 A zase Ukrajina! Lídři v počtu návštěv této zaslíbené země - Vojta a já - dosáhli tentokrát (13. - 19. června 2008) již počtu šesti cest do třetího njvětšího státu Evropy. A cesta byla v mnoha ohledech zvláštní a taky trošku průlomová. Vyrazilo nás tentokrát 5 - kromě nás starých Ukrajinců taky Stopař, který navštívil zemi potřetí a ¥ s Tomášem, kteří ještě na Ukrajině nebyli. A hned přinesli novinku v návrhu stopovat nikoliv přes Trenčín, jak bylo ve zvyku, lae přes Valašské Meziříčí a Makov. Trojice Stopař, Tomáš a já měla štěstí, když si nás u dálnice za zastávkou Krásného všiml domů jedoucí Libor a tak jsme zanedlouho opouštěli Brno v útulné Felicii a mířili směrem na východ.
 S Liborem jsme probrali nedávný odvoz týpákovek z Liberce do Jihlavy, se kterým nám vydatně pomohl a ještě bychom měli o čem mluvit, kdyby nepřišlo Meziříčí a tak jsme museli ve třech stopovat dál. Kamion firmy Hudos jsem zastavil já a tak když řidič nabídl svezení jen jednomu z nás, dlouho jsem se nerozmýšlel a ponechal jsme své kolegy jejich osudu. Moje radost dostoupila vrcholu po zjištění, že pan řidič jede až do Košic a i když bude cesta trvat dva dny, vezme mě s sebou. Dál už jsme jen probírali desítky témat a kola se otáčela pod mohutným strojem. Přespali jsme na patrové sklápěcí posteli v kabině auta kousek před Prešovem a dopoledne v sobotu jsem pomáhal s vykládkou zemědělského stroje ve vesnici Varhaňovce. Další cesta páně šoféra vedla do bývalých Východoslovenských železáren a tak jsem se nechal vysadit u zastávky Ludvíkov Dvor na tramvajové rychlodráze do města. Tramvaj projíždí několik kilometrů podél frekventované silnice doslova přes pole a člověk si tk připadá víc jako ve vlaku než v MHD. Nijak zvlášť jsem nespěchal a tak jsem byl na nádraží v Košicích po ¥ s Vojtou až druhý.
 Zanedlouho dorazili i Tomáš se Stopařem a tak jsme nechali čtení časopisů o zdraví a módě a nasedli na vlak do Čierné. Mezitím ještě přijel prapodivný stroj na měření koleje z Maďarska, nicméně stihl zmizet, než jsme jej vyfotili. Panťák byl tentokrát docela plný a celodenní únava vedla k tomu, ž jsme svůj oblíbený Pribeník zaspali. V Čierné byl již připraven přípojný vlak s jediným vagónem, který vypadal jak po řádění gorilího stáda a pomalu jsme se tak přesunuli na opačnou stranu hranice. Prohlídka byla krátká a na paní v pohraničnické budce jsem musel asi obzvláště zapůsobit, neboť mně vyplnila obligátní kartičku sama a ještě se přitom usmívala. Ani jsme nemuseli vyvolávat spícího Васила Глобу.
 Nádražní bar v Чопу patřil nezřízeným trubičkovým hodům a motorovým pantografem jsme pak vyrazili za necelých třicet korun směrem Королево, kde jsme měli asi tři hodiny na přestup. Záhy si nás všimla velice sympatická paní průvodčí a překvapila nás vojí znalostí čeština. Když se dozvěděla o mém studiu v Pardubicích, poprosila mě o vyřízení pozdravů svým známým a příbuzným, prý tam má dvě moc pěkné sestry tenistky. A protože byla přímo z Королева, hned nám poradila, kam v městě zajít a jak zabít čas.  Ač už byla hustá tma, na korze to žilo - auta a motorky svištěly v obou směrech a z ozářených barů vytékala na vozovku hudba a hlasy omámené alkoholem. Netrvalo dlouho a ujali se nás dva jinoši, kteří vlastní turistickou firmu a lákali nás k spolupráci. V zápětí jsme byli pozváni nějakým Honzou na vodku a nebýt našeho neslušného úniku z jednohoi z barů, bůhví, jak by to všechno dopadlo. Když jsme vyšplhali na opuštěnou potemělou zříceninu nad městem, byli jsme rádi, že ruch a hluk zůstal hluboko pod námi. U kamenné zdi jsme se v přítmí najedli a na nádraží dospali k příjezdu vlaku do Солотвина.
 Tam jsme byli za kalného rána. Déšť a mlha nás nenaplňovaly optimizmem, když jsme čekali na autobus pod košatým stromem na kraji vesnice. Nakonec však přece přijel a společně s objevivším se vojákem jsme nasedli do vozu a zase usnuli. Třetí dnešní probuzení nás čekalo v Рахіву, kde jsme konečně pořádně nakoupili před výstupem do hor. Postup jsme plánovali stejný jako před třemi měsíci (viz článek zde a tak jsme vyjeli maršrutkou do vesničky Луги a pokračovali proti proudu bystřiny. Další déšť jsme přečkali v altánku u minerálního pramene a stále za mírného mrholení jsme se vykoupali v dravé říčce o dva kilometry dál.  Údolí, kterým jsme na jaře stoupali, bylo nyní zcela bez sněhu a cestu nám stejně jako minule křížily polomy a stržené úseky cesty. Před neustávajícím deštěm jsme se na chvíli schovali v troskách chaloupky nedaleko horní stanice zrušené úzkokolejky (její hledání načal Tomáš nálezem krásného hřebu a pokračovalo identifikací několika náspů a trosek mostů, nevíme však, kam až vedly koleje, jistě to ale bylo vysoko přes tisíc metrů) a pak jsme vyrazili do nejprudšího stoupání k samotnému hřebeni. Zklamání nám přinesla všudypřítomná kosodřevina která ztěžuj postup i v suchém stavu, za morka však byla přímo odporná. Vpodvečer jsme stanuli na hřebeni a silný déšť s větrem nás promáčely do stavu německy zvaného klatschnass.
 Observatoř na Піп Івану (opět odkazuji na minulý článek zde jsme považovali za svoji záchranu, ale když jsme konečně dosáhli vrcholu hory, byli jsme zklamáni. Střecha byla na většině míst už docela probořená, jinde crčely ze stropu proudy deště. Bez výjimky pak byla celá budova pokálená smrdutými dárečky ukrajinských turistů. Takovou katastrofu jsme nečekali. Protože však déšť venku sílil, rozhodli jsme se uklidit nejsušší z místností a na obětované plachtě přespat. Do usínání nám vanulo cosi, co připomínalo přeplněnou žumpu (o plechovce plné hnědé hmoty, kterou ¥ omylem převrhl a rozlil se ani nezmiňuji).
 Následující ráno na observatoři (všimněte si výrazu obser...vatoř) se neslo ve znemaní sázek, kdy už konečně vyjde slunko. Vojtsa tvrdil, že nikdy, později zmírnil svoje tvrzení na 14 dní a konečně týden, já jsem tomu dával 24 hodin, Stopař 2. Takjakotak jsme vyrazili v dešti, hodlajíce doáhnout chalupoky o několik kilometrů nížr, protože narozdíl od této budovy disponovala kamny pro usušení na nit promoklých šatů. Stopař byl nakonec nejblíže, protože se postupně trhala oblačnost a za pár hodin jsme hlasitými výkřiky přivítali první sluneční paprsky na své kůži.
 Nyní však přišla nejdůležitější část výpravy. Protože se udělalo hezky, nebylo třeba do chalupky dále spěchat a mohli jsme se věnovat hledání ztracených batohů.  Hned po příchodu na místo jarních kritických událostí (do třetice a naposledy odkazuji na článek zde) jsme našli jednu z devíti ztracených sněžnic. Neskrývali jsme radost a během několika minut jsme při průzkumu suťoviště našli sněžnici druhou. Na jaře pokrývaly hřeben nejméně dva metry sněhu, nyní se sníh držel jen na několika málo místech a hledání tak vypadalo na první pohled snadno. Ale jen na ten první. Kromě dvou sněžnic jsme totiž v následujícíh třech hodinách pročesávání kosodřeviny, hledání pohledem zvrchu, náhodném průzkumu a rojnicování terénu nenašli už vůbec nic (pomineme-li několik ukrajinských konzerv a jednu vložku Always). Nyní jsme naopak neskrývali zklamání a unavení a poškrbaní jsme se jali sestoupit z hřebene směrem k našemuněkdejšímu nouzovému tábořišti. Dva batohy a další pár sněžnic, které jsme očekávali najít, byly tím pádem nenávratně ztraceny.
 Sami jsme se s Vojtou divili tomu, jak hluboko jsme klesli (nehledejte v tom žádné sarkasmy, opravdu jsme hodně klesli), když ve vzpomínkách byla naše cesta s Kawi ve spacáku poměrně krátká. Ve skutečnosti musela zabrat více než kilometr a měli jsme veliké štěstí, že jsme se nezřítili z některé z mnoha okolních skal a srázů. Díky Vojtově dobré paměti se nám podařilo najít naše provizorní tábořiště, kterým nyní na místě dvoumetrové sněhové vrstvy protékal čerstvý a vydatný potok z tajícího sněhu tam nahoře. Na tábořišti se válely bez ladu a skladu poházené kusy naší výbavy, jež zapadala v kritických chvílích sněhem.  Krátce po našem příchodu začal zvonit budík na hodinkách, které tu věrně tři měsíce čekaly na svého majitele a tak jsme zasedli ke svačině a spořádali paštiku, kterou jsme nalezli pod smrkem. Tři měsíce ve sněhu byly určitě lepší než skladování v ledničce! Následovala poslední fáze hledání. Více než hodinu jsme se prodírali houštinami a bujnou kosodřevinou, připadajíce si jako tropičtí dobyvatelé džungle. Postup byl velice pomalý a plocha skoror kilometr krát kilometr skrývala malou naději, že najdeme poslední z trojice ztracených batohů.  A tak jsme za soumraku znavení opouštěli mlčky místo, kde zůstaly naše milované věci - sbohem vy věrné spacáky, batohy, ešusy, cancáky, sbohem peníze a telefony, celty a bundy, sbohem má krásná mapo a jízdní řáde, památeční kartičky, pasy a občanky, mějte se pěkně v nepropustné džungli, neboť je jisté, že tam vás už nikdy nikdo neobjeví!
 K chalupce jsme přišli za tmy. V kamnech se brzo rozhořel oheň a protože se nám kotlík podařilo najít až ráno, vařili jsme v jediném ešusu (díky Stopaři) ukrajinské nudle se šašličným kečupem, sýrem a špekem. Kamna jsme obložili oblečením a botami a zalezli jsme do suchých spacáků. Nejhlouběji se projevily zdravtní problémy několika z nás, ale léky, které jsme našli na místě jarního tábořiště, byly ještě funkční a společně s vydatným spánekm nás do rána všechny postavily na nohy a horečku odvedly daleko pryč.
 Ráno bylo jasnozřivě krásné. Slunko zlatilo zasněžené vrcholky hor nad námi, tmavá zeleň lesa kontrastovala s bujnou barvou šťavnaté trávy. Umyli jsme se v potoce, pokáceli přinesenou pilou několik stromů a dali jsme se do oprav chalupky, které jsme si na jaře předsevzali. Podařilo se nám slušně zrekonstruovat rozsypaný komín, opravit stůl a chybějící fošny v podlaze. Přinesený plefch však nestačil na zakrytí díry ve střeše a tak jsme jím aspoň nahradili rozapdenou plotnu na kamnech.  Také jsme zde nechali zásobu hřebíků a jediné s čím jsme si nevěděli rdy byly hory odpadků, které se nikdo nenamáhal odnést. Alespoň jsme npřidali žádné svoje... Po doplnění zásoby dřeva v chalupce jsme zavřeli dveře a vyrazili na další pouť k nejvyššímu vrcholu Ukrajiny.
 Cesta na pobočný hřebínek nám trvala rekordních 70 minut a v záři slunce jsme spatřili pod sebou ledovcové jezírko s nádhernou vodou. Možná, že někdy propadneme svým chutím a pokusíme se na některé z horských luk v okolí uspořádat nejvýše položený tábor s Bobří stopou - koupání je tu dost, voda pitná, dřeva i luk nepřeberné množství. Jen do toho obchodu je to 15 kilometrů… Hřeben je opravdu hustě osázen kamennými hraničními patníky se symbolem a letopočtem CS 1920 z jedné strany a P 1923 ze strany druhé. Zvláštní pocit, že až sem zasahoval kdysi náš stát jsme neprobírali dlouho, neboť nám vzápětí padly do oka zákopy z druhé světové války.  Místy jsme nacházeli celé kotouče ostnatých drátů a ocelové díly těžké vojenské techniky, snad tanků nebo děl. Představa bojů zde, ve dvoutisícových výškách a na stametrových skalních srázech a stěnách nám naháněla husí kůži snad víc než mrazivý vítr, který opět začal vát. Vzpomněli jsme si na knížku Fronta v Dolomitech 1915 - 1917, nasadili si čepice, kapuce a rukavice a vykročili po hřebeni dál. Čekalo nás ještě 17 kilometrů.
 Nebýt nevlídného počasí a silného větru, musela by být cesta po hřebeni požitkem. Vrcholy střídají sedla a cesta je značená žlutou značkou s rozcestníky a odbočkami ke studánkám. Potkali jsme také tři skupiny turistů. První ukrajinská parta si dvanácti lidí nás upoutala tíám, že každý nesla na batohu nemalou otep dřeva, snad na rozdělání ohně přímo v drastických podmínkách hřebene! Druhá parta byla přibližně osmice Čechů, kteří zoufali nad délkou hřebenovky a svůj žal utápěli v tabákovém kouři. Třetí skupin nám však vyrazil dech a dodnes nechápme, zda nešlo o pouhý přelud z únavy. Asi 6 kilometrů před Говерлоу proti nám vyrazil z kopce školní výlet.  Dvacítka dětí, asi dvanáctiletých, v barevných pláštěnkách a bez batohů ostře kontrastovala se zarostlými tvářemi ošlehaných dobrodruhů bičovaných větrem a s těžkými náklady nutného vybavení na zádech. Děti s dvojicí učitelů prošly po hřebenové trase na lehko, jen jeden hoch nesl pod paží kopací míč. Silného větru a deště jako by si nevšímali a mířili dál po dvoutisícových vrcholech bůhví kam.
Na ukrajinských horách nejsou, narozdíl o řady jiných států, kříže. Výjímku ovšem tvoří vrchol nejvyšší - Говерла, vypínající se 2060 metrů nad mořskou hladinu. Kromě kříže a několika dalších symbolů zdobí ale vrchol také obstojný smeťák. Každý sem chce a každý tu zahodí svůj odpadek, tradice je tak výmluvná, že není co dodat.  Cestou dolů se začalo šeřit a před příchodem k rekreačnímu středisku nás překvapila cedule s reklamou na Stranu zelených an Ukrajině. Autobus dolů už nejel, maršrutek nět. Nakonec jsme udělali ústupek ze svých zásad a za 20 hřiven každý jsme se svezli společně po občerstvení lahůdkami na stánku před hotelem taxíkem značky Lada Samara do Ворохти na nádraží.
 Po přespání v čekárně nás čekalo milé překvapení. Přestože jsme si koupili jízdenky na třetí třídu, rychlík měl zařazen pouze lehátkové vozy a tk jsme se po cestě do Лвіва výborně vyspali.  Ráno nás čekal ve městě nevlídný déšť. Nasedli jsme na tramvaj a jako dobří znalci místního prostředí jsme vyrazili na prohlídku určenou nováčkům. Hlubokým zážitkem pro mě byl okamžik, kdy se najednou přeplněnou trmvají začla linout hudba připomínající panovu flétnu. Hluboké tóny uhrančivé melodie postupovaly kloubovým vozem od předních dveří, až jsme spatřili otrhaného muže s velkou dřevěnou píšťalou, pro kterého byla hra jedinou obživou. Když došel až na zadní plošinu, vystoupil a přešel do jiného vozu. V knihkupectvích jsme nakoupili mapy za svoje ztracené i několik kusů pro případné další zájemce o Ukrajinu z naší domoviny a po projití knižního trhu, Шевченкова pomníku a náměstí jsme zavítali na pizzu do našeho oblíbeného baru Оріон. Zajímavým objevem byla tržnice se sovětským vojenským metriálem a obří krytá tržnice kousek od nádraží.
 Ze Лвіва jsem jeli, ač rychlíkem přes Мукачево, přecejenom panťákem a hranice na Slovensko jsme překročili Košickým autobusem krátce před půlnocí. Díky komplikacím jsme tentokrát na hranici strávili přes hodinu, ale slovenští celníci byli vůči nám Čechům překvapivě shovívaví a nechtěli ani prohledáývat dopodrobna batohy. Vojtovi se rozpadly brýl, proto pokračoval do Košic a domů vlakem, my ostatní jsme vystoupili v Michalovcích na benzínce a po nákupu v non-stop hypermarketu jsme ulehli na okraj pole k psoeldní vandrovní noci.  Los určil dvojice já + ¥ a Tomáš dostal přidělena opět Stopaře. Naší části výpravy se podařilo trojicí aut dostat z Michalovců přes méně frekventované obce až do Prešova, kde jsme po nějakém bloudění natrefili na mladého muže jedoucího až do Brna. Terno! Přestože Stopař s Tomášem byli tou dobou již před námi, nepohrdli naším vozem, když jim pan řidič v Žilině zastavil a pozval je na palubu. A jak to všechno skončilo? Smažený sýr u Vietnamců na hlavním nádraží se stal neopomenutelnou tradicí. Takže posedmé na Ukrajině Ahoj!
Děkuji za fotky Stopařovi a Tomášovi.
Související články: | | Téma:
Ukrajina
Reportáže z Ukrajiny.… | | Téma:
Zakarpatsko
Po Sudetech druhá vnitřně rozervaná část Evropy, ve které se střídaly národy a kultury za dramatických okolností. Ačkoliv je Zakarpatí mnohem divočejší, láká m… | |
|
