O dlouholetém pnutí mezi členem vedení SPJF a jeho Pražské pobočky Menhartem a místními Vonty, kteří se považují za samozvané strážce Stínadelských uliček ve městě, se nebudu příliš rozepisovat. Jednak o tom málo vím a druhak to není z hlediska tohoto článku zase až tolik důležité. Co se osobní roviny týče, vždy jsem se držel neutrální pozice, maje vcelku rád jak Menharta, tak své přátele z vontského podsvětí, se kterými jsem se dostal pod povrch První a vklouzl občas do té < a href="/Tema/Druhá Praha">Druhé Prahy. Avšak chtěl tomu sám osud či Vontové sami, že tentokrát jsem se rychleji, než byl čas si cokoliv rozmyslet, dostal na stranu menharta do přímého konfliktu s Vonty. Na čest svého sdruřžení si přece sáhnout nedáme, Vontové neVontové; Menhart, neMenhart!
 | | V tomto bytě s krásným výhledem do vnitrobloku bydlel Jaroslav Foglar od roku 1978 do roku 1999. Byl to jeho poslední byt před odchodem do nemocnice, odkud se žel již nevrátil. |
|
Sobota poklidně uplynula v rámci běžného pracovního vytížení na poradě Vedení SPJF. Byl jsem velmi vděčný Menhartovi, že pro nás zajistil ve spolupráci se SNJF zdarma byt na Křišťanově ulici 18, kde na sklonku svého života žil sám Jaroslava Foglar. Byt není příliš prostorný ale je z něj krásný výhled do vnitrobloku, který jako by Jestřába kdysi inspiroval k napsání úvodní scény z Dobrodružství v Zemi nikoho. Nabídka platila i k přespání, nejen proto, že si někteří z nás v neděli chtěli zahrát hru Záhada hlavolamu 80 let, kterou SNJF připravila a která částečně po vzoru brněnských Stínadel tudy probíhala po několik měsíců přímo v pražských uličkách. Já jsem se odpoleního programu nezúčastnil, protože jsem měl ještě schůzku s Doubravkou a její mámou, nicméně už za tmy se ti vytrvalejší z Vedení SPJF sešli zpět ve Foglarově bytě k příjemné večerní diskuzi a odpočinku.
 | | Pohled do vnitrobloku jako by vypadl z líčení v knize Dobrodružství v Zemi nikoho. Tu ale napsal Jestřáb už v roce 1966, tedy inspirace přišla zřejmě odjinud. |
|
Hodnotili jsme zajímavou hru uličkách, kde za výlohami a v oknech domů hráči nacházeli vontské vzkazy, které je vedly hlouběji a hlouběji do spleti Stínadel na Starém Městě. Ti, co stihli dojít až na poslední stanoviště, nadšeně popisovali, že pod stropem klenutého průjezdu tam visí Tleskačovo létající kolo (mimochodem zapůjčené od Strejdy Vláčka z Šumperka) a o hře se vyjadřovali velice kladně. Povídali jsme si taky o samozné poradě a všichni jsme byli překvapeni, že se mezi námi po delší době objevila Nancy, která na posledních třech poradách chyběla a nejen kvůli covidu bylo její angažmýá ve Vedení SPJF jaksi impotentní. Netušili jsme, že rozuzlení jejího překvapivého zmrtvýchvstání se nachází doslova za dveřmi. My o vlku a vlk na chodníku!
 | | Večer jsme se potulovali po Starém Městě. To jsme ještě netušili, co se mezitím v uličkách chystá. |
|
V místnosti se nacházeli Menhart, Aleš, Sharp, já, Doubravka a její máma. Kolem deváté hodiny večerní už jsme byli příjemně naladění nad šálkem černého čaje, když v tom se ozvaly hrubé údery na dveře a výkřiky, doptávající se na Menharta. Snad z toho šel trochu strach, že jsme se semknuli za Menhartem, který otevřel a my v bledém světle v úzké chodbičce nad schodištěm spatřili tři nebo čtyři mladé muže v kabátech, na kterých nebylo možné přehlédnout hlavičky žlutých špendlíků. Vontové se uráčili přijít až k nám na Druhou Stranu, tio nebude jen tak. Nejprve pronesli cosi siláckého a pak spíš nejasně vyhrkli něco ve stylu, že se máme jít podívat dolů na ulici, že je tam pro nás nějaké překvapení. Vypadali zaraženě - snad nečekali, že nás bude tolik? Menhart nás nemusel dlouho pobízet a zamířili jsme s ním po schodech dolů; Vontové mezitím seběhli o patro níž, pak ještě níž, až jsme najednou stáli všichni na ulici. Tady, přivázané ke stromu železným řetězem stálo ukradené Tleskačovo létající kolo, které ještě před chvílí tvořilo závěrečné stanoviště a vyvrcholení stínadelské hry na Starém Městě. Jak se ho těm darebákům podařilo odtamtud dostat? Na přemýšlení ale nebyl čas: těžko říct, co Vontové od téhle chvíle očekávali, ale najednou se dali na útěk směrem k Olšanským hřbitovům. Tak to teda ne, kolo je naše a půda pod nohama vám tu, hošánci, bude horká.
 | | Post hoc. Zámečník odřezává od stromu Tleskačovo létající kolo, které tam vtipně zamknuli pražští Vontové. Prý nemá bez jejich svolení v uličkách, co dělat. |
|
Dobře vychováni mládím stráveným ve Stínadlech, pustili jsme se se Sharpem za tou bandou a záhy se ukázalo, že já ve svých pětatřiceti stejně jako Sharp ve svých šestapadesáti jsme rychlejší než tihle rybízci, co se opovažují brát na sebe vontské jméno. Náskok se snižoval, rybízcui zahnuli doprava na Jičínskou ulici a než jsme je poprvé dohnali, stihl jsem si uvědomit, že to byla zřejmě Nancy, kdo z porady Vedení SPJF dal zprávu Vontům, aby ukradli kolo na Starém Městě a zajistil, že budeme „doma“, když se nám se svou taškařicí přijdou pochlubit. Inu, ukrást kolo pod zraky hlídače, byl jistě dobrý kousek zasluhující uznání, teď ale přišel čas skládat účty. Rybízci se pokusili dosáhnout Vinohradské ulice, ale utíkali jako sloní mláďata, takže jsme je dostihli ještě před vrcholem a začala bitva. Rozhodli se svoji kůži nedat lacino, takže jsme se chvíli váleli na dlažbě a kroutili si ruce všemi směry, než se jim podařilo vysmeknout a zase popoběhnout kousek dál. Byli jsme rozhodnutí sledovat je tak dlouho, jek jen bude potřeba, než se k nám připojí Menhart s Alešem a nebo zjistíme, odkud tihle amatéři vlastně přišli. Prostě jim řádně proženeme perka.
 | | Aleš a Sharp před domem, kde vposledku žil Jaroslav Foglar. |
|
Jeden nám pláchl a zbývající dva se zadýchávali jak stará lokomotiva. Druhá rvačka se semlela kdesi u křižovatky s Radhošťskou ulicí a tentokrát bylo slyšet trhání šatů a bezmála praštění kostí. ODnesl jsem si z ní poraněný malíček, který mně pak ještě pár měsíců připomínal rybízky z Žižkova nebo Vinohrad či kde jsme se to pováleli po chodníku. Rány teď byly tvrdší a z Vontů vyzařovala jistá zoufalost, zejména, když jsme jim dali najevo, že se od nich nehneme tak dlouho, jak jen bude potřeba, abychom zjistili, s kým máme tu čest. Zase se rozběhli, ale nyní již zjevně bez šance nás setřást, unavení a zmožení svou výpravou za hranice Stínadel. Nakonec jsme ale přeci jenom odešli s prázdnou - se zbabělostí sobě vlastní totiž přijeli svým kumpánům na pomoc další rybízci v osobním autě, do kterého naskákali a odjeli. Na to jsme připraveni nebyl, a tak nám nezbylo, než se zklamaní vrátit na Křišťanovu. Tak takhle to dneska chodí ve Stínadlech - Vontové se po ulicích projíždějí auty. Shodně s Jaroslavem Foglarem, řekl bych na to pouze: fuj.
 | | Známý kostel Nejsvětějšího Srdce Páně od Jožeho Plečnika patří do série stejně zasvěcených kostelů z počátku 20. století. Právě zde se odehrál zbabělý útěk Vontů - rybízků autem. |
|
Vrátili jsme se na Křišťanovu a byli trošku zklamaní, že nejen Doubravka s mámou, ale ani Menhart s Alešem nám na pomoc nevyrazili. Místo toho se starali o létající kolo, které už po našem příchodu měl v péči zámečník. Ten přeřezal řetěz a vyprostil úžasný vynález z jeho sevření. Vzali jsme si jej nahoru do Foglarova bytu, kde Menhart ještě téhož večera zjistil, jak chytře Vontové přesvědčili hlídače na místě, aby jim vydal kolo (předstírali známost s Menhartem osobně). Za to si zasloužili mé uznání, jistě šlo o povedený kousek. Uznání bylo ovšem více než vyvážené zhnusením nad tím, že po městě jezdí tyhle trosky ubohých Vontů v autě. Hoši z Prahy, tohle byla slabota!
 | | Díky vtipné pseudo-krádeži se létající kolo podívalo do bytu svého ideového stvořitele. Jestřáb by měl určitě radost. |
|
V neděli jsme pak už jen vyrazili na Smíchov, rozloučit se s tamějším nákladovým nádražím před jeho přestavbou a vyzkoušet si, jak se létá s mým novým dronem. Létá se s ním dobře a po nádraží na Smíchově se nám bude stýskat. Ale to už je úplně jiná písnička.
 | | Posměšný papírek s citací Boba Šantory ze SNJF, který při spuštění hry ve staroměstských Stínadlech tvrdil, že akce je s Vonty dohodnutá. |
|
|
