Hlavní stránka
Škola
Doprava
Táboření a kluby
Reportáže
Fotografie
Témata
Ostatní
Rozcestník
Ke stažení
Sázky
Návštěvní kniha
Kalendář
Kontakt
Home
Česká verze. English version. Российская версия.
Deutsche Version. Wersja polska.
Jméno:
Heslo:

Nová témata:

[r] round
Vinohradské tunely
Nejnovější články na webu Druhé Brno
Чернівці
Černovické metro
Чернівці (žst)
Štola Kašpara Pluha Horní Slavkov
Чернівці-Південна (žst)
Ягільниця (žst)
Železniční trať Brno – Trenčianská Teplá
Fotka

Vandr na Ukrajinu duben 2007


Třetí a závěrečná výprava Jihomoravké pobočky SPJF na Ukrajinu do Zakarpatské obce Синевир a přilehlého národního parku vztyčila při příležitosti nedožitých 100. narozenin spisovatele Jaroslava Foglara - Jestřába pomník spisovateli, který zde před 69 roky tábořil se svým oddílem.

Totem.Čopský vakzál primiskich pojezdů.

Průběžně se měnící počet účastníků dlouho připravované akce se nakonec ustálil na osmi odvážlivcích, kteří se nebáli vyrazit a současně získali posvěcení svého záměru od rodičů nebo jiných blízkých duší. Než ale bude řeč o středečním napjatém odjezdu z Brna rychlíkem Rožmberk na severovýchod, je nutno zmínit se o přípravách, jejichž největší podíl nesl na bedrech Jauvajz. Přestože nakonec díky různým okolnostem nemohl s námi do východních krajin vyrazit, již více než dva měsíce dopředu plánoval výrobu bobra na totem (viz fotky), sháněl to nejlepší dubové dřevo na jižní Moravě a především řadu dní tesal, řezal, brousil, vrtal, tmelil, natíral a lakoval neforemný špalek až do výsledné podoby našeho totemového zvířete. Povedl se mu nejen bobr, ale i dvé placek s českým a ukrajinským textem, které můžete také vidět na fotkách níže. Kromě Jauvajze s rodinou se na chystání pomníku podíleli i Ježek (sháňka barev), Čáp (překlad textu - děkujeme také slečně doktorandce z filozofické fakulty, jejíž jméno nemůžu najít a Ивану z Хусту), Svišť (koupě lopatky) a Vojta (zafinancoval zatím, co mohl). A pak přišla středa a postupně se přiblížil večer.

Panťák v Baťovu.

První vyrazil na akci Svišť z klubu Jestřábi z Cerekvice nad Bystřicí. Zatímco se řítil svým rychlíkem na jih, nasedal na expres v Pardubicích Zandt a ještě kousek za ním se v Praze chystal vyrazit na dlouhou cestu Winoga. Sraz v Brně byl Čápovým omylem stanoven na 21.00, což při odjezdu Rožmberka ve 21.03 nebylo věru ideální, proto se snažil výše jmenovaný zachránit situaci, jak se dalo - nebýt toho, že si Ondera pořídil o týden dřív mobil, mohlo to dopadnout i špatně. Ačkoliv celý odjezd se zdál být kouskem poněkud husarským, přecejenom nejhusarštější byl Vojta, který vyjížděl na mnohasetkilometrovou pouť přímo ze školy, bezprostředně po zápočtové písemce a příkladech za trest z matematiky. A už nás pět obsadilo útulné kupé - Svišť se smál Vojtovi, Ondera se decentně chlubil mobilem a Čáp se Zandtem se ponořili do diskuze o vlacích. Všichni společně jsme si pak uvědomili, že jsme v klubovně zapomněli pilu (což je nástroj poměrně zásadní, pokud jde o kácení a následnou úpravu stromů), nicméně skvělá nálada a několik velkých ukrajinských měst po cestě nás naplnily optimizmem, co do pořízení nového nástroje.

Seník pod muzeem.

První přestup s hodinovým čekáním nás potkal v Hranicích na Moravě. Ondera a Čáp sice přesně věděli, kudy se jde do centra, ale možná se jen trošku spletli. Ostatně prohlídka betonových zdí vojenských objektů a bažiny za sídlištěm naplnily nejednu duši blahem. Ani si nepřejte vědět, co jsme přitom zjistili o Jurovi Čunkovi. Návrat na nádraží se zdařil a ve vlaku jsme potkali Winogu, který se rozhodl s Cassovií putovat celou cestu z Prahy až do Košic.

Výhled od seníku v pátek ráno.

Právě cesta tímto vlakem znamenala první velký zážitek. Po loňských zkušenostech jsme tušili, že nepůjde o poklidný podnik, skutečnost však předčila veškerá očekávání. Až do Ostravy se vlak opravdu utěšeně plnil a tak jsme si již při průjezdu slovenských hranic naplno užívali halasného (a naprosto kakofonního) zpěvu česko-moravsko-slovensko-ukrajinských lidovek (tzv. obecná slovanština) z myriády hrdel opilých spolucestujících. A když všichni zpěváci nějakou nevysvětlitelnou náhodou na kratičkou chvíli současně umlkli, zazníval z temných končin kdesi u záchodu repující slovenský skinhead. Je to tak - Slovensko Slovákům. Dodnes je mi záhadou, jak se Svišťovi podařilo dostat na záchod i zpět pod hodinu a navíc přežít relativně ve zdraví. Umění vyspat se na ploše desetiny metru čtverečního jsme už všichni docela ovládali, tudíž jsme naprosto svěží dorazili k ránu do Košic.

Poloniny nad říčkou Těreblou

Zde na nás čekali s několika taškami lahodné krmě Ivča s Liborem dorazivší autem a po zakoupení bonboniéry pro Ivana jsme rychlíkem Dukla přes oblíbenou zastávku Pribeník a Čiernou nad Tisou dorazili do Чопу. Zde se mělo rozhodnout o úspěchu akce. Budeme-li dostatečně nenápadní, celníci nebudou toužit po detailní prohlídce našich zavazadel a neobjeví tak pětikilového dřevěného bobra, tři dláta, lopatku, tři sekery, poříz, čtrnáct plechovek s barvami a laky, ředidlo, štětce a další nářadí ukryté v našich batozích. V opačném případě se stavba pomníku nevydaří a nám budiž samo pravoslavné nebe milostivo. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, které se navzájem ignorovaly a do bumážek uvedly záměrně jiné údaje o fiktivních hostitelích. Snad nám neexistující Иван Михалюк a Васил Глоба odpustí. Průchod turnikety a dotěrné otázky dopadly dobře - kameny ze srdcí se válely všude kolem.

Protržená hráz klauzy s rozbořeným muzeem.

Obligátní výměna eur a korun za hřivny u veksláka a jízdenka v přepočtu za dvacku (na 100 km cesty vcelku dobrá cena), stejně jako spřátelení s místními psy, prohlídka města a ochutnávka nápoje Жівчік předcházely nějvětšímu průšvihu akce. Jak jest psáno výše, nechali jsme pilu v brněnské klubovně SPJF, proto jsme v místním obchodě (později nás Zandt podezříval, že jsme si jen špatně přeložili název hračkářství) zakoupili dvě zbrusu nové červené pily a Čáp se vybavil jedinečným hasákem za 50 hřiven. Pak již následovala cesta panťákem do Батева, kde odbočuje hlavní trať a dále motorovým vlakem do Королева a Хусту. Nezapomenutelným zážitkem je paní, která prochází při jízdě vlakem a nabízí za babku výborné pirohy s »vraním masem« a povidly. Bohužel jich neměla mnoho.

Dřevěná mapa voroplavby ve východním Zakarpatí.

V Хусту už na nás čekal Иван, který nám poradil, jakou linkou MHD se dostaneme do centra a jak potom pokračovat autobusem asi 65 km na sever do okresního města Міжгіря a opravil nám chyby v ukrajinštině na vypalované placce určené pro totem. Odměnou mu byla bonboniéra výborných pralinek značky Orion z Košic a milé úsměvy »západních turistů«. Z autobusového nádraží v Міжгірйі jsme pak maršrutkou za drobnou úplatu překročili průsmyk a přes Синевир dojeli až k branám národního parku. Vstup byl tentokrát (mimo sezónu) zdarma. Strážce asi netušil, koho to vlastně vpustil do rajónu,…

Tábor v roce 1938.

První noc jsme strávili v přepychovém seníku (viz fotky) a po ranní rozcvičce a koupeli v ledové vodě z tajícího sněhu jsme zamířili k muzeu lesa a vorařství v protržené přehradě a dál až k místu, které nám pamětník pan Vodenka (Jíra) vyznačil na mapě jako tábořiště Dvojky. Louka je na místě dodnes a pořád je krásná. Zvláštní pocit naplnil naše mysli ve chvíli, kdy jsme stanuli snad jako první Češi po téměř sedmdesáti letech na místě, o kterém četlo v knížkách několik generací českých čtenářů. Ano - tady někde musel stát i Jestřábův stan, tady někde vyváděli kluci tak, jak je to zachyceno na papíře a jak nám o tom vyprávěl Jíra v daleké Praze. Na chvíli se všichni zasnili. Času ale nebylo nazbyt a tak vyrazila část skupiny na nákup do vesnice a na prohlídku okolní přírody a zbylá čtveřice compañeros, jak říká Winoga, se dala do kácení příhodné jedlosmrkové soušky na totem. Ale ouha.

Vojta a Zandt coby odkorňovači.Ukrajinské pily sice dobře vypadají, ale řezat s nimi, protože jsou vyrobeny z hliníku, nelze. Po hodině marných pokusů a výběru několika dalších stromů jsme se rozhodli porazit kmen raději sekerou. Navíc se ještě Čápovi podařilo ztratit šroubek z jedné pily, čímž ji vyřadil docela z provozu. Jako dřevorubci v pohádce jsme se pak střídali u sekery a v potu tváře (a krvavýma rukama) jsme odsekávali třísky poměrně kvalitního dřeva. Svišť, Čáp, Zandt a především Vojta odvedli pořádný kus práce, než se podařilo podetnout celý strom, nemluvě o práci s jeho položením v dost hustém pralese národního parku. V podvečer již ležel kmen na louce, připravený k dalšímu zpracování.

Pohled na louku v plném pracovním nasazení.

Nefunkčními pilami však problémy zdaleka neskončily. Nyní bylo zapotřebí odkůrovat strom pořízem, který sice zprvu vypadal tak ostrý, že by se s ním dalo holit, nakonec ale to holení za moc nestálo. Pak přišlo na řadu vysekávání třinácti bobříků. Zprvu jednoduchá činnost nakonec zabrala celé dva dny, neboť dláta z klubovny SPJF buď oplývala tupostí nebo dlouho nevydržely jejich rukojeti. Nakonec se nejlepším nástrojem ukázala být Svištova sekerka, kterou jsme rozlomili vejpůl (její polovina je dodnes zakopána u paty totemu) a ostří použili jako dláto.

Diskuze nad rozbitými nástroji.

Samotná práce na totemu zabrala skoro dva dny, po které se všichni vystřídali ve vysekávání, broušení a pilování. Dalo by se říct, že za tu dobu jsme se docela naučili se dřevem pracovat a mohli bychom se pustit do výroby pořádného totemu. Jenže jeden už byl hotov :) Malým oříškem bylo také vyhotovení měsíce v úplňku, který za bobrem vychází. Absence funkční pily si vynutila jeho výrobu z prkna z rozbořené hájenky (jež našel Winoga), ve které vařili členové Dvojky předtím, než se jim podařiloBobr made by Jauvajz. postavit kuchyni. Po krásném večeru, kdy Ondera hrál na kytaru mimo jiné i »Jestřábovské« písničky, noci pod širákem s drobným deštíkem a dalším dni, kdy jsme střídavě tesali totem, jedli perník, chodili pro vodu, tesali totem, vařili čaj, tesali totem, kopali díru na totem, jedli perník, studovali mapy, barvili totem a vůbec se měli dobře, nadešla slavnostní chvíle. Do dvou třetin nalakovaný výtvor našich rukou jsme společnými silami vyzdvihli, postavili do vykopané díry a důkladně zakopali a dolakovali. Jen ty barvy bobříků si nikdo nepamatoval dokonale a tak jejich pořadí (vzešlé z bouřlivé diskuze) neodpovídá přesně tomu, které popisuje Jestřáb v knížce Hoši od Bobří řeky. Všímaví čtenáři si mohou dát práci a zjistit, které barvy jsou zpřeházené a které dlí na svých správných místech.

Jak jen jsou ty barvy po sobě?

A když pak na louku dopadl soumrak, shlížel už z jejího nejvyššího bodu směrem dolů k potoku majestátní Bobr usazený na třináctibarevném totemu. Již za tmy jsme se vydali zpět k muzeu u klauzy a po cestě důsledně malovali modrou turistickou značku, snažíce se dostát všem zásadám značení KČT. Na Zakarpatí existují pouze dvě značené trasy (červené) a to ještě v prachbídné kvalitě, proto nám snad bude odpuštěno, že jsme do tohoto kraje zavlekli český značkovací systém vlastně nelegálně. Tábořiště by ale bez tříkilometrové modré značky vedoucí od muzea nikdy nikdo nezasvěcený neobjevil.

Vojta se holí pořízem.

Táhlo již na půlnoc, když se pětice nejzdatnějších (Ivča a Libor ráno museli odjet, proto spali opět v seníku, kde s nimi dlel tentokrát i Ondera) vydala právě po jedné z obou červených značek od muzea vzhůru do strmého svahu k horskému ledovcovému jezírku. I zde řádil orkán Kyrill a nám se tak ve svitu baterek naskýtaly hrůzyplné scenérie staletých jedlí polámaných jako zápalky, které v některých místech tvořily ohromné bariéry přes pěšinu, a jež bylo nutno přelézat doslova nad propastí. Přesto jsme za necelou hodinu a půl vytrvalé chůze stanuli na břehu zamrzlého a zasněženého jezera. Ve srubu na jeho břehu pak pro nás skončil čtvrtý den akce.

Český text na placce. Ukrajinský text na placce.

Ráno jsme se prošli po zamrzlém ozirku a na ohni si opekli vysněné (a v Синевиру koupené) párky a pak zamířili po strmé pěšině opět dolů. V polovině jsme potkali Onderu, který si celou náročnou cestu zaběhl jako rozcvičku. Naše kroky teď vedly opět na tábořiště (nyní již po značce), kde jsme vyfotili totem již za světla a zjistili, že půda kolem něj zmrzla a poté do říčky Озерянкі, kde jsme se opět pořádně umyli a chvíli se nechali unášet proudem. Na tomto místě také slavnostně prohlašuji, že Winoga opravdu sjel Озерянку, i když jen 20 m po zadku, aby mu to Jarda věřil.

Společné foto nevyžaduje komentář.

Zpáteční cesta se odehrávala ve znamení Velikonoc. Věřící obyvatelé zakarpatských vesnic slaví svátky mnohem důkladněji než jejich západní sousedé, proto se v pondělí dočista zastavila autobusová doprava a i obchody, jindy otevřené od rána až skoro do půlnoci, byly nyní až na výjimky docela zabedněné. Po vylosování dvojic na stopování (Zandt - Ondera, Winoga - Čáp, Svišť - Vojta) jsme nastoupili osmdesátikilometrovou pouť kHory. železnici, ze které někteří z nás ušli zhruba polovinu pěšky. Mnohokrát jsme žehrali na bořitele někdejší úzkokolejky, která vedla od hlavní trati na jihu až do Колочави a ze které jsou ještě tu a tam patrné zbytky. Zážitky všech tří dvojic stopujících by vydaly nejméně na jeden samostatný článek na estopě a tak se zmíním jen zběžně pouze o minerálním prameni za Колочавоу, Čechovi z Mělníka, který nám zastavil, a Češích z Prahy, kteří nám nezastavili, dětech zdravících Ahoj a žadonících o bonbóny, stojanch z Adastu a násilnících, kteří se velice zajímali o Winogovy kalhoty z armády. Poslední dvojice dorazila do Хусту těsně před odjezdemStejné místo den poté. posledního vlaku, takže nakonec cesta dopadla víceméně dobře. V Королеву na nádraží jsme přečkali krátkou noc a zbývající pobyt naší party na Ukrajině již spočíval v konzumování plněných trubiček za zbylé peníze na nádraží v Чопу.
Zamrzlé ozirko přibližně od srubu.

Zpáteční hraniční kontrola byla důkladnější jak ze strany Ukrajinců, tak na celnici slovenské. Vinou slabého vstupního razítka měl Čáp chvíli dojem, že už se do vlasti nenavrátí, ale nakonec se celníci usnesli, že je to v pořádku a my si mohli opět užít nápisů v rodné latince. Prohlídka Čierné byla mírně poučná a ještě mírněji zajímavá - nejvíce na nás zapůsobil patrně modernistický kostel s pěknouTotem. blondýnkou uvnitř. V Košicích se nám podařilo ukořistit místa v rychlíku Chopok, jenž jezdí pouze ve svátky a kterým jsme se dopravili až do Žiliny, kde se naše cesty po mnoha společných dobrodružstvích rozdělily. Winoga pokračoval vlakem do Prahy a Ondera se od něj odpojil po půlnoci v České Třebové, směřuje do Brna. My pozůstalí jsme se ve dvojicích Vojta - Zandt a Svišť - Čáp pokusili o štěstí na cestě do Brna stopem.

Ráno na ozirku.

Vojta se Zandtem sice závod s náskokem vyhráli, přesto si dovolím tvrdit, že štěstí se usmálo spíše na nás. První auto, které nám zastavilo, totiž řídil »pan Any«, což znamená, že jsme se setkali s Any a její celou rodinou, která nás odvezla až do Nesovic na vlak a ještě nám darovali výbornou svačinu. Ve 22.48 v pondělí večer v Brně na hlavním nádraží pro nás tedy skončila slavná ukrajinská expedice a v dálce na Zakarpatí tou dobou tiše usínal pomník, který jsme tam Jaroslavu Foglarovi a jeho oddílu zanechali.

Fotografie pořídili Winoga, Zandt a Čáp.


Související články:

Téma:
Totem na tábořišti u Siněvíru
Dřevěný totem ve stylu Hochů od Bobří řeky vystavěli jako památník - připomínku tábořiště oddílu Pražská dvojka z roku 1938 nad vesnicí Синевир dobrovolníc…

Téma:
Velikonoční vandry
Na jaře, když se začne po zimě zem konečně probouzet, probouzím se už pár let i já a vyrážím s kamarády vstříc dobrodružství a slunečním paprskům. Nejčastěji n…
Téma:
Ukrajina
Reportáže z Ukrajiny.…
Téma:
Zakarpatsko
Po Sudetech druhá vnitřně rozervaná část Evropy, ve které se střídaly národy a kultury za dramatických okolností. Ačkoliv je Zakarpatí mnohem divočejší, láká m…
Pátá velikonoční Ukrajina

Reportáž
Pátá velikonoční Ukrajina
Jak jsme se nedostali do Běloruska

Reportáž
Jak jsme se nedostali do Běloruska
Kornosilvestr 2013

Reportáž
Kornosilvestr 2013
Šarganska osmica a Sarajevo
Reportáž
Šarganska osmica a Sarajevo
Velikonoční Rumunsko

Reportáž
Velikonoční Rumunsko
Silvestr na Sicílii

Reportáž
Silvestr na Sicílii
Velikonoční Ukrajina

Reportáž
Velikonoční Ukrajina
Brusel s Bublinou

Reportáž
Brusel s Bublinou
San Marino 2009

Reportáž
San Marino 2009
Ukrajina posedmé - Київ

Reportáž
Ukrajina posedmé - Київ
Pokoření Křtinského potoka ve 14 bodech

Reportáž
Pokoření Křtinského potoka ve 14 bodech
Zimní tábor Výstup 2009

Reportáž
Zimní tábor Výstup 2009
Tmou 2008

Reportáž
Tmou 2008
Kypr, Řecko, Albánie 2008 (ve výstavbě)
Reportáž
Kypr, Řecko, Albánie 2008 (ve výstavbě)
Tábory 2008
Reportáž
Tábory 2008
Ukrajina 2008 podruhé

Reportáž
Ukrajina 2008 podruhé
Kino 2008

Reportáž
Kino 2008
Ukrajina 2008

Reportáž
Ukrajina 2008
Králickosněžnicko 2007

Reportáž
Králickosněžnicko 2007
Slezsko s Bantem 2007

Reportáž
Slezsko s Bantem 2007
Ukrajina a Turecko 2007
Reportáž
Ukrajina a Turecko 2007
Tábor Perpetuum 2007

Reportáž
Tábor Perpetuum 2007
Komín

Reportáž
Komín
Stínadla Praha březen 2007

Reportáž
Stínadla Praha březen 2007
Vandr na Ukrajinu duben 2007

Reportáž
Vandr na Ukrajinu duben 2007
Zimní tábor Dobytí jižního pólu 2007
Reportáž
Zimní tábor Dobytí jižního pólu 2007
Tábořiště u Siněvíru

Reportáž
Tábořiště u Siněvíru
Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán

Reportáž
Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán
Zimní tábor Sedm let v Tibetu 2008
Reportáž
Zimní tábor Sedm let v Tibetu 2008
Španělsko 2008

Reportáž
Španělsko 2008
Polsko 2008

Reportáž
Polsko 2008