San Marino
Kam vyrazit v zimě? Na jih!
 Tak nás zase jednou popadla letenková horečka. S kamarádem jsme neodolali nabídce skoro zadarmo a koupili jsme si na 19. prosince 2009 letenku do italské Bologne. Kam také jinam než na jih, když jde o jednu z nemrazivějších a také bezkonkurenčně nejtmavší část roku, kdy noc přesahují svojí délkou den skoro dvojnásobně? Navíc mojí podmínkou pro cestu byla návštěva některé země, kde jsem dosud nebyl, a protože nedaleko od Bologne leží nejstarší republika světa San Marino, neváhali jsme s výběrem. Jenže osud je nezvratný a kvůli úmrtí v kamarádově rodině jsem na cestu nakonec vyrazil bez něj. Do neznámých končin, kde ve stejný den napadlo půl metru sněhu.
Za tmy vstávám…
Abychom nevzbudili zbytečnou pozornost, udržovali jsme celou akci do poslední chvíle v tajnosti. Letadlo odlétalo z Bratislavy po poledni, proto jsem na vánoční nadílce SPJF v Újezdu u Černé Hory po kratičkém spánku vstal tajně již v 5 hodin, rychle nasoukal věci do malého batůžku a vyběhl ze dveří do tmy a čerstvého sněhu, který křupal po nohama.  Teprve za vraty starobylé fary, kde jsme byli ubytovaní, jsem nacpal svůj zimní superspacák do batohu a utíkal na zastávku autobusu. Tam si mě bohužel přese všechnu opatrnost všimla Kawi, která jela náhodou stejně brzkým spojem. První problém nastal v Lipůvce. Přípojný autobus nám ujel s předstihem (ach ti nervózní řidiči autobusů, kteří neumí počkat na zastávce na přípoj) a tak jsme stáli v malém hloučku rádobycestujících 40 minut, čekajíce na další spoj. Nervozita z nestihnutí letadla se nedostavila, po letních zkušenostech z Tádžikistánu jsem si nechal rezervu tentokrát dost velkou. Zato mráz dosahující dvouciferných hodnot na celsiově stupnici nám nedělal dobře na pleť ani kosti. Nakonec spoj dojel a po krátké zastávce v Brně jsem se vezl srbským vagónem ve vlaku Avala do slovenské metropole.
 Sněhová kalamita
Poprvé jsem vytušil, že se sněhem není něco v pořádku, když jsem ve vlaku na chodbách spatřil vrstvu bílé hmoty. Vzápětí na mě vybafly v kupé rampouchy a ledová krusta na okně, které se snažilo, ale drobný sníh neutěsnilo a tak občas nějaká vločka zabloudila i mezi koženkové sedačky. Přesto jsem brzy spokojeně usnul, jízdenku zanechav na stolku. Když jsem se v Bratislavě probudil, bylo na ní razítko od průvodčího, pročež jsem usoudil, že jsem buď náměsíčný, nebo se o mě postaral někdo z cestujících. Sličná slečna a tři postarší pánové se jen potutelně usmívali. Na letiště jede přímý autobus 61 a po snídani z automatu jsem se mohl směle pustit do odbavení sebe sama.
Cestujte bez zavazadel, je to levnější!
 Součástí horečky laciných letenek je samozřejmě také podmínka, že si cestující s sebou nebere žádné zavazadlo kromě malého příručního batůžku (20 cm × 40 cm × 55 cm), do kterého musí dostat vše pro svůj život potřebné. V mém případě šlo o velmi tlustý zimní spacák, který vyplnil celý prostor tak, že už zbylo místo jen na mapu. Navíc jsem rozměr jemně překročil, proto jsem byl stále na pochybách, zda vůbec odletím. Nejsitota ohledně místa, kde budu spát, když nemám karimatku pod sebe ani plachtu nad sebe a poměrně vysoké ceny potravin byly další výzvou, která se stala hnacím motorem akce. Dokázat přežít s minimem je cíl, kterého stojí za to dosáhnout! Okolo třetí hodiny letadlo vzlétlo a já si mohl připsat pomyslnou čtvrtou čárku do pomyslného deníku svých letů; záhy jsem opět usnul. V Bologni po deseti letech pořádně sněžilo a tak rozhlas o překot vyhlašoval další a další zpoždění, takže když jsme konečně po čerstvě odhrnuté runwayi vzlétli do sněhových oblak, poznenáhlu se začalo stmívat.
 Bologna
Přistáli jsme již za šera a vtrhli jsme do zmatku příletového terminálu, kde na zpožděné spoje čekaly stovky lidí. S pravým italským temperamentem se objímali, líbali a jásali ze šťastného shledání nebo se aspoň dotazovali osamělců jako já, odkud přiletěli, aby se pokusili si udělat obrázek o zpožděních na různých trasách. Bůhví proč má odpověď „from Bratislava“ mladíka neuspokojila a zamračen zmizel v davu. Airport bus jsem jako předražený odmítl a sebevědomě jsem vykročil po čtyřproudové silnici do tmy. Po půlhodině bloudění jsem rezignoval, uznal, že po dálnici se chodit nedá a vzápětí zapadl po kolena do mokrého sněhu. Následující hodinu jsem strávil blouděním v křovinách mezi křižovatkami, rozvodněnou řekou a bažinami, než se mně podařilo vynořit ve vesničce Lippo. Uvědomil jsem si, že neumím italsky téměř nic, což mně přivedlo do jistých rozpaků, když jsem v místním Desparu potřeboval komunikovat s prodavačem. Rozhodl jsem se, že nejlepší bude v příštích dnech komunikovat anglicky, i když to jen zřídka znamenalo úspěch. Poprvé jsem s angličtinou narazil záhy, když jsem se s babičkou na autobusové zastávce snažil dorozumět na spojení a nákupu jízdenky. Naštěstí slovo bilet je dostatečně mezinárodní a mávání rukama taky pomohlo, takže jsem za půl hodiny stál na nádraží.
 Rimini
Bologna by si jistě zasloužila více než dvě hodiny průzkumu. Úžasně křivolaké uličky, náměstíčka plná lidí rozjásaných z nečekané sněhové nadílky, kouřící sněhuláci, zářící vánoční stromy a tisícileté zdivo kamenných kostelů zanechá ve vzpomínkách ostrou stopu. Mohl bych strávit blouděním neznámými nočními ulicemi o hodinu víc, kdybych se nenechal zmýlit letním časem ve foťáku a bláznivým úprkem neutekl k nádraží. Ale dobře tak - můj vlak sice nabral 180 minut zpoždění, ale předchozí spoj akorát přijížděl k nástupišti. Automat na jízdenky uměl anglicky lépe než já, tak jsme se domluvili a zanedlouho už jsem si sušil své promoklé nohy a boty ve vyhřátém vagónu. Vlak zastavil na slepé koleji v Rimini před půlnoci a sněhu znatelně ubylo. Jediná moje mapa, která zobrazuje železnice v celé Evropě, tady nebyla k ničemu. Pokoušeje se orientovat podle silničních ukazatelů jsem se dvakrát otočil o 180° a už poměrně unaven jsem kolem trolejbusové vozovny vyrazil ven z města.
 …za tmy usínám!
Podešel jsem po silnici dva dálniční podjezdy a tehdy jsem je uviděl. San marino! Jako snová hora se v husté tmě nedaleko obzoru zdvíhala do ohromující výše myriáda světel. Oproti rovině mořského pobřeží a tmavé oblohy nad ním se zdálo, jako by naproti někdo postavil schodiště do nebe. Tady mapu nebudu potřebovat, půjdu směrem k nejvyšší hoře! Pomalu nadešel čas spánku a bylo třeba se poohlédnout po nějakém přístřešku a podložce na spaní. Spacák mám sice teplý, ale přímo do sněhu nevhodný. A jako již dříve mně opět pomohla náhoda nad jiné šťastná. Zanedlouho jsem spatřil opuštěný dům, jehož zahrádka skýtala kůlnu plnou haraburdí, se střechou poničenou, ale funkční a plnou měkkého pletiva pro mladé stromky. Zítra vyjdu na Monte Titano!
 San Marino
Ty máš přece Garneta!Nesmyslný, hlasitý a hlavně český výkřik rezonoval mojí právě probuzenou myslí. Jako když vás probudí ze spaní výstřel a sotva doznívá v právě přetrženém snu, už vnímáte, že se odehrál ve skutečnosti. Taková hloupost! Přece tady nikdo nebude vykřikovat česky nesmyslné věty. Přesto jsem spěšně naházel své tři věci do batohu a dírou v plotě prchal pryč. Pořád ještě jsem přemýšlel o Garnetovi a před očima mně běhal kocour Garfield. Jako když si místo Ježíška představují děti ježka. Už nikdy se nedozvím, co mě to ráno vlastně vytrhlo ze sladkého spánku, zanedlouho už jsem bloudil po políčkách a vinicích a nechtěje pokračovat v odstavném pruhu dálnice, zapletl jsem se do stáda ovcí. Spolu se svým pasáčkem, který neuměl jinak než italsky, mně připomnělo Rumunskou idylu. Zde v nejbohatší části Itálie. Po dalším bloudění mezi révou jsem konečně narazil na asfaltku, která se vinula po pahorcích stále výše a výše a zjevně končila až na Monte Titanu, nejvyšší hoře, na které se rozkládá hlavní město, pevnost a centrum státu. Jako na obrázku od Disneye. Tady ale působil malíř jiného kalibru - ve zvlněné pahorkatině se nedaleko San Marina ve městečku Urbino roku 1483 narodil Rafael Santi, vrcholný renesanční umělec. Kousek dál jsem prošel okolo domu, který snad byl dříve celnicí. Na zahrádce mírumilovně ležel sníh. Cesta se zhoupla, za zatáčkou čekala malebná vesnice s kostelíkem a poštovní schránkou v národních barvách. Mlha se protrhla a na krajinu zasvítilo sluníčko; a najednou bylo člověku krásně na světě!
Cesta ubíhala rychleji a než se slunko přiblížilo k vrcholku hory, už jsem zase stál na dálnici - v její poslední části pnoucí se ke skále, na jejíž temeno jsem mířil i já. Když jsem spatřil portál tunelu a pud železničního archeologa ve mně začal ožívat, přesvědčil jsem sám sebe, že je nesmysl, aby sem, do strmého svahu kdy vedly koleje. Jenže o kilometr dál číhal další tunel, tentokrát osvětlený, a po něm další a oběma vedla silnice, tedy jsem prošel a mohl tak spatřit pozůstatky po elektrifikaci někdejší úzkokolejky. Opravdu, trať postavili Sanmariňané pravděpodobně v roce 1928 a spojovala jejich hlavní město s »velkou dráhou« v italském Rimini. Bohužel hned po válce byla železnice zrušená a dodnes se nenašel nikdo, kdo by dráhu obnovil. A tak jsem musel na vrchol nakonec dojít až od moře pěšky. Ospale prázdné ulice nízkých kamenných domků zalité houstnoucím slunečním světlem a vinoucí se nepravidelně směrem výše a výše jako úponky divoké fazole náhle jako když utne vystřídají parkoviště, stánky, obchůdky a desítky ba stovky turistů ze všech koutů světa. Italština však přesto hraje prim. Dav se valí ze všech a do všech stran, fotografové se střídají před pamětihodnostmi a nad vším mumrajem právě přistává u kamenného mola kabina lanovky, která se vynořila z hlubiny. Tam na severní straně hory už začíná kynout tma a sníh na střechách domů se barví do modra. Prodírám se výše a výše a poslouchám jako trylky hudby úryvky hovorů v různých jazycích. Italština mně svými koncovkami nezřídka připomíná polštinu nebo češtinu a tak se zvědavě zaposlouchávám a pak zase po schůdcích stoupám o ulici výš.
Cesta
Na hoře si nejsem jist, který ze tří vrcholů Monte Titana je nejvyšší, proto se anglicky a vrcholuchtivě ptám prodavače v pokladně hradu Cesta a kupuji si vstupenku do muzea historických zbraní. Ne že by mě meče, karabiny, píšťaly a houfnice zvlášť zajímaly, ale vrchol země je vrchol. Jaké je mé překvapení, když se vrátný ptá odkud jsem a dozvěděv se, že z Brna, popisuje mně cestu a zdraví česky. Po dvou dnech bez českého slova mně nekalí radost ani fakt, že se zřejmě naučil pár slov všemi evropskými jazyky. V muzeu je teplo a tak se po svedeném boji pohodlnosti s chtíčem rozhoduji, že nepůjdu do restaurace na pizzu a dovedu ušetřit peníze a odříci si vysněnou voňavou pochoutku. Mířím ještě na třetí pevnost a kupuji si jen něco málo jídla v obchodě a v infocentru zjišťuji, kdy jede autobus. Je neděle, tedy dnes už poslední. Do odjezdu však zbývají ještě téměř dvě hodiny a tak mířím z kopce pěšky mezi zasněžené domky a střechy, zprvu opět po nepříjemné hlavní silnici, vzápětí po strmých uličkách, do kterých často ani nevejdou auta a lidé musí chodit pěšky. Ano – musí chodit pěšky. Pěší pohyb je totiž mimo nejvyšší partie města na strmé hoře naprostou raritou a už od rána jsem jako chodec v centru pozornosti. Na silnicích i v ulicích chybí chodníky a přechody vedou obvykle jen od parkoviště ke vstupu do obchodu, úřadu či na autobusovou zastávku.  Chvílemi se snažím vyhnout rušné čtyřpruhové tepně, jíž proudí každou minutou do města a státu a ve stejné míře ven desítky aut, přepychových a často až nabubřele velkých a dostávám se tak do bočních ulic. Konečně nacházím vhodné místo ke stopování, ale to už se stmívá a tak vytahuji z všudypřítomných kontejnerů na papír kousek krabice a píšu lihovkou od Jauvajze: RIMINI.
Na periferii
Neprojede ani stovka vozů (někteří přibrzdí, vypadá to nadějně) a už přede mnou zastavuje naleštěný koráb. Ale co to má na dveřích? Mám tu čest s policií. Mé obavy z nedorozumění jsou rychle rozptýleny – pánové hovoří dobře anglicky a téměř omluvně káží: V San Marinu je stopování zakázáno, musím jít ještě dva kilometry pěšky do Itálie. Budiž, sestupuji níže po silnici a romantické domky stále častěji střídají nákupní centra a obchodní paláce. Znovu se pokouším uniknout na souběžnou cestu a ani nevím jak, dostávám se na vyvýšené náměstíčko s oranžovým kostelíkem, před kterým stojí vyřezávané postavy z betléma v životní velikosti. Náhle jako by utichl ruch dálnice pod zdí a zvon ve vížce odbíjí jemným kovovým hlasem půl.  Náměstíčko je obklopeno pohádkovými domky, kterým by člověk dosáhl na střechu a dole pod zdí pokračují další ulice. Stínadla? Budu se ale muset vrátit, dál cesta nevede. Nebo snad? Ano! V jednom z domků zahlédnu snížený klenutý průchod a v něm nepravidelné schody zalité září lucerny. Schody mírně zatáčí, sestupuji po nich a můj mrazivý dech se mění v páru. Náhle je úplné ticho. Schody končí a já sestupuji do uličky pod nimi. Náhle jako bych vkročil skrze oponu na jeviště. Ticho rozerve zvuk činelů a začne hrát hudba. Instinktivně otáčím hlavu doleva a vidím, jak na náměstíčku, do něhož ulice ústí začíná hrát hudba, rozsvěcují se světla a lidé korzují mezi jarmarečními stánky a stoly s jídlem. Nějaká místní slavnost, procházím, němý a hluchý cizinec, nesrozumitelnou vřavou a představuji si Rafaelovy obrazy, vždyť to jsou oni –lidé z nich.  Poslední kilometr San Marina už je jen jediná veliká a nepříjemná obchodní zóna. Spěchám, abych byl rychle venku a opravdu – ihned za hranicí se mění osvětlené plochy výkladních skříní a obří kovová písmena v potemnělé křoví a stromy podél cesty. V Itálii je klid. Ještě ve světle poslední lucerny stopuji a i přes koženou rukavici mně citelně mrznou prsty. Netrvá ani čtyřicet minut a zastavuje auto. Starší bělovlasý pán umí anglicky. Vypadá jako Slobodan Milošević, je rodilý Sanmariňan a nadává na sobectví místních lidí. Diví se, že se nesmí v zemi stopovat, je upřímně pohoršen. Vykládá mně, jak zamlada cestoval a kde všude potkal Čechy. Veze mně do Rimini na nádraží. Povídal bych si ještě déle, ale je čas jít. Vlastně jet – kupuji si poměrně levnou jízdenku až k rakouským hranicím do Tarvisia Boscoverde a opět zpožděným vlakem mířím zpět do Bologne. Tam už jen přestup a po půlnoci vystupuji v Pdově. Ještě rozespalý se soukám z nádražní haly a hledám místo pro nocleh, když narážím na tramvajovou trať. Nic zvláštního, řeknete si. Ale mně se pořád něco nezdá. No jistě – pod drátem nejsou ve vozovce dvě kolejnice, ale v každém směru jen jedna. Pln představ o bizarních vozidlech, jež zde ve dne brázdí městské ulice, se nořím do husté vilkové čtvrti.  Bloudím asi hodinu a nakonec nocuji vcelku přírodně v náletovém lesíku poblíž rozestavěné silnice za nádražím. Lesík je čistý a bezpečný, místo karimatky tentokrát využiji vrstvu lepenky a noviny, které jsem si koupil na bratislavském letišti. Přestože teplota klesá ke dvaceti stupňům pod nulou, ve spacáku je teplo. Stesk po domově necítím.
Dlouhá zimní pouť
 Ráno opět chvíli bloudím, ale zhruba se zorientuji a dorážím k nádraží. Vlak do Mestre – suchozemských Benátek jede za chvíli a na místě poprvé chybuji ve spojení a další vlak mně ujíždí před očima. Během hodiny čekání na jiný spoj se alespoň zajdu nasnídat a pochopit, že tato část města nestojí za delší návštěvu. Udine má být mojí poslední přestupní italskou stanicí, ale tu opět zasahuje osud a na odjezdovém panelu se objevuje, že můj spoj do Tarivsia je zrušen. Pán v infocentru mě ujišťuje, že bez náhrady. Další jede za čtyři hodiny. Peníze mně sice zprvu nabízí vrátit, ale nakonec obrací s tím, že na jízdenku z Rimini mně vrítit nemůže. Ať žijí České dráhy, myslím si a odcházím stopovat. Město je opět historické, úžasné a já nechápu, jak mohou nějací turisti vůbec jezdit do Česka. Překvapí mně nejen dům s erby nesoucími českého lva a slezskou orlici (nebo se mýlím?), ale také vodní náhon vedený nad úrovní chodníku se zamrzlým mlýnským kolem a litinovými převody. Stopuji u benzínky a začíná sněžit. Asi po půl hodině mě zastavuje pán s kloboukem horských myslivců na palubní desce. Neumí moc jazyků, ale veze mě na dálniční křižovatku kousek před Gemonu. „Bon natale,“ zdravím a pokouším se stopovat auta na nájezdu. Náhle si uvědomuji, že zde, na dohled od alpských velikánů není ani vločka sněhu. Vybledlá tráva a usychající křoviska podél silnice ostře vystupují z šera.  Marně. Pár kamionů a osobních aut projíždí bez zastavení a na kraj padá tma. Navíc je načase urychlit cestu domů – dnes bych se měl dostat ještě do Rakouska, abych byl 22. doma. Chápu, že jediná moje šance je souběžná dálnice překypující dopravním ruchem. Nadějné turecké kamiony uhání jeden za druhým, doporvázené početnými eskortami osobních aut. Přelézám dálnici po nájezdu se svodidly a po krajnici mířím směrem zpět k Udine, na místo, kde jsem viděl odpočívadlo s několika náklaďáky. Jenže začíná sněžit. Hustě a vydatně, navíc se přidává silný vítr a příjemné počasí se během čtvrthodiny mění na zuřivý blizzard. Narážím si čepici pevněji a nasazuji rukavice. Auta zpomalují, ale viditelnost klesá tak, že stopování nepřipadá v úvahu. Ke sněhu se přidává déšťa lepkavá skměs proniká skr čepici, za krk a pod bundu. Přichází opravdiová krize. K odpočívadlu jdu skoro hodinu a tam mě vítá jen prázdnita. Po dálnici se padesátikilometrovou rychlostí řine kolona ulepených aut a na pneumatikách mlaská břečka. Není kam jít, není, kde se schovat. V kapse mám poslední půl tabulku čokolády. Ještě asi hodinu jdu k dalšímu nadjezdu s nadějí na vhodné místo pro stopování, ale marně. Je již skutečná noc a na zemi leží deset centimetrů zvlhlého sněhu, do kterého prší ledová voda.
Blizzard
 Šplhám po svahu a přelézám plot z ostatého drátu. Nedaleko svítí světla nějaké vesnice, přes zasněžené brýle špatně vidím. Po silnici projíždí pár aut, ale mezi domy je mrtvo. Vzpomínám si na obrázek s ponocným od Josefa Lady. Mírumilovné ticho se mění v ticho vražedné při pomyšlení, že není, kde spát. Bloudím liduprázdnou obcí a slyším jen jednou odněkud cinkat rolničky. Vesnice končí, bez autobusové zastávky, bez altánku, přístřešku. Jsem promočen a je mně zima. A v tom, jako vždy, když je nejhůře, se probouzí můj šestý smysl vandráka.  Sám nevím proč, bez zjevného důvodu přelézám starou zpuchřelou závoru, za kterou vede cesta zarostlá křovím. Prodírám se trsy křovisek, šípky a planými jabloněmi a dostávám se na malou cestičku. Jako kdybych ji znal. Důvěrné milá cesta zasněženým mlázím náhle zahýbá do mělkého údolíčka, vypadá skoro westernově. A v tu chvíli se otáčím a vidím přístřešek na nářadí a vedle něj chlívek pro kozu se zřícenou střechou.
Noc na seně jako v Betlémě
Na seně je sucho; ruční vozík s dřevěnými koly, historická kosa, povřísla a obruče působí domácky a archaicky. Teprve teď sněží krásně. Svlékám promočenou bundu i čepici a představuji si, jak se ze mě asi kouří pára, jenže je tma. Po čtyřech lezu otvorem pod zřícenou střechou a uklízím malé útulné místo v chlívku. Za dva dny jsou Vánoce a já budu spát skoro jako Ježíšek v jesličkách. Spacák je suchý a je v něm teplo k nezaplacení. Rytmus vybubnovávaný na střechu vločkami a kapkami je nejsladší hudbou a v tu chvíli bych neměnil za nic. Malým otvorem pod střechou vidím černošedé nebe s těžkými mraky. Chuť poslední čokolády není daleka nebeské maně.  Spal jsem čtrnáct hodin a kromě toho, že se venku vrstva mokrého sněhu ztrojnásobila, nedoznalo prostředí žádné změny. Se stejnou zarputilostí se z oblohy snáší slizká a studená hmota. Není zbytí. Odkládám co nejdéle okamžik odchodu, ale konečně musím ven a opět moknu. Nevím, kde jsem, jen tuším, jakým směrem jít. Třetí den se protloukám Itálií a už mám opravdu na spěch. Jenže co dělat? Jezdí tu nějaký autobus? Kudy? Kam? Mířím zhruba směrem k dálnici, tu přecházím a ocitám se opět na souběžné trase, kde jsem včera večer marně stopoval. Jdu směrem ke Gemoně, která je asi 10 km daleko. Teď mám ale štěstí.  Mladá paní mě bere do svého miniatruního fiatu a vytáčí topení na maximum. Jsem vděčný. V Gemoně na nádraží se ukazuje, že vlaky do Tarvisia jedou jen třikrát za den a čekat na první odpolední by znamenalo zpoždění 24 hodin oproti plánu. Pokouším se sehnat autobus, ale podle jízdního řádu nahoru do průsmyku k rakouským hranicím žádný nejede. Vracím se na nádraží a asi vypadám hodně nešťastně, protože se mě ujímá postarší pán v elegantním obleku a klobouku s kravatou a silnou vůní kolínské vody. Koho mě jen připomíná? Koutkem oka se dívám, zda nespatřím podpažní pouzdro s pistolí, ale mezitím už mě plynule anglicky hovořící muž usazuje do autobusu směr Carnia a domlouvá něco s řidičem. Dnes tedy jedu zadarmo.
Úprk do vlasti
 V malé obci Carnii zastavuje vlak před nádražím, i když si o vlaku může touto dobou obec nechat jen zdát. Za hodinu pokračuji dalším spojem, kde již musím zaplatit, tentokrát i s přirážkou za prodej jízdenky u řidiče – jenže vše ostatní je zavřeno!
Autobus se proplétá sevřeným údolím mezi robustními skalními stěnami po staré silnici. Z omrzlého okénka vidím moderní dálnici, novou železniční trať a její starší sestru, již bez kolejí. Čtyři dopravní tepny se neustále křižují, nadjíždí a podjíždí, leckdy vede jeden most nad druhým a úměrně k době vzniku se stavby předhánějí svojí smělostí a rozměry. Desítky tunelů, galerií, náspů, zářezů a mostů probíhají mezi skalami jako tepny v lidském těle. Často zastavujeme a já vnímám řeč babek a stařečků, stejně jako studentů, kteří nastupují do autobusu. Italsky nemluví. Německy taky ne.  Ani slovinsky. Ze všeho nejvíc připomíná jejich řeč mně jako laikovi francouzštinu. A to již také vidím, že vývěsní štíty obchodů a cedule u silnice jsou provedeny čtyřjazyčně – tak tedy opravdu. Po hodině a půl stojím v centru Tarvisia – sportovního střediska v srdci východních Alp.  Autobus do Villachu jede až za dvě hodiny, proto po snídani počtvrté a naposledy zkouším stopovat. I tentokrát jsem úspěšný a za chvíli již uháním v moderním autě po dálnici přes hranice. Divím se, jak málo spolu Rakousko a Itálie spolupracují, vlaky přes hranice nejezdí vůbec, autobusů málo. Mladý Ital mně vypráví, jak pracoval na Šumavě a kritizuje politiku a korupci ve své zemi. Ochotně mně veze do Villachu až před nádraží a já zjišťuji, že právě za 6 minut odjíždí poslední vlak, kterým se ještě dnes dostanu do Brna.
Není čas na rozmyšlenou, kupuji jízdenku (automaty ÖBB umí i česky – to si zaslouží pochvalu) a pak již se v Intercity jen oddávám spokojenému spánku a sušení svého oblečení i těla až do Vídně. Wien Südbahnhof je v rekonstrukci, proto všechny vlaky jezdí z Meidlingu. Při přestupu ještě stíhám poradit dvojici zmatených Slováků a pak již jen hurá do Břeclavi a Brna. Byl jsem v San Marinu, Vánoce mohou spokojeně začít…
Související články: | | Téma:
San Marino
Jeden z nejmenších evropských států si vytrvale hájí svoji nezávislost na Itálii, která ho obklopuje ze všech stran. Přestože je San Marino za dobrých podmínek… | | Téma:
Itálie
Itálie, to je sluncem zalité pobřeží Středozemního moře, skvělá architektura a design, ale také strmé štíty Alp a sicilská vyprahlá pole. Itálie je velká a pře… | |
|
