11. oheň Tuláků podzemí

Třetí zářijový víkend bylo počasí až jarně nevyzpytatelné. Za sobotu a neděli se několikrát vystřídal déšť, vítra a zase hřejivý nástup slunečného podzimu. Jak už to v Lužických horách chodí, tráva a bukové listí byly mokré a nakonec jsme byli rádi, když nás kamarádi pozvali spát do srubu ke kamnům.

Jako vždy jsem se těšil na focení, ale bez žádné zjevné příčiny se mně jaksi porouchal můj objektiv palačinka 24 mm a protože jsem s sebou jiný neměl, jsou všechny fotky jaksi nakřivo a rozmazané. Aspoň mají cosi jako patinu dávných časů z doby, kdy technika ještě nebyla tak dokonalá…

Cesty vlakem na sever jsou pro mě vždy potěšením. Ocenil jsem proto, že jsme vyrazili až v sobotu ráno a mohli jsme se kochat pohledy z okýnka, protože, jak říká Alois Nebel: „nejlepší biják je, koukat se za jízdy z okna vlaku“. Třeba na zastávku ve Starých Splavech.

Lužické hory jsou, podobně jako hory Jizerské, poseté pomníčky a obrázky připomínajícími tragické události. jako třeba Kaufmannův obrázek, okolo kterého jsme prošli.

Bedřichovský viklan se viklá i v dešti.

Srub Goliáš je krásníé místo uprostřed lesů ctící trampské tradice.

Možností přespání je tu v okolí víc. Ostatně jako všude v pískovcových krajích.

Společnou fotku nemáme, ale na téhle je nás většina. Pokud mně pamět slouží, chybím jen já (fotím), Přebral s Myšákem a malá Anička, která je možná skrytá za někým z nás. Z Doubravky jsou vidět jen nohy. .

Zvoník a Žemle se mají pořád rádi - nejen proto, že drží poslední dvě místa v abecedě.

Goliáš není tak velký, jak by jeho jméno napovídalo, ale třináct se nás dovnitř jaksi naskládalo. Možná i proto, že čtyři z nás byli ještě úplně malincí.

Když se přehnal večerní déšť zamířili jsme se podívat na zvláštní skalní hrad Milštejn, něktrými přezdívaný Milfštejn.

Taky tady se nachází dřevěná chata/srub, nicméně o trošku větší a s ošklivou modrou plachtou vně.

Doubravka měla tu čest, zapálit výroční oheň.

A pak už jsme jen hráli, zpívali a soutěžili v umělecké soutěži o Grýnův kahan.

Naše odvěké přání se stalo skutečností a naše umělecká lampa z melounu společně s příběhem z dávno zapomenutého dolu se umístila na 1. místě. Grýnův kahan je pro letošek konečně náš!

Zápis ve srubové knize.

Ráno přišlo dojemné loučení a cesta na vlak. tentokrát pro zmatení nepřítele trošku delší a jinam.

Na nádraží ve Svoru jsme přišli po staré vlečce.

Železniční stanice Svor, kdysi uzlová stanice, odkud odbočovala dráha do Cvikova a Jablonného v Podještědí.

Do Mladé Boleslavi jsme odjeli ze Svoru rychlíkem Arrivy, na který se stížnoti jen hrnou. Nakonec to ale nebylo nejhorší.

Elegantní rerspirátory na pravém uchu: z cesty směrem na jih v éře končícího covidu se loučí Doubí a Žemle.

Související články:
	Článek: 2. oheň Tuláků podzemí 13. 10. 2012