Hlavní stránka
Škola
Doprava
Táboření a kluby
Reportáže
Fotografie
Témata
Ostatní
Rozcestník
Ke stažení
Sázky
Návštěvní kniha
Kalendář
Kontakt
Home
Česká verze. English version. Российская версия.
Deutsche Version. Wersja polska.
Jméno:
Heslo:

Nová témata:

[R] sum
[R] quit
[R] logical
[R] exists
Koločavská úzkokolejka
Reklama firmy Ottahal na Vodařské ulici
Hotel Obora Brno
Dětská železnice v Přerově
სალიეთი (žst)
Rodinný dům Salieti
Fotka

Ukrajina posedmé - Київ


Київ

Proč zrovna Київ?

Na Ukrajinu s Čecháčkem.

Je tomu již téměř rok, co mě osud při sčítání cestujících pro Kordis svál se slečnou průvodčí, která, stejně jako já, často a ráda jezdí na Ukrajinu. Samozřejmě jsme si tenkrát povídali o svých cestách a já se od ní dozvěděl, že jestli stojí nějaké město na Ukrajině za návštěvu, je to Київ. Dokonce se odvážila tvrdit, že hlavní město je hezčí než můj oblíbený Лвив a to je prosím již na pováženou. A jak čas plynul, slovo dalo slovo a když se nakonec vyvinula situace tak, že i v roce 2009 strávíme Velikonoce na Ukrajině, vybírali jsme jen ze dvou návrhů. Tedy - rozhodnutí, zda jet do metropole nebo na úzkokolejku ve Вигоде, jsme ponechali až na druhý den cesty. Pro Київ nakonec hovořilo i to, že ačkoliv budeme na Ukrajině již posedmé, ještě jsme nenavštívili hlavní a největší město, jakož i fakt, že po loňských poněkud drsnějších horách jsme letos chtěli strávit svátky trošku klidněji.

Jízdní řád ve vlaku.

Letos stopem

Po dobrých zkušenostech posledních let jsme letos vyrazili poprvé i na Velikonoce, kdy je času kriticky málo, stopem. A byla to ta nejlepší volba. Ve čtvrtek 9. dubna 2009 ráno jsem si stihl zaběhnout napsat písemku z teorie her a po dvanácté hodině už jsme vystupovali na okraji Brna z osmičky. Po krátkém neúspěchu nás Vojta zavedl na výborný nájezd a během dvaceti minut jsme uháněli všichni tři (ano, jeli jsme tři a navíc všichni dohromady - Vojta, Svišť 2 a já) s dvojicí nevázaných mladých mužů do Hranic na Moravě. Prezidentský palác.Mírně ovlivněni marihuanovým kouřem jsme pak zašli do města a pod žhavým sluncem se beze spěchu vykoupali v Bečvě. Věrnost Zandtově zásadě na stopu se nesmí spěchat, člověk si to musí užít se vyplatila desetinásob. Ještě na nás nedoschly poslední kapky vody z modravé řeky a už jsme seděli všichni tři v autě. Značku mělo českou, ale řidič byl z vesnice až za Prešovem a byl plně odhodlán nás ještě dnes dopravit až téměř na konec Slovenska. Chvíli jsme ani nechtěli věřit svému štěstí. Když jsme si potykali, zjistili jsme, že pan šofér se dnes má stát poprvé otcem a tak narychlo ukončil práci v Sedlčanech, koupil (sic!) toto auto a hurá za manželkou domů.

Tři ministerstva v jednom domě.

Pokuty

Co jsme ušetřili na cestě, bylo nám souzeno ještě týž večer ztratit vinou vlastní i cizí hlouposti. Poprvé, když jsme přispěli panu řidiči 20 € na benzín a on je vzápětí zaplatil policistům, když vjel do zákazu vjezdu, chtěje nás dopravit zkratkou k nádraží. Ještě jsme se pořádně nevzpamatovali a nemilosrdný osud nám před očima nechal ujet poslední večerní vlak do Michalovců a tak jsme se po chvilce bloumání mezi skupinkami Cikánů před nádražím rozhodli přenocovat ve stanici. Vzhledem k neutěšeným podmínkam ve vestibulu a okolí jsme využili odstavený vagón, kde jsme si ve trojici krásně ustlali v kupé. Tušili jsme sice, že se vystavujeme nebezpečí policejní návštěvy, ale bůhví proč nám (a mně zejména) to připadalo navýsost humorné. Nespali jsme ani hodinu, když se dvojice mladých strážců zákona přibližně našeho věku dostavila a seznavši, že jsme Češi, nám udělila bez náznaku pochopení pokutu, nicméně s docela příjemnou slevou. Dalších 20 € tak putovalo do státní pokladny Slovenské republiky.

Posedmé na Ukrajině, poprvé s Čecháčkem

Hádanka pro znalce ukrajinštiny.

Vstávali jsme před pátou hodinou, abychom stihli mezinárodní spoj firmy Eurobus do Ужгороду. Autobus sice přijel na minutu přesně, ale na úplně jiné stanoviště než měl podle cedule a než jsme k němu přes rozlehlé prešovské autobusové nádraží doběhli, motor zavyl a monstrum s nakresleným letadlem nám ujelo. Čas do dalšího spoje jsme strávili v Tesku. Další průběh akce běžel jako na drátkách. Autobus nás dovezl k hranicím, zde jsme vyplnili vstupní formuláře (Svišť se nechal ukecat a za Čecháčka se označil zcela dobrovolně) a za hodinu jsme vystoupili na známém autobusovém nádraží v Ужгороду. Když jsme se přesunuli na nádraží vlakové, bylo rozhodnuto. Rychlík do Київа odjíždí za hodinu a půl a jízdenka přijde na necelé čtyři stovky (korun, nikoliv hřiven!). Opět jsme zbývající čas vyplnili nákupy, tentokrát v obchůdcích lemujících hlavní městskou třídu. Největším hitem se stalo zelí. Hlávku překračující velikostí lidskou hlavu jsme pořídili za čtyři koruny a tak se zásobili na dlouho dopředu. Ale o tom později.

Mariánský palác.

17 / 11 / 17, to jsou správné míry!

Méně zkušený cestovatel by možná po zjištění, které jsme učinili při koupi jízdenek, strnul a cestu si rozmyslel. Netoliko však my. Nejprve jsme zjistili, že poprvé v životě budeme cestovat luxusním kupejným vozem, vzápětí jsme se jali studovat jízdní řád, z něhož vyplynulo, že pojedeme v kuse 17 hodin tam, abychom po 11 hodinách strávených v Київу opět spočinuli 17 hodin na rozhoupaném železničním loži. Ale nešť. Pár hodin odpočinku nám po hektickém životě mezi studiem, redakcí a prací jenom prospěje. Koupili jsme si tedy i zpáteční jízdenky a vstoupili na palubu půlkilometrového rychlíku Закарпаття. V Чопу jsme si v pauze odskočili na výborné trubočky do expresního baru a pak už nám cesta ubíhala v sladké nečinnosti při chroupání zelí, focení hor a očekávání věcí zítřejších. Zhruba někdy po hře, kdo vyjmenuje víc indiánských kmenů, jsme si povlékli postele a lůžkoviny a když průvodčí rozdal přikrývky, už se nám zdály sny.

Vojta na zamilovaném mostě.

Київ

Podle dostupných pramenů bydlí v hlavním městě Ukrajiny v současnosti 2718100 osob a jde tak o jedno z největších měst, která jsem navštívil. Ráno bylo kalné a chladné a až do odpoledne jsme byli snad jediní, kdo se odvážil pohybovat po městě v krátkých kalhotech, snad díky neustálému zahřívání přísunem čerstvého zelí. Od nádraží jsme vyrazili pěšky za nejasně tušeným centrem, které jsme sice nenašli, ale záhy jsme zjistili, že policisté si nás tak podezřele prohlíží proto, že stojíme před prezidentským palácem. O kousek dál jsme narazili na sídlo vlády a obří budovu, která ve svých útrobách poskytovala zázemí hned třem různým ministerstvům. Skupinu nejdůležitějších staveb ve městě ještě doplňoval stadion Динама, který jsem musel vyfotit pro kamaráda Rolfa, jenž prodlévá aktuálně v Norsku. Procházeli jsme dál parkem a pod námi se ze šera probouzelo velkoměsto, hluk motorů sílil přerušován občasným troubením a zvoněním tramvají a pod vysokým písčitým břehem protékal kolosální Днепр, který jsme překřtili na česky srozumitelnější Dněprd.

Svišť 2 na zamilovaném mostě.

Гидропарк

Je na čase přiznat, co bylo naším hlavním sílem ve městě. Podle vyprávění slečny průvodčí měl uprostřed řeky na ostrově stát zábavní park obklopený koupacími plážemi, uprostřed s monumentálním ruským kolem. Na ostrov mělo jezdit metro. Tedy aspoň tak jsem si to zapamatoval a jen nedokonalost mé paměti může za to, že to ruské kolo jsem si trošku přibásnil. Úmyslně to opravdu nebylo. Ale zpět ke trojici ztracených cizinců uprostřed megapole… Projížďku lodí jsme zamítli pro její cenu i časovou náročnost, ale namísto ní jsme si dopřáli jízdu elegantní pozemní lanovkou od starobylého kostela na nábřeží a hned potom výlet oprýskanou tramvají T3 hlouběji do míst, která by snad s jistou nadsázkou bylo možné nazvat centrem. Celkově je Київ obrovský a ve všech částech rušný a zajímavý, takže jsme nedokázali přesně určit, která z částí, jež jsme viděliu byla vlastně tím správným klasickýým centrem. V obchodním domě jsme koupili mapu a když jsme se konečně zorientovali, zakousli jsme nemnoho zelí a nechali jsme se pohltit chřtánem metra, které je v Київу vskutku raritní. Vzhledem k tomu, že polovina metropole leží na desítky metrů vysokém písčitém břehu a polovina jen několik metrů nad hladinou řeky, vyjíždí v jednom bodě metro z podzemního tunelu přímo na most přes řeku, odkud pokračuje do druhé části města po povrchu jako běžný vlak. A právě tam se nachází stanice Гидропарк! Po určitých zmatcích kdy jsme se navzájem poztráceli (projeli si linku metra až na konečnou) a zase se našli jsme sestoupili ke kolotočům. Nelze však popřít naše zklamání, když místo ruského kola naše oči spatřily, jak zábavní park ubíhá na jedné straně do džungle a některé méně používané atrakce pomalu ale jistě pohlcuje zeleň. Tak jsme s hrůzou sledovali, jak zdánlivě ještě funkční kolotoč prorůstají šlahouny lián, dále podivné klece s vahadly,ve kterých bujely košaté keře a ještě hlouběji do temné strany parku pak zařízení, jejichž původní účel už ani nebylo možné určit přes vrstvu mechu a napadaného listí a bujících stromků.

Úsvit nad městem.

Horská dráha

Nastala krize, kterou jsme se jali vyřešit zvýšeným přídělem zelí. Narozdíl od Zakarpatí jsme v hlavním městě nezakopli o levnou krmi a tak nám naše nezmenšující se hlávka byla zdrojem gurmánského potěšení ještě mnoho hodin. Za ušima nám lupalo jako králíkům a snad následkem toho se zrodilo rozhodnutí namísto neexistujícího ruského kola vyrazit alespoň na nejdražší atrakci v areálu. Zamířili jsme k nebezpečně vypadající horské dráze. Ano, přiznávám nyní, že kdybych věděl o pár chvil dřív, že se v těch vozíčcích jede i vzhůru nohama, nerozhodl bych se tak, jak jsem se rozhodl, ale nyní už bylo vyřčeno, co bylo vyřčeno a tak jsem nemohl couvnout. Cena nebyla malá. Zdálo se nám to, nebo se opravdu celý park utišil, když jsme prošli hlasitě cvakajícím turniketem? Teprve nyní jsme si uvědomili, že jsme za celou hodinustrávenou v parku jediní, kdo se odvážil na atrakci jít. Kyjevská lanovka.Bláhoví cizinci. Zoufalci. Obsluha horské dráhy byla očividně překvapená, když jsme s batohy stanuli na nástupištiu před oprýskanými vozíčky, které už měly nejlepší léta zdaleka za sebou. V jejich očích jako bychom četli otázku: Opravdu chcete riskovat svůj život v téhle pekelné spleti kolejnic ve tvaru chomáče vaty? Vozíčky byly dvojmístné a děkoval jsem osudu, když jsem si vylosoval místo až v druhém v pořadí. Za námi zůstalo ještě devět sedadel neobsazených. Přiklopili jsme se bezpečnostními zábranami a přinejmenším mně se začaly podivně křečovitě svírat svaly na krku a v břiše. Chytil jsem se zkříženýma rukama za madla a přesvědčoval jsem sám sebe, že se mně netřesou kolena a že je naprosto v pořádku, když bezpečnostní pásy jdou uvolnit, místo aby zacvakly pevně do svého lože. Nebylo to v pořádku! Kyjevské nábřeží připomíná moře.Naštěstí si toho ještě před startem všiml jeden z obou obsluhujících mužů a začal do rozebrané části vozíčku mlátit kladivem. Pak odběhl a pokoušel se několikrát znovu zapnout elektronické jištění. Napočtvrté pásy zaklaply, což zřejmě znamenalo, že můžeme vyrazit. Vláček se dal do pomalého pohybu vstříc čemusi, co jsem pracovně nazval odpalovací rampou. Stoupání zvící šedesáti stupňů se přiblížilo a my jsme se zaklonili a spíše v lehu než v sedu jsme se začali blížit nebesům. Křečovitě jsem zaryl prsty do koženky na madlech. V tu ránu se ozvalo táhlé a ostré zaskřípění. Pak další a další. Snad to bylo nervové vypětí, které zavinilo, že se nám zdálo, jakoby lidi v hloubce pod námi přestali chroupat své hod dogy, poslouchat přehrávače a bavit se navzájem; jakoby prodavači přestali sledovat zboží a hudba utichla a všichni jenom, hypnotizováni skřípěním, obraceli své zraky k hrůzostrašnému monstru, k jehož vrcholu se právě přiblížil náš vláček. Kolečka naposledy zavrazala na rezavých kolejnicích a vozíček se najednou prudce nahnul doprava, takže Vojta v okamžení visel nad propastí přidržován jen nespolehlivým pásem. A pak se ve zlomku vteřiny stroj zřítil střemhlav do hlubiny. Tramvaj T3 číslo 5555.Pamatuji si jediný okamžik, kdy se vzepřely všechny svaly v mém těle a já jsem z plných plic řval a řval jsem ještě když jsme hlavou dolů projeli smyčku a teprve v dalším oblouku trati jsem si uvědomil, že žiju a všechno probíhá tak, jak má. Zanedlouho jsme zastavili u nástupiště a když jsem si na záda nasadil batoh, nohy se mně ještě stále povážlivě třásly. Tolik tedy Гидропарк.

Památník Velké vlastenecké války

Když jsme byli na ostrově vyhlášeném plážemi stovky kilometrů odtud, bylo by pošětilé, neokusit vody Днепру. Protože nejlepší místa oblehli rybáři a tábořící dvojice i vícepočetné skupinky ve stanech a u ohňů (uprostřed které jiné metropole v Evropě se kempuje a opékají ryby na rožni?), museli jsme zamířit až za nevkusnou velikou repilku egyptské lodi se zlacenými skly restaurace, zbudovanou v devadesátých letech některým šíleným podnikavcem a dnes opuštěnou a zbytečnou, kde jsme se vykoupali v chladivé vodě a občerstvili křehkým zelím. Stanice metra Дніпро leží na mostě.Osvěženi jsme pak zamířili pěšky přes most metra a vzhůru rozsáhlými klášterními zahradami k olbřímímu kostelu. Ačkoliv vždy razím divoké cestování, bez přípravy a průvodců, nyní mně bylo skoro líto, že nevíme, jak se která stavba jmenuje, čím je významná a ze které doby pochází. Den pokročil a v nádherných klášterních zahradách rozložených podél strmého schodiště kvetly spousty květin, neustále opečovávané mnichy a obdivované turisty, stejně jako několik set metrů dlouhý krytý ochoz nad zahradami, kterým jsme prošli do dalších církevních komplexů. Již ráno jsme si v jednom z kostelů vyslechli mnohohlasný zpěv východních chorálů, proto jsme se nyní v rozlehlém církevním komplexu moc nezdržovali a hledali jsme rychlou cestu ven. Po zabřednutí do uliček místy plných zlacených věžiček pravděpodobně pro rekonstrukci některého z kostelů, jsme se konečně přiblížili našemu nejbližšímu cíli, pracovně nazvanému Socha svobody. Kolotoč postupně pohlcovaný zelení.Když jsme se dostali na dosah, zjistili jsme, že jde o slavnou sochu Батьківщина-мати, která je zlatým hřebem monumentální expozice válečné techniky, kupodivu nejen z let čtyřicátých, nýbrž i z období poválečného, což hodnotil nelibě zejména Vojta, který vše shrnul poznámkou hnusní okupanti. Pravda, člověka posedla zvláštní tíseň, když hleděl na tanky, děla, transportéry s raketami a další zbraně zde, v místech, odkud vyrážela sovětská armáda v roce 1968, aby intervenovala do Československa a potlačila svobodu jeho obyvatel. Nevyhnutelně jsem si kladl otázku, jak by se asi tehdy tvářili naši rodiče a prarodiče, kdyby věděli, za jaké situace si jednou budeme my v Київу o čtyřicet jedna let později prohlížet zbraně, které tehdy viděli u nás nedobrovolně oni. Dějiny se ubírají vždy podivnějším směrem, než bychom čekali. Mapa Kijevského metra (též plán, schéma Kyjevského metra).Ponuře slavnostní atmosféru vnější i vnitřní expozice (tu jsme neviděli) dokreslují nadživotní sochy vojáků ve stylu brutalismu sedmdesátých let a válečná hudba linoucí se z ukrytých reproduktorů. Ať už vyvolává muzeum pocity slavnostně vlastenecké nebo válečně násilnické, nelze mu upřít ohromnou působivost.

Klávesnice

Muzeum Velké vlastenecké války.

Druhým velkým cílem naší návštěvy byla ukrajinsko-ruská klávesnice, kterou sháněl Svišť. Narozdíl od ruského kola nám tentokrát přálo štěstí a v metru jsme našli odložené reklamní noviny supermarketu s výpočetní technikou, kde zrovna prodávali levné klávesnice za 39 hřiven takříkajíc v akci. Než souprava zastavila, našli jsme si v mapě města příslušnou ulici a nyní, po odchodu z muzea VVV nastala chvíle na nákupy. Po cestě jsme ještě v podstatě mimoděk stihli objevit to opravdu hlavní náměstí a pak ještě to opravdu druhé nejhlavnější náměstí, ale pak už honem pod zem, do suterénních obchodních komplexů připomínajících místy slavné Toronto a pak ještě hlouběji, kde nás spolkl jícen podzemní dráhy. Nakonec jsme hlavní třídu našli.Když jsme vystoupili na zastávce Шулявськаб, na protější továrně se skvěla plachta ohromných rozměrů s obrázkem obchodního centra z novin. Když jsme se ale složitým způsobem po mostě dostali přes osmiproudou dálnici, shledali jsme, že továrna je opuštěná a v dezolátním stavu. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili svůj omyl a dorazili o blok dál do nákupního centra Болшевик s rudou hvězdou ve znaku, kde jsme nakoupili nejen klávesnici, ale i jídlo na cestu. Zelí jsme se tentokrát vyhnuli. Vlak jsme stihli doslova v poslední minutě, když jsme se předtím ještě na chvíli zastavili na poště, abychom poslali pohlednici naší milé Ovci, která sbírá známky. Na zpáteční cestě jsme pili vlakovou kávu za tři hřivny, o něco víc jedli, o hodně víc hráli poker a ze všeho nejvíc spali. Není bez zajímavosti, že první cestu jsme podnikli severní trasou, nyní jsme se vraceli jižní dráhou přes Фастив.

Dětská železnice a kubistická čtvrť

Užhorodská dětská železnice.

Poslední, ale neméně zajímavou částí naší velikonoční cesty byla cesta přes Ужгород, trošku delší, než nejkratší možná. Jednak jsem se snažil sehnat nějaký dar pro svého brzy osmdesátiletého dědečka, druhak jsme zjistili, že město nabízí ještě spoustu zajímavých míst, která jsme dříve neobjevili. Tak jsme zjistili, že na nábřeží řeky Уж, ve které jsme se nezapomněli vykoupat, stojí výchozí stanice dětské železnice, bohužel již několik let mimo provoz (zde si zkusím zavěštit a předpovídám, že v některém z příštích zápisů na stránkách se k železničce vrátím optimističtějším tónem), že nad městem je zajímavý hrad s muzeem a taky že některé čtvrti vypadají docela přívětivě. Pro mě nejzajímavějším objevem byla malá čtvrť, na první pohled svědčící o vlivu Československé architektury z dvacátých a třicátých let. Vrchol nevkusu.Úhledné ulice s domy ovlivněnými kubismem, jakoby některé Královehradecké třídě z oka vypadly - překvapivě i po osmdesáti letech byly domy v pěkném stavu na rozdíl od některých svých mladších sousedů. Pod jejich okny pak kvetly růžové aleje ovocných stromů.

Neštěstí nechodí po horách

Naše pokusy o stopování byly ve sváteční neděli (na Ukrajině sice Velikonoce nebyly, ale na Slovensku ano a právě tam jsem chtěli my) předem odsouzeny k nezdaru a tak nás pouze obtěžoval obézní místní taxikář, který nám nabízel, že nás za hodně peněz odveze někam, kam vůbec nechceme. Před hraničním přechodem, kde projelo za deset minut sotva jedno auto jsme stáli skoro dvě hodiny, avšak ne sami. Kousek od nás postával mladík našeho věku a zřetelně ukrajinského zjevu. Uměl pěkně česky a tak jsme se dali do řeči a vyslechli jeho nepříjemný osud. Domů už to není daleko.Zrovna mířil do Česka a seděl v autobuse, když celníci na hranici zjistili v jeho pasu určité nesrovnalosti. Náš nový přítel se podíval do pasu a s hrůzou zjistil, že není jeho. Při hromadném vyřizování víza mu někdo pas zaměnil s úplně cizím člověkem. S ohromnou mírou shovívavosti ukrajinští celníci nechali nešťastného muže vrátit se zpět a on se teď telefonem snažil zajistit si odvoz domů a také dosáhnout toho, že získá zpět svůj pas. O svém neštěstí nás ale nemusel přiliš přesvědčoat, byl zdrcený an první pohled. Nás nakonec zachránil slovenský řidič linkového autobusu, který nás po dvou hodinách nabral před hraničním přechodem, což není běžně povoleno a za což jsme mu opravdu vděční (drobně napravil reputaci Slovenska na této krátké ale nabité akci). Dobrou zprávou před naším odjezdem bylo, že se kolega dovolal a dokonce zjistil, kdo má jeho pas a kdy mu ho dá. A pak už na shledanou! V Michalovcích jsme chvíli uvažovali o tom, kde budeme spát, zda pojedeme vlakem nebo žlutým autobusem, když před budovou zastavil náš starý známý Eurobus. Tak jsme se s ním přece setkali! O půl čtvrté ráno jsme vystoupili v Brně na Zvonařce… Jaká bude naše osmá návštěva?


Související články:
Téma:
Velikonoční vandry
Na jaře, když se začne po zimě zem konečně probouzet, probouzím se už pár let i já a vyrážím s kamarády vstříc dobrodružství a slunečním paprskům. Nejčastěji n…
Téma:
Ukrajina
Reportáže z Ukrajiny.…
Velikonoční Estonsko a Finsko
Reportáž
Velikonoční Estonsko a Finsko
Pátá velikonoční Ukrajina
Reportáž
Pátá velikonoční Ukrajina
Jak jsme se nedostali do Běloruska
Reportáž
Jak jsme se nedostali do Běloruska
Kornosilvestr 2013

Reportáž
Kornosilvestr 2013
Šarganska osmica a Sarajevo
Reportáž
Šarganska osmica a Sarajevo
Velikonoční Rumunsko
Reportáž
Velikonoční Rumunsko
Silvestr na Sicílii

Reportáž
Silvestr na Sicílii
Velikonoční Ukrajina
Reportáž
Velikonoční Ukrajina
Brusel s Bublinou
Reportáž
Brusel s Bublinou
San Marino 2009
Reportáž
San Marino 2009
Ukrajina posedmé - Київ
Reportáž
Ukrajina posedmé - Київ
Pokoření Křtinského potoka ve 14 bodech

Reportáž
Pokoření Křtinského potoka ve 14 bodech
Zimní tábor Výstup 2009
Reportáž
Zimní tábor Výstup 2009
Tmou 2008

Reportáž
Tmou 2008
Polsko 2008
Reportáž
Polsko 2008
Kypr, Řecko, Albánie 2008 (ve výstavbě)
Reportáž
Kypr, Řecko, Albánie 2008 (ve výstavbě)
Tábory 2008
Reportáž
Tábory 2008
Ukrajina 2008 podruhé
Reportáž
Ukrajina 2008 podruhé
Kino 2008
Reportáž
Kino 2008
Ukrajina 2008
Reportáž
Ukrajina 2008
Králickosněžnicko 2007

Reportáž
Králickosněžnicko 2007
Slezsko s Bantem 2007

Reportáž
Slezsko s Bantem 2007
Ukrajina a Turecko 2007
Reportáž
Ukrajina a Turecko 2007
Tábor Perpetuum 2007

Reportáž
Tábor Perpetuum 2007
Komín

Reportáž
Komín
Stínadla Praha březen 2007

Reportáž
Stínadla Praha březen 2007
Vandr na Ukrajinu duben 2007

Reportáž
Vandr na Ukrajinu duben 2007
Zimní tábor Dobytí jižního pólu 2007
Reportáž
Zimní tábor Dobytí jižního pólu 2007
Tábořiště u Siněvíru

Reportáž
Tábořiště u Siněvíru
Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán
Reportáž
Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán
Zimní tábor Sedm let v Tibetu 2008
Reportáž
Zimní tábor Sedm let v Tibetu 2008
Španělsko 2008

Reportáž
Španělsko 2008