1. den - pátek 30. 12. 2011
 | | Opuštěné nádraží u letiště Fiumicino. |
Předposlední den roku jsme odletěli komfortně přímo z brněnského letiště za jižním Sluncem. Jauvajz, Wapi, Drobek a já jsme se rozhodli netradičně (konečně) strávit silvestrovskou noc v zahraničí, nejlépe na Sicílii nebo alespoň na cestě. Naše týdenní dobrodružná cesta do neznáma tak začala na křídlech Airbusu A320 společnosti Wizz Air, který nás v pátek po práci unášel na Římské letiště Fiumicino. Nebýt neobvykle velkých turbulencí, byl sám let nad setmělou Evropou vlastně docela nudný.
Hned po přistání se ale nit událostí začala odvíjet o něco rychleji. Na ranveji bylo sice ještě sucho, ale než jsme se vymotali z příletových hal, řádila nad nočním Laziem téměř letní bouřka. Vlak z letiště do města jsme za bezmála nemravnou cenu 8 € odmítli a vydali jsme se za dobrodružstvím pěšky.  | | Letištní expres. |
Vzhledem k tomu, že železnice i silnice vedou na letiště po estakádách, šlo to pod nimi v suchu i za bouřky a tak nám jediné komplikace způsobily ploty oddělující sklady, parkoviště a hotely před letištěm. Před dvaadvacátou hodinou jsme byli z bludiště venku, na břehu jezera, které však ukrývaly houštiny a plot, což se do budoucna ukázalo být problémem celé Itálie. Přestalo pršet, začalo lehce mrznout a před našimi zraky se ze tmy vynořila budova zrušeného nádraží na někdejší trati do přístavu. Rezavé koleje siře odpočívaly ve tmě, podchod oněměl, ve výdejně jízdenek bydleli ptáci. Ustlali jsme si na třetím nástupišti u kamenné zídky jen pár centimetrů od koleje, po které už vlak nikdy neprojede a nic na tom nezměnilo, ani když Jauvajz našel vyhřátou a odemčenou místnost se zabezpečovací technikou. Koleje zarůstá jenom tráva na pražcích…
2. den - sobota 31. 12. 2011
 | | Zkouška ultrazoomu. |
Ráno jsme vstali před východem slunce a vydali se po kolejích trati přestavěné na rychlodráhu do Říma. První zastávka Parco Leonardo však ještě nespadala do okruhu MHD, proto jsme jen prošli okolo moderních obytných komplexů s neuvěřitelnými únikovými schody a nezbylo nám než konstatovat, že v sobotu otevírají potraviny v Itálii až od desíti. Další zastávka Fiera di Roma už k Římu patří, ale na naší mapce ještě nebyla správně zaznačena a tak jsme došli až do stanice Ponte Galeria, která je sice ve třetině cesty z letiště do města, ale jízdenka stojí hned devětkrát méně. Že jsme po cestě museli čtyřikrát překonat plot a utíkat před stádem ovcí včetně psa, nikoho nemrzelo.
 | | Nejen v Maďarsku jsou na vzestupu nacionalisté. |
Vlakem jsme dojeli do stanice Roma Tuscolana a po občerstvení v supermarktu a nákupu zásob na další dva dny jsme ještě stihli metrem (v Římě jsou jen dvě linky) dorazit na konečnou Anagnina, odkud jsme se vypravili hledat místo pro stopování směr Neapol. Vymotat se ze spleti silnic, parkovišť, přivaděčů a nákupních center nám trvalo skoro dvě hodiny a ani poté jsme nenašli uspokojivé stanoviště. Dálnici samotnou bedlivě střežila policie a na výjezdu z benzinky nám pšenka nekvetla, pročež jsme zanechali na místě Wapiho s Jauvajzem, kteří si se vylosovali, a s Drobkem jsme zamířili dál na jih. Rozhodnutí to bylo neblahé, protože jsme opět bloudili místy pro chodce krajně nepřívětivými až jsme skončili na neohrabané křižovatce dvou přivaděčů, kde nám teprve před setměním zastavil milý mladík s příznačným jménem Mario.
 | | Že by na okraji Říma stavěli Kaplického chobotnici? |
S Mariem jsme si nepopovídali, protože mimo italštinu neznal žádnou řeč a naše slovní zásoba byla omezena množinou nejzákladnějších frází. Nakonec, když jsme s obtížemi pochválii Itálii, vyměnili si telefonní čísla a sdělili si rodinné poměry, nás vysadil nad městem Collefero, jen asi o 30 km dále. Ale nemáme zoufat, kdybychom nic nestopli, večer nás prý do Neapole hodí.
 | | Drobek pije z fontanelly. |
Setmělo se a začalo mrznout. Poslední večer roku 2011 přitvrdil a na nehostinné křižovatce, odkud nás policisté posunuli ještě hlouběji do tmy, jsme ztráceli poslední naděje. Po čtyřech hodinách marného stopování (většina aut byla obsazena alespoň čtyřmi osobami jedoucími na oslavu) a zanevření na plané sliby našeho přáítele jsme zamířili směrem, kde jsme tušili železnici. Oproti očekáváním jsme začali zjišťovat, že Itálie stopařům nepřeje.
 | | Silvestrovská cementárna v Colleferu. |
Do půlnoci zbývaly dvě hodiny, když jsme v Colleferu nastupovali na předposlední vlak roku.  | | Ohňostroj nad Cassinem. |
Ovšem nikoliv do Neapole, nýbrž jen do města s poetickým názvem Cassino, které se mělo stát naším útočištěm na přelomu letopočtu. V ohromné výšce nad našimi hlavami byla již z nádraží patrná světla slavného kláštera, o němž jsem věděl pouze, že byl za 2. světové války bezbožně vybombardován americkými letouny, přestože Němci slíbili, že jejich armáda klášter jako základnu pro bitvu nevyužije.
Město samo, zničené válečnou bitvou a znovu vystavěné, nestálo za větší pozornost, proto jsme vyšplhali po úbočí klášterní hory až na střechu opuštěného parkovacího domu, odkud se výborně fotil novoroční ohňostroj.
3. den - neděle 1. 1. 2012
 | | Stanice Cassino s klášterem Monte Cassino v pozadí. |
Narozdíl od Boha jsme v neděli neodpočívali a státní svátek jsme také nesvětili, nýbrž jsme vlakem ICN 761 zamířili do Neapole a s přestupem pak dále rovnou na Sicílii. Ne, že bychom měli peněz nazbyt, ale zpráva od kluků, kteří mezitím dorazili do Villy San Giovanni, nám nedovolovala použít pomalejšího prostředku než vlaku IC (cena za dopravu vlakem se v Itálii výrazně liší podle typu, nejlevnější regionální vlaky jsou často tři- i vícekrát levnější než běžná varianta IC či Eurostar). Sraz jsme si domluvili do města Milazzo ležícího na kose vybíhající ze severosicilského pobřeží, proto byla v ceně jízdenky i cesta trajektem. Měli jsme to štěstí, že jsme nastoupili do posledního vagónu a tedy jsem mohl sledovat a přes nadmíru upatlané sklo přechodových dveří také fotit práci posunovačů i sunutí do útrob lodi.
 | | Vlak najíždí na trajekt s cestujícími. |
Plavba trvá asi půl hodiny, během níž jsme vystoupili a kochali se pohledem na přibližující se sicilské pobřeží. V nejužším místě je Sicílie od pevniny vzdálena asi 3 km, což je délka srovnatelná s Bosporem, a nad úžinou vedou dráty vysokého napětí. Narozdíl od Turků však Italové zatím nevybudovali tunel, alespoň ne pod mořem, za Messinou totiž vlak projíždí šestikilometrovým tunelem, ale jen pod sicilskými horami na protější pobřeží, po kterém nás dopravil až do Milazza.
 | | Trajekt Bluvia mezi Italskými a Sicilskými břehy. |
Odsud jsme měli v plánu stopovat do Palerma, hlavního města ostrova, známého především zločinem. Rozlosovali jsme dvojice Jauvajz + Drobek a Wapi + Čáp a nečekaně rychle jsme odjeli a vzápětí se zase setkali u mýtné brány před dálnicí. Podle pravidel jsme si vyměnili partnery a já jsem s Jauvajzem zamířil po staré silnici směrem na obec Meri. Ale štěstí nás tentokrát dočista opustilo. Po necelých dvou hodinách, během kterých se setmělo, jsme to definitivně vzdali a všichni se sešli u krajnice. Zasedl krizový štáb.
 | | Uvnitř trajektu se záchody ve vlaku nezamykají a vše končí na palubních kolejích. |
Vzhledem ke zpoždění nabranému díky neochotě Italů vozit stopaře a všobecné zaplotovanosti území, jež v Itálii docela znemožňouje pohyb po povrchu zemském, jsme se rozhodli dále pokračovat pouze placenou veřejnou dopravou. Nejprve je ale třeba se dopravit zpět k nádraží. Zásoby potravin se povážlivě ztenčily a tak nás zlákal opuštěný citrusový sad pod dálnicí. Po překonání trní jsme shledali, že nabízí povícero druhů ovoce, mandarinky uzrálé v lednu jsou však poněkud kyselé, což ovšem nelze říci o pomerančích. Téměř vyschlým korytem řeky jsme se pak vraceli k dráze a když se nám do cesty postavily zbytky vodního toku, vymýšleli jsme mosty, stavěli z kamenů hrázky a najednou nám bylo hej i mezi rafinériemi, sklady a ploty. Když jsme po kolejích přišli na nádraží, právě přijížděl vlak.
 | | Noční Palermo (z dáli zaznívá střelba). |
Cestu do Palerma jsme prospali a rušné město s nebezpečnou pověstí nás k prohlídce nelákalo.  | | Autor článku ve vlaku IC. |
Raději jsme co nejrychleji prošli okolo přístavu na úpatí hory svatého Pelegrína a ustlali si ve stepní trávě pod vysokou vápencovou skálou porostlou opunciemi a borovým hájkem. Pod námi svítilo město, ze kterého se každé půl hodiny ozval nejméně jeden výstřel. Městečko Palermo usíná, probouzí se Cattani.
4. den - pondělí 2. 1. 2012
 | | Noc na úbočí Pelegrínské hory. |
 | | Viadukt na Pelegrínskou horu se klikatí v soutěsce. |
K vlastnímu podivu jsme se probudili všichni živí a i přes svažitý terén našich lůžek sytě odpočatí. Výstřely ustaly a nad městem se rozklenula sluneční zář vyhánějící mlhu do přístavu. Trasu vzhůru k hrádku na skále nad našimi hlavami jsem zamýšlel původně jen jako rozcvičku, ale nakonec se z cesty přes Pelegrínskou horu vyklubala několikahodinová náročná pouť. Po kaskádovitých viaduktech jsme vystoupali rozsedlinou na náhorní plošinu nad městem, na níž vlahý a zelený háj dubnového vzezření ostře kontrastoval s šedí a ruchem města pod námi. Procházeli jsme se přírodou vpravdě jarní, poznávali ptáky a rostliny a jen z občasných vyhlídek si potvrzovali, že Palermo je stále pod námi. Nakonec nám ale došla voda a tak jsme byli rádi, když jsme konečně skrze soutěsku Valle de Porco, již jsme překřtili na Vepřovou, sešplhali do mandarinkových sadů za městem.
 | | Palermo z Pelegrínské hory. |
 | | Pozůstatky nočních násilností. |
Město samo je plné paneláků a když jsme zjistili, že přívoz do Neapole by nás vyšel na více než 1500 Kč, raději jsme se rozhodli vyrazit do vnitrozemí a přejet Sicílii napříč. Naším dalším cílem se tak stalo nechvalně proslulé Corleone, město ve vnitrozemských horách, jehož jméno nesl kmotr ve stejnojmenném románu a filmu Maria Puza. Už po nemálo nákladné cestě autobusem do hor jsme vnímali ráz sicilské krajiny. Nikoliv suchý a vyprahlý, jak jsem čekal, ale zelenohnědý, úrodný a šťavnatý kraj protkaný viadukty zrušených železničních tratí a posetý městečky na skalních výchozech a hřbetech nám dával zapomenout na strasti předchozích dní.
Po vystoupení na náměstí v Corleone jsme se jako cizinci ihned stali středem pozornosti mnoha zevlujících mužů. Italové, a  | | Italské paneláky. |
Siciliáni speciálně, se nám jevili jako nepříliš činní strýčci, kteří nejraději postávají, posedávají, klábosí, kouří a podezíravě hodnotí všechno kolem sebe.  | | A parkování v prvním patře. |
Žádná činnorodost. Raději jme rychle zmizeli z náměstí a jali se kochat krásou úzkých a strmých, byť ne křivolakých uliček. Místnímu naturelu odporoval buclatý kněz, který nás pozval na prohlídku kostela, u fontanelly v jedné z ulic jsme si vyčistili zuby a jinde nad námi lomila rukama dáma, kterou dojal náš úmysl vyrazit vpodvečer do hor a navíc pěšky.
Pěší pohyb Italové zapomněli patrně už před mnoha lety, takže z okrajů a často i středů měst postupně vymizely chodníky, o turistických cestách nemluvě. Chodci jsou přijímáni veskrze s podezřením, že jde o obejdy, kteří z nějakého důvodu pozbyli auto.  | | Jsou to pozůstatky zrušené dráhy do Corleone? |
 | | Piana degli Albanesi neboli Albánská Pláň. |
Krajem se obvykle pohybovat nelze přes nadmíru plotů a zdí a silnice mají krajnice úzké až běda. Proto musel znít náš záměr přejít pěšky do města Vicare vzdáleného 30 km přes pláně a hory jako bláznovství. Navíc jsme měli jen mapu s měřítkem 1:2000000, ze které bylo poznat toliko, že přejdeme nějaký horský hřeben (o jeho výšce jsme nemohli usoudit nic) a pak půjdeme dlouho údolím bezejmenné řeky. Vyrazili jme raději dřív, než se nám úmysly pokusil někdo rozmluvit.
 | | Odsud pochází slavná mafie. |
 | | Via Generale Streva v Corleone. |
Cesta se z nejvyšší ulice vyhoupla nad silniční tunel a pak ke hradu, odkud byl krásný výhled na mafiánské město. Nedaleko od nás dojil bača stádo ovcí (auto měl zaparkované opodál) a poradil nám cestu tak nějak po balkánsku. V záři zapadajícího slunce jsme zamířili ke kopcovitému sedlu před námi a okolo ubývalo usedlostí, až se za námi ocitla i poslední, zmizel asfalt a na boty se lepilo bahno. Když se setmělo a začalo mžít, vyloupla se přímo před námi opuštěná salaš skýtající ideální prostor pro přečkání noci. Což o to, že v místnosti sídlila pětice holubů, kteří při našem příchodu naráželi do světlých kol osvícených baterkami na zdi. Neohrožený lovec Wapi za přispění Jauvajze všechny ptáky pochytal živé holýma rukama a vypustil je ladným vrhem do volného prostranství okolní tmy. Holubí křídla zaplácala nad námi a my si ustlali v měkké a teplé slámě.
 | | Poslední pohled na Corleone. |
 | | Skoro jako Rychlé šípy. |
 | | Poslední paprsky… |
Noc v holubím domě byla nejhezčí z celé akce. Teplo odspodu a střecha nad hlavou, vůně slámy a guana, klapot kapek a tušení ranního dobrodružstí vykouzily všem krásné sny.
5. den - úterý 3. 1. 2012
 | | Ráno v holubím domě. |
Kvůli dešti jsme budíček několikrát odsunuli a nakonec jsme vyrazili až po ledové koupeli v kamenném korytu pro ovce. Sedlo bylo rozbahněné a pršet přestávalo jen pozvolna, když jsme scházeli mělkým úbočím údolí na druhé straně. Žádná výrazná divočina, pastviny střídala políčka a během hodiny jsme se přebrodili přes potok až k solidní asfaltce, kterou jsme pokračovali po proudu řeky. Před polednem jsme spatřili Vicare, naproti očekávání nikoliv v údolí řeky, ale asi 10 km daleko na vrcholu jednoho z kopců. Mnohem dříve nás ale do očí udeřily aleje větrných elektráren. Zdálo se, že trojramennými mlýny je poset snad celý ostrov. Stovky bílých věží elektráren se táhly po okolních hřebenech v pravidelných rozestupech desítky kilometrů daleko. Mafie si pěkně zastavěla.
 | | Holubí dům. |
|  | | Hygiena za deště v ovčím korytě. |
|  | | Za mlžným sedlem se ukrývá údolí neznámé řeky. |
|
 | | Občas bylo překonávání bystřin těžší. |
|  | | Salaše připomínaly Balkán. |
|
Vedlejším produktem šílenství obnovitelných zdrojů byly nově vybudované šotolinové cesty, po kterých nám cesta rychle ubíhala. Do kopce, z kopce, kolem salaší nalepených na šedivé skalky a zoraných políček. Jen ty stromy nám tam nějak chyběly. Poobědvali jsme na improvizovaném stolku z pískovcových bloků a odpoledne nás zastihlo v údolí na silnici, která vedla do Vicare. Nebo jsme si aspoň mysleli, že tam vede. Cesta se však záhadně začala stáčet doprava a stoupat po stráni výš a výš, až nadobro naše údolí opustila. Ke všemu se spustil docela silný déšť, přes který bylo ještě alespoň 6 km vzdálené Vicare sotva vidět. Cesta tam ale nevedla žádná. Od rána jsme téměř neviděli člověka, kromě dvou zemědělců v dálce a v silném dešti se nám jaksi náš úmysl začal rozpouštět pod čepicemi.
| | Salaše připomínaly Balkán. |
|  | | Hřebeny sicilských hor jsou posety větrnými elektrárnami. |
|  | | Oběd v pravé poledne. |
|
 | | Konečně u „naší“ řeky. |
|  | | Opuštěný dům s ostřílenými okenicemi. |
|  | | Pomník nevinným obětem mafie z roku 1993 (je jich docela dost). |
|
 | | V Prizzi vyrůstají domy přímo ze skály. |
|  | | Stínadla. |
|
Nakonec kluci navštívili jednu usedlost, kde se dozvěděli, že naše cesta vede do městečka Prizzi, ktré se po 11 km může stát naším alternativním cílem.  | | Kde tu mají náměstí? |
Usouzeně jsme dali přednost asfaltu před rozmoklou ornicí a stočili se k severozápadu jako major Rogers ve slavné knize. Ztraceným a znovu nalezeným nám teď ubíhala cesta rychleji, zvláště, když jsme doplnili u fontanelly zásoby vody a prozkoumali opuštěný dům. Nikoho zvlášť nepřekvapily otvory od kulek vstřelenýh do okenic a stěn osamělé stavby. Po třech hodinách cesty v dešti jsme před soumrakem dorazili k Prizzi. Kamenné domy zející na vysoké skále působily v mlze jako mýtická citadela. Postupně jsme se propracovali hadovitou ulicí až k oblému návrší, které bylo celé poseto desítkami klikatých, křivolakých uliček, které by zmátly i samotného Otakara Losnu. Schůdky vedoucí nahoru a zase dolů, nesmyslně zakorucené průchody a domy naskládané na sebe jako kostky z převrhnuté stavebnice vytvářely potemělou mozaiku, která učarovala mému pohledu. Nepřestával jsem Prizzi fotit znova a znova desítky minut.
 | | Desítky ulic jsou k nerozeznání. |
|
 | | Jízdní řád 21. století. |
|
|
Na začátku města nás upoutala pamětní deska nevinným obětem mafie z roku 1993, pak jsme se ale ponořili do spleti uliček, kterou jsme brázdili snad hodinu aniž bychom se nabažili nejrostodivnějších tvarů a pletenců ulic.  | | Strmé terasy a pavlače jsou k nezapomenutí. |
Avšak když jsme přišli na zastávku v oznámený čas odjezdu autobusu, zjistili jsme, že den uplynul a místní si z nás vystřelili. Další spoj do rušné civilizace vyráží zítra za svítání. Někteří prokleli prostořekost místních rádců, já jsme se ale tiše radoval. Bludiště uliček ve strmém svahu jsem pro sebe ještě zdaleka nevyčerpal. Znovu a znovu jsem se mohl nořit do ulic, fotit zákoutí a ztrácet se a nalézat na kamenných schodech.
Komplikovaná otázka přespání, zdánlivě neřešitelná po našem vykázání a uzamčení autobusové čekárny v chladném a deštivém počasí, se nakonec vyřešila skoro sama, když nám do cesty vstoupil rozestavěný čtyřposchoďový dům. Což o to, že v nejnižším patře se už bydlelo, do podkroví jsme se vloudili tiše a před šestou hodinou ranní jsme dům bez újmy opustili. To už se ale psal další den.
 | | Ještě jednou Prizzi. |
6. den - středa 4. 1. 2012
Starší zájezdní autobus náz zavezl do města Lercary, okolo něhož prochází železnice, po které jsme chtěli doputovat k poslednímu cíli naší cesty - městu Agrigentu, známému svými antickými chrámy a vykopávkami. Ihned se nás ujali místní, kteří nám překotně radili každý jiný směr cesty, až jsme se konečně dorozuměli německy s italským veteránem, který nám popsal cestu k 10 km vzdálené železniční stanici. Vyrazili jsme stopovat a mně a Drobkovi se podařilo poměrně záhy chytit auto, kterým nás dědeček s vnukam zavezli až k nádraží, ve kterém právě stál vlak. Než jsme však do stanice doběhli, dala se elektrická jednotka Alstom Minueto do pohybu a s jemným bzučením nám ujela přímo před očima. Jízdní řád na nádraží samozřejmě nebyl, takže jsme neriskovali, že budeme na další vlak čekat třeba šest hodin a raději jsme pokračovali (překvapivě rychle) stopem.
 | | A naposledy již po východu slunce. |
|  | | Sicilské slunce pálí i v lednu. |
|  | | Sušíme zmoklé oblečení na Agrigentu Centrale. |
|  | | Nejzachovalejší z chrámů ve Valle dei Templi. |
|
| | Nejzachovalejší z chrámů ve Valle dei Templi. |
Po cestě jsme se na státní silnici ještě potkali s Jauvajzem a Wapim a několikrát vyměnili stop, ale nakonec jsme dorazili všichni čtyři šťastně do Agrigenta, kde jsme si ještě na honosném nádraží stačili na sluníčku usušit skromné vybavení zmoklé v předchozích dnech. Všichni čtyři jsme vyrazili do Valle di Templi, přes kilometr dlouhého a přes tři kilometry vzdáleného areálu, v němž před staletími stávalo přes deset honosných chrámů. Do dnešních dnů se dochovaly v částečně přestavěné či pobořené formě zbytky čtyř z nich a pro mě to bylo v životě první setkání s typickou řeckou chrámovou architekturou. Taky mě stálo vstupné (jakožto nestudenta) celých 11 €.
Zatímco jsme obdivovali krásu a trvanlivost antických památek a spíše neobdivovali umělecké výtvory polsko-německéh sochaře Igora Mitoraje, nadešel čas se rozloučit. Jauvajz s Wapim oprávněně rozhořčeni nečekaným navýšením nákladů na akci a současně nepoučeni našimi neúspěchy se rozhodli do Říma stopovat, proto vyráželi o den dříve na cestu k severu. Já s Drobkem jsme si ještě prošli druhou, méně turisty zatíženou část areálu s ležícími sochami obříh Atlasů,  | | Dubnová procházka po vykopávkách nám spravila náladu. |
funkční studnou a zbytky dalších staveb a pak jsme se, pojídajíce mandle a olivy ze stromů probojovávali zahradami zpět do města.
 | | Mí tři souputníci (Wapi, Drobek, Jauvajz). |
|  | | Obr Atlas, ležící, spící. |
|  | | Agrigento z Valle dei Templi. |
|  | | Autoportrét v antické studně. |
|
Z nádraží jsme vyráželi již za tmy, sami dva v malém, téměř historickém motoráčku po zřídka využívané lokálce mířící na východ přes Caltanissettu s přestupem do Catanie. Po cestě přistoupil jen jeden černoch, který po pár zastávkách zase vystoupil, za okny však byla tma a tak jsme nepozorovali ani, kde jsme, ani že Etna nad našimi hlavami právě začala chrlit tefru a možná dokonce žhavou lávu (to jsme zjistili až doma z novin). Před půlnocí jsme byli v Catanii, kde jsme tak akorát stihli koupit jízdenky na železniční autobus odjíždějící ve 2:40 ráno a pak jsme byli ze zamykaného nádraží vykázáni.
 | | Motoráček bezmála historický. |
Protože střídavě pršelo, rozhodli jsme se nespát a tři hodiny času strávit procházkami po městě. Ulice jsou sice italsky různorodé, hezké, často přímo do skály tesané, ale městu chybí vyvrcholení v podobě náměstí, hlavnějšího korza nebo hradu. Ale možná jsme jej pouze nenašli. Pro našince je také překvapivý zvyk zatahovat večer, po rozsvícení světel, před okny neprůhledné rolety, skrze něž nepronikne žádné světlo, takže město vypdá večer i v noci jako docela mrtvé a liduprázdné, lemované slepými domy; snad je to zvyk vynucený starostí o bezpečnost - „nejsem-li přes okno vidět, mafián mě zvenku neodstřelí“.
7. den - čtvrtek 5. 1. 2012
 | | Pobřeží Tyrhénského moře. |
 | | Most přes Tiberu k Andělskému hradu v Římě. |
Cestu autobusem jsme prospali a v Messině jsme jen otupěle přelezli na trajekt, který nás zadarmo dopravil na pevninu přímo před nádražní podchod. Ve vlaku jsme opět usnuli a probrali se teprve ve městě Paole, kde jsme se občerstvili během hodinového přestupu. Poprvé jsme se dostali k moři v Salernu. Pršelo a voda byla studená a slaná. Během další hodinové pauzy jme seznali, že Neapol je pravděpodobně nejšpinavějším městem Evropy, odpadky, splašky a pouliční prodejci se na nás valili ze všech stran a dodnes mně před očima utkvěl obraz trojice mužů, kteří lopatami nabírali půlmetrovou vrstvu odpadků z čehosi, co snad mělo být okrasným trávníkem.
 | | Andělský hrad. |
Naopak Řím, do něhož jsme dojeli vpodvečer, na nás zapůsobil dojmem čistého a půvabného města. Neměli jsme tušení o poloze našich přátel a tak jsme nazdařbůh se zakoupenou mapou v ruce procházeli městem, vpíjeli se do ticha parků a fotili rušná náměstí. Překvapil nás andělský hrad, ale do Vatikánu jsme nechtěli jít bez Jauvajze a Wapiho a tak jme raději zamířili ke Garibaldiho památníku. Teprve ve chvíli, kdy nám napsali, že přijedou až 13:28 následujícího dne IC, protože nic nestopli, začali jsme hledat místo k spánku. Žádná opuštěná nebo prázdná budova či altán se nám však nenaskytla a tak jsme nakonec po půlnoci, kdy začala platit naše celodenní jízdenka na MHD vyjeli vlakem za město, kde jsme přespali v trávě pod železničním mostem.
 | | Via dei Fori Imperiali, hlavní vykopávky v Římě. |
8. den - pátek 6. 1. 2012
Ráno jsme stihli navštívit ještě Velkou bránu, kdysi součást opevnění, kterou dnes volně projíždí tramvaje standardní i úzkokolejné. Žel na projížďky už nezbývalo moc času, kluci měli brzo dorazit, proto jsme jen v rychlosti navštívili Koloseum (já po 20 letech), památník Viktora Emanuela II. a nejznámější vykopávky a pak už hurá  | | Poprvé ve Vatikánu - mají tu pěkný betlém. |
společně do Vatikánu. Očekávaná hraniční kontrola se nekonala a na náměstí Svatého Petra nás zaujal nejvíc velkolepý betlém, o kterém jsme nebyli schopni rozhodnout, zda je postaven z polystyrenu nebo kamene. Úsměvná byla scéna, kdy turisté bezmála přepadli jednoho z kardinálů, který vyšel na ulici patrně kvůli nějaké běžné pochůzce, a začali se s ním houfně fotit jako se zajímavým zvířetem nebo dobytým vrcholem hory.
To už jsme ale my uháněli na letiště Leonarda da Vinciho s malou pauzou na zastávce Ponte Galeria, kde jsme dokoupili drobné dary svým příbuzným a naposledy pozdravili Řím. Letadlo bylo tentokrát poloprázdné a přistálo s námi v Brně v 19:30.
Související články: | | Článek:
Silvestrovská Muna
29. 12. 2010 | | Článek:
Silvestr na Muně podruhé
1. 1. 2013 | | Článek:
Silvestrovská stavba srubu
9. 1. 2010 | | Článek:
Silvestr v Černovicích
27. 12. 2017 | | Článek:
Silvestr v Kijevě
27. 12. 2018 | | Téma:
Vánoce a Silvestry
„Každý rok jinam“, tak zní moje silvestrovská zásada, kterou jsem ovšem již jednou porušil. Nebylo to kvůli ničemu menšímu než kvůli Muně, která si snad zaslou… | | Téma:
Itálie
Itálie, to je sluncem zalité pobřeží Středozemního moře, skvělá architektura a design, ale také strmé štíty Alp a sicilská vyprahlá pole. Itálie je velká a pře… | | Téma:
Sicílie
Italský ostrov patří k zajímavým koutům Evropy. Přestože pobřeží překypuje životem, vnitrozemí je téměř liduprázdné, poseté jen několika městy. Vesnice tu nejs… | |
|
