Druhé Vánoce na Muně

Den první: 21. 12. 2019

Strávit Vánoce na Muně mě ovšem nenapdlo poprvé. Už loni jsme tu pobývali s Drobkem a Nancy a tehdy nám připadala Muna pro strávení svátků ideální. Letos tu ovšem budu poprvé trávit Štědrý večer sám. A hned na začátek přiznávám, že se trošku bojím - ticha, samoty, všeho, co by se mohlo vyloupnout z tmavého lesa, kde se pomoci nedovolám hlasem ani mobilem. Nakonec ale nejvíc sebe a svého přemýšlení o životě, osudu, smůle a štěstí. A přesto cítím, že to potřebuji. Být sám v tom tichu a hledat, kudy dál.

Loni mě na Munu přivezli Sloupovi, letos jsem, coby člověk, který nevlastní auto, vzal za vděk milé nabídce Vaška s Markétou, kteří mně byli jedinečným doprovodem. Zajímavou cestu přes Bruntál a Vrbno jsem jim možná trošku kazil neustálou snahou řešit své vztahové problémy, na druhou stranu musím říct, že Markéta se jako psycholožka ve stavech lidské duše vyzná.

Oba kamarádi tu se mnou přečkali do neděle a tak, kdyxž se nám konečně podařilo roztopit kamna a vyvětrat kouř, byl večer více než příjemný.

Paprsky zimního sluníčka mně hned po příjezdu naznačovaly, že jsem neudělal ani nejmenší chybu, když jsem se rozhodl strávit Vánoce tady. Nejbližší živý člověk je kilometry daleko, v noci skučí kdesi vysoko nad střechou vítr v korunách borovic a podle některých tu dodnes straší duše utýraných vojenských zajatců z hromadných hrobů. Ideální místo pro čas usebrání.

Autoportrét se sekerou.

Markéta Munu ještě neznala, pročež jsem se chutě jal funkce průvodce a vyrazili jsme na okružné cestu Munou.

Barák č. 108 patří našim dobrým přátelům z Lakros klubu Kroměříž.

Baráku č. 106 se přezdívá batůžkárna, podle funkce úschovny zavazadel, kterou plnil v průběhu 1. festivalu na Muně v roce 2011. Nejprve na něj spadl strom, vyvrátila se zeď a nedávno je Brontosauři prodali soukromníkovi, který z něj chce vybudovat své letní sídlo.

Zpátky na našem baráku č. 36.

Mí kamarádi a spoluvyhnanci pro první dva dny pobytu na Muně č. 36.

Na místě objektu č. 98 staví místní podnikatel podivnou stavbu. Budova získala přezdívku avengers.

V bývalé výtopně pro parní lokomotivu má kdosi katr a na místě bývalé koleje postavil krátkou úzkokolejku.

Když je na Muně Vašek, je tam i jeho projektor. A večery patří pečlivě vybarným klubovým filmům, které zklamou jen opravdu málokdy.

Den druhý: 22. 12. 2019

V neděli kamarádi odjeli a na Muně začala ta pravá zádumčivá samota. Mé původní plány, že budu pracovat na stavbě, vzaly rychle za své a pro fyzické vyžití mně docela stačilo, že jsem se postaral sám o sebe - naštípal si dřevo, uvařil jídlo a přikládal do kamen. Pustil jsem se taky do skenování kartiček z Immerova seznamu úzkokolejek a navečer jsem přijal pozvání od kamarádů z Lakros klubu Kroměříž na barák č. 108.

V neděli jsem zůstal na Muně sám jen s tímhle kámošem. Popravdě mě několikrát socha Jestřába vyděsila, když jsem ho potkal v noci, stojícího potmě uprostřed chodby.

Když si večer člověk zatopí v kamnech, sedne do zhrouceného křesla a čte si nebo něco píše, má Muna své neopakovatelné kouzlo.

Má večerní kancelář. Vašek mně dovezl na Munu i tiskárnu, takže jsem mohl skenovat i tisknout dle libosti.

Hlavní úkol, který jsem si vytknul, bylo naskenovat všechny zbývající kartičky Immerova seznamu úzkokolejek.

V neděli večer jsem na pár hodin zaktovil u lakrosářů. Rekonstrukci pojali jinak než my - jeden velký prostor vytápí kamny o velikosti menšího jaderného reaktoru a nic víc tím pádem není potřeba.

Den třetí: 23. 12. 2019

Tíseň na mě dolehla o dost dřív, než jsem sám čekal. Už třetího dne jsem se cítil tak osaměle a zoufale, že jsem se rozhodl uskutečnit plán k návštěvě Tomáše Gayera a jeho rodiny v Nové Senince. Vyjel jsem z Muny ještě za tmy na jediném vozidle, které tu zbylo - historickém kole ČZ od Hanulíků ze 40. let. To jsem zamknul na nádraží v Mikulovicích stavebním řetezem s visacím zámkem a vlaky jsem se přes Jeseník a Hanušovice dostal až do Starého města, kde mě vyzvedl Tomáš Merlotem. Po příjemném posezení se zelňačkou na proslulé seninecké chalupě, ke kterému se v průběhu přidali Strejda Vláček s Kačkou, jsem s nimi pokračoval přes Kladské sedlo do Stronie, Lądeku a Javorníka a potom dále na Munu. Tam jsem byli už zase skoro za tmy, a tak jsem zbytek večera strávili pečením zázvorek a hraním deskovek.

V pondělí ráno mě v Mikulovicích na nádraží čekala neradostná zpráva. Pamatuji si postupný úpadek téhle stanice. V roce 2008 jsme s kamarády přišli mokří stopem z Polska a našli jsme zázemí v tehdy ještě funkčním nádražním skladišti, kde jsme mohli přespat a dobít si telefon. Později bylo skladiště takřka zdemolováno. V roce 2011, když jsme začínali na Muně, fungovala na nádraží klasická hospoda, po které už taky není ani památky. V roce 2013 zrušili polovinu vlaků do Głuchołaz a o pár let později i všechny vlaky ve všední dny do Zlatých Hor. A teď už si tu člověk nekoupí ani jízdenku.

O úschovně zavazadel a jízdních kol ani nemluvě.

Na stanici Horní Lipovou už před léty kdosi vyvěsil černobílou ceduli podle komiksu Bílý Potok.

Po sněhu ani památky, Keprník se koupe v mlze. Šplháme na Ramzovou a brejlovec hučí ve vyšších obrátkách.

Setkání vlaků v Hanušovicích jako před léty. Když se dívám proti proudu času až ke svým gymnaziálním létům, změny provozu a výkyvy zdejší dopravy mě vždycky dojmou. Zažil jsem tady úžasné akce, objevoval svět, uzavíral přátelství, plál láskou, spal na nádraží v mrazu, když mně ujel poslední vlak, vymlouval se policistům a kdo ví, co všechno ještě. Občas to tu vypadá se železnicí nahnutě a jindy zase doprava vzkvétá. Dnes mně Hanušovice nabídly pohled skoro jako za socializmu, jen v trošku jiných barvách: motoráček do Starého Města už na mě čeká.

Že jsou na SŽDC blázni do barevných zábradlí, to vím už dlouho. Že si ale dovolí při rekonstrukci ukousnout půlku původní budovy, to jsem teda nečekal.

To, co zbylo z nádraží ve Starém Městě.

Výškové srovnání s Tomášem nemůže Gréta vyhrát ani když podvádí a stoupne si na okenní parapet. Ani my ostatní na tom ovšem nejsme o moc lépe.

Posezení s Gayerovými, Vláčkem a Kačkou mělo krásnou rodinnou atmosféru stěží srovnatelnou se zádumčivou náladou na Muně.

Uplakané pastviny pod Lądeckým sedlem. Tam někde dole se krčí vesnička Travná, místo, kam jsem chodíval rád na vycházky z Javorníka.

Tomáš alias Strejda Vláček patří k nejdůležitějším osobnostem na Muně. Nebýt jeho, kdo ví, zda bychom sem ještě vůbec jezdili. Má proto u nás místo v nejlepším křesle u kamen vždy zaručené.

Jak jsem slíbil, pouštím se do přípravy tradičních zázvorek. Loni se mně docela povedly, letos ovšem jaksi ztrácím pevnou půdu pod rukama. Obávám se, že budu potřebovat ženskou ruku…

Kačka se naštěstí těsta nebojí a učí mě hnětení se vší grácií. Začínám věřit, že za asistence Tomových rad ty zázvorky dáme nějak dohromady.

Den čtvrtý: 24. 12. 2019

Na Štedrý den jsme z náletů na místě původních vysokonapěťových ohradníků Muny uřízli vánoční smrček pro Kačku a do odjezdu kamarádů ze Šumperka jsme s Kačkou prozkoumávali opuštěné baráky a fotili ji i je. Po poledni jsem na chvíli osaměl, ale záhy přijeli Burgetovi se Stáňou a dovezli mně dokonce dva pěkné dárečky. Zase jsem se na chvíli cítil jako hostitel, ale sváteční večer se přece jen nachýlil a rodina odjela do Javorníka. Teď na mě dopadla tíseň dvojnásob. Mobil nepřestával vibrovat pod náporem vánočních přáníček a nad Munou se rozhostilo skutečně depresivní ticho. Tak tady jsem teda skončil - a naprosto sám. Nakonec jsem pokračoval ve skenování kartiček a naučil se nemyslet na nic.

Tradiční tvar formičky jsem nikde nemohl sehnat, nicméně kytička snad neurazí křesťany, židy ani muslimy, o ateistech nemluvě.

A už se to peče! V naší muňácký elektrický troubě.

Spokojení táborníci, spokojený já. Díky Kačko a Tome!

Na Vánoce ráno, Štědrej den zrovna byl, Vláček spolu s Kačkou, stromeček porazil…

Štědré dopoledne jsme strávili zajímavou činností - modelkovým průzkumem budovy č. 91. To znamená, že neznámou budovu poprvé prolézáme a současně v ní pořizujeme s modelkou Kačkou krásné fotky.

Občas jsem o ni měl skoro strach!

Budova č. 91 sloužila vojákům z posádky na Muně jako kulturní středisko. Necyhbí zde proto ani taneční sál, který ovšem mohl posloužit stejně dobře jako tělocvična, posluchárna nebo třeba sídlo štábu.

Je to taky jedna z mála budov na Muně, která má cosi jako sklep a horní patro.

Na půdě budovy je klid téměř fenomenální. Lidé se tu objeví jen jednou, dvakrát do roka.

Milou návštěvou byli Burgetovi se Stáňou, kteří mně na výměnu přivezli cukroví a dárky pro mě i pro Munu. Těžko se popisuje, jak jsem byl šťastný, že je po osmi měsících zase vidím (zejména Tomáše s Valčou bych skoro nepoznal jak vyrostli). Po jejich odjezdu však pro mě na Muně začala ta pravá samota!

Den pátý: 25. 12. 2019

Na Boží hod vánoční jsem spal dlouho a vydatně, jako bych chtěl zaspat všechno špatné na tomto světě. Vstával jsem až po poledni a kromě malé procházky po Muně jsem nevycházel z domu. Nařezal jsem dřevo a pokračoval v dumání o životěm, odpovídal na vánoční přáníčka a skenoval další kartičky. Nebylo mně ale lépe. Na Muně jsem se začínal cítit jako ve vězení, ba co hůř, ve vězení, které už opustili spoluvězni i strážci, jen mně něko zapomněl odemknout moji celu. Rozhodl jsem se, že zítra pojedu na výlet, kamkoliv. Kupodivu mě napsala Barča, že by ráda taky někam vyrazila a společně jsme se domluvili na průzkum štoly nedaleko Vítkova. Konečně jsem mělů zase aspoň na chvíli, na co se těšit.

Den šestý: 26. 12. 2019

Ve čtvrtek jsem zopakoval pondělní scénář. Ještě za tmy jsem dojel na kole na nádraží a spěšným vlakem jsem zamířil přes Głuchołazy do Opavy, odkud mně jel autobus přímo do Vítkova. Neumím pořádně vysvětlit zážitek, který jsem po cestě prožil. Katarze srovnatelná s osvobozením, únikem z temnoty a začátkem čehosi nového, silně poznamenaného vším starým, co člověk vláčí za sebou. Nejlepší přirovnání, které mně ve vlaku kdesi na pomezí polských rovin a kopců Nízkého Jeseníka napadlo, bylo, že jsem se najednou cítil jako válečný zajatec, který se po létech útrap a věznění vrací do rodného kraje, kde jej ale nikdo nečeká. Po průchody fronty jsou totiž všichni mrtví. Poprvé za posledních pět dnů vysvitlo sluníčko a i když jsem jel do neznáma, cítil jsem se jaksi hořko-sladce. S Barčou jsme se potkali a ke štole pár kilometrů za Vítkovem jsem došli jen s malým blouděním (byl jsem tam celkem třikrát, ale pokaždé jsem zabloudil, proto ani neumím na mapě ukázat, kde to je). Večer jsme se vrátili na Munu, kde se k nám přidal Ič a poslední noc jsme strávili při jeho příjemném hraní na kytaru a zpívání táborových písniček.

Čtvrtečná výlet do Vítkova a takřka jarní východ sluníčka nad krajinou. Tyhle okamžiky pohnuly mojí duší natolik, že jsem si je musel vyfotit aspoň přes okno vlaku (zvaného rakev).

Vlastně docela fádní a šedivá krajina okolo Vítkova pro mě najednou znamenala víc než ty nejexotičtější výlety. Zdálo se mně, jako by se ve chvíli, kdy se přede mnou otevřely stísněné lesy Muny, otevírala úplně nová životní zkušenost. Cítil jsem se staře, unaveně, ale jaksi zvláštně vzletně a osvobozeně. Skoro se mně chtělo zpívat.

Najednou jsem se radoval z každého pohledu. Z maličkostí, kterých bych si v zahledění do vlastního nitra ještě nedávno vůbec nevšiml. Barča kráčející po vlhké silnici vedle mě vůbec nechápala, z čeho jsem tak nadšený.

Před západem slunce jsme přišli ke štole. Zajímalo by mě, zda byla značka s přejezdem bez závor myšlena vážně, protože opodál skutečně vycházela ze štoly úzkokolejná drážka, nebo šlo jen o pozdější recesi.

Vstup do štoly je ukryt v lese na takovém místě, že jsem jej ani jednou ze svých tří cest nedokázal najít bez vydatného bloudění.

Těžila se tu břidlice a chodby i sály mají proto typický tvar respektující její ukloněné vrstvy.

Kromě krásně rezivějícího vzduchového potrubí je ve štole taky cosi jako hřbitov důlních vozíků.

A pozůstatky úzkokolejky, samozřejmě.

Jen jim všem někdo odmontoval kolečka. Možná proto, že jako jediná šla provléct otvorem prosekaným nade dveřmi do zazděné štoly.

Barča.

Vozejčky ve snu viděti, nechati vozejčky na pokoji!

A takto vypadá čelba. Systém chodeb a sálů v dole je poměrně rozsáhlý, takže jsme málem ani nestihli autobus do Opavy.

Hlavní chodba dolu.

Den sedmý: 27. 12. 2019

V pátek se týden na Muně uzavřel. S Barčou a Ičem jsme v noci vůbec nešli spát, tak nám bylo vzácné a příjemné, že jsme se setkali všichni tři spolu a po páté hodině ranní a prozpívané noci jsme se vydali naposledy na nádraží. Definitivně jsme se rozdělili v Ostravě na Svinově, odkud Barča pokračovala domů a já s Ičem vlakem až do dalekého Ruska. Kamarád Kosťa, kterého jsme potkali v nádražní putyce v kalném ránu nám nechtěl věřit, že jsme právě na cestě do Kaliningradu. No ale to už je docela jiná historie.

Související články:
	Článek: Vánoce na Muně 21. 12. 2018		Téma: Muna Mikulovice Historie Muniční továrna, skladiště a později rovněž zajatecký tábor Muna byl vybudován po roce 1938 v důsledku obsazení československého pohraničí Třetí říší…