Beskydská sedmička s Doubí

Narozdíl od oficiálního, slavného, přelidněného a drahého závodu Beskydská sedmička alias B7, jehož trasa měří těsně nad 100 km, naplánovala Doubravka naši cestu o délce jen něco málo přes 60 km, pročež se zdála v pohodě zvládnutelná. Auto jsme měli nechat na nádraží ve Frýdku-Místku, s přestupem ve Frýdlantu dojet posledním nočním vlakem do Ostravice a před půlnocí vystoupat na Smrk. Odtud vymyslela trasu poněkud zkrácenou terénními zkratkami oproti té oficiální.

Postupně jsme měli navštívit vrcholy Smrk, Lysou horu, Travný, Slavíč, Ostrý, Ropici a Javorový. Já sám jsem dosud byl jen na třech z těchto vrcholů a vzhledem ke značné rozeklanosti Beskyd to byly tři úplně rozdílné akce. Pokud bych tedy Doubravčinu šílenou cestu došel, propojil bych si několik různých „světů“. Jenže jsem ji nedošel a po čtvrtém vrcholu jsem kvůli nesnesitelné bolesti nohou musel cestu vzdát a vrátit se jako spráskaný pes do Frýdku. Snad byla chyba, že jsem si vzal moc těžké a těsné pohorky, snad na takovou cestu prostě nemám, kdo ví?

Nejpozději na nádraží ve Frýdku-Místku jsem měl rozpoznat, že Doubravka není člověk, ale stroj. Nenasytný robot, který je schopný během 24 hodin přejít celé Beskydy napříč bez zaváhání a náznaku únavy. Můj osud byl zpečetěn nástupem do vlaku směr Ostravice…

První kilometry a půlnoční výstup na Smrk. Zatím je nám do zpěvu a všude kolem sebe vidíme mloky.

Kdo ví, prč se studánka na úbočí Smrku jmenuje Tajemná Řásnovka. Málokteré prostředí má od té uličky na Starém městě, kterou si oblíbil Jaroslav Foglar, tak daleko, jako horské hřebeny Beskyd.

Na Smrku jsme byli po půlnoci a než jsme se vyškrábali na nejvyšší Lysou horu, už bylo málem 6 ráno. To znamená, že už tu byl nával běžců, kteří se podle poslední módy rozhodli zdolat vrchol ještě před úsvitem.

Sestup z Lysé hory do úodlí Mohelnice byl asi nejhezčí částí celé cesty.

O osadě Řepčonce jsmem slyšel poprvé před mnoha léty od kamarádů Chárona s Mamutem z Frýdku-Místku. Je to tu pořád stejně pěkné.

Brodění říčky Mohelnice pod Travným bylo vlastně takovým osvěžením pro už poněkud bolavějící nohy.

Stoupání po zapomenutých cestách v úbočí Travného bylo náročné ale taky krásně podzimní.

Travný byl teprve třetím vrcholem, na který jsme vyšplhali. Boty v mokrých pohorách mě tu ale začínaly už slušně bolet.

Skoro jako by ani nebyl podzim.

Slavíč, v pořadí čtvrtý vrchol. Pro mě poslední, na který jsem došel s Doubravkou.

Cesta na vrch Mizerov.

Pohled na poslední české údolí Horní Lomné a hraniční hřeben se Slovenskem. Slunce zapadá a mé schopnosti pokračovat v cestě rychle ubývají.

Jakmile padla tma, vzdal jsem pokračování a společně s ¥em jsme sešli do údolí potoka Slavíče, kde jsme chytili autobus do Frýdku-Místku. Doubravka pokračovala na další tři vrcholy sama a chvílmi dokonce běžela.

Předposlední fotka na Ropici. Doubravce zbývá poslední vrchol Javorový a 3 hodiny do završení celodenního pochodu.