odbočku, která tudy kdysi vedla a k večeru jsme přišli na okraj města Сільце. Nakoupili jsme si něco zeleniny na trhu a protože se začalo stmívat, vzali jsme zavděk posledním autobusem, který nás přes Іршаву dovezl až do města s poněkud tajemným názvem Довге (že to znamená ukrajinsky Dlouhé, jsme zjistili až posléze). Koleje nás věrně sledovaly podél silnice, až za tmy jsme je ztratili z očí - nevadí, údolí se svírá a zítra jistě nebudeme mít problém je za městem zase najít.
Z autobusu jsme vystoupili již dokonale za tmy na chabě osvětleném náměstí pod kostelem, kde vydatně pršelo. Přeběhli jsme přes kaluže špinavé vody do vchodu jednoho z domů a přemýšleli, co dál. Místo zvonů, které odletěly do Říma v kostele každou čtvrthodinu tloukli do dřevěných desek. Nakonec jsem si vylosoval hlídání batohů a ostatní šli hledat nějaký přístřešek na noc. Teplota poněkud klesla a nepřestávalo pršet, navíc mě solidně rozbolelo v krku. Taková tradiční vandrovní noc. Uni se vrátil záhy, ale Sova s Jonášem jako by se ztratili. Asi za půl hodiny už to bylo podezřelé - a skutečně: ze tmy se vynořili mokří kluci a Jonáš krvácel z nohy prokousnuté od zuřivého psa. Majitel utekl a rána nevypadala zrovna nevinně, takže místo ubytování jsme teď začali hledat alespoň lékárnu s dezinfekcí.
Nějakým zázrakem se nám skutečně podařilo nalézt nejen nonstop otevřenou lékárnu, ale milá lékárnice nám také poradila, že v ulici Січових Стрільців najdeme lékařskou pohotovost. Nerozuměli jsme podivnému ukrajinskému názvu, který odkazuje na lednové střelce a přezdili si ulici na Síťových strýců. Nakonec jsme nešetřili údivem nejen nad tím, že je v šestitisícovém městě v noci otevřená ordinace, ale také, že mladý doktor Jonáše ošetřil zadarmo a bez jakéhokoliv papírování. Když se zdánlivě neřešitelná situace tak snadno vyřešila, nepřekvapilo už nikoho z nás ani, že kluci ještě před útokem zuřivého psa našli prázdný a zachovalý domek, který nám do rána posloužil jako luxusní ubytování v rytmu kapek padajícího deště.
 | | V přeplněném voze je poněkud dusno. Maďarština se tu mísí se slovanskými nářečími a bůh ví, čím ještě. |
|  | | V zastávce Чорний Потік vystoupilo do deště asi deset lidí. |
|
 | | Koleje se vinou sopečnou krajinou, kde z roviny občas trčí osamocené kuželovité kopce. Vzdáleně to připomíná okolí Labe v Českém středohoří. |
|  | | Jeden ze dvou mostů přes řeku Boržavu na jižním zhlaví stanice Хмільник. |
|
 | | Dřevěná sedadla ovšem už také mají své nejlepší roky za sebou. Mírná kanibalizace odstavených vozů naštěstí ještě drží alespoň jejich mladší sourozence v provozu. |
|  | | Souprava se vrací do Виноградіва. Sněžný pluh vypadá, jako by pocházel z jiného světa. Připomíná nám cosi mezi rozvrzanou rybářskou lodí a gondolou polárního balónu. |
|
 | | Uvnitř vypadá jednoduše - vlastní motor nemá, musí být tlačen lokomotivou. V suchém a čistém prostoru s kamínky by se krásně nocovalo. |
|  | | Жесткий znamená houževnatý, odolný či tvrdý - jde o dříve běžné označení osobních vozů s dřevěnými sedadly. |
|
 | | Odstavené vagóny opřádají pavouci svými sítěmi. |
|  | | Řada osobních a nákladních vozů v Хмільнику čeká na naplnění svého osudu. Cosi nám říká, že nebude moc šťastný. |
|
 | | Na duši stín, jak zválenej kus trávy… |
|
 | | Mrtvé milenky cit, zborcené harfy tón… |
|  | | Severní zhlaví stanice Хмільник - vyrážíme pěšky na cestu k horám. |
|
 | | Snídaně na kolejích, které nikam nevedou. |
|  | | Přestože kvůli podemletí kolejí vodou byla v roce 2012 doprava ukončena v Хмільнику, koleje vypadají naprosto sjízdně i severně od této stanice. |
|
 | | Zpočátku jsme mysleli, že ovoce a zelenina na trhu jsou místní, ale jen do chvíle, kdy jsme uviděli banány. |
|  | | Židovský hřbitov na kraji města Сільце je ukryt za betonovou zdí. |
|
Vzhůru do divočiny
den třetí: pátek 14. 4. 2017
 | | Páteční sváteční ráno v opuštěném domku na kraji Довге. Vyspaní do růžova po náročném dni hodláme nastoupit svoji cestu k horám. |
|
 | | Ocelovo-betonovo-dřevěný most přes Boržavu dodnes místní používají pro pěší přechody řeky. Vlak tudy nejezdí od roku 1990. |
|
 | | Zdravá snídaně na mostě - na jídelním lístku jablka, avokádo, ředkvičky a žen-šen. |
|
 | | Jonáš verzus kůzle. Kdo myslíte, že prošel a kdo se obrátil? |
|
|
Ráno bylo přecejen o něco veselejší. Ne, že by zrovna svítilo slunko, ale déšť ustal a mohli jsme vyrazit zase o kousek blíž k horám. Násep úzkokolejky jsme našli snadno, ale koleje už odvál čas, jediný souvislejší kousek jsme našli na přejezdu pod sanatoriem, kde se hosté koupou v minerální vodě z nedalekých pramenů. Naším ranním cílem bylo najít druhý most přes Boržavu, po kterém jezdily vlaky až do jeho poškození v roce 1990. Přestože již na něm nejsou koleje, most stále stojí a místní pasáčci po něm vyhání stáda koz na pastvu. S jedním klukem jsme se zapovídali a uprostřed mostu jsme společně spořádali vydatnou snídani.
Na místě, kde za mostem odbočovala z páteřní trati jedna z větví Dovžanské lesní železnice, už jsme nenalezli skoro nic, kromě několika kilomerovníků a tlejících pražců. Kousek koleje pak překračoval silnici do Броньки, po které jsme pokračovali stopem. Vylosoval jsem si do dvojice Uniho a během deseti minut jsme narazili na zajímavého řidiče světoběžníka, který se mohl pochlubit tím, že navštívil všechny země Evropy. Ukázal nám taky místo, kde na začátku obce stojí nad vytrhanými kolejemi majestátní semafor a stále ukazuje do prázdna nesmyslnou návěst.
V obci Бронька odbočovala další větev Dovžanské lesní železnice a v Кушниці končila veřejná část dráhy. Za nádražím stával dřevokombinát. Pán, jehož zahrada se rozkládala na místě bývalé stanice (a byly v ní vidět zachovalé koleje), nám vykládal o tom, jak jiskra z parní lokomotivy zapálila střechu jeho domu, i o tom, že v továrně se vyráběly dveře do sovětských válečných lodí. Po osamostatnění Ukrajiny pozbyla významu a zkrachovala stejně jako většina firem, které přepravovaly zboží po úzkokolejce.
 | | Jonáš nabídl polovinu svého avokáda pasáčkovi, který neznámé ovoce vyplivnul do řeky a zaklel. |
|  | | Přechod přes nosníky bez mostovky může být s batohem i nebezpečný. |
|
|
Další cesta do Лисичева už nevedla po hlavní silnici a stopování se nám proto nedařilo. Nakonec jsme celou vzdálenost ušli pěšky. Na konci Кушнице jsme se občerstvili u zvláštního zařízení na výdej minerální vody a v pokročilém odpoledni jsme stanuli na konci civilizace v místě, odkud se do hlubokých údolí porostlých horskými lesy rozbíhalo pět jazyků Kušnické lesní železnice, olizujících úbočí karpatského hřebene.
Zakarpatská příroda nás přivítala krátkou chvílí, kdy z hutých mraků vystoupilo slunko, zaplavilo hory září, která vysušila všechnui vodu a na chvíli bylo dokonce teplo. Využili jsme toho ke koupeli v říčce Кушниці nedaleko mostu, pro jehož stavbu byly použity kolejnice ze zrušené úzkokolejky. To byla také poslední památka na Boržavskou dráhu, dále už jsem se s ní nestkali. Za to Uni s Jonášem zjistili, že opodál se nachází keška, která vypadala, jako by u ní pět let nikdo nebyl. Odlovili jsme ji a vydali se čtvrtým z pětice údolí, kterými kdysi vedly koleje, vzhůru k hřebeni.
Náš výběr údolí nebyl náhodný - zvolili jsme to, které by mělo dosahovat hřebene v nejnižším sedle a nejmírnějším sklonem. A zjevně jsme nebyli jediní. Kromě toho, že tu ve 20. letech 20. století postavili českoslovenští lesníci jedno z ramen lesní dráhy, o půl století později tudy protáhli sovětští inženýři jednu z větví dálkového plynovodu. To jsme ale zatím netušili - přišli jsme na to až ve chvíli, kdy se z valu, jejž jsme považovali za násep drážky, vyklubala na povrch mohutná ocelová roura o průměru jednoho metru a beze všech okolků překonávala vzduchem velká a malá údolí bez jakékoliv ochrany. Stačilo by navrtat ocelový plášť a ušetříme si práci se sbíráním dřeva na večerní oheň.
Přestože jsme původně hodlali přespat ještě na západní straně hřebene, Sova nám nedal vydechnout a vyhnal nás za setmění ještě do sedla. Píše totiž bakalářku a potřboval se vrátit domů o dva dny dřív. Následující noc v lese na hřebeni tak byla naše poslední společná. Konečně jsme měi možnost si rozdělat oheň ve voňavém lese, uvařit si vlastní jídlo a usínat na jehličí s pocitem klidu a pokoje, poslouchajíce sýčka.
 | | Ještě jeden pohled na most přes řeku Boržavu nad městem Довге. |
|  | | Poslední zbytky kolejí na přejezdu mezi stanicemi Довге a Бронька. |
|
 | | Koleje jsou dávno pryč, ale semafor na okraji Кушнице stojí jako mlčenlivé memento dál. |
|  | | Na konci Кушнице je možné si zdarma načerpat minerálku, která tu vyvěrá ze země. |
|
 | | Konečně přicházíme přímo pod strmé svahy. Za chvíli budeme na úpatí hor a možná zmokneme. |
|  | | Také v Лисичеву jsou patrné náspy, po kterých kdysi uháněly vlaky se dřevem. Osobní doprava tu fungovala pouze neoficiálně. |
|
 | | Vesnická cesta na místě zrušené úzkokolejky. |
|  | | Horské údolí, kterým vedla kdysi úzkokolejka a dnes plynovod. |
|
 | | Když vysvitne slunko, nabízí se jedinečná příležitost ke koupeli, do které se nám v zamračených dnech nechce. |
|  | | Na stavbu mostu pro auta těžařů byly použity kolejnice z rozebrané úzkokolejky. |
|
 | | Blatouchy na břehu Boržavy už kvetou, v průsmyku nad nimi ale ještě leží sníh. |
|  | | Uni se raduje z nalezené kešky, která je, jak jinak, věnována zrušené úzkokolejce. |
|
 | | Jonáš fotí logbook. Keška je obnovená, hypotéza, že tu pět let nikdo nebyl, se nepotvrdila. |
|  | | To, co považujeme za těleso zrušené drážky, se později ukazuje být komunikací z dob stavby plynovodu. Zajímalo by mě, zda použili úzkokolejku alespoň pro dopravu potrubí. |
|
 | | A to už je on - dálkový plynovod, který se nečekaně objevil ze země nad jedním z příčných údolíček. |
|  | | Díky plynařům místy ušetříme nastoupanou výšku. |
|
 | | Poslední občerstvovací pauza před závěrečnou ztečí hřebene. Když to stihneme do tmy, budeme šťastní. |
|  | | Nahoře kvetou krásné bledule. |
|
 | | Ve stínu leží sníh, v sedle je ale zrovna sucho. Přicházíme akorát včas, abychom ještě stihli pořídit fotku s vlajkou CVVZky. |
|  | | Do vesnice Тюжка dole pod hřebenem už dnes nedojdeme. Přespíme nahoře a k místnímu pravoslavnému kostelu se podíváme až ráno. |
|
 | | Sova přehodnocuje svůj přístup k víře v boha před kamenným křížem v sedle pod horou Кук. |
|
 | | Kříž v sedle pod horou Кук a na něm zelená značka vyznačená českými turisty. |
|  | | Třetí noc konečně trávíme v přírodě. V mohutném smrkovém lese rozděláváme oheň, vaříme a litujeme, že nemáme s sebou kytaru. |
|  | | Ráno nás čeká rychlý sestup do civilizace, aby mohl Sova opustit Ukrajinu a věnovat se svým studijním povinnostem. |
|
Ještě jedno sedlo
den čtvrtý: sobota 15. 4. 2017
| | Ráno nás čeká rychlý sestup do civilizace, aby mohl Sova opustit Ukrajinu a věnovat se svým studijním povinnostem. |
|
 | | V noci mrzlo, kaluže pokrývá čerstvý led. Vzduch je čistý a po dlouhé době se udělalo jasno. |
|
 | | Majestátní zasněžený vrcholek hory Кук (1361 m). |
|
 | | Malebný sestup do vesnice Тюжка. |
|
|
Ráno bylo jedinkrát za celých 5 dní opravdu hezky. Bezmračná obloha vydržela celé dopoledne, a tak byl náš sestup z hor slunečný a krásný. Z úbočí kopců jsme mohli pozorovat horu Кук vysokou 1361 m a její vrchol pokrytý sněhem. Sova měl v plánu odjet domů a my jsme chtěli zamířit ještě do sousedního údolí, podívat se k totemu na tábořišti, kde před 79 roky tábořil se svým oddílem Jaroslav Foglar. Taky dole nám přílo štěstí - na kraji vesnice Тюжка jsme stopli pana Васіла, který právě končil s rozvážením pečiva a nabídl nám, že když mu zaplatíme benzín, zajede se Sovou na autobusové nádraží do Міжгірї a nás pak odveze až do vesnice Лопушне, odkud je to jen dvě hodinky přes hřeben k Siněvírskému ozeru. Měli jsme sice jiné plány, ale tohle nešlo odmítnout.
Po cestě autem jsme probrali úzkokolejku, detaily politické a ekonomické situace na Zakarpatí a v Česku, plynovody, Jonášovo příjmení, foťáky a bylo by toho ještě víc, kdybychom nejeli jen kousek. Se Sovou jsme se smutní rozloučili na autobusovém nádraží, odkud mu jel za chvíli spoj do Хусту, ale neuplynulo ani 5 minut a náš smutek rozptýlila krásná stopařka, která přijela jako dobrovolnice z Kijeva, aby sbírala na Zakarpatí odpadky. Nevěřili jsme svým uším a protože uměla kromě ukrajinštiny taky výborně rusky a anglicky, mysleli jsme si, že se nám jen zdá. Máme všichni Sovu rádi, ale kdyby ho v našem týmu chtěla nahradit právě ona, asi bychom se nebránili. Bohužel s námi popojela jen 5 kilometrů, pak vystoupila a skutálela se ze svahu do řeky.
Ve vesnici Верхний Быстрый jsme pojedli a popili čaj v bistru s tlustou ruskou servírkou a nakonec nás Васіл hodil až na začátek strmé cesty stoupající do hor. Zamířili jsme k průsmyku nad Siněvírským jezerem, které má výšku 1111 m a oproti cestě po plynovodu se nám tentokrát šlo krásně, až na zbytky sněhu ve stínu lesa, do kterých jsme se občas bořili až po kolena.
V pokročilém odpoledni jsme na opačné straně hřebene narazili na malebnou opuštěnou salaš, která nás uchvátila svojí polohou, výhledem i vzhledem. K jezeru už odtud nebylo daleko. Tady chtěli Uni s Jonášem najít další kešku, což se sice nepodařilo, ale při hledání jsme odhalili skrýš prodejce suvenýrů, ve které byla igelitka plná různobarevných skleniček s lesním medem a pytlíků s neskutečně voňavým karpatským čajem složeným z bylinek a lesního ovoce. Neodolali jsme a za 20 hřiven, které jsme přidali do skrýše, jsme si jeden čaj „zakoupili“. Škoda, že neuvidíme překvapení prodavače, který druhý den otevřel svoji skrýš…
Od jezera jsme plánovali stopovat údolím Těrebly až ke vstupu do národního parku a pak proti proudu Ozerjanky zamířit 6 km nahoru na známé tábořiště. Tentokrát však nestálo štěstí na naší straně, a tak první řidič, který nám po několika hodinách zastavil, to udělal 100 m před odbočkou do národního parku. Celkem jsme ušli za den asi 36 km a celkově jsme cítili, že už toho máme v nohách docela dost.
K protržené přehradě, hájovně a tábořišti jsme došli až za úplné tmy a nebýt toho, že jsem znali přesné souřadnice a s hledáním nám pomáhaly americké družice kdesi vysoko nad námi, možná bychom bloudili po březích Ozerjanky ještě několik hodin. Takto jsme unavení zalezli pod krovy seníku nad modrou hájovnou a na vrstvě sena jsme poměrně rychle usnuli přemoženi zimou a hlubokým spánkem.
 | | Eroze vyvolaná nákladními auty na nezpevněné cestě. Lesní železnice tyhle problémy nemají. |
|  | | Vesnice Тюжка v jasném světle sobotního rána. |
|
 | | Neohrožení muži divočiny Uni a Jonáš při svém ranním sestupu z hor. |
|  | | Tohle je prostě Zakarpatí. Není na světě druhého takového kraje. |
|
 | | Opravdu poslední pohled na horu Кук. |
|  | | Jedna z posledních roubenek ve vesničce Тюжка. |
|
 | | Na Zakarpatskou Ukrajinu přišlo jaro. |
|  | | Štěstí nám přálo - v Тюжце jsme stopli pekaře Vasila, který nás za 150 hřiven odvezl všude, kde jsme potřebovali. |
|
 | | Dnes nás čeká taky jedno sedlo - stoupáme lesy nad vesnicí Лопушне k siněvírskému ozeru. |
|  | | Po cestě se nám daří zajímavý objev - osamělý zálesácký srub jako z kanadské divočiny. |
|
 | | Stavba je to zajímavá. Aby v ní šlo rozdělat oheň, chybí jí kus střechy. Nabízí se otázka, co je pro udržení tepla lepší - oheň nebo střecha? |
|  | | Jonáš po uštknutí psem mírně kulhal, pořídil si proto pořádnou hůl - jednak aby se opíral, druhak, aby se to neopakovalo. |
|
 | | Nad Siněvírským ozerem jsme objevili fenomenální opuštěnou salaš. |
|  | | Některé domky ještě nejsou v nejhorším stavu. Při trošce úprav by se tu dalo pár dnů přežít. |
|
 | | Totem na břehu Siněvírského ozera, na kterém se skvějí Síň a Vír. |
|  | | Kešku jsme nenašli, za to skrýš s karpatským čajem ano. |
|
 | | Česko-ukrajinské rozcestníky od lidí z webu www.karpaty.net. |
|  | | Voda vyvěrající pod hrází Siněvírského jezera. |
|
 | | Čistá voda se řekne ukrajinsky stejně jako česky. |
|
Život jde (skoro) úplně sám
den pátý: neděle 16. 4. 2017
 | | Noc v seníku nad hájovnou jsem přežil jen s obtížemi. Večer jsem dostal zimnici a nemohl jsem přestat kašlat. |
|
 | | Seník nad hájovnou, kam chodili pro zásoby chlapci z Foglarova oddílu. |
|
 | | Totem na místě tábora pražské dvojky v roce 1938. |
|
|
Nedělním ránem v podstatě začíná zpáteční cesta. Ráno jsme ještě od seníku vyšplhali asi 100 m k tábořišti, kde jsme před 10 roky postavili totem, abychom zjistili, že stále stojí. Pouze cedulku s českým textem z něj někdo ukradl, takže zbyla pouze ta ukrajinská. V duchu přemítám, zda to byl nějaký šílený foglarovský sběratel nebo spíš ukrajinský nacionalista. Vaříme si na ohni na stejném místě, kde možná v roce 1938 vařili Jestřábovi junáci a když začne znovu pršet, narychlo ukrýváme nově zřízenou kešku, která má pomoci s propagací totemu mezi kačerskou veřejností.
Údolím Ozerjanky se dostáváme zpátky k Těreble a pak na okraj Синевиру. Tady se nám podaří stopnout auto, jež nás hodí do sedla nad Міжгірї. Zde jsme před 12 roky potkali v noci s Vojtou národního umělce, který nás hostil svým užhorodským vínem. Jestlipak ještě žije ten dobrý muž? Místo se proměnilo. Stojí tu nová opulentní kaple se střechou z nerezového plechu a opodál se rozlézají haciendy boháčů. Kde jsou ty časy, kdy nám tu v malé chajdě blikala nad hlavou žárovka podle toho, jak zrovna zafoukal vítr. Po chvíli stopování nás berou dva hoši ve voze se slovenskou poznávací značkou a já zanechávám nostalgického snění - je nejvyšší čas sehnat autobus do Хусту.
Štěstí nám opět přeje a zdá se, jako by se všechno odehrávalo podle dokonalého scénáře. Když nás naši dobrodinci vyloží na autobusovém nádraží v Міжгірї, máme akorát 4 minuty do odjezdu dnešního posledního autobusu. přecejenom je neděle a navíc ta velikonoční. Autobusem jedeme skoro sami, mraky mizí a my si užíváme naposledy pohledu na vesničky v horských údolích, přečerpávací elektrárnu v Противні a pole v nížině při hranici s Rumunskem. Zbývají nám 2 hodiny před odjezdem večerního rychlíku Солотиіно–Лвів, a tak nakupujeme zásoby na zpáteční cestu i chuťovky domů. Žyvčyk a ruský kaviár nesmí příští týden na našem stole chybět.
Pasažirský pojizd je zárukou dobré a neměnné kvality nejen na Ukrajině už po desítky let. Pohodová atmosféra západu slunce, přecezeného přes záclonky s logem ukrajinských drah, průvodčí, která vaří za 6 hřiven čaj do skleniček s kovovými oušky, a drncání až na nádraží v Чору na mě působí domácky, jako kdybych nemusel domů přejet ještě přes celé Slovensko a půl Moravy.
Večer už samozřejmě přes hranice nic nejede, ale opět při nás stojí štěstí. Objevujeme (po dvanácti letech!), že v Чору je na mezinárodním nádraží přístupné patro, kde se dá v suchu a klidu přespat na relativně čisté zemi až do rána. Škoda jen, že po majdanské revoluci zalepili ohyzdnou žlutou plachtou stylové budovatelské mozaiky na stěnách. Do usínání nám klapou typické reproduktory pro nevidomé, známé z celé Ukrajiny.
 | | Vaříme si snídani a pomalu se loučíme se zakarpatskými horami. Teď už nás čeká jenom cesta zpět do civilizace. |
|  | | Má to ale i světlé stránky - třeba limonádu Žyvčyk. |
|  | | Poslední společná fotka s vlajkou a pod totemem, už zase v dešti. |
|
 | | Hájovna pod tábořištěm pražské Dvojky. |
|  | | Osamocenáý bunkr lehkého opevnění tzv. linie Arpáda za vstupem do Siněvírského národního parku. |
|
 | | Pohledy ze sedla nad Міжгірї. |
|  | | Autobusové nádraží Міжгір'я. |
|
 | | Nádraží v Хусту. Už jsme zase na dráze, která spojuje bývalé hlavní město Zakarpatska se zbytkem světa. |
|
 | | V současnosti vedou do Хусту už pouze koleje širokého rozchodu. |
|
Hudba na kolejích
den šestý: pondělí 17. 4. 2017
 | | Na hranicích mezi Ukrajinou a Slovenskem vznikl nový dopravní bod. Vlak tu stojí zhruba 40 minut za účelem důkladné prohlídky při vstupu do EU. |
|
 | | Jako by už nebylo úzkokolejek dost, při čekání na vlak do Vlárského průsmyku potkávám ještě jednu v Trenčianské Teplé. |
|
 | | Slovenské dráhy mě potěšily. Nejen, že jede vlak do Vlárského průsmyku, ale mají tu dokonce správně písmeno ů. |
|
 | | Stanici Vlárský průsmyk loni dokonale zničili. Zbyla tu jediná kolej, na které musí zastavit český a slovenský vlak za sebou a výpravní budova je prázdná. Zlatý Хмільник. |
|
 | | Závěr dobrodružné cesty byl na velikonoční pondělí neméně zajímavý. Už od hranic přistupovali do starého Balmu muzikanti, tak, že při příjezdu do Brna hrál, zpíval a tančil bezmála celý vagón. |
|
|
Zpáteční cesta se odehrává poněkud mechanicky. Ráno vstáváme akorát včas, abychom přišli na výstupní prohlídku, ale pohraničníci jsou shovívaví a kromě Jonáše, kterému objevili v batohu obrovský kámen, k nám nemají žádné připomínky. Trošku důkladnější jsou Slováci, kterých je na stanovišti těsně za hranicí dvakrát víc než obvykle, protože mají ve státní svátky příplatek 100 % ke mzdě. Prohlíží nás asi 40 minut, ale po otevření batohů seznají, že zápach kouře, vlhka a uzených ryb je příliš intenzivní a dál se o nás nezajímají. Nevzrušuje je tentokrát ani Jonášův kámen.
V Čierné při kupování jízdenek narazím na zvláštního člověka. Sympatický dědeček mě poprosí o přečtení nápisu na pokladně, na který nevidí, a nakonec společně trávíme celou cestu do Košic. Jmenuje se Мехти Логунов, pochází z Abcházie a je doktorem strojního inženýrství. Přestože je mu 82 let, podniká v Německu a právě je na cestě do Norimberka, kde jedná s německým developerem o výstavbě továrny na východním Slovensku. Velice zajímavý pán mně vykládá o svém dětsví v Abcházii, kde se mohl oženit jen ten, kdo ukradl koně, o pohodlném životě v Sovětském svazu, kde nejprve studoval a posléze vedl velký strojírenský závod v Харькове i o rozmachu mafie na Ukrajině, která po osamostatnění země zničila průmysl i podnikání. Ukázal mně dokonce fotku svého otce v abcházském národním kroji z roku 1926 a vzpomínal, že v roce 1994 mu gruzínští bojovníci zabili dva bratry.
Ve vlaku z Košic víceméně spím - v Púchově se oddělují Uni s Jonášem a já zůstávám osamocen. Jízdenku mám vydanou přes Bratislavu, ale díky wi-fi ve slovenském vlaku zjišťuji, že jediný vlak za týden, který jede z Trenčianské Teplé do Vlárského průsmyku, jede právě dnes, a měním plány. V Teplé mám hodinku na přestup, avšak pizzerie, kde jsme byli předloni s Drobkem je zavřená. Kupuji si aspoň papriku a banánovou buchtu z Makedonie a pak už motoráčkem šplhám vzhůru k moravské hranici. Jízdenku z Košic do Brna tu průvodčí neviděl asi už hodně dlouho.
Tak, jako tato akce dynamicky začala, musí i nějakým zajímavývm závěrem skončit. A taky že ano - cesta napříč východní Moravou totiž na velikonoční pondělí ani nemůže uběhnout v nudě a tichu. Začalo to vlastně už na Slovensku, kde nastoupili do vlaku studenti v krojích a s klobouky ověšenými pentlemi a pokračovalo snad v každé další stanici. Ve Vlárském průsmyku jsme přestoupili do vlaku ČD, který byl pro dnešek vybaven posilovým vozem řady Balm. Pohltila mě vůně nafty z topení, užíval jsem si každý zvuk dveří se zasouvací rohoží a cvaknutím dvojité kliky. Taková jízda byla odměnou za plahočení se po dalekých horách. Ale tím to teprve začalo.
V Bylnici se poprvé ozvala píšťala, v Bohuslavicích nastoupil vlakový revizor a s nadzvednutým obočím poprvé (a naposledy) prošel vozem. Ve Slavičíně nastoupili chalani s prvními houslemi a začali zpívat a v Záhorovicích se mně vybil foťák. V Bojkovicích přibyly druhé housle a navíc ještě basa, děvčice začaly tančit a vagón začal vypadal jako malý orchestr na kolečkách. Do Brodu jsme už přijížděli v plné parádě s trubkou, dalšími houslemi a několika otevřenými lahvemi slivovice, které kolovaly mezi sedadly a urychlovaly sbližování Slováků s Valachy a zase Slováky, tentokrát moravskými. Venku se setmělo a rozsvícený vlak zastavoval v zastávkách a stanicích se zpěvem, takže lidi na nástupištích nevěřili svým očím ani uším a natáčeli si vlak na mobily. V Kunovicích přestala průvodčí kontrolovat jízdenky a prohlásila vůz za neprůchodný, tou dobou již hrály ve vagóně čtvery housle, basa, trubka, harmonika, klarinet a možná ještě další nástroje, které nebylo v tom mumraji vidět ani slyšet. V Ostrohu se pokusil revizor znovu bláhově o průnik do vagónu, který skončil nezdarem a jeho rozezlený křik zanikl ve smíchu a zpěvu, jenž vydržel studentům až do Brna.
Když jsem odcházel z nádraží domů, zdálo se mně, že jsem letošní Velikonoce zaspal a právě jsem se probudil z nějakého hodně bujného snu.
Plnou sadu fotek z akce (1004 fotek) si můžete stáhnout tady.
|
