Předjarní Bratislava

Naším cílem byly památky všeho druhu - ovšem zejména technické - hlavního a největšího slovenského města. A k mému vlastnímu překvapení jsme toho během dvou dnů spíše odpočinkových procházek stihli neuvěřitelně mnoho.

Na páteční večeři jsme zašli do restaurace u Zlatého Bažanta. Tehdy jsme ještě netušili, že kvůli covidu to bude na několik let poslední posezení v tak velkém a rušném podniku.

Dvě třetiny naší výpravy, kolegové Honza a Honza.

Bronzový model historické Bratislavy (ale ne zas tak moc historické) nás přiměl k debatě o tom, co ztratila a co naopak získala slovenská metropole v období Československa a socializmu.

Třeba Národní galerie je nesporným klenotam města, který však řada obyvatel neocení.

Přístaviště přívozu s prozaickým názvem Propeller a okoloběžící maratónští běžci, kteří to vzali raději po Novém starém mostě.

Nové tramvaje 22T z plzeňské Škody Trnasportation jezdí mj. na lince č. 4 do Dúbravky.

Do Petržalky vede od roku 2016 nový Starý most.

Pohled z nového Starého mostu na o něco starší, ale vlastně nejnovější most Apollo. Nový Starý most je původem z Vítkovic, most Apollo z Lince.

NA opačné straně je vidět most SNP, rovněž z Vítkovic. Celkem vede přes Dunaj v Bratislavě nyní pět mostů a šestý, Lužný most se na jihu staví.

Divadlo Aréna patří mezi nejstarší bratislavská divadla. Na pravém břehu Dunaje stálo jako otevřená aréna již v roce 1828, tedy dávno předtím než sem přijel první vlak. Nyní však zeje prázdnotou a lehce se rozpadá.

Na pravém břehu, doslova na dohled z centra města kotví řada lodí. Některé překypují životem (jsou zde restaurace, pivovar, galerie i hausbóty), jiné jen anonymně ševelí v proudu Dunaje, který se jim otírá o boky.

Největším objevem soboty se stala budova Německého veslařského spolku Dunaj. Ta už řadu let chátrá na břehu stejnojmenné řeky, jen pár metrů od trasy zaniklé místní dráhy Vídeň–Bratislava.

Jde o funkcionalistický klenot pro slovenskou architekturu spíše neobvyklý.

Na jeho několika palubách mohly živě pulzovat restaurace a ze skladů se na nábřeží mohly valit desítky lodí. Dnes je tu ticho.

Prosklené schodiště je již téměř beze skla. Hodil by se tu spíš název prodřevoštípené schodiště.

Mohli se setkat Pavol Ország Hviezdoslav a Karel Hynek Mácha? Nemohli, ale od roku 2015 spolu rapují v opuštěné budově na břehu Dunaje díky akci Red Bull Hviezdoslavov Máchův Brooklyn.

Most SNP je jasná dominanta při pohledu ze všech stran. Od roku 1993 do roku 2012, kdy se Slováci styděli za své povstání, se jmenoval Nový most. Už je docela starý.

Bratislavský hrad fascinuje i nudí svojí téměř pravidelností.

Hrázděná budova na Kopčianské ulici č. 6 sice neležela u známé trasy zrušené místní dráhy z Vídně, přesto svým stylem drážní architekturu připomíná. Nachází se přímo před staniční budovou nádraží Bratislava-Petržalka.

Nedaleko odsud se při ulici Viedenská cesta nachází skromný památník, připomínající, že zde v roce 1945 překročila Rudá armáda poprvé hranice Rakouska. Respektive Bratislavy a Rakouska. Formulace je poněkud nejasná vzhledem k tomu, že tato hranice se nachází až téměř o 2 km dál.

Centrální hala zmodernizované stanice Bratislava-Petržalka nezapře prosvětlenou architekturu 90. let 20. století.

Hradba petržalských paneláků pro stovky rodin přicházejících do Bratislavy ze všech koutů Československa. Výstavba ohromného sídlištního komplexu prý pospíchala mj. proto, aby Bratislava předběhla Brno a stala se druhým největším československým městem. Povedlo se jí to někdy kolem roku 1976.

V poměrně řídké Petržalce dodnes probíhá zahušťování sídlišť. Až na tu zoufalou rovinu to tady nevypadá špatně.

Projekt Petržalka City poměrně citlivým způsobem staví mezi paneláky modernější domy, které ovšem podtrhují vzhled sídliště na březích Chorvatského ramene Dunaje.

Tudy mělo podle socialistického územního plánu projíždět metro, spojující oba břehy Dunaje. Hospodářství však tehdy došel dech.

A bez dechu byla Petržalka až do roku 2015, kdy sem konečně pronikla napodruhé tramvajová doprava. Poprvé sem zajížděly vozy elektrické lokální dráhy do Vídně mezi léty 1914–1939, jako skutečnou tramvaj lze ale počítat až socialistickou trať, která byla v provozu v létech 1951–1961.

Plány na výstavbu metra byly zrušeny v roce 2002, kdy Bratislava procházela nelehkým obdobím. Mezi roky 2013 a 2015 byla proto v trase metra zbudována nová dráha s kolejemi dvou rozchodů: tradičních 1000 mm má v budoucnu nahradit 1435 mm zatím rezivějících bez užitku v zemi.

Dojetí z nové tramvajové trati jakož i asijského oběda jsme museli zakončit návštěvou místní cukrárny Ludvik v paneláku na Jungmannově ulici. Cukrárna je vyzdobena fotografiemi dávno snězených dortů.

Jedna fotka pro Doubravku s esencí podivného slovenského pravopisu.

K vetřelcům a volavkám by v Brtislavě mohli patřit také kosmonauti. Snaha o zkulturnění veřejného prostoru může mít tisíce podob, některé bych ale vidět denně nepotřeboval.

Za to objev trampského campu Bílé skály nad městem na mě zapůsobil silně pozitivním dojmem.

Totemiště v horách nad Bratislavou.

Celkový pohled na camp Biele skály, vklíněný do soutěsky v horách. Paradoxně jen pár stovek metrů výše na kopci Devínska Kobyla stála za socializmu přísně střežená a dnes opuštěná raketová základna, kde jsme strávili zbytek soboty. O ní se zmiňuji v samostatném článku.

Na Mezinárodní den žen jsme se probudili ve svém hotelovém pokoji ve dvoře renesančního paláce na Laurinské ulici.

Nedělní sluníčko nám konečně umožnilo si vychutnat Vnitřní město.

Navštívili jsme též hlavní budovu Univerzity Komenského od československého architekta Františka Krupky z roku 1934.

Na východě postupně prorůstá do ustupující přístavní čtvrti komplex nákupních center a zábavních podniků.

Jmenuje se to tu Námestie M. R. Štefánika a na kamenem obloženém sloupu tu drží erb s československým znakem bronzový lev.

Před nákupním centrem Eurovea je k vidění první z odvážných bronzových soch britského sochaře Colina Spoffortha. Dva artisti se jmenují Olga a Pat.

Na kruhu se houpe pro změnu bronzová Yulia. Dost vysoko na to, aby v případě pádu způsobila nepříjemnou chvilku nakupujícím v sále pod ní.

My ale míříme skrze zářivými reklamami vystalné nákupní doupě dál, do autentických zákoutí přístavů. Neprve je tnutné překonat zónu nikoho, kde už není přístav ale ještě není nákupní areál. Dno stavební jámy sahá zřejmě až pod hladinu Dunaje.

Záhy se ovšem dostáváme na rezavé koleje přístavní vlečky. Hned se cítíme o mnoho lépe.

Za mostem Apollo začíná zimní přístav. To pravé místo pro vstup do Druhé Bratislavy.

Most Apollo je z roku 2005 a jeho tvar je neobvyklý. Elegantní oblouk o délce 231 m nedostačuje na šířku Dunaje (ve směru mostu cca 290 m) a opírá se o betonový piliř při pravém břehu, za kterým pokračuje plochá mostovka. Kupodivu to mostu znatelně neubírá na eleganci.

Omšelá, lehce secesní budova kanalizační přečerpávací stanice z roku 1905 nabízí majestátní výhled na vlečku a řeku. Je nejstarší stavbou v přístavu vůbec.

Nás ovšem přitahuje zejména sousední Dům lodníků od Julia Lehockého.

Funkcionalistická stavba z roku 1942 poskytovala zázemí včetně ubytování posádkám lodí plujících po Dunaji.

Samozřejmě, jak je již funkcionalistickým klišé - a v přístavu dvojnásob - připomíná Dům lodníků loď. Asi aby po přistání u břehu nevypadli z role.

Uběhlá desetiletí zasadila vlečkám v přístavu nejednu ránu.

Také řada lodí tu prohrává svůj boj s všudypřítomnými kamiony.

Zátiší pod lodním šroubem.

Remorkér Šturec je nejstarší slovenskou provozuschopnou lodí. Pochází z roku 1937, postaven byl v Komárnu a zanedlouho zase popluje po Dunaji.

Lodní výtah rozdráždí pohled každého lovce úzkokolejek. Ale pozor, je to chyták!

Na jaře se zimní přístav ukládá ke spánku.

Národní kulturní památka. Ta loď.

Pokračujeme po kolejích do úseku 3 ke skladům 14 a 15.

Koleje ke skladu 12 a skládce 13 již totiž odvál čas.

Sklady 14 a 15 vznikly v mladé Československé republice pro potřeby dynamicky rostoucího přístavu, který měl nahradit hůře dostupný přístav ve Vídni.

Svojí ošklivou strohostí jsou vlastně krásné.

Výhybk č. 702 vede přímo do historie.

Tady vládnou obří zdivočelé jeřáby, přísné na každého příchozího.

Je až k neuvěření, že se pár kroků od centra slovenského hlavního města nachází tak mírumilovné, klidné a romantické zákoutí. Vlastně si jen stěží umím představit příjemnější místo na svačinu, schůzku nebo focení.

Jeřáby vyrobila Královopolská strojírna z Brna.

1970, zřejmě dobrý ročník.

Představujeme si, jak jeřáby skládaly balíky se zbožím z lodí na koleje nebo přímo na odvážně konstruované betonové balkóny skladišť. Většina další manipulace tu asi musela probíhat ručně, úzkokolejku jsme nikde nenašli.

Tady narušují klid v duši pátrače jen nenechaví racci.

Tiše závidíme Bratislavákům tyhle výhledy a maně jim přejeme, ať tento přístav dopadne jako ten v Buenos Aires a ne ten v Praze.

Zdá se, že moderní unsexy výstavba se okolo zimního přístavu stahuje blíž a blíž. Jakmile se dostane za most Apollo, budiž sám rezivějící bůh přístavu milostiv.

Přes poledne odpočíváme v kabině jeřábu, nastavujeme po zimě zbledlé tváře sluníčku a vzpomínáme na všechna děvčata, která odvál čas.

Instagramový bonbónek pro všechny milovníky opuštěna.

A jeden detail věnovaný mistrům z Královopolské.

Pomalu nastává čas otočit kolem, zvednout kotvy. pověsit Bratislavu na hák a zamířit domů.

Pozor! Počas činnosti nezdržovať se pod žieravom.

Zdraví nás Hanka, tak jí musíme poslat jedno bratislavské selfie.

Poslední pohledy na vzdalující se město. Míříme po proudu vstříc Černému moři.

Jako zákusek tu čeká italská lokomotiva 362 034-5 z roku 1967. Nádherná svojí obludností jako ostatně většina italských strojů připomínajícíh pevnosti.

Kráska z Pistoie se od českých rychlíkových es liší téměř úplně vě všem. Kromě čísla ovšem.

Pohled stroje, který brázdil svět již desítly let před tím, než jsme se narodili.

Vrtulník OK AGL provozuje česká zdravotnická společnost Agel od roku 2018.

V severovýchodní části přístavu se vlečka rozplétá do širšího předávacího kolejiště. Odsud je to už jen kousek do Bratislavy ústrednej nákladnej stanice.

U východu potkáváme plánek přístavu z roku 2004. Konečně začínáme chápat, kde jsme přesně byli.

A přiu čekání na vlak do Brna ještě malá návštěva podhradí s kostelem svatého Mikuláše.

Bratislava skrývá ještě ohromné množství dalších památek a příležitostí. A nejen díky Čierným dierám ještě máme do budoucna hodně, co objevovat.

Čtyři hlavní bratislavské mosty přes Dunaj: SNP, nový Starý, Apollo a přístavní.

Svatoplukovi říkají na Slovensku Svätopluk.

A jako třešinka na dortu jedna roztomilá dvojička T6A5.