Na Sněžku a pod Sněžku

A když už jedeme na hranici polských Sudet, byl by hřích si výlet neprotáhnout i na druhou stranu hranice (i když je to teď s tím covidem asi nelegální). Takže pěkně vlakem, autobusem a stopem, jak se na cestování do přírody sluší a patří!

Vlak mě s Jitkou dovezl do Svobody nad Úpou, odkud už dál koleje nevedou, ale čekala tam na nás Doubravka, která přijela z přibyslavic. Společně jsme tedy autobusem zamířili do Pece pod Sněžkou a vyděsili se nad obludností a počtem nechutných hotelů a apartmánových domů. Z ospalého horského městečka se od mé poslední návštěvy stalo panelákové sídliště. Okolo lanovky jsme prošli s pohrdáním.

Nebyla by to akce s Jitkou, kdyby se už během prvních několika desítek minut nezvrhla směrem k dolům a štolám. Přímo na úbočí nejvyšší české hory jsme tak zcela nenáhodou narazili na jekyňářskou chatu s malebným huntem.

Štola byla zamknutá, ale to nás tak docela neodradilo od hledání jiných pozůstatků zdejších dolů. Pod zemí tu vede pěkných pár kilometrů chodeb.

Ohromné haldy hlušiny by v samém nitru národního parku asi hledal málokdo. Jitka nám zase rozšířila obzory.

Kusy kolejí a rezivějící úzkorozchodné vzíky mě potěšily neméně než drsná horská příroda Rudné rokle.

Zpátky na pěší trase, Kavinově cestě. Člověk tu jde vpodstatě v dlouhé frontě turistů.

První pohledy z výstupu, Studniční hora a Krakonošova zahrádka.

A první pohledy přes hřeben na polskou stranu: Kopa a Kocioł Łomniczki. V dálce vesnice Borowice.

Zatímco Poláci vsadili na kruhové tvary a kromě strohé dřevěné rotundy postavili v roce 1974 známé a podle některých kontroverzní ufo…

…Češi postavili v roce 2007 Poštovnu ve tvaru kontejneru ISO 1AA. Nezaslouží si snad ani označení kontroverzní, protože má ten nejhloupější tvar prostého kvádru. Je prostě škaredá a bez nápadu.

A díky mizernému provedení ji asi nečeká ani dlouhá budoucnost. Osobně tipuji, že o 33 let starší ufo ji s přehledem přežije.

Turistická fronta na polské straně je ještě podstatně horší než na té české. Tady jde člověk opravdu s pohledem upřeným na záda Poláka před sebou a nesmí se zastavit, aby do něj nenarazil Polák za ním. Denně vystoupá na Sněžku tímto způsobem mnoho tisíc lidí.

Jezero Mały Staw je pod hřebenem krásné, ale najít tu místo na sednutí je problém. Je tu skutečně přelidněno, už abychom byli dole.

Na břeh jezera jsem si schovával gourmexový klenot dne: ruskou limonádu Байкал s příchutí borových šišek.

Po malém občerstevní v Karpaczi dorážíme do Kowar s nápadem, že by odsud mohl jet vlak po slavné horské železnici přímo pod Sněžkou a tunelem pod Kowarským sedlem. Stanice je ovšem v rozkladu a vlaky tu už drahně let nejezdí. V roce 2021 jsme ovšem netušili, že za tři roky to díky rozvoji železnic v Polsku bude úplně jinak a dráha projde generální opravou, po které se snad vlaky opět budou prohánět na úpatí Sněžky.

Soumrak nás zastihl na kraji lesa nad Kowary. U přístřešku s děravou střechou jsme si rozdělali oheň v grilu připomínajícím vysokou pec a když přišla paní s dětmi z města, podívat se na neobvyklou návštěvu, česko-polsky jsme probrali politickou situaci ve střední Evropě, problémy s covidem i naši večeři.

Opečenou cuketu, kus sýra, tvrdý chleba a láhev čajové limonády.

V noci nás potrápial v děravém přístřešku bouře, ale ráno už jsme si to vykračovali kowarskými lesy k sedlu pěkně na po sluníčku, které vysoušelo loužičky.

Snad náhoda nám postavila do cesty komplex na zpracovaání uranových rud, označený v 50 létech poněkud tajemně R1. Tady, vysoko v horách, těžili Poláci uran na výrobu sovětských jaderných bomb…

Dnes je tu pusto, ticho a budovy vzpínající se nad kolejí v prudkém svahu působí jako z nějakého tajemného sci-fi románu.

Do některých budov lze nahlédnout i dovnitř. Vydalo by to tu na celodenní průzkum, ale my potřebujeme překonat světlo zavčasu, abychom se ještě dostali do nedělní půlnoci domů.

Kolej se nad Kowary šplhá po úbočí hor romanticky odvážným způsobem do sedla.

Západní portál Ogorzeleckého tunelu. Tady už si koleje někdo odvezl.

V tunelu ale zatím zůstávají. Ogorzelecký tunel je dlouhý 1027 a v roce 2021 byl osmým nejdelším v Polsku.

V Ogorzelci, hned za tunelem, se podařilo holkám stopnout tohoto jezdce s kabrioletem, který nás ochotně svezl rychlostí tak velkou, až nám vlály vlasy.

Nádraží v Kamienné Góře je prusky krásné. Dříve neslo název Landeshut in Schlesien, díky čemuž se městu česky říkalo také Lanžhot. Na Kamenné Hoře se dnes shodneme s Poláky mnohem lépe.

Uličky v Kamenné Hoře v sobě mají i přes poměrně vysokou opravenost a uklizenost pořád cosi z rozervané povahy polských Sudet. Kouzlo chudého konce 20. století už ale značně vyprchalo.

To český motorák řady 810 má v sobě z chudých 80. i 90. let pořád ještě hodně. Vzhledem i výkonem.

Ale díky GW trainu za něj. Odpoledne tak přijíždíme do liduprázdného Královce, odkud už jezdí vlaky do českého vnitrozemí.

Z Královce odbočovala trať do Žacléře, v době naší návštěvy ještě sporadicky používaná. Stála na ní jediná mezilehlá stanice Lampertice, kde odbočovala kdysi vytížená vlečka do žacléřských uhelných dolů. Tak se zdá, že se těch dolů nezbavíme.

Pohled na umírající stanici Lampertice.

A loučíme se pohledem na žacléřské doly. Století uhlí a páry skončilo, z dolů je muzeum, železnice bude zrušena a po okolí se rozlézají solární elektrárny a pilíře dálničního mostu.