Den první - 29. března 2018
Plán vyrazit na Velikonoce roku 2018 do Pobaltí jsme vymysleli už téměř před rokem s Terkou. A i když ta s námi nakonec nejela, vyrazili jsme poslední březnovou středu po práci opravdu s ¥em a Drobkem do Vídně na letiště, abychom o pár hodin později přistáli v Estonské metropoli Tallinu. Tím okamžikem jsem završil velkou sbírku, na které pracuji od roku 2005 - návštěvu všech 15 zemí bývalého sovětského svazu. Namísto oslavy ale přišel šok, když po pásu přijel můj batoh s otevřenou kapsou, ze které zmizel Drobkův nůž, moje klíče a hlavně peněženka s necelými 300 € a spoustou Kč, kterou jsem přesně před deseti roky koupil po jiném průšvihu na Ukrajině. Cyklus se tak nějak uzavřel.
Hledání ztracených věcí, oznámení na policii, vyplnění žádostí o kompenzaci (která nikdy nepřišla) a blokování všech platebních karet zabralo čas téměř do druhé hodiny ranní. Společnost AirBaltic za ztrátu a nenahrazení mýh věcí zodpovědnou jsem důkladně proklel a přestože tímto okamžikem přestala být akce nízkonákladová, zamířili jsme přespat někam do přírody k jezeru. Velké dobrodružství říštích dní, při kterém jsme měli v plánu navštívit dvě rašelinové úzkokolejky, dvě hlavní města dvou evropských zemí a strávit pět dní v drsné severské zimě, právě začalo.
 | | S kvalitou spojení Flixbusem nebyli spokojení nejen polští cestující, kteří to neváhali dát razantně najevo. Autobus v Brně na nádraží nestál, na zpoždění nás však nikdo neupozornil a po opakovaném dotazu nám v kukani sdělili, že nikdo neví, kdy skutečně z Krakova přijede. Nakonec z toho bylo asi jen 20 minut a ve Vídni jsme před odletem ještě chvíli lelkovali. |
|
Den druhý - 30. března 2018
Jezero, u kterého jsme chtěli přespat, než nám pojede ranní vlak, se ukázalo být součástí vojenského areálu. Pročež nezbylo než přespat pod borovičkami rostoucími okolo plotu, za kterým jsem ve tmě v dálce spíš tušili než viděli zamrtzlou a zasněženou hladinu jezera. Nečekali jsme jaro, věděli jsme, že tady bude ještě zima, ale mráz který přišel nám přesto tak nějak nesvědčil. Teplota klesla pod -10 °C a v zimním spacáku bylo o něco menší vedro, než obvykle. Probuzení v 5:00 bylo svým zvráceným způsobem příjemné. Když jsme namačkali nohy do zmrzlých bot a vyprášili sníh z celty, vydali jsmse uličkami na nádraží Tallinn-Väike.
 | | Když jsme se po krátkém a nepohodlném spánku dobrali na nádraží Tallinn-Väike, slunce právě vyšlo zpoza lesa na břehu jezera a osvětlilo kamennou fasádu výpravní budovy. |
|
 | | Romantický ranní polibek. Dva z proslulých sovětských motorových pantografů řady DR1 (konkrétně DR1A 2261 a 2263) se k sobě choulí ve stanici Tallinn-Väike a čekají na sešrotování poté, co je Estonské dráhy v roce 2014 vyřadily a nahradily modernějšími a neméně proslulými jednotkami Stadler Flirt (několik kusů bylo odprodáno také do Kazachstánu, kde jezdí dodnes). |
|
 | | A to už je setkání odcházející a nastupující generace. Kapacitní sovětské motoráky DR1B z Rigy ustupují kompaktnějším Flirtům zkompletovaným v běloruském závodě švýcarské společnosti Stadler v Minsku. Při čekání na náš vlak do Pärnu fotím v protisměru osobák na tallinské hlavní nádraží. |
|
Sovětským vlakům v Estonsku odzvonilo. Aspoň těm příměstským. Po asi půlhodinovém přešlapování na nádraží přijela moderní švácarská jednotka Stadler Flirt, ve které bylo příjemné teplo, sucho a klid. Jízdenky jsme si koupili předem přes internet, takže jsem mohl spokojeně usnout a probudit se o tři hodiny později, když náš vlak zastavil na konečné v Pärnu. Nádraží tu chybí, jediná kolej končí v rumišti za dálnicí. Původní úzkokolejku z dob carského Ruska nahradila v sovětské éře širokorozchodná hlavní trať, kterou samostatní Estonci zařízil a zkrátili v očekávání velkolepé budoucnosti. Tou má být už za pár let vybudování normálněrozchodného koridoru z Německa přes Polsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko až do Finska. Zázrak jménem Baltic rail je také politickým projektem - po politickém a ekonomickém oddělení, vyvede Estonsko z ruské sféry také železničně. Tedy možná, zatím se tady toho totiž mnohem víc zrušilo než postavilo.
 | | Prozatimní nádraží v Pärnu není velkolepé, krásné ani útulné. Koleje končí u dálniční křižovatky na předměstí a kdo chce do města, musí si vzít taxi nebo počkat na některý z ospalých raních autobusů MHD. V následujících letech se počítá s vybudování nového nádraží na trase opěvované Baltické dráhy normálního rozchodu. |
|
 | | Nebýt asfaltu a estonské vlajky, uvěřil bych každému, kdo by mně tvrdil, že jsem se právě ocitl v Deadwoodu roku 1900. |
|
 | | Před válkou patřily pobaltské státy k zemím s největší sítí úzkokolejek na světě. Jenom v Estonsku bylo v provozu 909 km úzkorozchodných tratí a vlaků o rozchodu 750 mm. Staré pernovské nádraží uprostřed města dnes připomíná pouze lokomotivní pomník, z výtopny je supermarket a na vlak musí cestující 4 km na předměstí. Dnes zde jezdí moderní širokorozchodné soupravy, které v budoucnosti zřejmě nahradí normálněrozchodné vlaky na trase z Německa do Finska. |
|
Pärnu, čeky Pernov, je hezké město v západním Estonsku na severním konci Pernovské zátoky. Naše cesty se tu rozdělili. drobek, která hrdinsky převzala část našich zavazadel, se rozhodla, ža najde ve městě důstojnější ubytování než lesík mezi dálnicí a vojenským prostorem a mužská část výpravy naproti tomu dala přednost mrazivé vycházce po stopách zrušené rašelinové úzkokolejky v nedalekém Lavassaare. Estonsko bylo v dobách první republiky (1918–1940) protkáno sítí úzkokolejek o rozchodu 750 mm, ze kterých tu a tam po přerozchodování na sovětských více než dvojnásobných 1524 mm něco zbylo. Dva takové kousky jsme si chtěli projet i my. Po snídani na novém autobusovém nádraží, kde nás okouzlilo wifi, zásuvky a knihovnička, ohromily autobusy z českých Libchav a obtěžovali obzvláště sečtělí bezdomovci, jsme vyrazili do vesnice Lavassaare. Estonsko začalo sbírat první body nejen díky euru, možnosti platit všude kartou a jízdenky kupovat přes internet, ale také upraveností a dochvilností místních spojů.
 | | Uprostřed bažin tu nadšenci shromažďují na zbytcích sítě rašelinových drah v historickém depu nejrůznější vozidla o rozchodu (nejen) 750 mm. Včetně dvou československých lokomotiv - jedné parní a jedné dieselové (obě jsou ale na zimu zamčené v depu). |
|
 | | Nekrásná avšak navýsost klasická dělnice sovětských úzkokolejných drah. Lokomotiva У2-094 byla vyrobena v roce 1957 v kalužském závodě a jezdila postupně v Estonsku na dráze Tallin–Väike, lotyšské Valmieře a v litevském Panevėžysu, aby se v roce 2008 vrátila zpět do Estonska do Lavassaare. |
|
 | | Sněžný pluh ТУ7Р-0084 patří k nejbizarnějším strojům v muzeu. Je stejně starý jako já (ale já jsem zachovalejší, doufám). |
|
 | | Opodál od ostatních strojů stojí trucovitá ТУ2-101. Pochází z roku 1957 a celý svůj dosavadní život jezdila na různých drahách po Lotyšsku a Estonsku. |
|
 | | Interiér kabiny stroje ТУ6А-1775, který ještě loni pravidelně vozil vagónky s rašelinou z místních dolů. Lokomotiva je stále provozní a nezamyká se. Nastartovat dieselový motor jsme se ale neodvážili (co, kdyby to nešlo zabrzdit). |
|
 | | Místní strojvedoucí si potrpí na krásné dívky z 90. let. My taky, takže jsme si je vyfotili. |
|
 | | Raudtee znamená estonsky železnice. Koleje o rozchodu 750 mm se v okolí města Pärnu nevyskytovaly snad jen tam, kde je moře. Menší část komplexu úzkokolejných tratí byla v průběhu 20. století přestavěna na široký rozchod, zbytek byl postupně vytrhán a zmizel. Na některých místech úzkokolejky připomínají aspoň třeba názvy autobusových zastávek. |
|
 | | Po romantické úzké koleji jsme se vydali skrz bažiny do rašelinných dolů. |
|
 | | A to jsou ony. Zavodněné ploché pláně, kam až oko dohlédne. Cesta za obzor byla zrovna tady i přes přítomnost kolejí, výsostně nudná. |
|
 | | Obloukem jsme se vrátili k nákladové rampě na okraji Lavassaare, odkud jsme autobusem zamířili za Drobkem, která mezitím vyjednala příjemné ubytování. Po celém dni v mrazu jsme se dvakrát neostýchali vzít za vděk podkrovním pokojíkem u paní Ingy na adrese Jannseni 13 (doporučujeme). |
|
Po celodenním okružním výletu po úzkokolejce jsme se už za tmy rádi vrátili do města, kde na nás čekala Drobek se svojí novou kamarádkou Ingou. Na webu objednala ubytování a zařídila nám nejen večeři, ale i zajímavé povídání o historii Estonska, jeho kultuře, spisovatelích a vztahu k okolním národům. Naše druhá noc, strávená v podkrovním pokojíku, byla jediným placeným ubytováním, které jsme na cestě využili.
 | | Mezitím Drobek důkladně prozkoumala Pernov počínaje zajímavým dřevěným majákem… |
|
 | | …přes zamrzlé ústí řeky Pärnu jögi do moře, kde se trhají kry a vydávají na oceán… |
|
 | | …záhadné socialistické památníky připomínající fantastické stroje… |
|
 | | …či nabídku chlazených polévek v supermarketu. Názvy jako borš, seljanka, guljašš nebo rassolnik jsou jedněmi z mála srozumitelných slov v Estonsku. |
|
Den třetí - 31. března 2018
Původní plán byl, že se konečně vyspíme. To se nám ale nakonec nemělo podařit ještě po následující dva dny. Bylo přece potřeba si krátkou návštěvu na severu řádsky vychutnat! Vymyslel jsem proto plán, že vstaneme tentokrát již ve 4:30 a vyrazíme na sesterskou úzkokolejku do nedalekého Tootsi. Drobek se sice nechtěla zapojit, ale díky připojení k internetu se mně podařilo stvořit výtečný plán. Prvním ranním autobusem dojedeme s ¥em do Tootsi, zdokumentujeme úzkokolejku a vrátíme se do Pärnu, kde bude na autobusovém nádraží už čekat Drobek s batohy. Protože tady nemají spoje zpoždění, vytsačí nám 12 minut na boršč a přestup na jiný autobus, tentokrát do Tallinnu. V podstatě bez trhlinky. Vyrazili jsme proto po ránu poněkud již unaveni do mrazivé tmy a sníh nám křupal pod nohama. Po cestě mně zazvonil telefon a volal Ič, který se potutelně radoval z toho, jak nás vzbudí - to ovšem netušil, že máme o hodinu víc a vstáváme o půl páté, takže zatímco on nespí, my už jsme v terénu. Na oplátku jsem mu řekl, že volání do Estonska stojí 300 Kč/min a protože je prosťáček, ihned sám zavěsil. Úzkokolejka byla těsně před východem slunce nádherná, Drobek vše zvládla a v autobuse do Tallinnu jsme si i trošku zdřímli.
 | | Vstávání bylo bolestné. Po mrazivém dni stráveném na nohách při průzkumu úzkokolejek se nám v 5 ráno z teplé postele vůbec nechtělo. Ale dokázali jsme to a vyrazili na ranní autobus ještě za tmy. A protože jsme rychlí, zaběhli jsme si ještě na pobřeží pro snímek k funkcionalistickému hotelu Rannahotell, který jako by vypadl ze seriálu o Herculu Poirotovi. |
|
 | | Drobek ještě spala, ale já s ¥em jsme už za rozbřesku fotili zrušenou briketárnu s úzkokolejkou v Tootsi. V sobotu ráno bylo na opuštěném nádražíčku liduprázdno. |
|
 | | Jednou ze zajímavostí zdejší rašelinové drážky byla její elektrifikace. Ještě před deseti roky se tu proháněly elektrické vláčky skoro jako U krále železnic. |
|
 | | Narozdíl od Lavassaare (se kterým byla kdysi místní dráha spojená třicetikilometrovou spojkou) je zdejší expozice dosti bídná. Vlastně to ani expozice není, jen pár zachráněných strojů, které stojí na továrním dvoře a jejichž osud je nejasný. |
|
 | | Výklopník na rašelinu uměl obrátit celý vagón vzhůru nohama. |
|
 | | Také zde fungovala roky osobní doprava, občas dokonce veřejná. Kde leží cílová stanice expresu Ämmamägi, se mně ale zjistit nepodařilo. |
|
 | | Jak se na Pobaltí sluší a patří, staniční budova hlavní dráhy v Tootsi je dřevěná a krásná. Vlak zde jezdí jen dvakrát denně a museli bychom čekat dlouho, takže jsme jeli zpátky do Pärnu autobusem, nicméně v mrazu nám přišla vhod alespoň vyhřátá čekárna. |
|
 | | Ačkoliv stojí staniční budova na samotě v lese, výdejna je zrušená a nikde ani živáčka, nenašli jsme jedinou počmáranou, rzozbitou či znečištěnou součást výbavy starobylé čekárny. Elektrická kamínka příjemně hřála a všude bylo dokonale čisto. Češi by si zasloužili trošku estonské školy. |
|
Tallinn česky Tallin nebo Revel je hlavním estonským městem. leží pro změnu na břehu Tallinské zátoky a jedinečný je svým zachovalým historickým jádrem včetně prstence kamenných středověkých hradeb. Přese všechna očekávání byl už na Bálou sobotu plný turistů, takže jsme v centru strávili jen asi hodinu a jali jsme se věnovat nákupům jídla pro nás, pití pro kamarády a taky focení tramvají a neopakovatelně monstrózního Leninova paláce kultury a sportu (dnes chátrajícího objektu jménem Linnahall), který zde byl postaven v roce 1980 při příležitosti konání několika detašovaných disciplín olympiády v Moskvě. Obří betonová pyramida nezvyklých tvarů na jednom konci spadá přímo do moře a od rozpadu SSSR do roku 2010 odsud mohli nejen mafiáni létat pravidelnou vrtulníkovou linkou do Helsinek za pouhých 18 minut.
 | | Ani v Estonsku však naštěstí není všechno dokonalé. Po příjezdu do Tallinu jsme jako první stavbu spatřili krásně omšelý rodinný dům. |
|
 | | Staré dřevěné domky tu žijí v symbióze s moderními mrakodrapy, které občas připomínají něco jiného - třeba obří plynojem. |
|
 | | Kdo nemá v Tallinu černé brýle, musí být černoch. |
|
 | | Stínadla v Tallinu. Město mě svojí živelnou krásou a zachovalým historickém jádrem včetně pohádkových hradeb, naprosto okouzlilo. To se v (post)sovětských zemích hned tak nevidí! |
|
 | | Pokud mají mumínci zhruba půl metru na výšku, je tato čokoládová Majka prakticky v životní velikosti. Což je docela strašidelné. Nevím, proč se Drobkovi, když ji spatřila, tak zablesklo v očích. |
|
 | | NZ! se estonsky zřejmě řekne NB! |
|
 | | Kostel svaté Marie na hradě Toompea není nepodobný českým katolickým svatostánkům. Náměstí okolo skýtá příjemnou možnost odpočinku. |
|
 | | Výhled na průmyslovou čtvrť Karjamaa z doby, kdy jsme ještě netušili, že se nám stane osudnou. |
|
 | | To je Drobek. Naše spolucestovatelka, která právě ujíždí na holubovi. |
|
 | | Výhled na Tallinn z citadely je okouzlující. V létě čekáte na místo u hradební zdi dlouhé minuty, na jaře se k ní dá dostat skoro hned. |
|
 | | Zajímavý kontrast je mezi několika málo uličními tepnami, které jsou přesycené turisty, a zbytkem města, kde na konci března téměř nepotkáte živou duši. Jako třeba před romantickým antikvariátem Kodulinn v uličce Kooli pod hradbami. |
|
 | | Ospalá polední atmosféra na náměstíčku v záhybu ulice Kooli neboli Školní. |
|
 | | Pobřežní brána, zvaná estonsky Suure Rannavärava eesvärav, patří k nejhezčím branám v Tallinnu. |
|
 | | Tramvaje KT4 československé výroby v Tallinnu disponují neobvyklým rozchodem 1067 mm, typickým pro Japonské dráhy. |
|
 | | Některé vozy odkoupené z německé Chotěbuzi byly modernizovány a doplněny nízkopodlažním dílem jako KT6T. |
|
 | | Monumentální přístup k Leninovu paláci kultury a sportu, dnes nazývanému Linnahall. Stavba už několik let chátrá, za rok by se však měla dočkat důstojné opravy. |
|
 | | Přes svoji zchátralost blížící se urbexovému stavu je Linnahall stále oblíbeným místem Tallinňanů, kteří se sem chodí dívat stejně jako před staletími na moře a slunce. |
|
 | | A nebo na opuštěnou věznici Patarei, která byla vystavěna za panování cara Mikuláše I. V roce 1820 vznikla jako pevnost, od roku 1919 sloužila jako vězení a v roce 2004 byla zrušena a zpřístupněna turistům. Kvůli postupujícímu chátrání byla však v roce 2016 uzavřena i pro ně a stává se zajímavým opuštěným objektem. |
|
 | | Elektrizaci stanice Tallinn provedla v roce 2011 česká společnost Elektrizace železnic Praha. |
|
Přenocovat jsme měli ttentokrát v úmyslu na mysu Paljassaare na okraji města, kolem kterého zatáčí lodě, když chtějí vplout do přístavu. Také zde byla kdysi síť úzkokolejek, tentokrát však vojenských, které rozvážely náboje do pevností k obřím dělům, chránícím město od moře. Objekty jsou sice přístupné, ale k přespání nevhodné, výbuchy a mráz je poškodily natolik, že se dovnitř prakticky nedá dostat - a pokud ano, vzbuzují spíš odpor než obdiv. Navíc bychom se ráno nedostali tramvají včas do přístavu, odkud nám, tentokrát v 6:00, měl odplouvat obří trajekt do Helsinek. Nakonec jsme se po poloostrově pouze prošli, pozorovali západ slunce do ledových ker plujícíh oceánem a nocleh jsme hledali v okolí přístavu. Hlídaný areál ale nebyl nejvhodnějším místem k rozbití tábora, a tak jsme vzali za vděk rumištěm kousek od pobřeží. Podle cedule tu za dva roky budou stát luxusní futuristické vilky.
 | | Pohled na centrum Tallinnu z periferního mysu Paljassaare, který chránil vjezd do přístavu. Vpravo jsou vidět velkolepé klenby hangáru hydroplánů ze 30. let 20. století (dnes námořní muzeum), za ním věž kostela svatého Olafa, vlevo od ní opuštěná věznice Patarei, komín bývalé pobřežní elektrárny a zcela vlevo je špatně patrný začátek Leninova paláce kultury a sportu Linnahall. |
|
 | | Samotný mys Paljasaare je bažinatým územím nikoho. Zájem o něj měli hlavně vojáci, po jejich odchodu však slouží především různým druhům ptáků, kteří si v bažinách staví svá hnízda, a romantikům k táboření. |
|
 | | Poprvé jsem se tady mohl na vlastní oči přesvědčit a dokonce se i projít po zamrzlé mořské hladině. |
|
 | | Zřejmě naše jediná společná fotka pochází z hladiny zamrzlého moře na severním okraji Tallinu. Byla tu skutečně zima. |
|
 | | Tak nějak si představuji výhledy, které se naskýtaly Trosečníkům polárního moře. |
|
 | | Drobek zkouší, kam až se dá po zamrzlé mořské hladině dojít, než se i s batohem propadne na dno Tallinnského zálivu. |
|
 | | Jedna z pěti dělostřeleckých pevností, které ze západu chránily vjezd do Tallinnského zálivu, zevnitř. Původně jsme doufali v útulné místo na přenocování, to jsme zde však nenašli. |
|
 | | Poslední záblesk slunce v posledním březnovém dni poslední republiky bývalého Sovětského svazu, kterou jsem navštívil. Zítra už budeme v Helsinkách. |
|
Den čtvrtý - 1. dubna 2018
Zima v noci byla pod širákem skoro nesnesitelná a rozhodli jsme se, že zítra musíme najít k přespání lepší bydlo. Nyní jsme se ale zašli ohřát na loď - obrovský trajekt Viking XPRS, který nás za relativně příznivou cenu naložil v tallinském přístavu za rozbřesku, aby nás o dvě a půl hodiny později vyklopil poblíž centra Helsinek. Jakkoliv samotná cena za jízdenku 20 € působila příjemně, ceny služeb na lodi finské společnost Viking Line, provozující flotilu obřích plavidel v Baltském moři, byly vysoké i na finské poměry. Za snídani jsme zaplatili skoro tolik co za jízdenku a jedině díky obřímu eliptickému okno o výšce tří palub jsme toho nelitovali. Výhled na strašidelné ledové kry plující po hladině, mlhu a posléze spoře obydlené ostrůvky za to stál. V roce 2017 jsem nenavštívil ani jednu „novou“ zemi, za to nyní jsem gvstoupil již do druhé v pořadí. Když se trajekt propletl mezi ostrůvky Suomenlinna a Vallisaari a zarejdoval prudce doprava, spatřili jsme metropoli Finska v celé její kráse, včetně tramvají, které tu jezdí doslova po břehu moře.
 | | Obrovská loď Viking XPRS o desíti palubách svojí velikostí ve všech rozměrech předčí sesterskou Estonii, která se na stejné lince potopila za záhadných okolností v roce 1994. Při pohledu na otevřená příďová vrata si na ni nelze nevzpomenout. |
|
 | | Luxusní vybavení lodi Viking XPRS je určené především pro ty cestující, kteří neváhají sáhnout hlouběji do kapsy. Ceny jsou ty vyšší i na finské poměry, o estonských nebo českých nemluvě. |
|
 | | Eliptické panoramatické okno sahá přes tři paluby a nabízí z příjemného klimatizovaného prostředí pohled na mrazivou pustinu nad hladinou Baltského moře. |
|
 | | Příjezd do Helsinek o půl deváté ráno a vylodění v přístavu, kde lze ihned přesednout na tramvaj o rozchodu 1000 mm. |
|
Jedinými skutečnými a dopředu vyhlídnutými cíli v Helsinkách, které jsme chtěli navštívit, byly opuštěný železeniční tunel v Pasile a pevnostní souostroví Suomenlinna. Protože na obojí jsme měli docela dost času, zatím jsme si koupili celodenní jízdenku na MHD a jali se bloudit po náhodné trase a poznávat město. Historická část Helsinek je vlastně docela malá, navíc velmi hustě protkaná tramvajovými linkami a poddolovaná tunelem nejsevernější linky metra na světě. A navíc, v tramvaji bylo, narozdíl od chození pěšky, docela příjemné teplo. Nakoupili jsme si místní pochutiny, projeli se párkrát vlakem a na nějakou dobu zaktovili na skalnatých výchozech nad železniční stanicí Käpylä, odkud jsme sledovali vlaky vyjíždějící co 2 minuty z Helsinek po jediné železniční trati, která je spojuje se světem.
 | | Starší tramvaje Transtechu vypadají trošku jako kříženci československých T3 a T6. Tomu odpovídá i doba jejich vzniku. |
|
 | | Novější tramvaje vyvinul Transtech sám, ale posléze jej požrala kyperská firma Škoda Transportation, jejíž logo se skví na přídi vozu. Tu ještě o něco později koupila nizozemská PPF. |
|
 | | Tramvaj Škoda Artic na lince č. 8 v Helsinkách vjíždí k nástupiši zastávky Kyläsaarenkatu. |
|
 | | Evangelická katedrála na Senátním náměstí patří mezi typické turistické cíle v Helsinkách. Vystavěna byla v období ruské nadvlády mezi roky 1830 a 1852 a jejím autorem byl finský architekt Ernst Bernhard Lohrmann. |
|
 | | Ruských stop je v Helsinkách bezpočet. Co se týče Kateřinské ulice, není však jisté, zda se jmenuje podle Kateřiny Veliké nebo podle matky či dokonce manželky Johana Albrechta Ehrenströma, hlavního helsinského urbanisty z počátku 19. století. A nebo se jmenuje po Drobkovi? |
|
 | | Hlavní nádraží v Helsinkách se jmenuje prostě Helsinki. Autorem návrhu netypické staniční budovy z roku 1919 je finský architekt Eliel Saarinen. Art nouveauový styl tak trošku připomíná těžkopádné stavby z prvního desetiletí samostatného Československa. |
|
 | | V budově je teplo a lze tu koupit vše, po čem může srdce cestovatele toužit. Nebo to najít na podlaze zadarmo. |
|
 | | V Helsinkách na nádrží se lze potkat s celou řadou zajímavých vlaků. Kromě Pendolin značky Allegro, které patří Karelským drahám (společnost vlastněná z 50 % ruskými a z 50 % finskými státními drahami) také s Pendoliny čistě finskými, s regionálními vlaky z Transtechu a příležitostně také s motoráky Dm12, které do Finska dodala ČKD vagónka. |
|
 | | Vlaky tu mají všelijaké. Třeba tyto vozy s krtečkem dnes oficiálně vyrábí firma Škoda Transportation (původně z Plzně, posléze Kypru a Nizozemska), i když jen díky tomu, že před nedávnem koupila finskou továrnu Transtech, která je jediným výrobcem vlaků ve Skandinávii. |
|
Ačkoliv jsme nevěděli přesně, kde se Pasilský tunel nachází, zkušenosti železničních archeologů nám umožnily nenechat se zmást nově vybudovanou silnicí ani zavezeným zářezem původní trati a zanedlouho jsme opravdu vystopovali, kudy vlečka do přístavu vedla. Ačkoliv působí Helsinky na první pohled rovinatým dojmem, ve skutečnosti se přímo z moře zvedají tvrdé skály, a tak bylo občas pro vlaky pouhých pár metrů nadloží problémem, který se nejlépe vyřešil tunelem. Ten vede pod nevysokým kopcem Resiina (podle ulice, jež nese jméno přeložitelné jako Drezína - na počet železničářského bytového družstva tu dodnes stojí jako pomník dřevěná ruční drezína) v délce asi 580 do parku Vallilanlaaksokenttä a skrze něj dále k původnímu nákladnímu přístavu v Hermanninrantě. Do budoucna se tu plánuje výstavba obytných komplexů a koleje i lodě tak musely ustoupit modernímu bydlení. Tunel je částečně a nesystematicky zavezen sutí, nicméně je pořád v celé své délce průchozí, a tak jsme mohli strávit necelou hodinku jeho průzkumem. Také zde jsme tajně doufali v suché, čisté a poměrně teplejší místo k přespání - byli jsme však zklamaní, tunelem profukoval čerstvý větřík a po jeho celé délce se hromadil led - teploty zde díky tomu zůstávaly hluboko pod nulou.
 | | Jedním z netypických turistických cílů v Helsinkách pro nás byla návštěva zrušeného tunelu na vlečce do přístavu. Hledání nebylo jednoduché, protože koleje jsou dávno pryč. Chvíli jsme to už chtěli vzdát, ale pak jsme ho našli. |
|
 | | Finové při přestavbě severní části Helsinek ústí tunelu dobře zamaskovali tím, že jej prakticky zasypali. Asi kilometr dlouhá podzemní trasa vede pod kopcem Resiina neboli Drezína. |
|
 | | Původně jsme zavžovali, zda by nebyl tunel vhodným místem k přespání pod velkoměstem. Je zde klid, tma a čekali jsme taky menší mráz. Nakonec tu ale protahoval studený vítr, takže jsme se rozhodli hledat místo na spaní jinde (a to bylo dobře). |
|
 | | Tunel Resiina je ale krásný. Vylámaný přímo ve skále, s částečným betonovým ostěním, na mnoha místech ozvláštněný mohutnými ledopády. Bílými… |
|
 | | …nebo třeba do žluta zbarvenými oxidy železa. Chvílemi vypadá led spíš jako vosk kanoucí ze svíčky. V třeskutém mrazu je i na omak docela suchý. |
|
 | | Východní portál tunelu ústí pod ulicí Mäkelänkatu do parku s úžasným názvem Vallilanlaaksonkenttä. |
|
Po procházce krajinou za tunelem a opětovném dosažení tramvajové sítě u nákupního centra Arabia se Drobek rozhodla pokračovat v objevování města přes okna tramvají, zatímco já s ¥em jsme zatoužili po plavbě lodí na souostroví Suomenlinna. Podruhé jsme se rozdělili a hned jak jsme v přístavu zjistili, že přívoz je v rámci naší celodenní jízdenky zdrama a že je mnohem pohodlnější a teplejší než tramvaje, litovali jsme Drobka, která v mrazu projížděla postupně všechny tramvajové linky. Loďka se pohupovala v přístavu a čekala na svůj pravidelný odjezd (každých cca 20 minut). Z vyhřáté paluby jsme sledovali bělostné, menší i větší plovoucí kry a ke svému zděšení i otužilce, kteří ve vymezené části pobřeží skákali v mrazu přímo do bazénu. Snad aspoň trošku termálního. Jakmile se přívoz rozjel, nastal souboj s ledem, který nás vedl k zamšlení, zda má místní dopravní podnik k dispozici také skutečný ledoborec. Přestože už byl duben, patřila tahle jízda lodí k jedněm z nejpodivnějších zimních zážitků. Loď prolamovala menší kusy ledu, zmítala sebou ve vodě ve všech směrech a z jejího plechového trupu se ozývaly údery, drcení ledu, sténání a křupání. Nárazy připomínaly jízdu po hodně neudržované lokálce.
 | | Ačkoliv je finština jeden z nejhůře srozumitelných jazyků v Evropě, některé nápisy jsme si přeložit dovedli docela dobře. Snad jsme se příliš nezmýlili. |
|
 | | Dělnickou sochu tří kovářů v centru Helsinek ve skutečnosti zaplatil v roce 1932 milionář Julius Tallberg. Místní si tu dávají sraz stejně jako Brňáci pod hodinama na Čáře. |
|
 | | Odpoledne jsme se opět rozdělili. Drobek se šla projet tramvají (protože tam bylo teplo), já s ¥em jsme vyrazili na souostroví Suomenlinna kousek od městského pobřeží. Jezdí tam přívoz zahrnutý do MHD (pro držitele celodenní jízdenky zdarma) a z příjemně vyhřáté paluby lze sledovat obří trajekty z Tallinu a Petrohradu, prolamující si cestu ledovými krami. |
|
 | | Tak vypadá přívoz na Suomenlinu. Loď naráží do ledových ker, vydává dunivý zvuk a houpe se víc než motorák na trati do Javorníka. |
|
Souostroví Suomenlinna (Finský Hrad) při vjezdu do přístavu tvoří pět ostrovů navzájem propojených mosty (a s pevninou podmořským, veřejnosti nepřístupným tunelem, připojeným na rozsáhlý labyrint autem průjezdných kolektorů pod městem). Od roku 1748, kdy bylo Finsko součástí Švédska, byla na ostrovech budována námořní pevnost, dále rozšiřovaná pod ruskou nadvládou. V období německé okupace za 2. světové války zde byla vybudována ponorková základna a definitivně bylo finskou armádou souostroví opuštěno teprve v roce 1973. Díky své jedinečné poloze umožňující kontrolovat vjezd do Finského zálivu a k tehdejšímu hlavnímu městu Ruska Petrohradu, byly za více než 200 let vojenského působení skalnaté ostrůvky zastavěny desítkami vojenských staveb a protkány sítí podzemních chodeb, které sloužily jako kryty, sklady i komunikační chodby. Během první návštěvy jsme proto s ¥em měli na práci tolik zajímavých průzkumů, že jsme málem nestihli návrat na pevninu a sraz s Drobkem (protože se mně vybil mobil, byla komunikace trošku obtížnější). Mimo jiné jsme objevili opuštěný sklad střeliva z počátku 20. století, který se jevil jako ideální místo pro přečkání mrazivé noci v Helsinkách.
 | | Vstupní brána do pevnosti Suomenlinna slouží současně jako maják - na střeše má malý skleník s reflektorem. |
|
 | | Vojenské stavby pokrývají celé souostroví. Ať už jde o sklady, děla a jejich zázemí, stáje, doky nebo ubikace. Část z nich je v typicky ruském klasicistním stylu. |
|
 | | Na budově na souostroví Suomenlinna vlaje finská státní vlajka. Od národní vlajky se liší jednak červeným erbem se žlutým lvem, stojícím na šavli uprostřed modrého kříže, druhak tím, že ji smí využívat pouze vládní instituce a nikoliv občané. |
|
 | | Zajímavé budovy z nejrůznějších historických etap jsou na souostroví úplně všude. |
|
 | | Nejstarší opevnění z 18. století má kamenné hradby se zajímavými kasematy, volně přístupnými turistům. |
|
 | | Místy pevnost připomíná české barokní opevnění, třeba z Terezína nebo Josefova. |
|
 | | Spatřit kasematy takto liduprázdné se poštěstí jen málokomu, souostroví je obvykle zahlceno turisty. Podařit se to může velmi brzo ráno nebo v pozdním večeru či ukrutné zimě. |
|
S Drobkem jsme se šťastně shledali na hlavním nádraží, kde zrovna kotvil proslulý vlak Allegro spojující Helsinky s ruským Petrohradem a mimo něj ještě spousta dalších zajímavých strojů. Nicméně krátký jarní den se nachýlil ke svému mrazivému konci a nezbylo než se vydat naposledy přes moře na jeden z pěti ostrovů, zvaný Länsi-Mustasaari a uložit se ke spánku v betonové kobce. Když jsme zavřeli troje pancéřové dveře a čtvrté zaseklé jsme zaskládali hromadou dřeva, podařilo se nám prostor uvnitř dokonce zadýchat natolik, že se nám v našich zimních spacácích na postelích ze straých vojenských vrat spalo náramně hezky. Noc na Velikonoční pondělí tak byla nejpříjemnější z celé naší cesty.
 | | Betonový podstavec děla a současně sklad munice z prvních let 20. století je nejen první betonovou stavbou na souostroví, ale také naší vysněnou ložnicí. |
|
 | | Trojice pancéřových vrat uzmožňuje přežít uvnitř i finskou zimu. |
|
 | | Od druhé světové války jsou podzemní prostory pod obřím dělem nevyužívané, avšak čisté, suché a prázdné. Ideální klubovna. |
|
 | | Nejpříjemnější noc na naší cestě jsme strávili v opuštěném skladu střeliva pro obří dělo na ostrově Suomenlinna. Poprvé jsme nemuseli vstávat brzo ráno a v podzemí bylo dokonce i relativní teplo. |
|
Den pátý - 2. dubna 2018
Ráno jsme se vzbudili do naprosté tmy ve svém vybetonovaném hrobě, rychle jsme se sbalili a společnými silami otevřeli pancéřové dveře. Venku na nás ale čekalo neuvěřitelné překvapení. Namísto jara, které bychom v dubnu čekali, zasypalo přes noc Helsinky 15 cm čerstvého sněhu. Sotva se nám podařilo otevřít vnější dveře. Sníh padal na mořskou hladinu za našimi zády, na ostrovy, led mezi nimi, na cesty i lidi a kupil se ve stále silnější vrstvě. U nás by taková nadílka znamenala 2. dubna totální kalamitu, Finové však ani nehnuli brvou. Na prahu nejbližšího vojenského baráku stál mladík v kraťasech, telefonoval, kouřil a sníh mu padal na sandály. V ostrovním přístavišti malý nakladač hrnul sníh rovnou do moře a v husté vánici se Suomenlinňané projížděli na kole. Přejeli jsme na pevninu, kde měly s vrstvou sněhu problém snad jen škodovácké tramvaje, ale i ten se podařilo rychle vyřešit a doprava fungovala jen s drobným zpožďováním.
 | | V pondělí ráno nás venku čekalo nepříjemné překvapení - sněhová vánice, která vydržela po celý den. |
|
 | | Na jednom z mostů spojujících ostrovy Suomenlinny se skví zasněžené záchranné kolo, kdyby se někdo při pádu probořil skrz zamrzlou mořskou hladinu. |
|
 | | Na kole se v Helsinkách jezdí i v případě, že napadne 15 cm čerstvého sněhu. Zde stojany kol v přístavu na Suomenlinně. |
|
 | | Městský přívoz si probíjí cestu ledem k přístavu. Je duben - v zimě se tu zřejmě bez ledoborců neobejdou. Snad, že by pokládali tramvajové koleje na led jako v nedalekém Petrohradu. |
|
 | | Tramvajová doprava ve vrstvě sněhu lehce zakolísala, během dopoledne se ale vše vrátilo do normálu. |
|
 | | V Helsinkách je zatím v provozu jediná linka metra, v teple a pod zemí není náchylná k vrtochům severského počasí. |
|
 | | Ačkoliv jsme dlouho přemýšleli, jak vypadá mukavá metromatká, nakonec jsme zjistili, že ve finštině jde o šťastnou cestu metrem. |
|
Nadešel poslední den cesty, vrátila se zima a na nás padl splín. Zmizela motivace objevovat další neznámá místa v Helsinkách, tramvají jsme projeli okolo proslulého kostela Temppeliaukion kirkko ve čtvrti Töölö, zahlceného turisty a ani jsme se nešli podívat dovnitř. Jediná věc nás zlákala natolik, abychom ještě vynaložili sílu a pokusili se ji najít v ruchu velkoměsta - restaurace Zetor adorující proslulé traktory z brněnské továrny pod Stránskou skalou. Trvalo nám sice drahnou chvíli, než jsme ji skutečně v centru Helsinek objevili, ale tečka za našimi severskými Velikonocemi stála za to. V rozlehlém sálu restaurace postávají porůznu postavené traktory rozličného stáří, částečně proměněné na barové stolky. Menu tu mají i v češtině, ovšem ceny rozhodně nejsou pro traktoristy. Za slavnostní oběd na rozloučenou s Finskem jsme dali přes 2000 Kč a nelitovali jsme takové částky jen proto, že nám paní číšnice darovala láhev od limonády s mumínky jako suvenýr.
 | | A zase krteček, tentokrát i s kamarády. Ve Finsku jej prostě milují. |
|
 | | Českých stop je nicméně v Helsinkách mnohem víc. Třeba restaurace Vltava v samotném centru města (a pořád sněží). |
|
 | | Nás nicméně zaujala přes ulici rozložená restaurace Zetor inspirovaná slavnými brněnskými traktory. Vhodné místo pro poslední večeři ve Finsku. |
|
 | | Další Zetor stojí před restaurací. Stejně jako ostatní historické stroje má za sebou zřejmě desetiletí těžké práce na kamenitých finských polích. |
|
 | | Jiné traktory slouží uvnitř jako stolky pro popíjení alkoholických nápojů. Finsko je se spotřebou 12,3 l lihu na obyvatele a rok 16. nejalkoholičtější zemí na světě (Česko je 9. a kraluje Bělorusko). |
|
Cesta vlakem z hlavního nádraží na letiště vede neobvykle opět částečně v tunelech pod zemí, místy je skála dokonce tak pevná, že tunel nepotřebuje ostění a vlaky projíždí přímo otvorem vytesaným ve skále. Přes pořádný nával sněhu, který padal po celou dobu až do našeho odletu, letadlo Finnairu nemělo ani výrazné zpoždění, jenom jsme strávili nějaký čas na odmrazovací stojánce, kde polévala automatická auta bez řidiče naše letadlo několika barevnými odmrazovacími tekutinami. Hladce proběhlo také přistání v Praze, cesta do města a nakonec i jízda do Brna autobusem nitrianské společnosti Turancar. Evropa je prostě malá.
 | | Železniční trať na letiště prochází nádhernými tunely vytesanými místy přímo ve skále a podcházejícími pod ranvejemi (na snímku stanice Aviapolis). |
|
 | | Z podzemního nádraží se dostanete sítí tunelů až do odbavovací haly, na počasí nezávisle. |
|
|
