Reportáže

Nejen protože v pátek byla akce Perpetua (tříhodinové plavání v bazénu za Lužánkami), rozhodli jsme započít akci až v sobotu 15. prosince. V 7.19 jsme tak s Tomášem i Honzou seděli na palubě jednoho z nejvěhlasnějších brněnských rychlíků - Pradědu, který sebou trhnul a vydal se směrem k nejvyšší rychlíkové zastávce. V noci jsem moc nespal a tak zatímco se kluci bavili o dost zajímavých věcech, doháněl jsem deficit. Jediné vzrůšo na cestě byla nutnost přestoupit, protože první dva vozy se odpojovaly. Pamatuji si Mohelnici a pak až Ostružnou, kde stály dva polské vozy nového spěšného vlaku do Opole.

V čekárně někdejší stanice Ramzová jsme se přezuli do »hranatých« bot a jen pár metrů za budovou jsme nasadili lyže. Mé počáteční obavy, že nebudu zvládat tempo svých společníků, se naštěstí nenaplnily (i když kdyby chtěli, jistě by se naplnit mohly) a tak jsme za Petříkovem společně při debatě začali stoupat po Promenádě na Paprsek. Bylo pod mrakem, ale vcelku příjemně, přesto jsme nepohrdli pohodlím horské chaty na Paprsku, kde jsme nakonec ke kofole přidali všichni tři i skvělé borůvkové knedlíky.

Posilněni jsme se rozhodli nejkratší trasu do Nové Seninky prodloužit okruhem po polských hranicích, což byla vyjížďka po téměř neprojeté stopě (narozdíl od hlavních cest upravovaných rolbou) a následně jsme nesprávně odbočili, takže jsme parádním sjezdem se slalomem po panenské sněhové pokrývce dorazili zpět na hlavní červenou značku u Medvědí boudy. Protože se ale za mraky skryté slunce klonilo k západu, trošku jsme přidali do kroku a asi po hodině stanuli nad údolím Kladského sedla, vysoko nad Tomášovou chatou.

Nejlepším zážitkem dne byly dlouhé sjezdy po zasněžených pláních do údolí, kdy z bílé plochy až přecházel zrak. V nejnižších polohách však nebylo ještě dost sněhu a tak jsme museli poslední metry sejít s běžkami na zádech. V údolí mě překvapila prohrnutá cesta na Kladské sedlo, stejně jako informace, že je pro auta zpřístupněna již i cesta z polské strany a tak nebude už za týden stát v cestě přeshraničnímu provozu vůbec nic.

Chata, na kterou nás Tomáš pozval (díky!) majestátně čekala ve tmě a netrvalo dlouho a v kamnech vzplály první plamínky. Zašli jsme do sklepa pro dřevo a na plotýnce v provizorní velké místnosti, která zatím zabírá skoro celé první patro, jsme ohřáli vepřovou konzervu a potom uvařili velký hrnec polévky ze sněhu. Na stole svítila nová petrolejka a než jsme zalezli do spacáků (tentokrát na luxusních měkkých pohovkách), stihli jsme probrat širokou škálu témat od GPS přes problematiku stavebních izolací až po kočky v popelnicích.

Ráno jsme vstávali až v 10 hodin, ale také díky všudypřítomné zimě netrvalo dlouho a stoupali jsme pěšky nebo běžky, jak kdo chtěl kolmo vzhůru na masiv Králického Sněžníku. Po cestě jsme museli překonat novou školku a ani počasí nám nepřálo. Citelně se ochladilo a tváře nám bičoval ledový vítr a sníh. Navíc jsem měl svoji pověstnou Michelinskou bundu a v ní se dělalo při výstupu nepříjemně horko.

Chata Návrší byla zavřená a tak jsme bez přestávky šplhali dále směrem na Stříbrnické sedlo. Ke všeobecné slotě se připojila ještě mlha a přes namrzlé brýle (které přimrzaly k vlasům a nešly sundat) nebylo vidět skoro nic. Asi v půli výstupu jsme potkali příslušníka Horské služby, který se netvářil dvakrát nadšeně ze směru naší cesty na hřeben, ale propustil nás a tak jsme brzy dorazili do sedla. Nutkání vyrazit na vrchol Sněžníku sice hlodalo v nás všech, nakonec ale zvítězila realističtější varianta.

Kousíček před vrcholem naší trasy - Sušinou (1321 m n. m.) se najednou obloha roztrhla, vítr ustal, mlha zmizela a pod oslnivým blankytem se v dálce začaly objevovat okolní vrcholy. Sami na hřebeni, daleko od lidských červů v hlubině pod námi, prožívali jsme opojné pocity provázené třpytem ledových krystalků v prudkém slunečním světle. Na Sušině jsme snědli skoro všechny zásoby a pokračovali k vrcholu Podbělka a potom zhruba po modré značce směrem na Vojtíškov.

Nevyhnuli jsme se malému bloudění, každý svému druhému pádu do sněhu a Honza elegantnímu skoku na lyžích přes nezamrzlý potok. Nakonec jsme se ale našli a táhlým sjezdem (a pak, že šupiny mají jen výhody - vůbec mně to nejelo) se dopravili až na hranici pojíždětelné sněhové pokrývky. Po přezutí do pohorek a prostudování jízdního řádu jsme naznali, že je načase najít ve Vojtíškově nějakou vyhřátou provozovnu.

Nestalo se jí nádraží, ale penzion Sport, který si Tomáš pamatoval z někdejší cykloakce na stejném místě. Trojice klobás a obligátní kofola byly příjemným zakončením jinak v podstatě sportovní akce a pak už jen stačilo sejít k trati, projít tunelem a zjistit, že nestíháme vlak. Nastal běh po kolejích do doposud neznámé zastávky Vlaské, kam jsme doběhli právě včas, abychom nastoupili do 810. Naše skupinová jízdenka do Brna přes Třebovou působila strojvůdci drobné potíže, tudíž nám bylo doporučeno zakoupit si ji až v Hanušovicích, což jsme taky učinili.

Zpátky jsme se svezli spěšným vlakem v podobě dnes již historického motoráku 830 do Zábřehu a potom skrze 5 nových tunelů do České Třebové a rychlíkem směr Brno. Kluci pokračovali do cílové stanice, já jsme však ještě vystoupil v Blansku a strávil 50 minut prohlídkou stvby nových objektů u blanenské Lachemy. Ve velkém mrazu mě potěšil nápojový automat, který se vyloupl ze tmy na okraji staveniště a tak jsem utratil posledních 9 korun za horkou čokoládu a zanedlouho nasedl na spěšný vlak do Adamova.

Vlak, který zde zastavuje pouze jednou týdně v neděli, mě vysadil coby jediného cestujícího do stanice Adamov a za pár vteřin už jen dvojice koncových světel posledního spoje tohoto dne připomínala první sněhovou akci letošní zimy.

Za fotky děkuji Tomášovi.