Na kole do Stockholmu

Protože Západ, Jih i Východ se zdály pro cizince téměř neprodyšně uzavřeny (do některých zemí platil úplný zákaz cestování, do jiných celá řada imezení), výjímečně jsme tzamířili na sever, který jinak na svých cestovních mapách spíš pomíjíme. A nelitovali jsme. Obavy ze zimy, mokra a hmyzu se nenaplnily, takže jsme se mohli plně zabývat jen obavami z kol a vlastních zadnic. Ušlapeme to? Nezískáme ekzém nebo neztratíme pedál? Snad i díky každodennímu rannímu rituálu s promazáváním ohrožených míst krémem pro kojící matky a těch zbylých kríéměm opalovacím, jsme opravdu téměř bez zádrhelů dokázali deset dnů šlapat průměrně 100 km skandinávskou krajinou a vysílení leč šťastní doputovat na konci srpna do Stockholmu.

Pokud se našinec odhodlá dostat s kolem k moři a nechce jet několik dnů po vlastní ose, jeví se jako nejvhodnější cesta přes Polsko k Baltu. Vysokou cenu mezinárodní jízdenky lze příjemně snížit přejezdem přes Hraniční most z Bohumína do Chałupek. Po krátkém spánku přímo na nádraží jsme ještě před šestou ráno vyrazili do Rybnika a dál do hloubi Polska.

Naším cílem bylo podivné místo - město Świnoujście nebo Svinoústí. Nejen, že západní polovina města tvoří exklávu oddělenou od zbytku Polska vodou, již lze překonat pouze trajektem (za to hraničí po zemi s Německem), navíc středem města prochází vodní tok, který už není řekou, ale ještě není mořem. Spojuje Štětínský záliv s Pomořanskou zátokou a do přístavu po něm připlul i náš trajekt Mazovia, což není nic jiného než repasovaná loď Gotland, později Finnarrow a ještě později Euroferry Brindisi. Postaven byl k našemu překvapení v Indonézii.

Cyklisté mohou najet na svém kole přímo do útrob trajektu.

Za soumraku vyplouváme k neznámé pevnině. Doubravka ve Švédsku nikdy nebyla, já pouze na pár hodin v Malmö. Teď tu chceme strávit deset dnů v sedle kola. Těšíme se a usínáme na karimatkách, ukolébání rytmickým houpáním horní paluby, křikem racků a hučením motoru kdesi v hloubce pod námi.

Za svítání spatřujeme z horní paluby pevninu. Švédský Ystad nás vítá sluncem ozářeným přístavním silem.

Krajina jižního a jihovýchodního Švédska je plochá, větrná a ideální pro pohyb na kole.

První občerstvovací zastávku jsme si dali ve městě Tomelilla. M.A.C. black cola ve skleněné vratné lahvi mně chutnala i mě potěšila.

Na mnoha místech podél cesty jsme se potkávali se zrušenými a muzejními železnicemi. jedno takové přírodní železniční muzeum se nachází v Brösarpu na dráze z Tomelilly do Kristianstadu, která je z větší části již vytrhána.

První noc ve Švédsku pro nás oba aneb příjemné borové lesíky na pobřeží moře u Yngsjö.

Příjemně zvlněnou krajinou jsme denně ujeli v průměru přes 100 km okolo místních kostelů, zámků, cukrovarů, kempů, táborů, krav a koní, zrušených železničních stanic a hlavně nekonečných polí a pastvin. Švédská krajina na nás dýchle silně zemědělským dechem.

Na několika místech jsme si trasu výrazně zkrátili překonáním mořských zálivů lodí. Ať už šlo o elektrické trajekty zdarma nebo krásnou vyjížďku výletní lodí z Nättraby do Karlskrony.

Pátého dne ráno po přespání v hlubokých lesích okolo Torsåsu jsme zjistili první a poslední defekt. Černého Petra jsem si vytáhl já, nicméně kolo šlo snadno zalepit a během chvilky jsme mohli pokračovat na sever.

A protože jsme vodního živlu neměli dost, rozhodli jsme se část cesty vést po protáhlém ostrově Ölandu. Trajektem z Kalmaru jsme se přeplavili do Färjestaden, ostrovního města obklopeného stovkami větrných mlýnů.

Nad Borgholmem jsme v jednom opuštěném a zachovaném větrném mlýnu dokonce přespali. To už jsme se dozvěděli, že na severním konci ostrova prodlévají naši kamarádi Stopař s Léňou a rozhodli jsme se, že druhý den šlápneme do pedálů a stihneme je navštívit dřív než téhož dne večer odpluje z Byxelkroku poslední letošní loď do Oskarshamnu.

Přespání ve větrném mlýně bylo snad nejhezčím zážitkem z celého putování. Až do rána nám nad hlavami hryzal v proschlém trámoví červotoč. O mlýnu z roku 1931 jsem napsal samostatný článek.

Celkem je větrných mlýnů na Ölandu stále ještě přes 400 z 2000 původních. Stáří některých již notně přesahuje 100 let, ale mlýny v chladném, slunečném a větrném prostředí stále stojí a ještě dlouho stát budou.

Švédsko (a Öland především) je vůbec místem, kde lze narazit na mnoho krásných starých věcí. Příjemný skanzen pro moderní středoevropany.

Na severním konci ostrova se dochoval zbytek sítě lesních úzkokolejek. Do staničky Fagerrör jsem si zajel na kole těsně před odplutím poslední lodi. Cestu 8 km tam a 8 km zpět jsem měl rozpočítanou na vteřinu, abych stihl odplutí trajektu.

S Léňou a Stopařem jsme mnoho času nestrávili. Plánovali jsme se u nich v domečku zdržet přes noc, ale kvůli poslední lodi zpět na pevninu (turistická sezóna končí) jsme stihli sotva spořádat borůvkové knedlíky. Loučíme se v přístavu před odplutím - Doubí, Léňa, já, Stopař a místní kamarád Jan.

Silniční ukazatele nám občas dělaly chutě v krajině dále od pobřeží, kde jsme někdy za celý den potkali jen jediný obchod.

Západ slunce do vod Baltského moře nad Oskarshamnem. Ke svému překvapení jsem ve městě objevil pomník Axela Muntheho, jehož znám z básničky na studánce Ptačí svatyni v Adamově.

Na nádraží v Ankarsrumu jsme narazili na další úzkokolejku.

Zapalování ohňů jsme museli věnovat pozornost a tábořit vždy u vody. Za celých 10 dnů, po které jsme byli na cestě, jsme se nesetkali s jediným pořádným deštěm a krajina byla vyprahlá dokonce i ve Švédsku.

Také opuštěný dům v Långrådně si zasloužil samostatný článek. Jeho návštěva byla unikátním exkurzem do života Švédů ve 2. polovině 20. století.

Závěrečný úsek naší cesty vedl již kopcovatější a divočejší krajinou. několik fjordů jsme museli překonávat pomocí (elektrických) trajektů jako byl tento ranní spoj přes Norrköpingský fjord u Kvarseba.

Stockholm nás uvítal jedenáctého dne (desátého dne jízdy na kole) panelákovým sídlištěm.

Náměstí Stortorget je centrem tzv. Gamlastánu (Gamla stan) neboli starého města na několika ostrovech mezi fjordy, jež tvoří hlavní město Švédska.

Zpáteční cestu jsme podnikli opět loďmo. Trajektem z Nynäshamnu do Gdańsku a opět vlakem přes Polsko.

A na okraji Gdańsku se to po vylodění také stalo: dosáhli jsme 1000 km ujetých na kole na jediné akci. Teď už můžeme v klidu zpátky domů.