Podle posledních očekávání nás nakonec jelo na zimní tábor 18. února 2008 opravdu šest. Mimo tato očekávání to však bylo jiných šest lidí, než jsme původně zamýšleli. Jeden ze dvou vedoucích - Hyňas totiž na poslední chvíli onemocněl až k antibiotikům a Jauvajz se po několika oscilacích nakonec rozhodl nejet. Překvapením pro mě však byla účast Zásuvky a Slavíka a tak to stačilo na hromadnou jízdenku i vyúčtování akce akorát.
 | | Zrcadlo ve Vrbovcích a nás šest statečných. |
Sraz byl v Brně na hlavním nádraží u řazení a tak se nás šest borců setkalo s batohy a odhodláním. Malou boudu jsme ušili jen na Slavíka, který si ještě ve vlaku myslel, že jedeme podle původního plánu na Pikárec a teprve když uviděl celnici, pochopil, že míříme na Slovensko - pardon - do Tibetu.
 | | Kamenná mohyla nad Myjavou. |
Přesně podle knížky Sedm let v Tibetu od Rakušana Heinricha Harrera jsme uprchli z internačního tábora a po výstupu ve Vrbovcích zastávce (kde asi vystupujeme pouze my - a to jednou za dva roky, když jdeme do Bílých Karpat) jsme zamířili k hraničnímu sedlu. Tam, za kulminačním bodem předělového pohoří leží zaslíbená země - neutrální Tibet, který nám měl poskytnout azyl. Když jsme vyšli krátce před západem slunce do sedla Cchangčhongla, spatřili jsme v hloubce pod sebou první tibetskou vesnici Kasapuling, místními nazávanou Myjava. Protože v sedle nestál narozdíl od popisu v knize žádný čhörten, což nás v Tibetu překvapilo, navršili jsme hromadu kamení sami a dohodli se, že zvyk budeme nejen udržovat, ale i bodovat v každém sedle a na každém vrcholu, přes které na své další pouti projdeme.
 | | Hrad Beckov. |
Ze sedla jsme sklesli k prameni říčky Občhu, kde jsme nabrali vodu a podél toku sestoupili do nižších poloh, blíže ke středu této země. Stejně jako Heinrich Harrer a Peter Aufschneiter, ani my jsme neměli povolení ke vstupu, protože některým z nás chyběly potřebné dokumenty, ale rovněž v souladu s knihou na hranicích nebyli žádní strážci a tak jsme pokračovali nrušeně dál. Prvním setkáním s místní kulturou byl kontejner na odpadky plný zajímavých věcí. Mezi starými gramodeskami, uschlým hřbitovním kvítím a několika výstavními kufry byla nalezena také soška žehnajícího Buddhy značky Barbie, která s námi od té chvíle sdílela veškeré strasti i okamžiky, kdy jsme byli doslova na výsluní. Na čestném místě pokračoval Buddha s námi až do posvátného města Lhasy.
Po setmění jsme rozbili tábor na břehu Občhu a majíce dosud dostatek zásob z domova, bohatě jsme se občerstvili. První noc v našem modrém přístřešku nám však dala tušit, že únorová zima zde na Tibetské náhorní plošině bude více než nepříjemná. Ani trojí ponožky a spacák s nejlpším peřím nás neuchránily od mrazivého dechu následujícího jitra. Někteří se vyspali teprve ráno, kdy teplota opět mírně vzrostla.
 | | Jeden z vrcholů pod Inovcem. |
Po zahlazení tábořiště jsme sestoupili do Ksapulingu a proměnili své peníze v místní bance na správnou měnu. Nyní již nic nestálo v cestě našemu smlouvání s místními obchodníky a tk jme doplnili zásoby a rozlosoali dvojice pro další postup. První se vydali na cestu Šmoula se Slavíkm, následováni Jerrym a zásuvkou a trojici dvojic jsme uzavírali já a Svišť 2. Stopování projíždějících karavan s jaky znamenalo poměrně rychlý přesun do Kjirongu alias Noého Mesta nad Váhom, kde se někteří při čekání na poslední skupinu docela dobře seznámili s mírně podnapilým svářečem, který jim velice polopatisticky vysvětlil, proč nemohou Slováci mít rádi Masaryka.
Naše další cesta vedla z Kjirongu podél řeky Cangpo, řečené Váh až ke zřícenině mohutného hradu Beckova nad osadou Dzongkha. V oranžových paprscích odpoledního slunce jsme vystoupali po hradbách až k mohutné kované bráně, na které však viely dva těžké zámky. Vzpomněli jsme si na líčení opuštěných klášterů z knihy, ve kterých přebýval často jen zlomek někdejšího počtu stovek mnichů. Další cesta mrazivým odpolednem přinesla vysílení hraničící až s krizí. Několikeré bloudění a brzká tma ztěžovaly náš postup vzhůru k sedlu Čhangkhjungla pod Považským Inovcem. Přes zmrzlé pláně jsme dorazili k osadě Tagčhen neboli Selec a doplnili zásoby vody. Domorodci nám poradili pokračovat neznačenou cestou, která nás dovede k vrcholu rychleji. Náhlé křeče však znemožnily náš další postup a tak jsme druhou noc strávili na nevelkém plácku utopeném ve strmém kopci mimo všechny turistické značky.
 | | Tábořiště na plošině ve svahu pod Inovcem. |
Ochablé mysli a bolavé údy pookřály po notné dávce čočky ala Šmoula a Jerryho osvěžující hudební produkci. Silnou vzpruhou byl také čaj s máslem, který jsme se pokusili podle návodu připravit. Místo notně žluklého másla však Šmoula koupil margarín a tk byl náš zážitek ještě otřesnější, než jsme čekali. Protože v přístřešku nebylo dost místa, spal jsem tuto noc pod širákem, zabalen ve dvou vypůjčených celtách. Teplota sestoupila pět stupňů pod nulu, přesto jsme se vyspali poměrně dobře.
 | | Ranní výstup na Inovec. |
Ráno znamenalo časné vstávání a prudký výstup na Považský Inovec, kam jsme dorazili těsně po východu slunce. I zde jsme postavili kamennou mohylku a na snídani si dali dva krajíce suchého chleba se sněhem. Návštěva obchodu se postupně stávala nutností, protože jsme však neměli žádnou mapu této části Tibetu, vydali jsme se přímo za slunečním kotoučem, doufajíce, že dříve nebo později nás potoky dovedou do nějaké osady. Sestup však trval několik hodin a tak když jsme došli krajinou zalitou sluncem na okraj mnohakilometrového lesa, bylo již odpoledne. Před námi se tyčily věže osady Mönkhabmä. Kromě oblíbeného stílení psů, díky nmuž jsme se stali neobvyklou atrakcí pro místní obyvatele, je třeba zachytit okamžik, kdy Jerry přistoupil ke dvěma ženám s neobvyklou prosbou. Na otázku: „Prosím vás, kde teď jsme?“ obdržel odpověď: „Ve Zlatníkách“.
 | | Po cestě na vrchol Palúch. |
Odpolední karavana jaků vyrážela za 20 minut a tak jsme zanedlouho vystupovali z plného autobuu v městě regionálního významu - Sangsang Gewu nazývaného též Bánovce nad Bebravou. Zde jsme se konečně pořádně nasnídali, poslechli si zvonkohru místního budhistického kláštera a nakoupili pro budoucnost podniku důležitou surovinu - sádlo. První šli tentokrá stopovat Slavík se Zásuvkou, druzí Šmoula se Svištěm a třetí já s Jerrym. U hlavní karavanní stezky jsme čekali nkonečnou hodinu a tři čtvrtě, než se nám podařilo dostat do karvanní osady Ňancchang alias Prievidzy.
 | | Výhled z Palúchu. |
Zde jsme okusili po čaji s máslem nejpodivnější nápoj - kofolu bez cukru a několik hodin čekali na Zásuvku se Slavíkem, na které žel padl soumrak a tak nezbývalo než pro další cestu použít vlak. Přijeli až pozdě večer ze Sangsang Gewu s přestupem v Chynoranech. Protože vlak do Lhölamu neboli Nitrinského Pravna jel až o půl šesé ráno a o nás se začínali podezřele zajímat místní pönpové v uniformě železniční policice, opustili jsme stanici a jali se hledat místo ke spaní. Východem z nejbezútěšnější situace celé pouti se stalo až nalezení rozestavěného omu, v jehož útrobách jsme spočinuli třetí noc. Sklíčení zimou jsme zjistili, že již stejně jako Heinrich Harrer s Peterem Aufschneiterem nemáme skoro žádné peníze a naši budoucnost jen slabě rozjasnily tři krajíce chleba se sádlem a cibulí, kterou jsme přikusovali jako jablko. Sádlo ten večer hltali všichni, i ti, kteří ho nemají vůbec rádi a stalo se tak námětem mnoha žertů.
 | | Sestup z hor. |
Budíček ve 4.15 ráno a přesun nočním Ňancchangem jsme provedli napůl ještě v snách, abychom vzápětí nastoupili do motoráku neobvyklé řady 813, vzniklého originální slovenskou úpravou vlečných vozů 011. Vozidlo si zsloužilo náš obdiv narozdíl od stanice Lhölam alias Nitrinské Pravno, kde nebylo doslova nic. Přes zmrzlé pole jsme zamířili k horám, jejichž obrys byl sotva patrný ve svitu měsíce, jenž právě vystupoval ze svého zatmění - bohužel za mraky.
Jakmile jsme byli schopni v kalném jitru rozeznat chleba od sádla, zastavili jsme a spořádali poslední zbytky zásob. Na malém pahorku pod mohutným masivem pohoří Ňänčhenthangla s nejvyším vrcholem Vyšehrad jsme uspořádali skromnou hostinu, která nám umožnila pokračovat v cestě za překročením dalšího hřbetu. Další cestu nám spestřili kjangové - divocí osli, volně žijící v tibetské krajině. Před samotným vástupem do průsmyku Guringla jsme ještě uspořádali malé závody v »šplhání po sádle«, které spočívali v co možná nejrychlejím výstupu korytem potoka, který vytvářel úžasné ledopády.
 | | Jerry stopuje u Bánovců. |
Těsně před vrcholem Vyšehrad jsme narazili na skalní výklenek, který jako by byl stvořen pro naši sošku Buddhy. Umístili jsme tedy světce do výklenku a poklonili se jeho velikosti, prosíce o úspěch našich dalších kroků. Výhled z vrcholu nestál díky vysoké, nízké a všem dalším oblačnostem za mnoho, navíc začínalo mírně sněžit, proto jsme se rozhodli postavit mohylku a uvařit alespoň čaj. Oheň však ve velké nadmořské výšce kvůli ndostatku kyslíku špatně hořel a tak jsme až téměř po hodině přivedli k varu jediný ešus.
 | | Šplhání po sádle. |
Zanedlouho jsme sestoupili do osady Samsar, místními řečené Jasenovo, kde jsme po jisté diskuzi koupili marmeládu, i když stále tvrdím, že povidla by byla lepší. Po karavenní stzce jsme pak pokračovali, stejně jako dobrodruzi z knihy, k lázním. Ty naše se jmenovaly Turčianské Teplice a nešťastná dvojice Šmoula a Jerry musela celou cestu absolvovat pěšky, my ostatní se část cesty svezli ve sprotovním voze a z Diviaků pak vlakem.
 | | Buddha ve výklenku. |
Předposlední cesta předposledního dne vedla již téměř ke branám posvátného města Lhasy - cíli naší několikadenní pouti. Brejlovec zavyl a unášel nás, blažené teplem a měkkými sedadly, vzhůru horskými soutěskami neuvěřitelnou tratí přes spousty mostů a tunelů. Než se setmělo, viděli jsme ještě ve výšinách nad sebou strmé skály, srázy ohraničující soutězky a trať která se obdivuhodně šplhala a točila po úbočích kopců. Tunely nebraly konce a jedním jsme urazili alespoň čtyři kilometry a chvílemi se nám zdálo, že snad už vůbec nespatříme denní světlo.
 | | Poslední noc, poslední oheň. |
Vystoupili jsme ve stanici Dolný Harmanec, která je Lhase již na dohled, a dalo nám hodně práce, abychom odolali vábení ve formě výpravčího, který nám odemčel teplou čekárnu a nabízel luxusní nocleh. Ne! Naše zablácené boty opět zašramotily na zmrzlé půdě a vydali jsme se ze strmého svahu dolů k vesnici, abychom nabrali vodu a zamířili přes tunel opět k horským výšinám. Vystoupili sjme si o 200 metrů výš a zatábořili na ostrohu nad tunelem, odkud byly vidět koleje a projíždějící vlak byl slyšet několikrát, jak se vlnil v okolních údolích.
 | | Kalné ráno v Banské Bystrici. |
Místo bylo kouzelné. Z výšky jsme viděli světla osad pod námi a měsíc v úplňku poskytoval dost světla nejen k vaření, ale i pro hraní na kytaru, povídání o táboře a rozdání camrátek - Jauvajzi dík! Okolní vrcholy, nezřídka zdobené mohutnými vápencovými bradly, na nás shlížely z výšin a vítr šuměl v korunách stromů. Kdyby teploměr ukazoval o padesát stupňů víc, uvěřil by člověk, že nedaleko se rozkládá slavné Machu Picchu.
 | | Slavík v muzeu SNP. |
Opět vstávání ve 4.15 a cesta na první vlak (další jel až za 7 hodin!). Řadou dalších tunelů jsme klesli až přímo do Lhasy, které se také říká Banská Bystrica. Po dlouhé pouti lemované strastmi a odříkáním jsme nasedli na trolejbus, který nás dovezl až téměř k centru. A potom jsme již vstoupili mezi starodávné domy,... Z očí mi nezmizí obraz sítání nad městem, námrazy a metaře, který ráno zametá odpadky v prázdných ulicích. Utábořili jsme se na náměstí a každý směl utratit posledních 45 korun, které jsme získali výměnou maďarských forintů.
Prohlídku města a tím i celou akci jsme zakončili návštěvou antikvariátu a vnější expozice Múzea Slovenského národného povstania a pak nás čekalo už jen několik přestupů ve Vrútkách, Žilině, Púchově, Hranicích na Moravě a Brně. Poslední tečkou za tibetským dobrodružstvím pak byla stylová návštěva asijského bistra.
Další zajímavé informace o cestě Heinricha Harrera a Petera Aufschneitera po Tibetu naleznete zde. Dále děkuji Kawi za zapůjčení foťáku.
|
