Návštěva u Narayani v Kynžvratu

Svět se stal v pandemii zatraceně chmurným místem k životu. Nemluvě o skutečně závažných tématech, jako byli těžce nemocní i zemřelí lidé, které jsem znal, začaly se komplikovat i drobné obyčejnosti a věci, které jsem donedávna považoval za samozřejmé. Ze svého covidu jsem se nicméně zotavil a rozhodl jsem se proto, že se nenechám zlomit nepřízní osudu - a Doubravka mně v tom byla výbornou parťačkou. Proto, když se její maminka vypravila na konci ledna do Lázní Kynžvartu v západních Čechách, rozhodli jsme se vyrazit za ní na návštěvu i při vědomí toho, že budeme muset přežívat v zasněžené přírodě venku, protože auto nemáme a všechny restaurace, hotely a ubytovny jsou zavřené. V mrazivém počasí tak byla jediná šance, ohřát se, u ohně nebo ve spacáku, případně ve vlaku. Rozhodli jsme se, že to budeme brát jako drsnější hru.

Brzy ráno jsme vyjížděli z Brna, kde počasí bylo ještě docela příjemné. O půl desáté dopoledne jsme ale vystoupili v Kynžvartu, kde se z nebe sypal hustě sníh. Naše západočeské dobrodružství začalo.

Začalo to cestou do města, která je tu z nádraží asi 2 km dlouhá. Docela jsme promokli, což by si jinak zasloužilo aspoň horký čaj v restauraci. Jenže ten jsme dostali jen do okénka na ulici. Narayani na nás počkala a provedla nás po okolí, do lázeňského domu jsme ale nesměli ani vstoupit.

Společně jsme aspoň vylezli zasněženým svahem na krad Kynžvart. Podle stop jsem tu byli asi úplně první. Škoda jen, že pod sněhem se nám nepodařilo najít pozůstatky místního židovského hřbitova, netypicky umístěného daleko za městem v lese.

Výhled na Lázně Kynžvart ze stejnojmenného hradu (a dronu, který jsem si prostě musel vzít s sebou).

S Narayani jsme strávili asi tři hodiny, ale musela se pak jít podrobit dalším lázeňským procedurám a nás to táhlo ještě víc na západ. A taky se trošku ohřát a osušit s oblečením rozloženým po topení ve vlaku. Tak jsem si zajeli do Chebu.

Chebská Stínadla jsou pořád stejně krásná, nezávisle na ročním období. Tohle bylo asi jediné místo, kde neležel sníh.

Problém nastal s přenocováním. Ubytovat jsme se nemohli při sebelepší vůli, a tak jsme začali přemýšlet, kam na noc složit hlavu, když všude leží sníh. Nakonec jsem si vzpomněl na zrušenou trať z Horního Slavkova do Lokte a hlavně opuštěný Loketský tunel č. I. Vlaky tu už dlouho nejezdí, za to je tunel plný měkkého a suchého listí.

Noc v listí byla nakonec příjemná a přesto, že venku pořádně mrzlo, nebyla nám ani zima. Vstávat jsme museli brzo, měli jsme totiž v plánu ještě před osmou hodinou stihnout autobus do Karlových Varů. Ten nám ovšem ujel, protože v mapách.cz byly naprosto chybně vyznačené autobusové zastávky.

Usmálo se na nás ale štěstí a podařilo se nám stopnout dobrého muže, který se nebál nás ani covidu a hodil nás až do Varů na dolní nádraží, kde jsme byli dokonce dřív než ujedším autobusem.

Potěšil mě zachovalý a plně funkční Pragotron. Kam se hrabou elektronické panely, které nám nainstalovali v Adamově i Brně.

Jak praví legenda, v Karlových Varech jsou vedle sebe obchody ruské i americké.

Naší poslední štací a současně druhým setkáním s Narayani byly Mariánské lázně. Přijeli jsme z Karlových Varů po romantické trati č. 149 a setkali jsme se přímo ve výpravné výpravní budově.

Mariánské lázně nezapřou svůj ryze městský charakter. Jen škoda, že tu místo tramvají jezdí už jen trolejbusy.

Mírně zašlá sláva je tu cítit na každém kroku, opuštěných budov je tu přehršel. Přesto jsem přesvědčený, že Mariánské Lázně čeká skvelá budoucnost.

Samozřejmě jsme pár chátrajících lázeňských budov museli prozkoumat i takříkajíc zevnitř.

V kolonádě Maxima Gorkého jsme konečně našli místo, kde jsme si mohli legálně sednout a dát si něco dobrého us tolu. Káva byla gorká, jinak ale profukoval loubím ledový vítr.

Pozdrav pro ¥a, aby nebylo pochyb o tom, kde byla kolonáda odlita. Blansko. Tečka.

Nádherných opuštěných budov je město plné. Třeba Klebelsberský palác se později stal hotelem Weimar, ještě později hotelem Kavkaz a dnes chátrá (jako na Kavkaze).

Nakonec došlo i na okružní jízdu trolejbusem. Sedmičkou jsme se zajeli podívat do Úšovic na Antoníčkův pramen a kapli pod železniční tratí.

Loučíme se pohledem na rampouchy na Antoníčkově prameni a jedeme se ohřát domů, na jižní Moravu.