Hlavní stránka
Škola
Doprava
Táboření a kluby
Reportáže
Fotografie
Témata
Ostatní
Rozcestník
Ke stažení
Sázky
Návštěvní kniha
Kalendář
Kontakt
Home
Česká verze. English version. Российская версия.
Deutsche Version. Wersja polska.
Jméno:
Heslo:

Nová témata:

Stínadelské šestnáctero
Dělnická kolonie Pod kopcem
Rodinný dům Provazníkova 79
Rodinný dům Provazníkova 77
Rodinný dům Provazníkova 75
Rodinný dům Provazníkova 73
Rodinný dům Provazníkova 71
Rodinný dům Provazníkova 69
Rodinný dům Provazníkova 67
Rodinný dům Provazníkova 65
Fotka

Velikonoční Rumunsko


Velikonoční Rumunsko

Úvod
Přechod pro pěší Veľké Slemence - Малі Селменці.
Přechod pro pěší Veľké Slemence - Малі Селменці.
Od roku 2006 jsem všechny Velikonoce strávil na východě, nejčastěji na Ukrajině. A vlastně v tom stejném roce jsme s kamarády vymysleli plán stihnout během pěti dnů
Na Ukrajině jsou o dva rozměry napřed - nabízí kino již v 5D.
Na Ukrajině jsou o dva rozměry napřed - nabízí kino již v 5D.
dojet ještě dál a vidět ještě víc než samotné Zakarpatí, totiž navštívit ještě vzdálenější rumunské pohoří protkané úzkokolejkami, pokryté jedlovými a bukovými lesy a nesoucí zvláštní kouzlo příhraničích krajů s pohnutou historií - Maramureş.

Uskutečnění takového plánu během pouhých pěti dnů (od čtvrtka do pondělí) vyžadovalo především jednu věc - dokonalou znalost prostředí a dopravy nejen na Slovensku, ale především na Ukrajině, kde skutečná situace téměř nikdy neodpovídá tomu, co se podaří laikovi zjistit na internetu a v jízdních řádech.
Most přes Tisu mezi celnicemi Солотвино a Sighetu Marmaţiei.
Most přes Tisu mezi celnicemi Солотвино a Sighetu Marmaţiei.
Náš vlak do Vişeu de Jos ve výchozí stanici Sighetu Marmaţiei.
Náš vlak do Vişeu de Jos ve výchozí stanici Sighetu Marmaţiei.
A tak jsme si letos se Stopařem po šesti letech konečně troufli říci, že známe hraniční přechody v Чопу i Vyšném Nemeckém, autobusová nádraží v Ужгороде i Тяачіву a stanice v Солотвину, Мукачеву, Хусту, Королеву a Тересве, naučili jsme se triky pro cestování na Zakarpatí i v Rumunsku vlaky všech druhů, stopem, taxíkem i autobusem. Jedna věc však pro nás byla novinka - po více než 60 letech obnovený pěší hraniční přechod mezi ukrajinskou a slovenskou částí obce Sľemence.


1. den - čtvrtek 5. 4. 2012
Noční jízda Maramureşí byla užásná.
Noční jízda Maramureşí byla užásná.
Na cestu nás letos vyrazilo celkem 5 - kromě mě a Stopaře ještě Jauvajz, Jitka (z bývalého 315. KBS Žlutý kvítek, Rousínov) a Tomáš. Po krátkém intru a cestě o Ostravy jsme ve 2:10 nasedli na Svinově do rychlíku Šírava a k vlastnímu překvapení sehnali místa na sezení v kupé s postarším pánem.
Vişeu de Sus je protkané vlečkami dvou rozchodů.
Vişeu de Sus je protkané vlečkami dvou rozchodů.
Záhy jsme usnuli a když pán vystoupil, obsadili jsme kupé celé. Nějak jsme se uložili a v podstatě se do Košic i trošku prospali. V Košicích vlak necelou hodinu stojí a tak jsme před odjezdem nakoupili, protože ve Trebišově a Veľkých Kapušanech nám již bez přestávek navazovaly autobusy až do Veľkých Sľemenců. Po cestě jsme z autobusu ještě obdivovali mohutnou elektrárnu Vojany, do níž se vozí uhlí z Ukrajiny po širokorozchodné trati a litovali jsme, že po trati nejezdí i osobní vlaky, protože naše trasa vedla celou cestu podle ní.

Za jízdy jsme naskočili do posledního vozu vlaku…
Za jízdy jsme naskočili do posledního vozu vlaku…
Přechod Veľké Sľemence - Малі Селменці se nachází uprostřed obce, která byla rozdělena a neprostupně uzavřena v roce 1946 a teprve na Vánoce 2005 opět propojena hraničním přechodem. Oproti těm obvyklým ve Vyšném Nemeckém a Чопу je přechod určený zejména pěším podstatně přívětivější, čekací doba je víceméně nulová (pokud nemá Stopař rozmáčený pas) a odpadá většina nepříjemných taxikářů a prodejen tretek.
Uvnitř vagónu panovala ospalá atmosféra.
Uvnitř vagónu panovala ospalá atmosféra.
Původně jsme zamýšleli jít pěšky na vlak do 6 km vzdáleného Сюрте, ale hned za přechodem jsme náhodou narazili na školní autobus do Ужгороду a tak jsme neváhali a přejeli rovnou na nádraží. K našemu údivu bohužel žádný vlak v následujících hodinách nejel, pročež jsme se vybavili potravinami na tři dny a zamířili na vedlejší nádraží autobusové, odkud právě odjížděl dálkový autobus do Рахіва s příjemně levným jízdným.

V dálce je vidět rudou lokomotivu druhého vlaku.
V dálce je vidět rudou lokomotivu druhého vlaku.
Z autobusu jsme po necelých čtyřech hodinách vystoupili v hloubi Zakarpatí, na ukrajinsko-rumunské hranici ve městě Солотвино, kde jsme byli poprvé před necelými šesti lety. Na pozadí soumračného nebe se rýsovaly těžní věže solných dolů, když jsme prošli okolo nádraží a pokračovali k hraničnímu přechodu. Tudy jsme ještě nikdy nešli, přesto jme přechod nalezli poměrně rychle na odbočce vedoucí dolů k řece z výstavní ulice, jejíž některé domy považuji za typické stavby z prvorepublikové československé éry.
Tady jsme vyskočili do bahna.
Tady jsme vyskočili do bahna.
Poslední nákup v obchůdku před hranicemi (překapuje mě, že paní neumí moc ukrajinsky, zato rumunsky mluví běžně a maďarštině rozumí), trojjazyčná cedule s názvem města a za celnicí monumentální dřevěný most přes řeku Tisu. Rumunští celníci nás rychle propustili do Sighetu Marmaţiei a protože vlak jel za poměrně dlouhou dobu až v 1:00 po půlnoci, vystačil nám čas na prohlídku.

Ještě jdeme kousek pěšky po kolejích.
Ještě jdeme kousek pěšky po kolejích.
Nádraží je kousek od hranic, odkud vede ulice lemovaná pěknými vilkami na náměstí. Překvapily nás nejen vzorná čistota a pořádek v Rumunsku nečekané, ale také krása starých domů v maďarském stylu nesrovnatelná s neústrojností a sovětským vzhledem staveb na druhé straně hranice.
Místy je úzkokolejka zasekaná do skály.
Místy je úzkokolejka zasekaná do skály.
Země v srdci Karpat na nás zapůsobila tak nějak domácky, a to i když jsme zašli na večeři do restaurace s živou hudební produkcí.

I po návratu na nádraží zbývalo dost času na focení nádraží i bez stativu a pro některé na spánek. Nakonec, když jsme se dozvěděli, že první tři vozy vlaku jedou do stanice Valea Vişeului o dvě hodiny dřív, jme se s Jauvajzem oddělili od ostatních, kteří ve zbývající části soupravy příjemně pospávali a čekali na ranní odjezd, a vyrazili napřed.
Svítá.
Svítá.


Noc pro mě byla naplněna zvláštní vůní dobrodružství.
Posun a přistavování prázdných vozů na pilu.
Posun a přistavování prázdných vozů na pilu.
Stejně jako české a polské Sudety, také zdejší příhraniční kraj mě nesnesitelně přitahuje nevysvětlitelnou romantickou historií, krajinou, stavbami, železnými drahami, dějinami dramatickými a zvláštními. Kraj na pomezí, drsný, plný neklidu, nenaplněných osudů a sváření rozdílných kultur a přece neskutečně krásný pod štíty zasněžených hor, rozprostírající se od voňavých polonin na hřbetech hor přes staleté hvozdy na jejich úbočích po osady, vesnice a města sevřená v údolích okolo řek, potoků, kolejí a cest.


2. den - pátek 6. 4. 2012
Záhadné štoly podél trati.
Záhadné štoly podél trati.
Dráha, po které náš noční vlak ve světle úplňku odbíjel své kilometry vede strmým kaňonem Tisy, na zdech a svazích, tunelem. Poprvé jsem o ní slyšel ještě jako kluk, když mně dědeček vykládal o romantikou vonícím prvorepublikovém jízdním řádu.
Místy se těleso drážky zachovalo.
Místy se těleso drážky zachovalo.
Československé vlaky před válkou objížděly touto peážní dráhou, vzdálenou jen několik desítek metrů od státní hranice vedoucí řekou přes území spřáteleného rumunského království. Poměry zde byly dosti divoké, neboť v jízdním řádu stála namísto časů příjezdů a odjezdů soupravy pouze věta: „Jízdní řád na této trati nebyl dosud ustálen.“
Místy bylo nutné lézt po svazích nad řekou.
Místy bylo nutné lézt po svazích nad řekou.
Už před léty mně tento drsný stav připomněl cosi mezi atmosférou westernového divokého západu a orientální romantikou daleké Asie. Jak může fungovat taková trať? Co, nebo kdo, určovalo odjezd vlaku? Indiáni? Bandité? Stav vody v řece nebo počasí v divokých horách?
Říčka si razí cestu údolím nevybíravě.
Říčka si razí cestu údolím nevybíravě.
Tenkrát jsem poprvé zatoužil poznat ten zvláštní kraj, kde „nebyl jízdní řád dosud ustálen“. Oblast na pomezí nepřístupných východních zemí, Sovětského svazu, později Ukrajiny a Rumunska však možnost návštěvy vylučovala - a tak teprve dnes, po mnoha letech sedím v modrém vagónu, ve strži pode mnou šumí Tisa, nad sebou spíš cítím než vidím chladná skaliska a po protějším břehu občas projede noční auto na ukrajinské silnici.
Namísto kolejí dnes slouží řeka, namísto lokomotivy těžké traktory.
Namísto kolejí dnes slouží řeka, namísto lokomotivy těžké traktory.
V dobách Sovětského svazu byl rozchod kolejí na Ukrajině rozšířen a tak bylo nutné trať přestavět pro oba rozchody - dnes zde vlastně vedou dvě koleje vložené do sebe formou jakési splítky a mohou se zde objevit podivné vlaky z různých zemí…

Bývalý železniční most.
Bývalý železniční most.
Vlak téměř nezastavoval a jel dlouho a pomalu pustým skalnatým krajem bez vesnic a nádraží, cestující bychom snad spočetli na prstech našich rukou. Seděli jsme na poslední plošině v otevřených dveřích a přemýšleli jsem nejen nad tím, proč nikdy nepostavili těch 20 km chybějících kolejí po protějším břehu, aby spojili obě slepé ukrajinské tratě, ale také o tom, které všechny národy prošly v posledních staletích zdejším údolím, kdy tudy procházely a kdy neprocházely hranice různých zemí - a kterých vlastně. Úplně všechno mně zde připadalo drásavě romantické, vůně vzduchu nasáklého mlhou v tunelech, úplněk nad skalisky, kalná a studená voda z tajícího sněhu v řece.
Stopař se jediný dostal vlastní silou na druhý břeh.
Stopař se jediný dostal vlastní silou na druhý břeh.
O půlnoci jsme byli v cíli. Souprava zde čekala na svou druhou část, která měla přijet okolo druhé hodiny a přivézt naše tři kamarády, aby se spojily a pokračovaly až do Bukurešti. Zatím jsme s Jauvajzem chodili po nádraží, fotili staré vodní jeřáby a vodojem, puzeni touhou jít blíž a blíž k východnímu zhlaví, odkud vede jediná kolej kamsi do srdce hor, kde v rozeklaném údolí překračuje řeku i státní hranici a jako červ se řadou tunelů prodírá zpět na Ukrajinu. Pohraničníci nás ale zpozorovali dřív, než jsme mohli po peážní dráze opustit nádraží a usměrnili nás zpět do Rumunska.

Ostatní si počkali na traktory, co nejsou Lakatoše.
Ostatní si počkali na traktory, co nejsou Lakatoše.
V cíli své cesty vlakem - na nádraží Vişeu de Jos jsme byli víceméně podle jízdního řádu (už je tomu pár let, co se zde konečně ustálil) ve 3:00 ráno, od hranice vzdáleni již asi 30 km do rumunského vnitrozemí. Zde původně odbočovala lokálka dále do nitra Maramureşe, ale po povodních před několika lety byly její koleje poničeny vodou a protože jinak pěknou trať dodnes nikdo nespravil, pokračovali jsme nocí asi 8 km pěšky do města Vişeu de Sus, odkud měl ráno vyjíždět úzkokolejný vláček do hor.
O kousek výše Jitka brodí.
O kousek výše Jitka brodí.
Cesta po dlouhé silnici mezi poli širokým údolím byla jednotvárná a jediným vzrušením tak byla noční policejní kontrola. Příslušníci se sice divili, proč od ukrajinských hranic ve 4 ráno táhne skupina pěti rozespalých Čechů, ale byli vcelku milí a po evidenci pasů nám popřáli šťastnou cestu.

Toto není koryto na plavení dřeva, ale cesta a bývalá trať.
Toto není koryto na plavení dřeva, ale cesta a bývalá trať.
Vişeu de Sus mě nad ránem okouzlilo. Podhorské město je komplikovaně protkané spletí kolejí různých rozchodů na obou březích řeky, splítkami, spojkami a vlečkami mezi někdejšími továrnami na zpracování dřeva, které sem z hor přivážely úzkokolejné vláčky po mnoha větvích lesní železnice a odvážely jejich větší kopie dále do světa, doslova za hory.
Kůň zahynul při těžbě.
Kůň zahynul při těžbě.
Lehce jsme bloudili, ale pak jsme našli správný pramen železné dráhy a po trojkolejnicové splítce jsme z města vpluli do sevřeného údolí, na jehož dně stojí rozsáhlý areál továren. Také zde se koleje proplétaly, za plotem stály lokomotivy velké i malé a nakonec se nám i ve tmě podařilo najít nočního strážce na malém úzkokolejném nádraží. Ten nám ovšem sdělil, že turistické vlaky jsou zrušeny a jediná šance, jak se do hor vlakem dostat, je použít dělnický vlak, který vyráží v 6:00 z depa a veze do hor dřevorubce i prázdné vagóny na dřevo.

Opět nás zachránili dřevorubci s traktorem.
Opět nás zachránili dřevorubci s traktorem.
Na hodinu jsme si ustlali na podlaze úzkokolejného vagónu, ale sotva jsme usnuli, probudil nás povyk a řev. Třásl se mnou strážce, který něco nesrozumitelně křičel napůl rumunsky a napůl německy, rozespalý jsem vylezl ze spacáku a pochopil, že vlak už odjíždí, přestože je teprve tři čtvrtě na šest. Tovární nádraží stále tonulo ve tmě, ze které se tu a tam vynořila postava dřevorubce v umaštěném kabátě, aby zase splynula s tmavou hmotou hal, kolejí a odstavených vraků nejrůznějších vozidel. Někde nahoře, proti proudu se ozývalo syčení a pak tmu porušilo naříkavé zakvílení lokomotivní píšťaly. Strážce neustále křičel a nesrozumitelně halekal, budil jsem ostatní a ještě v polospánku si všiml obrovské rezavé parní lokomotivy v hloubce továrny a slyšel nárazy železa o železo kdesi v dálce. Továrnu ani město jsme za světla nikdy nespatřili.
Triangl opuštěného nádraží (začátek jedné z bočních větví trati).
Triangl opuštěného nádraží (začátek jedné z bočních větví trati).
Narychlo jsem sbalili věci do batohů nebo i jenom do ruky a protože hlídač pořád křičel a ukazoval rukou nahoru mezi oprýskané budovy, rozběhli jsme se po úzké koleji ven z nádraží mezi tovární haly, klopýtali jsme přes výhybky a snažili se sledovat kolej, které se proplétala mezi dílnami. Ještě nebylo šest hodin, ale z budov se již tu a tam ozýval hluk. Pamatuji si dílnu nebo výtopnu, osvětlenou žlutavým světlem několika žárovek a plnou naolejovaného nářadí, ve které stál jeden úzkokolejný vagón, koleje plné odstavených vozů a hromady dřeva.

Zaniklé nádraží u místa zvaného snad Tarcau.
Zaniklé nádraží u místa zvaného snad Tarcau.
Běželi jsme pořád dál, ale vlastně jsme pořád ještě nechápali proč, prosmýkli se mezi několika dalšími budovami a pak konečně uslyšeli znovu houkání píšťaly a nárazy, jak se rozjížděl vláček a háky mezi vozy sebou trhaly a zvonily jeden o druhý. Uvědomili jsme si, že pokud nám teď vlak ujede, přijdeme o cíl celé cesty, ale vlak nebyl nikde vidět, až nakonec nás spatřili rumunští dělníci a ukazovali rukou směrem do tmy, kde jsme konečně uviděli poslední vagón několik set metrů dlouhého vláčku na dřevo, který ujížděl do tmy.
Most vypadá zatím průjezdně.
Most vypadá zatím průjezdně.
Doběhli jsme konec vlaku a naskočili na plošinu, kde stáli asi čtyři dřevorubci, občas zařvali cosi do tmy nebo do vysílačky a neustále hvízdali. Vlak sebou několikrát škubnul a zastavil, pak se zase rozjel a nakonec se rychlost ustálila asi na 25 km/h a my opustili podél starobylých domků a hučící řeky město. Nad horami začalo pomalu svítat a vlak supěl vzhůru do kalného horského rána.

Z luxusní chaty je dnes stáj.
Z luxusní chaty je dnes stáj.
Jak se rozednívalo, viděli jsme jasně, že přibývá sněhu i bláta, dokonce jsme na delším rovném úseku i spatřili motorovou lokomotivu, která celý dlouhý vlak táhla. Za námi vyjel z továrny ještě jeden stejně dlouhý vlak. Na příští zastávce nás pánové poslali dopředu, kde za lokomotivou byl zařazen jeden dřevěný vagón, ve kterém se ve tmě krčilo na špinavých lavicích, na plošině zaházené nářadím a kabely i všude mezi nimi asi třicet lidí, převážně lesních dělníků, směřujících do hor.
Poslední kousek kolejí.
Poslední kousek kolejí.
Vlaky jely na dohled po břehu řeky krásným údolím, občas za jízdy naskočil nějaký další dřevorubec za jásotu ostatních, většina lidí však pospávala. Měli jsme v plánu přechod jednoho horského hřbetu, proto jsme asi po hodině z vlaku vyskočili a přišli jsme tak o nejhezčí horský úsek, kde trať prochází několika tunely. Za cestu jsme neplatili nic, dělníky jme nezajímali a nikdo jiný, kromě pár slovenských vandráků, ve vlaku vlastně nebyl.

Cesta je rozbahněná, vezmeme to řekou.
Cesta je rozbahněná, vezmeme to řekou.
Slunko ještě nevyšlo, ale my jsme po kolejích pokračovali ještě asi kilometr na místo, kde odbočovala slepá větev dráhy k údolní pile. Skály se zde zužovaly do úzkého kaňonu, těleso dráhy zde muselo být vystřílené do kamene. V nejužším místě jsme dokonce objevili dvě štoly dlouhé asi 10 m, o jejichž původu jsme marně přemýšleli.
Trať musela být zničena nedávno.
Trať musela být zničena nedávno.
Lokomotiva druhého vlaku přistavovala na pilu několik vozů, náš vlak byl už ale dávno pryč. Záhy jsme zjistili, že kromě hlavní trati byly koleje ve všech jejích větvích (a byly zde ještě před pár lety desítky odboček snad do všech horských údolíček) opuštěné nebo vytrhané a stahování dřeva dnes probíhá po pozůstatcích kdysi majestátných železničních náspů, nebo - v horším případě - přímo korytem řeky.

»Příjezd« do stanice Ihoasa.
»Příjezd« do stanice Ihoasa.
za své. Jarní vody valící se korytem a sněžné laviny na většině míst strhly náspy a srovnaly těleso úzkokolejky se zemí, často jsme museli oblézat skaliska v údolí podemletá bouřící řekou desítky metrů vysoko po svazích, nakonec jsme ale dospěli na místo, které bylo prakticky neprůchodné. Z někdejšího mostu železničky zde zbyly jenom dva kamenné pilíře na obou březích, zúžené místo ale znamenalo překážku pro mohutnou sněhovou lavinu, která se zde v zimě utrhla a zavalila údolí sněhem, kamením, strženou hlínou i staletými smrky, které strhla ze svahů na dno údolí. Hmota vytvořila asi osm metrů vysokou hráz, nad níž se naplnilo jezero vodou z tajícího sněhu.
Ihoasa: staniční budova.
Ihoasa: staniční budova.
Potok nakonec sněhovou masu podemlel a vytryskl tunelem pod sněhem. To všechno se muselo odehrát v zimě, v době, kdy bylo údolí pro lidi naprosto nepřístupné. Když potom na jaře přijeli dělníci, potřebovali prorazit cestu údolím vzhůru pro traktory a bagry a tak hráz ze sněhu, kmenů a kamení podminovali, natáhli kabely k rozbuškám a hmotu odstřelili. Zbytky drátů a výbušnin byly patrné dosud. Pevnost hráze byla ale překvapující a tak se nakonec podařilo jen rozšířit tunel, kterým se řítila dravá řeka a udělat z něj odtávající převis.

Dřevorubecká ubytovna.
Dřevorubecká ubytovna.
Ten, kdo chtěl pokračovat v cestě mezi skalami, musel projít otvorem v hrázi ale současně dravým tokem řeky, což bylo vzhledem k množství vody pro člověka prakticky nemožné. Jedinou naději představovala rezavá kolejnice z někdejší tratě, která trčela ze sněhové masy, pokroucená jako by šlo o tenký drátek, nad hučící vodou. Několikrát jsme se marně pokoušeli přes vodu hodit kmen. Sněhový převis nejen že neustále hrozil zavalením nás všech, ale také znemožňoval přístup k vodě a zachycení kmene na druhém břehu řeky, brodění v ledové a dravé vodě bylo nemyslitelné.
Konečně se dostáváme přes řeku!
Konečně se dostáváme přes řeku!
Nakonec Stopař jako nejhbitější z nás akrobaticky po kládě zaklesnuté ve zkroucené kolejnici přeběhl hučící masu vody na druhý břeh a začali jsme budovat cestu. Řešení však přišlo z nečekané strany - z údolí přijely dva terénní traktory a dřevorubci nás převezli přes hučící proud na zdvižených radlicích svých strojů. Stopařova námaha přišla vniveč.

Ven ze zamlžených deštivých údolí.
Ven ze zamlžených deštivých údolí.
Další cesta už byla méně namáhavá. Říčka si sice ještě prorážel cestu několika tunely ve sněhu, ale cesta už náročná místa obcházela a nahoře bylo dokonce možné řeku přebrodit. Blížili jsme se ke krásnému horskému sedlu v bukových lesích, kterým jsme chtěli proniknout ke klauze v protilehlém údolí, u níž by bylo možné se navečer utábořit. Zbývalo nám asi deset kilometrů, v náročném terénu jsme však udělali chybu v orientaci a omylem jsme ze sedla, pod kterým pramenilo několik potoků, zamířili do špatného údolí, příliš na jih. Navíc se spustil silný liják, takže jsme museli zalézt pod narychlo vybudovaný přístřešek z plachty a krátit si čas konzumací českých a ukrajinských lahůdek.
Na planinách vyšlo dokonce sluníčko.
Na planinách vyšlo dokonce sluníčko.
Když déšť neustával, pokračovali jsme dolů promočení a hlavně celí špinaví od bahna, kterého přibývalo. Cesta se postupně měnila v bahnitou strouhu, místy řídká hnědá hmota dosahovala až po kolena, kalhoty jsme měli obludně špinavé. Raději než po cestě vymleté vodou a plné bahna jsme teď pokračovali volným lesem, terén byla ale náročný a skalnatá údolíčka bočních potoků jsme museli překonávat s velkou námahou.
Salaše pomalu ožívají.
Salaše pomalu ožívají.
Při jednom skoku přes dravou bystřinu mně vypadl z kapsy můj zánovní telefon, se kterým jsem strávil již téměř 4 roky a objel s ním kus země. Přestože jsme se vrhl hned do vody, jeho nalezení už nebylo možné, korytem se hrnuly nové a nové kalné přívaly, kameny a větve a mobil je tak dnes už nejspíš rozemlet na jemný prach.

Hory se zbarvují dozelena.
Hory se zbarvují dozelena.
Cesta byla náročná. V neustávajícím dešti, hukotu řeky a slizkém bahně jsme se probíjeli dolů, do neznámé kotliny a ubývalo nám sil. Na plošince nad vodou jsme v jednom okamžiku učinili strašidelný objev, když jsme málem vrazili do mrtvoly koně, kterého zabil pád stromu při těžbě dřeva. Jeho černé lesklé tělo leželo v křoví, padal na něj déšť a kůň se začínal rozkládat.
To jsem já.
To jsem já.
Konečně jsme před setměním došli do většího údolí, kterým procházela další větev úzkokolejky, zde však již zjevně nepoužívaná. Přes hučící proud řeky nás převezli opět dřevorubci, kteří se na večer vraceli z lesů do civilizace a hlavní řeku jsme překročili po dřevěném železničním mostě. Protože pořád pršelo, našli jsme si útočiště v opuštěné horské chatě, patřící podle nápisu kdysi ministerstvu lesnictví, na břehu řeky kousek od kolejí. Spodní patro kdysi luxusní chaty bylo upraveno na koňskou stáj. Drahé dřevěné ostění bylo vytrháno, na podlaze se válela sláma a hnůj, v hotelové kuchyni bylo koryto s vodou pro koně. Jenže stáj zela prázdnotou - nebylo pro nás těžké přijít na to, komu patřila a duch mrtvého koně nás v opuštěné budově lehce děsil. V ohrádce z cihel jsme na betonové podlaze terasy udělali oheň a když se setmělo, uvařili jsme si večeři a Stopař zahrál na kytaru, kterou obětavě vzal s sebou i několik písní. Jen prázdný nádraží na tebe dejchá samotou…


3. den - sobota 7. 4. 2012
K večeru se poprvé udělalo opravdu hezky.
K večeru se poprvé udělalo opravdu hezky.
Ráno pořád střídavě pršelo, ale tlačil nás čas a tak jsme vyrazili vzhůru údolím přes koleje rozbitého nádražíčka a dál po cestě, kde už trať dělníci vytrhali, nahoru do hor. Dráha zde byla stavěna velkoryse, krásné náspy a vykroužené oblouky v lesích mě dovedly na myšlenku, že její výstavbu možná řídil sám Josef Opletal, jeden z nejvýznamnějších občanů města
Na nejvyšším bodě naší cesty v sedle nad Borşou.
Na nejvyšším bodě naší cesty v sedle nad Borşou.
Adamova, rakouský a prvorepublikový lesník, později rektor zemědělské univerzity v Brně, který postavil vlastnoručně nejen desítky pomníků a studánek v okolí Adamova, ale také řídil výstavbu úzkokolejných drah v dnešní rumunské Bukovině a sepsal průkopnické dílo o lesním dopravnictví.

Rodnejské Alpy nenechaly Sopaře v klidu.
Rodnejské Alpy nenechaly Sopaře v klidu.
Trať vystoupala údolím až na plošinku někdejšího nádraží Ihoasa. Ještě nedávno sem musely zajíždět vlaky, moderní modrá cedule s bílými písmeny na dřevěné staniční budově ještě nestihla docela zchátrat, vedle stála asi ubytovna dělníků, ve které byly patrné stopy po dlouhé řadě postelí.
Pokračujeme po hřebeni.
Pokračujeme po hřebeni.
Stůl v kanceláři přednosty se zásuvkami i sklady nářadí však již osiřely a pomalu se do nich zakusovala hniloba přicházející otvory v prolomené střeše. Jak krásné muselo být nádraží ještě před několika roky, než jej zachvátila - stejně jako drtivou většinu zdejší železniční sítě - zkáza.

Na vrcholu.
Na vrcholu.
Na protějším břehu odbočovalo údolí, kterým jsme měli vystoupat do dnešního sedla a stačilo nám tedy překročit řeku, abychom mohli zamířit nahoru z bahnitých lesů. Jako vybraný dobrovolník jsme se první pokoušel překonat kalnou rozbouřenou říčku, ale proud byl příliš silný a studený na to, abychom jej dokázali bezpečně překročit. Nezbývalo, než pokračovat v cestě proti proudu až k místu, kde bezpečně řeku překročíme.
Se soumrakem jsme si našli pěknou salaš.
Se soumrakem jsme si našli pěknou salaš.
Trať teď vedla po kamenných zdech a v pravidelných zárubech, cesta údolím dobře ubíhala, možností k překročení řeky však bylo minimum. Konečně jsme po několika kilometrech našli místo, kde několik spadlých stromů vytvořilo spleť, po které by snad bylo možné přeručkovat. Voda byla hluboká a pád do spleti větví a kmenů v ledové vodě by mohl být i nebezpečný, proto jsme pomalu za vzájemné pomoci přenesli zavazadla a nakonec se všichni dostali na druhou stranu.

Sice bychom mohli dovnitř, ale nechtěli jsme narušovat soukromí majitele.
Sice bychom mohli dovnitř, ale nechtěli jsme narušovat soukromí majitele.
Naše putování se teď docela změnilo. Místo bahnitého plahočení v dešti a slizkých údolích jme teď zamířili strmě nahoru po úbočí hor zarostlé bukovo-jedlovým lesem, začal se nám otvírat obzor, konečně jsme spatřili Maramureşkou krajinu v její kráse. A když jsme po dvou hodinách překročili horní hranici lesa a vyloupli se na zelenavé pastviny, jako na povel se rozestoupily mraky a nad námi zazářilo jarní sluníčko.
Večer zalil stříbrnou září krajinu úplněk.
Večer zalil stříbrnou září krajinu úplněk.
Bylo nám najednou po všech útrapách skoro do zpěvu. Posilnění a usušení jsme pokračovali po loukách a pastvinách mezi salašemi, povětšinou ještě prázdnými, ale někdy již obydlenými prvními obyvateli, kteří rádi prohodili s kolemjdoucími pár slov. Cesta se vinula do průsmyku, který byl sice zasypán sněhem, ale bačové se svými zvířaty v něm prošlapali cestu, která nás dovedla až do sedla.

Poslední oheň v závětří stodoly.
Poslední oheň v závětří stodoly.
Pod námi se v záři zapadajícího slunka rozkládalo v celé své kráse město Borşa a za ním se na obzoru tyčily dosud bílé a skalnaté štíty severní části pohoří Rodna, které Stopař bez ustání tituloval Rodnejské Alpy. Na jeho hřebenech, vyšších o několik set metrů, ještě setrvávala pořádná vrstva sněhu.
Vyspaní do růžova na hromadě sena.
Vyspaní do růžova na hromadě sena.
Povečeřeli jsme v trávě, podělili se o vrcholové prémie, mezi nimiž kralovaly výborné mandle v medu od Jitky a nakonec jsme zamířili k jedné z prázdných salaší, za kterou zurčel pramen čisté vody. Přestože bylo snadné se dostat dovnitř do domu, kde v malé světnici stálo několik postelí a lákavá kamna, dům jsme zase pěkně zavřeli a ustlali jsme si ve stodole opodál na čtyřmetrové vrstvě voňavého sena. Poslední noc v horách nám zpříjemnil malý ohýnek, kolem kterého jsme si posedali na voňavou horskou trávu, přestože okolo nás ještě pastviny halil tající sníh.


4. den - neděle 8. 4. 2012
Zpět na nádraží v Sighetu Marmaţiei.
Zpět na nádraží v Sighetu Marmaţiei.
Ráno nás probudil zase déšť, tentokrát dokonce se sněhem. Z hor jsme sestupovali nádhernou mozaikou pastvin, zahrad a salaší, která by v paprscích jarního slunka musela být tou nejhezčí možnou podívanou, nyní však tonula v bahně a jen dávala tušit svoji skutečnou krásu. Když jsme před polednem dorazili konečně do Borşi, Jauvajz se Stopařem se - věrni své sázce - oddělili a rozhodli se až do Brna dojet stopem, já s Jitkou a Tomem jsme stopli projíždějící maršrutku a zamířili do Vişeu de Jos na známé nádraží.
Splítka na bývalé československé peážní dráze umožňuje průjezd ukrajinských vlaků po území Rumunska.
Splítka na bývalé československé peážní dráze umožňuje průjezd ukrajinských vlaků po území Rumunska.
Nicméně z důvodu úspor byl nedávno spoj, který jsme si našli, zrušen, takže jsme nakonec pokračovali autobusem až do Sighetu Marmaţiei a pěšky do Солотвина. Zde nám opět nešťastně ujel rychlík do Чопу, tak jsme zbývající dvě hodiny strávili prohlídkou dolu, kde jsem byl společně s Vojtou, Zandtem a Rolfem v roce 2006 při naší druhé návštěvě Ukrajiny.

Po mohutných propadech jsou doly v Солотвину obrazem zkázy.
Po mohutných propadech jsou doly v Солотвину obrazem zkázy.
Když jsme pronikli do areálu dolu, před šesti lety plného života a ruchu, jala nás hrůza. Na místě, kde z šachty vyjížděly důlní vozíky plné kamenné soli, kde posunovala solí naložené vagóny rezavá lokomotiva, kde procházeli horníci a kde bylo možné za nějakých sto korun sfárat do hloubky několika set metrů a strávit noc v solné chodbě, bylo mrtvo a země se pomalu propadala do obrovského kráteru o průměru několika stovek metrů.
Tuto šachtu jsme před šesti lety viděli v plném provozu.
Tuto šachtu jsme před šesti lety viděli v plném provozu.
Tam, kde jsme se s nadšením koupali v solném jezírku, kde nebylo pro hustotu vody se možné ani potopit, zel jícen země, do něhož se postupně propadaly další a další budovy, potrubí, stromy, potoky a celá krajina. K okraji jícnu jsme se nedostali, země nám praskala pod nohama a měli jsme strach se k němu přiblížit, abychom sami neabsolvovali nedobrovolnou cestu do hlubin stovek metrů. Na protější straně, vzdálené snad půl kilometru, bylo slyšet, jak se do hloubky řítí potok, který tudy dříve protékal.
Tudy už vozíčky jezdit nebudou.
Tudy už vozíčky jezdit nebudou.
Kde ale ta voda mizí?, co je dále v hlubině? Namísto hrůzyplných líčení přidávám odkaz na fotku na Wikipedii, která snad mluví za vše: kráter v Солотвину. V podzemí údajně zmizela kromě dolu, solné jeskyně pro léčení alergiků také podzemní laboratoř jaderného výzkumu…

V mrtvém areálu dolu bylo ještě několik menších kráterů, nad jeden z nich se mně podařilo vyšplhat po rezavé těžní věži. Raději jsme se ani nechtěli domýšlet, kolik lidí muselo zahynout v útrobách země, odkud neexistuje záchrany. Krátery byly schopné pozřít několikapatrovou budovu stejně jako vhozený kamínek. Vozíčky, koleje, stroje na mletí soli, šachty, potrubí a šatny, to vše teď chátralo a čekalo doslova
Jeden z menších kráterů v dolech.
Jeden z menších kráterů v dolech.
na okraji propadliště času. Když jsme nastupovali do panťáku jedoucího k západu, cítili jsme cosi jako ulehčení.

Cesta zpět proběhla bez zádrhelů. Po železnici jsme doputovali do Чопу, kde jsme s politováním objevili, že nádražní bar je zrušen, a dále do Čierné nad Tisou a nocí přes Ostravu domů. Stopař s Jauvajzem opravdu dojeli domů bez koruny v kapse, o dva dny později, špinaví, hladoví a šťastní. Letošní Velikonoce stály za to!

Za poskytnutí fotografií 9, 43, 47 a 50 děkuji Stopařovi.


Související články:
Téma:
Velikonoční vandry
Na jaře, když se začne po zimě zem konečně probouzet, probouzím se už pár let i já a vyrážím s kamarády vstříc dobrodružství a slunečním paprskům. Nejčastěji n…

Téma:
Zakarpatsko
Po Sudetech druhá vnitřně rozervaná část Evropy, ve které se střídaly národy a kultury za dramatických okolností. Ačkoliv je Zakarpatí mnohem divočejší, láká m…
Vlečka Chrast u Chrudimi -  DADRUS
Téma:
Železnice, dráhy
Pravděpodobně nejzajímavějším druhem dopravy je doprava drážní. Nejen železnice různých rozchodů od pitoreskních úzkokolejek přimykajících se ke svahu po rychl…

Téma:
Ukrajina
Reportáže z Ukrajiny.…
Pátá velikonoční Ukrajina

Reportáž
Pátá velikonoční Ukrajina
Jak jsme se nedostali do Běloruska

Reportáž
Jak jsme se nedostali do Běloruska
Kornosilvestr 2013

Reportáž
Kornosilvestr 2013
Šarganska osmica a Sarajevo
Reportáž
Šarganska osmica a Sarajevo
Velikonoční Rumunsko

Reportáž
Velikonoční Rumunsko
Silvestr na Sicílii

Reportáž
Silvestr na Sicílii
Velikonoční Ukrajina

Reportáž
Velikonoční Ukrajina
Brusel s Bublinou

Reportáž
Brusel s Bublinou
San Marino 2009

Reportáž
San Marino 2009
Ukrajina posedmé - Київ

Reportáž
Ukrajina posedmé - Київ
Pokoření Křtinského potoka ve 14 bodech

Reportáž
Pokoření Křtinského potoka ve 14 bodech
Zimní tábor Výstup 2009

Reportáž
Zimní tábor Výstup 2009
Tmou 2008

Reportáž
Tmou 2008
Kypr, Řecko, Albánie 2008 (ve výstavbě)
Reportáž
Kypr, Řecko, Albánie 2008 (ve výstavbě)
Tábory 2008
Reportáž
Tábory 2008
Ukrajina 2008 podruhé

Reportáž
Ukrajina 2008 podruhé
Kino 2008

Reportáž
Kino 2008
Ukrajina 2008

Reportáž
Ukrajina 2008
Králickosněžnicko 2007

Reportáž
Králickosněžnicko 2007
Slezsko s Bantem 2007

Reportáž
Slezsko s Bantem 2007
Ukrajina a Turecko 2007
Reportáž
Ukrajina a Turecko 2007
Tábor Perpetuum 2007

Reportáž
Tábor Perpetuum 2007
Komín

Reportáž
Komín
Stínadla Praha březen 2007

Reportáž
Stínadla Praha březen 2007
Vandr na Ukrajinu duben 2007

Reportáž
Vandr na Ukrajinu duben 2007
Zimní tábor Dobytí jižního pólu 2007
Reportáž
Zimní tábor Dobytí jižního pólu 2007
Tábořiště u Siněvíru

Reportáž
Tábořiště u Siněvíru
Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán

Reportáž
Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán
Zimní tábor Sedm let v Tibetu 2008
Reportáž
Zimní tábor Sedm let v Tibetu 2008
Španělsko 2008

Reportáž
Španělsko 2008
Polsko 2008

Reportáž
Polsko 2008