Katakomby nad Štúrovem

Na dlouho připravovanou výpravu jsme vyrazili tři - já, ¥ a Honza B., který vlastně celou akci vymyslel. Rozhodli jsme si ušetřit první mrazivou noc a vydat se na cestu až v sobotu ráno, nicméně ještě, než jsme sthli nastoupit do vlaku z Brna do Szobu, vyskytl se zádrhel, který málem zničil celý plán.

Dáky nejasné domluvě čekal Honza, že mu na ranní sraz přinesu Drobkův zimní spacák, ovšem já jsem nic takového neměl v plánu. Stáli jsme tedy před otázkou, zda nastoupit do vlaku a vydat se na cestu ve třech se dvěma spacáky nebo vyrazit se zpožděním či dokonce celou výpravu odložit. Rozhodli jsme se riskovat a díky šťastným okolnostem se nakonec ukázalo, že to bylo dobře - v podzemí bylo takové teplo, že i v mrazivé noci jsem mohl svůj spacák půjčit Honzovi a sám jsem přenocoval navlečený ve svých dvou kožených bundách a s nohama v prázdném batohu. Kdo nevyzkoušel, neuvěří - ani, když je v lednu -10 °C, nemá cenu tahat spacák!

Na nádraží do maďarského Szobu jezdí letos z Židenic přímé vlaky. Nemuseli jsme proto ani jednou přestupovat.

Nultým kilometrem zde začíná úzkokolejka bosenského rozchodu do Nagyírtáse, která spojovala Szob se složitým systémem lesních drah v pohoří Börzsöny.

Podél úzkokolejky, jejíž délka se v 50. letech 20. století vyšplahala až na 55 km jsme šli jen asi půl kilometru. V Maďarsku to vypadalo, že bude nakonec docela hezky, slunečno a teplo. Ale chyba lávky - v Szobu jsme viděli sluníčko na celý víkend naposledy.

V zimě je železnička mimo provoz. Nakoupili jsme proto zásoby vm místním obchodě CBA a zamířili jsme zpátky na Slovensko za dobrodružstvím.

Do Börszöně ale ještě někdy zajedeme a necháme se úzkorozchodným vláčkem vyvézt až do Márianosztry nahoře v horách.

Přes hraniční řeku Ipeľ jsme přešli po historickém nýtovaném železničním mostě, který přežil obě světové války. Kdysi pod ním taky vedla jedna větev szobské úzkokolejky, po které vozily vláčky dřevo do přístavu na Dunaji.

První a vlastně jedinou slovenskou vesnicí na naší cestě byla dědina zvláštního jména Chľaba, maďarsky Helemba. Nejen za kostelem jsou tu kopce provrtané desítkami členitých sklepů. Podzemí začíná být cítit ve vzduchu!

Chľaba je zapadlý kout. Dunaj tu opouští Slovensko, mluví se tu výhradně maďarsky a na školce ještě svítí skvrna po pětistranné socialistické pavéze s československým státním znakem. Ten nový, slovenský, je jaksi menší a nakřivo.

Hrdý majitel dvou Oktávií vystavuje své vozy v zátiší s náležitou pýchou.

Železniční zastávku Chľabanům raději rovnou zrušili. Snad aby je nenapadlo jezdit vlakem!

Zastávka je oficiálně zrušena, žádné osobní vlaky mezi Štúrovem a Szobem nejezdí; ceduli na ní ale nechali v původním stylu. Zvláštní kraj…

Kdysi se prý železniční zastávka nacházela i v Kováčově, osadě tvořené spíš chatami než obytnými domy, a jednou dětskou zotavovanou s pohnutou válečnou historií, kousek za tratí. Právě tady musí odbočit od Dunaje ten, kdo chce spatřit ve skalách pohoří Burda vyvrtané tunely nacistické rafinérie.

Málokdo zná okolnosti dávno tragédie, kdy šestice mladých vodáků zahynula při splouvání Dunaje. Pomník stojí daleko od řeky, zapomenutý na okraji lesa.

Ještě o kousek dál od civilizace se nachází ruiny lomových baráků, ve kterých žili dělníci, kteří tu těžili kámen. Snad měl lom souvislost i s podzemními chodbami raženými o necelý kilometr výš ve svahu.

Další cesta vede vzhůru po sotva znatelných lesních stezkách nad zotavovnu a kaňonem kamsi nahoru. Orientačnímm bodem může být opuštěný sklad trhavin bývalého lomu.

Tam, kde začínají skalky, setkává se nadzemí s podzemím a tajemné chodby z nitra kopce tu vydechují svoji vlhkou vůni. Z původních šesti vchodů do podzemního labyrintu jsou dnes sotva dva.

V létě by snad v soutěsce mohlo být příjemné posezení u táborového ohně. Nyní ale se západem slunka teplota rychle klesá hluboko pod bod mrazu. Čas najít teplejší skulinku.

To, co vypadá jako nenápadná jeskyňka, je ve skutečnosti poslední nezasutý vchod do rozsáhlých podzemních prostor, které měly sloužit jako sklad ropných paliv a dokonce rafinérie, ukrytá před spojeneckými letadly hluboko pod zemí. Monstrózní stavu Němci nikdy nedokončili, poraženi Rudou armádou.

Víceméně přímá chodba nás vede hlouběji do nitra kopce. Teplota stoupá na příjemných 8 °C a tma je u už stejná jako venku. Do rána se proto raději budeme pohybovat v tunelech nedokončené nacistické továrny.

Některé chodby jsou zavalené, zpod závalů však místy vykukují úzké koleje rozchodu 600 mm. DErážka původně vedla z podzemí ven a po povrchu ještě asi 300 m k haldě na dně údolí, kam se vyvážela nepotřebná zemina.

Labyrint byl tvořený navzájem propojenými rovnoběžnými chodbami, na mnoha místech se ale chodby rozšiřují v podzemní sály (obvykle nedotěžené), ve kterých se zřejmě měly nacházet nádrže nebo výrobní zařízení rafinérie.

Na snímku je dobře vidět přímá chodba (vpravo) a nedokončený sál vlevo.

Zbývající vchody jsou povětšinou až po strop zavalené sutí. Alespoň je nám tu teplo a já dovedu přespat do rána i bez spacáku, zabalený v kožených bundách a s batohem na nohách.

Na několika místech razili horníci svislé šachty vedoucí k povrchu. Pro ražbu jim sloužilo dřevěné lešení, které se průběžně posouvalo vznikajícím komínem nahoru.

Jeden z Honzů vítězně shlíží z hromady nedotěženého kameniva v nejvzdálenějším sále. Vzduch je zde teplý a vlhký - ideální místo na nouzové přenocování.

Na plošince na temeni haldy si steleme a za pomoci vařiče a nové bomby s plynem, kterou jsem dostal k Vánocům, si vaříme čaj a něco dobrého k jídlu. Po půlnoci jdeme spát. Protože jsem díky špatné domluvě musel spacák půjčit Honzovi, daří se mně přenocovat pouze ve dvou kožených bundách a s niohama v batohu. Kupodivu to jde i v lednu!

Nečekaným překvapením pro nás byl náhodný objev sousedního podzemního systému. Postupně nám do sebe všechno zapadá - zdá se, že jsme jedni z prvních, kdo rozluštil záhadu dvojího podzemí.

Některé prameny totiž o labyrintu v pohoří Burda mluví jako o historických katakombách, tomu se ale nacistické přímé chodby nepodobají ani zdaleka. Ve skutečnosti jsou tu podzemní labyrinty dva (oddělené, ale velmi blízké) - jeden německý z války a kousek níž po proudu druhý, starý možná i několik stovek let.

Přestože jsme jen kousek od německlých chodeb vyražených ve tvrdé a drolivé horiněn, jsou místní katakomby vydklabané v hlaďoučkémm pískovci.

Chodby jsou docela jiné - každý z předchozích oprůzkumníků však objevil jiné podzemí - a proto se navzájem nemohli shodnout na stáří a původu štol. Teď je nám to jasné.

Některé nápisy jsou staré zhruba sto let, starší ani po školení od Kawi nenacházíme. To však o stáří a významu pískovcových katakomb nemusí vůbec vypovídat.

Také zde by se v úzkých štoličkách na měkkém písku dobře spalo. Nechali jsme si ale batohy u nacistů a tak se musíme vrátit nahoru.

Některé strmější chodby fungují jako tobogán, který lze sjíždět v jemňounkém písečku. Celou dobu trnu, co na to můj foťák?

Probuzení v podzemí bývají drsná. Sice už začíná být i tady zima, přesto se nám moc nechce vstávat do tmy a s baterkami se balit. Drobek nám na dálku našla autobus, a tak ještě za tmy sbíháme lesem a deštěm k Dunaji. Autobus však dnes kvůli zrádné výjimce v jízdním řádu nejede, a tak šlapeme šest kilometrů promočení až do Kamenice pěšky. Tam chytáme autobus do Štúrova.

Obdivuhodný maďarofil Honza nás ale ještě nechce poslat domů a vede nás přes most Márie Valérie na snídani do Ostřihomi.

Počasí se tentokrát vskutku nepovedlo. Chvílemi je v mlze obtížné poznat, kde končí kalná Dunaj a začíná stejně kalné nebe. Neděle má začíná i končí v moll, kapky dopadají, slova doznívají, v rachotu kol…

Na Széchenyiho náměstí jsme si dali v kavárně vydatnou snídani a usušili jsme mokré ponožky. Kdybychom místním prozradili, kde jsme nocovali, stejně by nám nikdo nevěřil.

Ostřihom nabízí přehršel příležitostí k průzkumu moderních i historických opuštěných budov. Nakonec ale zbaběle dáváme přednost ústupu do vyhřátého kupé vlaku do Brna.

Kdo zná cestu k nádraží ve Štúrovu, ví, že za hustého sněžení není, o co stát. A když vás navíc strážník vyžene z jízdní dráhy na zavátý chodník, je pro vás oprýskaná staniční budova s bufetem, který naposledy opravili za Husáka, přímo požehnáním.

Štúrovo se maďarsky řekne Párkány. Zhruba v polovině slovenských železničních stanic přibyly během posledních dvou let nové cedule v maďarštině.

Ostatní popisky jsou však pro nás Čechy pořád ještě dostatečně srozumitelné.

Ani na starý dobrý Pragotron tu nedají dopustit. Na Brno už na ceduli nezbylo kvůli dvěma metropolím místo.

Do videnia Štúrovo. Třetí víkend roku 2019 byl drsný a krásný současně. Příště vyrazíme na průzkum už v jarním rozpuku a na opačnou stranu - na konci března nás přivítají Krušné hory - Měděnec a Sauersack!