 |
| Hlavní stránka |
| Škola |
|
Doprava |
|
Táboření a kluby |
|
Reportáže |
|
Fotografie |
|
Témata |
|
Ostatní |
|
Rozcestník |
|
Ke stažení |
|
Sázky |
|
Návštěvní kniha |
|
Kalendář |
|
Kontakt |
 |
|
|
|
|
Tmou 2008 |
|
Start byl stanoven na 17. hodinu v pátek 7. listopadu 2008 na velodromu v Brně. Po poslední (pro úplnost přiznávám, že byla současně první) poradě týmu před závodem ve středu večer mě však po cestě do Adamova zachvátila zimnice a noc jsem strávil v horečkách a blouznění (zdály se mně fakt dobré věci), tudíž jsem svoji účast pohřbil. Nebylo mně však souzeno promeškat jubilejní ročník hry. Snad sám velký Tmář zamíchal hracími kartami osudu a mé uzdravení přišlo stejně rychle a nečekaně jako nemoc. A to už je tu páteční odpoledne a já narychlo doháním zanedbanou přípravu. Buzolu, mapy, jízdní řád IDS, plachtu, uzlovačku, čepici a další. Hlavně nezapomenout bundu, určitě bude pršet! Pln dobrých rad Garretových, obstrarávám si ještě přehršel ovoce, mrkev, jablka, mandarinky (banány, o které jsem zavadil pohledem, ponechávám strategicky na stole) a v Brně rychle běžím do Teska pro náhradní baterie, spektrum čokoládových výrobků, barborkovou kofolu a několik druhů pečiva. Kde je ta bunda? Aha - v Adamově. Na sraz dorážím s čtyřminutovým zpožděním, odhazuju baťoh a běžím rychle ještě na Mášovu pro bundu. Snad je to vše. Oblékáme si týmová trička a společně chytáme trolejbus linky x5 na Mendlák, prohlížejíce si novinku letošního závodu - týmové vlajky.
Náš tým byl složen z konsolidované dvojice Anežka - Garret, zkušených lídrů a nejmenovaných vůdců druhého frikulínského týmu. Třetí zkušenou účastnicí byla Iva, o které jsem si myslel skoro až do konce, že je z Prahy, i když to není vůbec pravda. Nováčky v závodu jsme byli Míra a já (nefrikulíni, netmáři). Šestou skoro účastnicí - podporou na telefonu - se pak stala Sedmikráska Maya, kterou jsem přemluvil (moc jsem ani přemlouvat nemusel) k pomoci v případě nutnosti hledat něco na internetu v nočních hodinách. Celkem jsme byli jednou ze 445 skupin, které se letos pokoušely projít Tmou, bohužel jsme ale nakonec nebyli jednou ze 4 skupin, které to dokázaly. Ale pozor, právě zaznívá pokyn k otevření obálky s první šifrou! 1. šifra
2. šifra
3. šifraTřetí v pořadí, druhá nejnáročnější pro náš tým. Takovou se stala šifra, která spočívala ve výběru správných písmen z atbulky 11 krát 11 znaků. Šlo o standardní šifrovací mřížku, kterou jsme však neměli k dispozici. Dobrat se její podoby bylo možné zjištěním sedmi předchozích výojových stádií mřížky, které zase mohli tmáři nalézt pouze na plakátovacích plochách v sedmi oblastech městského centra (byla to náhoda, že jedno z nich bylo u Jarošky a druhé u PřF nebo moje vybuzená mysl hledala souvislosti i tam, kde neměla?). S foťákem jsem vyrazil na Nové sady, kde byl plakát s mřížkou již obklopen několika zapisovateli, rychle jsem pak přeběhl naproti Grandu, kde jsem však našel stejný plakát a dále na Malinovského náměstí, kde jsem zakreslil a vyfotil další. Úkol by byl poměrně jednoduchý, nebýt faktů, že jsme neznali pořadí sedmi vývojových stádií a že jsme měli tabulek pouze pět. Pořadí každého stádia bylo možné zjisti výpočtem ze tří hodnot typu: »Kolik je okruží se Skácelovými verši na velké a malé kašně na náměstí Svobody?« nebo »Kolik křídel má W. A. Mozart na Zelném trhu?« Pravděpodobnost a následné reálné množství chyb však zamíchaly našimi představami o šifře tak, že jsme strávili v centru přes tři hodiny luštěním. Nakonec jsem byl týmem vyslán pro alternativní šifru, kterou jsem ale naštěstí nedonesl, protože ke klubovně bylo třeba dojít s celým týmem. Po návratu na náměstí už nám trvalo jen chvilku zjištění závislosti, velice připomínající známou celulárně-automatovou hru Life, která dala vzniknout tabulce a poslal nás na hřiště nad klášterem a pivovarem na Sladové. 4. šifra
5. šifra
Na pátou šifru budeme vzpomínat bezesporu ze všech nejvíc. Dala nám výrazně zabrat (nutno napsat, že nejen nám) a ani po všech doporučených opatřeních (jídlo, přestávky, procházky, změny místa) jsme ji úplně nezdolali. Sestávala z pěti částí, z nichž čtyři kódoaly místa a pátá heslo. Nejjednodušší byl téměř přímý popis pozice kostela v Bosonohách. Mně neznámým způsobem pak Anežka vycedila z neuvěřitelně dekadentního textu ještě slovo Rondo a po několika hodinách jsme dali dohromady heslo papír. Mezitím se rozpršelo, vytahovali jsme a skládali plachtu, posunovali se směrem k Bohunicím a mokli jsme. Třetí místo byla křižovatka Jihlavské a Heršpické, ale čtvrté místo, ukryté pomocí rekurzivního výrazu v sekvenci zanků: jsme prostě nevyluštili. Pro ukázku uvádím alespon úryvek z textu této metašifry (tj. šifry popisující svůj vlastní vznik):
6. šifra
7. šifraTentokrát šlo o schéma čtvercové krabičky se čtverečky písmen uvnitř. Postupným otáčením se v labyrintu chodbiček v krabici čtverečky sypaly ze strany na stranu a vypadávaly otvory po stranách ven. Stačilo jen dát dohromady jjih pořadí... Jenže to nebylo snadné. Anežka s Garretem se vrhli na řešení jen pomocí papíru a tužky a tak psali, kreslili, gumovali a smáli se, zatímco Míra s Ivou a mnou jsme zvolili méně intelektuální, méně zábavnou, zato však realitu připomínající metodu s nastříhanými papírky, které jsme posunovali po plánku. A kdyby nezafoukal vítr, možná bychom došli ke správnému výsledku mnohem dřív než později kombinováním zbylých písmen, která nám odnesl vítr. Jisté je však, že jsme to dohromady dali. Ostopovice 650 m JJZ směrem od kostela zbytky mostu. Déšť zesílil a já jsem začal upadat vlivem nevyspání a zejména horečky, která na mě opět dolehla, do méně vědomého stavu. Mechanicky jsem dával nohu před nohu a přestával jsem vnímat věci mimo bolest hlavy, nicméně Proudových krtků, které jsme potkali v prostisměru i nešlo nevšimnout. Lenka s Vítkem vypadali nějak divně (fakt, že po 6 hodinách luštění se s nepořízenou vraceli domů jsem se dozvěděl mnohem později), ale neblo mn do řeči a tak jsem jen stručně pozdravil. Nedostavěný most za vesnicí, označný jako zbytky, působil impozantně.
8. šifra
9. šifra
10. šifraPoslední šifra, kterou jsme stihli v limitu rozluštit, byla ukryta v kořeneh mohutného smrku na břehu rákosem zarostlého jezera v lesním amfiteátru, který snad opravdu kdysi mohl být lomem. Stále pršelo a tak jsme se rozhodli pro řešení této grafické šifry využít plachtu a postavili jsme narychlo přístřešek i s vlajkou týmu. Nebude snad znít příliš chvástavě, když řeknu, že jsem konečně významně přispěl k řešení nějaké šifry odhalením principu falešné oblasti vložené v mapě, jejímž vystřižením (jeden domyšlený svilý a jeden vodorovný pruh) vznikl mapka reálná, navíc uprostřed s červeným kolečkem, které označovalo místo dalšího stanoviště. Zbourat a složit přístřešek zabralo skoro víc času než samotné luštění a už jsme se hnali dál. Zbývalo nám necelých třicet minut k tomu, abychom alespoň dosáhli jedenácté šifry. 11. šifra
A dál?No, co by se dalo ještě čekat? Smradlaví a špinaví, s pocákanou vlajkou, která by si nezadala s bitevním praporem od Slavkova, a plni nadšení z právě skončené hry, jsme sestoupili k silnici a na křižovatce o kilometr dál jsme počkali na autobus. Ten se vzápětí nadouval desítkami přistoupivších tmářů, kteří čekali o zastávku nebo dvě dál a tak bylo veselo až na Ústřední hřbitov (to není vtip, pro nebrněnské uvádím, že jde o konečnou linky 501). Na proklamovanou afterparty do cíle na ZŠ Arménská jsme dorazli až v 15.49, takže jsme už jen vyfasovali od frikulínů na prvou objemný sáček plný koláčů a hurá domů. Článek má spoustu souvislostí, proto neváhejte a navštivte také: |
Tak slavný brněnský šifrovací závod Tmou se letos dožívá X. výročí, a to v rozpuku a plné síle. Nutno dodat, že slovo »slavný« jsem nepoužil z recese nebo jako laciný okrášlovací prostředek - Tmou považuji za vysoce prestižní záležitost a všestranně si jej vážím. Neméně jsem si považoval pozvání k účasti, které přišlo znenadání a v syrové podobě na počátku přednášky z Algebry II. Tým frikulín^2 mě ústy své členky Anežky postavil před rozhodnutí, zda se poprvé v životě zúčastnit šifrovacího závodu nebo konečně strávit jeden víkend v klidu domova. Vzhledem k tomu, že jsem osoba nepředvídatelná, překvapil jsem sám sebe a bez rozmyslu jsem kývl. Jak se později ukázlo, byla období (kupodivu však pouze do začátku hry), ve kterých jsem svého rozhodnutí litoval.
A to už se jimi hemží celé Brno. První mě udeří do očí oranžová barva, která tentokrát nepatří ČSSD nýbrž Chlýftýmu (zda to byl ocásek nebo rypák, už asi nikdy nezjistím), a náhle si s pocitem drobného mrazní v zádech uvědomuji, jak ze všech okolních ulic přitékají dosud ještě nevýrazné proudy tmářů. A slévají se. A mohutní. Proud se valí k výstavišti a rázem se stáváme jeho součástí, nezbývá než jít pěšky, autobusy jsou beznadějně ucpané. Před velodromem je srocen slušný dav, ale orgové zvládají a tak se úzkým hrdlem brány (několikanásobné zvýšení rychlosti v nejužším místě by posloužilo jako excelentní demonstrace Bernoulliho rovnice) vhrneme na plochu a brzy si najdeme místo na protější tribuně. Garret nás zaregistrovává a kol 17 začíná slavnostní zahájení.
Na papíře A3 lze spatřit síťový diagram, v jehož středu hypnotizuje pohled prázdné pole. Zde bude po skoro třech hodinách snažení vepsáno heslo nutné pro opuštění stadiónu a cestu za druhou šifrou. Nyní je však rámeček prázdný, stejně jako několik desítek jemu podobných okolo. Jde o hierarchii indicií, čáry (hrany grafu) pak určují vzájemnou významovou souvilost. Výrazy do rámečků nejdál od středu lze zjistit luštěním asi patnácti samostatných šifer a tak se dáváme do práce. Každý s jedním proužkem papíru luštíme a s uspokojením vnímáme, že zatím žádný tým nevyrazil. Má první šifra vypadala zdánlivě velice jednoduše: bohaboJný, cEločíselný, fotbAl, hřEšit, Hyperbola, komOrně, kOstel, kvarTeto, Logicky, Operní, Pokorně, Sčítat, sprIntovat, útoČně, vytrvaLostní, zpívaT a taky jednoduchá byla. Nicméně vyluštil jsem ji až po první nápovědě od organizátorů a trošku jsem se zastyděl, takže druhou, ve které se doplňovaly dvojice typu Spejbl a Hurvínek, Srp a kladivo nebo Mňága a Žďorp už jsem zvládl skoro bez pomoci. Jen jsme se s Mírou nemohli shodnout, jestli k Evě patří Adam nebo Vašek. Podle pořadí uvedeného slova šlo pak o tečku nebo čárku a hurá - morseovka je na světě. Třetí šifrou, kterou jsem v první části rozlouskl, bylo bludiště, ve kterém se na různých polích setkávaly trojice bojovníků z různých staletí. Všichni tři ale museli ujít přesně stejný počet polí a přitom co nejméně. Zde už jsem na princip přišel opravdu sám a nápověda od orgů mně naopak radost kalila. O práci ostatních jsem neměl skoro žádné tušení, jen vím, že Anežka se místo luštění dívala na jakési roztleskávačky a nějaká představení (a vůbec se za to nestyděla), a na konci jsem už jen pomohl v grafu uhodnout kočku, maso a kost. Kost! Heslo uprostřed tabulky zapadlo na své místo a tak jsme na povinné kolečko běhu s vlajkou okolo velodromu vyrazili dokonce o chvíli dříve než frikulín na prvou. Další zpráva je u první lampy na pravém břehu za mostem přes Svratku na ulici Vídeňské. Hurá do tmy.
Invence orgů v závodě Tmou je všeobecně proslulá. Proto nikoho z nás nepřekvapilo ani puzzle ani kousek modré a červené fólie pro prostorové vidění. Největším problémem bylo, alespoň ze začátku, nalézt za nemocnicí U Milosrdných bratří mezi desítkami, ba stovkami luštících týmů kousek místa pro vlastní práci. Částečně osvětlený vchod do mateřské (nebo základní?) školy byl nakonec luxusním úlovkem a to už naše prsty hbitě skládaly díly skládačky, které do sebe zapadly téměř symbolicky. Nyní přišla těžší část. Princip byl jasný - sama výzva »hledejte vrstvy« dávala najevo, že po pohledu přes barevné fólie některá písmena na skládačce vyplují výš a jiná zase níže. Chatrné osvělení a bledá záře čelovek však jednoduchý úkol dost zkomplikovaly, nakonec jsme ale (tuším Anežka s Garretem, ale nerad bych někoho nedocenil) dali dohromady informaci o obelisku na Františkově a vyrazili jsme okolo klubovny skautek na Kopečné, kde bylo stanoviště pro alternativní šifry, vzhůru do Denisových sadů.
Už po půlnoci jsme dorazili k ozvučenému stánku za klášterní zdí. Dřív než vůbec Garret převzal z rukou orgů zadání, bylo mu jasné, že to, co hraje stále dokola je hymna tmou a při pohledu na papír jsme měli práci jasnou. Verše alternativní verze písně si navzájem s tou kutečnou (která byla v povinném vybavení týmu) odpovídaly počtem znaků, ale jen některé znaky byly na stejných pozicích totožné. Prostá šifra, se kterou jsme v počtu pěti lidí neměli za deset minut co dělat, nás poslala do Kamenné kolonie na druhou stranu řeky.
Na odpočinek v tělocvičně u promítaného filmu jsme se všichni nepokrytě těšili, proto byly naše pocity smíšené, když Garret po jednom a půl shlédnutí němé, hnědobílé grotesky o šesti obrazech ze života orgů dal dohromady nejen to, že jde o podobenství jednotlivých barev, ale také přišel na fakt, že počet písmen ve jménech barev odpovídá počtu čísel na papíře a jednoduchým sečtením získáme zprávu, která nás posílá ke kostelu na ulici Elišky Přemyslovny. Svojí rychlostí by si nezadal patrně ani se svým jmenovcem, legendárním šerifem Petem Garretem z Divokého západu. Dřív než jsme oschli, už jsme se valili východem z budovy ven. Ve dveřích jsme se málm srazili s policií, ale proč je Tmou tolik zaujalo, jsme se už dozvědět nestačili. V následujícíh minutách jsem málem zavinil fatální chybu, když jsme tým chtěl přesunout na ulici Elišky Krásnohorské nmísto Přemyslovny. Mí inteligentní spoluhráčí mně v tom však zabránili a tak jsme během několika minut doběhli ke kostelu, kde jsme dostali další šifru.
Na stanovišti jsme dostali dvě identické turistické mapy okolí A4, které dávaly tušit, že se půjde do terénu a malou nálepku s číslem šifry na kartičku týmu, kterou jsme se dosud vždy prokazovali. Pršelo silně a tak jsme zalezli do rozestavěné vilky, kde jsme se usadili na tvárnicích a trošku se občerstvili. Zatím nejsilněji na mě dolehla zdravotní krize a tak jsem se tohoto úkolu téměř neúčastnil, nicméně ostatní brzy přišli na to, že samolepka sama žádné informace neobsahuje, ale je návěštím, které říká - hledej v kartičce. A tak jsme ničili. Po odstříhnutí fólie se našim zrakům vyjevila malá mapka označující rybníček asi 500 m východním směrem.
První »terénní« šifra bez orga byla na hrázi vypuštného rybníka, pomalu se proměňujícího v právoplatnou džungli. Protože ale obsahovala dlouhý text a nás sužovalo zespodu bahno a zvrchu déšť, vrátili jsme se zpět do satelitního městečka a na osvdčeném místě ve vilce jsme pokračovali. Ať už to bylo zdání, nebo fakt, že »vyšší« šifry jsou jednoduší, než ty předešlé, začalo se nám dařit rychleji. V textu jsme nalezli jména asi třiceti zvířat a pokračovali jsme zpátky k rybníčku a proti proudu podle obrázků zvířat, jejichž pořadí jsme si zapisovali. Zničeho nic jsme stály tváří v tvář betonovému otvoru do hlubin země. Cesta vedla nesmlouvavě dovnitř, a tak jsme se vsoukali do chřtánu nevysokého tunelu. Stavba pocházela z období budování tzv. Německé dálnice Wien - Wrocław, ale zda měla být průzkumnou štolou pro ražbu tunelu nebo jen odvodňovací štolou, jsme nezjistili. Když jsme na druhé straně čtvrtkilometrového tunelu spatřili opět světlo světa, zjistili jsme, že jsme už jen čtyři. Míra nad Ostopovicemi skončil a vrátil se do Brna, o čemž nás informoval SMSkou. Nyní bylo na pořadu spojit místa výskytu jednotlivých živočišných druhů (biologové prominou toto trestuhodné názvoslovné zjednodušení). Savci, ptáci, plazi, hmyz a ryby nám poskytli stručný popis další cesty: LOM12. Jediný pohled do mapy stačil Ivě, aby nás poslal na místo určení.
Z klusu se stal běh, z běhu vysilující úprk. Deštník pozbyl významu, mokří jsme teď byli všude, nohy nám klouzaly v řídkém bahně a po tlejícím listí, když jsme u konce s dechem šplhali do lesnatých kopců nad Ořechovem. Čas neúprosně běžel a my museli co chvíli zastavovat a vytahovat mapu z promoklé bundy čpící vlhkem, potem a nečistotou. Holky jsme nechali s Garretm vzadu a hnali jsme se na rozcestí, abychom dvě minuty před vypršením limitu (ze 13. hodiny byl konec hry odsunut již dříve na hodinu 14.) nalezli oranžovou tubu ukrývající další šifru. Anežka s Ivou přiběhly ve 14.00.
