První jarní víkend na Muně

3. 4. 2020	Z cest jsem se vrátil domů a když konečně opadlo prvotní zděšení z covidu, odvážili jsme se vydat s Vaškem a Jitkou na Munu. Překvapivě se k nám nakonec přidala taky Doubravka, která měla být v Tarzánii, nicméně Tarzánie byla zrušena. Vyzvedl jsem ji tak v noci z pátku na sobotu vypůjčeným Jitčiným autem v Krnově, načež jsme byli čtyři. Na Muně se navíc ukázali Vlášek s Kačkou, takže nám už nic nestálo v cestě, abychom prožili první a krásný jarní víkend.
Tak jsme se zase jednou vypravili na Munu. Přivítat jaro a najít trošku klidu pro duši. V podhůří Jeseníků na začátku dubna ještě nerašilo listí, ale nejen slunko dávalo jasně najevo, že zima už je definitivně pryč. Letos tu završíme desátý rok působení a areál se za tu dobu podstatně změnil. Velká část lesů padla za oběť suchu a kůrovci posledních let. Brontosaury kdysi připravená Stezka Munou se pomalu rozpadá. Nedali si tehdy říct, že existují lepší metody jak upevnit ceduli, než jsou dřevěné kůly zatlučené přímo do země. Ale narcisy od pana Kuby se u nás před domem stále drží a každé jaro vykvétají znovu a znovu, přestože pan Kuba nás již opustil. Je to dobrá příležitost na něj pokaždé aspoň krátce zavzpomínat. Tento víkend bylo živo taky na baráku č. 113. Vydali jsme se s Doubravkou na přátelksou návštěvu a našli Kačku, která jako by na něco čekala. Na klobásy! Usvědčujícíc foto, jak Doubí, která celý život nejedla maso, opéká klobásu. Inu, jednou to přijít muselo. Doubravka nyní plná energie, se rozhodla vyšplhat na nejvyšší komín na Muně, u bývalé stolárny. Nezbývá, než doufat, že kramle ve zdivu dostatečně drží - zazdívali je sem ještě němečtí vojáci v průběhu války. Snad jsou tak dlouhé, protože bylo zamýšleno lézt vnitřkem obvodu mezi kramlí a zdí. To ale Doubravku nijak neomezuje, po roce práce v lanovém centru jí strach z výšek neříká naprosto nic. Hi there! Je doporučeno se pevně držet, výška téměř 15 m hrozí určitým nebezpečím. V podstatě ideální místo třeba pro čápa nebo jiného ptáčka. Typ fotky zvaný selfie víceméně nesnáším, ale tady jiná možnost k pořízení společné fotky jednoduše nebyla. A to se tu k našmu překvapení zjevuje i Vašek. Na společnou fotku ve třech nemá ale ani on dost dlouhou ruku. Výhled z temen komínu. Už není zima, ale jako jaro to taky ještě nevypadá. V neděli zamířila Doubravka zasmušile domů a nás si vzala na starost Jitka. Svým zánovním Volvem nás dopravila do oblasti tisíce jezer mezi Černou Vodou a Žulovou. Po cestě na místě zvaném Výhled nad Velkými Kuněticemi poprvé na vlastní oči vidíme to, o čem jsme četli jen v novinách. Covid dal průchod těm nejhloupěšjím obavám a na hranicích stojí rozmístění vojáci (z české) a policisté (z polské) strany. Asi aby nakažení virem nepřebíhali mezi státy sem a tam. Svoji cestu mezi jezery začínáme u rybníka s nápaditým názvem Velký. Naším cílem je naézt tábořiště pro letní tábor Bobří stopy Alvarez, který budu v červenci pořádat s Romainem, Wapim a Kolou. Tahle louka se pro tábor jeví jako ideální. A málem to nakonec v květnu i vyšlo, nebýt toho, že ve Velkém rybníce je voda plná peří a trusu od nekonečných hejn kačen. Koupání v čisté vodě by nám tu prostě chybělo. Krásné louky směrem ke Kobvalé nad Vidnavkou. Se slezou v oku vzpomínám na rok 2004, kdy jsme tu bloudili dva dny se Stopařem. V tomhle cípu je pořád ještě krásně, bez velkých silnic a davů turistů. Krásnou zapadlost tohoto koutu země poškodily snad jen cyklotrasy Rychlebské stezky, nicméně mimo jejich trasy není moc ani těch cyklistů. Melancholie mě na chvíli přemohla. Při pohledu na Jeseníky v dálce jsem se zavzpomínal na doby, kdy jsem sem jezdíval téměř každý týden a tenhle kraj byl mým druhým domovem. Bylo by hezké, mít tu letos táor, o tom není pochyb. Místo nad horním rybníkem U Dubu se jmenuje poetiucky Odlehlá pole. Ale i tady řádil kůrovec, který poškodil suchem oslabené smrky. Jeden z mnoha bezejmenných zatopených lesních lůmků. Kdysi se tu těžila žula, jezdily vozíky a střílely skály. Dnes zbývá jen tichá vodní hladina. Naším nedělním cílem byla přírodní zajímavost, jamky na vrcholu pískovcové skály, zvané Venušiny misky. Na Smolný vrch vede z druhé strany dokonce značka, nám ale pomohla tahle dřevěná šipka. Čistá jarní poezie.   „Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic? Slyšíš tu píseň dálek závratných? Tiše a velebně šumí hlavy stromů. Záře slunce červenavá stéká po jejich rozpukaných kmenech a vůně pryskyřic tě omámí…“. Venušiny Jitčiny misky. Na zpáteční cestě jsme se ještě pokusili dle prastaré tradice získat krabici trubiček v Branné, letos bylo ovšem zavřeno. Posledním zážitkem byla návštěva opuštěného sklepa v Letovicích, kam jsme vlezli takřka přesně při západu slunce.

Komentáře: