 |
| Hlavní stránka |
| Škola |
|
Doprava |
|
Táboření a kluby |
|
Reportáže |
|
Fotografie |
|
Témata |
|
Ostatní |
|
Rozcestník |
|
Ke stažení |
|
Sázky |
|
Návštěvní kniha |
|
Kalendář |
|
Kontakt |
 |
|
|
|
|
Zimní tábor Výstup 2009 |
Letos ve škole přitvrdili a proto jsem se již 3. zimního tábora s Bobří stopou zúčastnil jenom jako nevázaná návštěva, na pouhé tři dny. Přesto šlo o natolik zajímavý zážitek, že se o něj musím podělit. Jakožto příznivec a příležitostný zaměstnanec Kordisu jsem se rozhodl na tábořiště na Pikárci vyrazit z nejzazší výspy IDS-JMK, kterou se stala obec Nová Ves. Po cestě jsem si v autobuse linky 350 popovídal s postarším pánem, který mířil do Heřmanova a sdělil mně nejednu zajímavost o tamější oblasti. Předposlední zastávka - Heřmanov - mně byl také povědomý, kdysi jsme tudy procházeli na jedné z pikáreckých závěrečných táborových cest. Jak dávno se to najednou zdálo.
Už z Adamova jsem si vezl pár nových sněžnic, které SPJF koupilo za přispění Jihomoravského kraje, a ty vzbuzovaly u spolucestujících ve vlacích i autobusech náležitou pozornost. Několik odvážlivců se mě přímo zeptalo, co že to s sebou nesu, ostatní jen nápadně nenápadně pokukovali a přemýšleli, jak se asi s takovým zařízením chodí po sněhu. Není tedy divu, že jsem se cítil jako hrdina, cestovatel a dobrodruh v pustině, když jsem vystoupil z autobusu spolu se dvěma školáky v Nové Vsi. Z šedých těžkých mraků začalo sněžit a teplota se pohybovala okolo nuly.
Jako správný drsňák jsem nejprve zabloudil mezi Jednotou a rybníkem, ale vzápětí jsem si to svižným krokem namířil přes pole (výhodou sněžnic je, že pokud je sníh, cesty opravdu nepotřebujete) a za mnou zůstala jak ostří nože rovná jizva na jinak neporušené sněhové pokrývce. Zpočátku jsem se snažil dívat do mapy, ale protože sněžení houstlo, což mapě nedělalo dobře, rozhodl jsem se posléze pokračovat veden pouze svým instinktem - a tak jsem zabloudil podruhé. Po přechodu více než kilometrového lánu jsem se pohroužil do lesa a sešplhal prudkým svahem do nějakého údolí, pak zase pole, mlha a chvílemi nebylo vidět skoro nic. Asi za hodinu jsem konečně v hloubce a dálce před sebou spatřil Dolní a Horní Libochovou.
Horní Libochovou už známe ze svých táborových cest všichni dobře, proto si mapa mohla konečně odpočinout a já jsem si dál razil cestu místy, kam bych v létě ani nevkročil. Kopřivy zmrzly, potoky zamrzly a tak se dalo jít skoro přímou čarou. V pokročilém odpoledni jsem rozhrnul poslední houští a pln očekávání jsem spatřil přes »policejní louku« začouzený vrchlík bílého týpí. Zastavil jsem se a naslouchal. Šumění padajících vloček však nepřerušil žádný zvuk. Co se děje? Tábořiště tonulo v tichu, které nevěstilo nic dobrého.
Pokoušel jsem se zachytit nějaký zvuk, třeba aspoň chrápání. Nekonečné ticho. Zklamán jsem rozhrnul vchodovou celtovinu a oranžový lining a zůstal jsem stát ohromen úžasem. Větší část plochy stanu pokrývala palanda vystlaná kožešinami, barevnými přikrývkami a majetkem táborníků. Uprostřed v ohništi ještě slabě žhnulo několik uhlíků, nad kterými chládl v kotlíku čaj a výše visely na provazci v neviditelném praménku kouře tři uzené makrely. Mimoděk jsem si vzpomněl na scénu z filmu Vinnetou, kdy hrdinové objeví vypálenou indiánskou vesnici. Zde však bylo všechno v nejlepším pořádku. Jen obyvatelé stanu scházeli v obrázku dokonalé idyly. Podíval jsem se před stan a usoudil jsem, že ze zběsilé spleti stop ve sněhu na louce nevyčtu zhola nic. Vlezl jsem tedy dovnitř, zakryl vchod a přiložil otýpku chrastí k uhlíkům. Za chvíli byl alespoň oheň mým společníkem v osamělém a smutném stanu.
Nemusel jsem však čekat dlouho. S podvečerem dorazili Hyňas, Svišť 2, Jerry a Stopař, bohužel již bez Kawi, se kterou jsem se minul v Heřmanově, kam vyrazila za svým skautským oddílem. Prvotní překvapení kamarádů vystřídala spokojenost s teplým čajem a vykládání zážitků by nebralo konce, nebýt toho, že jsme museli ještě před setměním nařezat nějaké dřevo. Skáceli jsme smrkovou soušku a než byla polena v týpí, tonulo celé okolí v husté tmě.
Úterní ráno přineslo odjezd Sviště 2, příjezd Jouzy, ale taky výpravu na běžkách do osady bílých mužů pro nutné zásoby a hlavně rituál, na který jsem se už těšil - koupání pod ledem. Ačkoliv jsme zprvu zamrzlé hladině rybníka Kuchyně pramálo důvěřoali, ukázalo se nakonec, že vysekat díru do ledu dá víc než dost práce a strávili jsme jím skoro hodinu. Když byl otvor dost velký, aby se jím protáhl vzrostlý muž, pochopil jsem, že se členstvem tohoto tábora závodit nemusím a pohodlně jsem se první ponořil do osvěživé vody rybníka. Teprve později se odhodlali ostatní a Svišť 2 s Jouzou nesebrali odvahu k očistě těla vůbec.
Většinu dne zabralo vaření a topení ve stanu, vyvrcholením pak byla hostina, na kterou čekali někteří z nás čtyři dny. Podle pana Hanzlíka, který pro nás stany šije, vyzkoušel Hyňas konečně výrobu »lustru« - tedy mražených ryb, které se zavěsí nad ohniště a visí ve stanu po celou dobu, nezávisle na počasí a množství kouře z ohniště. V úterý jedna sama od sebe praskla, což bylo znamení, že je nejvyšší čas si dopřát lahodnou odměnu. Uzené makrely chutnaly opravdu znamenitě!
Samotný závěr dne patřil kromě dvou dalších kvaliních Stopařových her hlavně tvorbě sněžného bludiště. Na sousední louce jsme ve sněžnicích vytvořili složitou síť cestiček, spojek a slepých uliček, ve které se pak odehrávala klasická hra na honěnou. Že občas došlo i k dramatickým situacím, když se člověk bořil do sněhu a současně se snažil zmizet svému pronásledovateli, snad ani není třeba dodávat. Večer přišly ke slovu kytary a tak jsme zpívali a hráli až do druhé ranní hodiny.
Středa začala opět koupáním, po kterém jsme s Hyňasem vyrazili k panu Brožovi do stodoly spočítat a prohlédnout stany, které tam máme uložené. Na sněžnicích jsme se odvážili přejít po délce rybníka a tak se mně konečně splnil dávný sen s dopravou přes Kuchyni, i když původně jsem počítal s lodní linkou při cestě služby na nákupy. Když bylo vše sečteno, nastal čas na návrat, a tak jsme s Jerrym po nařezání posledního dřeva obuli běžkové boty, vázání zaklaplo a pozdravy utichly. Naším cílem bylo opět dosáhnout neviditelné hranice IDS-JMK a protože se už slunko (ano, ve středu poprvé vyšlo slunko) sklánělo k západu, nebylo času nazbyt. Stopař nás ještě doprovodil do Radkova a pak jsme již po rudém sněhu ozářeném romantickými červánky zamířili ke Krčmě.
V dálce přeběhlo po zasněženém poli stádo srnek a jejich dlouhé stíny se odrážely od siluet na pozadí hasnoucího nebe. Sníh křupal pod lyžemi a ptáci utichali. Okolo hájovny Kouty jsme sklouzli po cestě až k meandrům Libochůvky, zamávali jsme vyzývavé škole v Krčmě, tyčící se na hřebeni kopce a okolo rybníka jsme vjeli do Meziboří. Po chvíli bloudění už tma zhoustla natolik, že jsme sotva našli odbočku žluté značky pod hrází a začala naše dlouhá cesta údolím romantické říčky, jen tu a tam ozvláštněná nějakou chatou nebo bývalým tábořištěm trempů. V sedm hodin už bylo jasné, že do Žďárce nedojedeme a tak jsme se rozhodli pokračovat pěšky do vesnice Vratislávka a odtud do Žďárce po silnici nad údolím. Pěknou tečkou za celou akcí byla ještě návštěva hospody na návsi, kde jsme s povděkem spořádali každý dvě kofoly. Autobus pak pomalu klouzal ztemnělou a zasněženou Vysočinou zpátky k zářícímu Brnu. Děkuji za fotky Stopařovi a Jouzovi a za celou výborně zvládnutou akci hlavně Hynkovi a Stopařovi! |
