165 km na kole za Doubravkou

Mohl jsem to nechápat jako příležitost narušit zoufalou samotu covidového jara? Nemohl. A protože jedinou možností, jak se dostat na severní Moravu a vyhnout se jak nebezpečí nákazy, tak zejména kontroly ze strany policie, která teď opanovala nádraží i silnice, byla doprava na kole, spíchnul jsem rychle jedinečný plán.

Doubravka nemá pořádné kolo a pokud má se mnou někam vyrazit, bude ho ovšem nutně potřebovat. Bylo proto zapotřebí nějaké sehnat. Jenže jak toho dosáhnout ve stavu, kdy jsou obchody beznadějně uzamčené? Pomohla známost ze Židenic a během dne jsem sehnal za 5000 Kč docela slušné kolo vhodné velikosti i terénních schopností. Tedy vhodné pro Doubravku, mně bylo kolo Scott Kokomo přece jen trošku menší, což jsem následujícího dne večer odnesl urputnými bolestmi kloubů.

Z knihovničky jsem vybral dvanáct nejlepších titulů, které já už dobře znám, ale Doubravce by mohly po dobu krantény (jejíž délku si tehdy netroufal odhadnout vůbec nikdo) docela dobře posloužit na pár týdnů. Bylo to těžké, ale se spacákem, celtou a láhví vody jsem to do cyklobrašen nějak dokázal nacpat.

V noci jsem si odpracoval, co bylo potřeba, a na pátek mně tak zbyla jedinná povinnost - poměrně náročný švýcarsko-britsko-indicko-český mezinárodní hovor o článku, na kterém pracujeme s kolegy. Jenže bez přesného zadání času. To znamená, že nebylo na co čekat - vybaven necelým gigabytem dat mobilního připojení jsem vyrazil na svoji nejdelší cestu na kole v životě - mým plánem bylo urazit 160 km do Kopřivnice do večera, resp. do chvíle, než půjdu spát.

Ani při maximálním vysunutí sedlovky jsem neměl při šlapání natažené nohy. Zdánlivá maličkost, která ale po 160 km jízdy člověka přijde zatraceně draho. Podle čerstvého nařízení bylo nutné šlapat v roušce (narychlo ušitá od maminky) ale přiznávám, že mimo obce jsem si ochrau úst a nosu na chvilku vždy stáhl. Náladu mě tak spravoval aspoň úžasný růžový zvonek na řídítkách.   Hovor s kolegy environmentalisty mě zastihl ještě v Brně. Což bylo dobře i špatně současně. Podařilo se mně dohodnout zásadní úpravy článku pomocí WiFi z prodejny Albert ve Slatině, ale pan profesor se neustále divil, proč mně v kanceláři štěká pes.

První zastavení na ulici Rudé armády v Rousínově. Památník připomíná místo, kde císař Josef II dne 19. 3. 1769 na pár okamžiků zastal práci oráče. Tehdy neměl tušení, že tu jednou povede ulice a už vůbec ne, jakého jména.

Ježíš Kristus tu sice neoral, ale taky mu tady pomník postavili.

V Hošticích i v Herolticích mají na silnici experimentální pruhy, na kterých se ověřuje trvanlivost různých druhů nátěrů. 4lověk si tu může na chvíli připadat jako pilot letadla na vzletové nebo přistávací dráze.

Kaplička v Těšicích stojí na návsi stejně roztomilé, jako je sama. Ve vzduchu je cítit jaro (a covid).

Na stromech sice ještě pořád není listí, ale zvlášť v dnešní stísněné době se ho nemůžeme vůbec dočkat. Každá známka jara je tak pohlazením po bolavé duši v nejisté době.

Zámek v Chropyni jsem objevil jen díky tomu, že jsem zabloudil. Hlasitá navigace z mobilu v mé kapse totiž občas na kole nebyla slyšet.

Hřbitov v Kyselovicích přináší prvky socializmu do posmrtného života.

V Přerově na náměstí jsem si dal první pauzu. V kolech jsem měl slušných osmdesát kilometrů, ve Vyškově jsem se málem přerazil, když jsem při koukání na vystaveného robota najel na obrubník a nohy už mě pomalu začínaly bolet. ke všemu se slunko začalo nějak rychle klonit k západu.

Mezi Přerovem a Lipníkem vedla moje cesty po cyklosteze přímo po levém břehu Bečvy. Krajina formovaná proměnlivým tokem řeky mně tu na chvíli připomněla mé oblíbené Zakarpatí.

Za Oldřichovem dostaly události rychlý spád. Nejprve se slunce dotklo obzoru…

…u oseckého jezu jsem pocítil náhlou únavu…

…zjistil jsem, že mám najeto (potřetí v životě) 100 km…

…a zapadlo slunce. Vzápětí jsem dostal křeče do obou nohou tak silné, že jsem nedokázal šlapat, ba ani stát a musel jsem si i s kolem lehnout do vysoké trávy. Po chvíli přijela z Lipníku cyklistka a protože mě neviděla, lehla si do stejné trávy jen pár metrů ode mě. Začal jsem cítit průšvih a ten se málem dostavil, když ji dojel její partner a v mé těsné blízkosti se strhla hádka o přílišné náročnosti páteční vyjížďky na kole. Nakonec jsem vstal a spíš se doplazil než dojel do Lipníka, kde mě zachránily večer dvě lahve Magnezie z Penny.

Do Kopřivnice jsem nakonec dojel a posunul si svůj denní cyklorekord na 165,24 km. Stálo mě to urputné bolesti snad ve všech částech těla a nebývalou únavu. Doubravka na mě nicméně počkala a o půlnoci jsem jí tak mohl předat knížky, zajít s ní na malou procházku a ještě odjet nocovat na Lozinu.

Jednu knihu jsem si ještě nechal jako rukojmí, které vyměním za sobotní oběd. Chtěl jsem si dočíst nově zakoupený Klub divných dětí. Teď už můžu s klidem říct, že jestli někdo v Petře Soukupové viděl nového Foglara, zásadně se zmýlil. Pár vcelku banálních příhod neozvláštnila ani urputná snaha přiblížit se moderním trendům ať už technickým nebo genderovým. Vyznění nulové a vlastně nuda.

Rukojmí zabralo a po třinácti hodinách spánku jsem se dočkal i pozdního oběda. V dácle se objevila postava a Doubravka mně přinesla polévku a salát.

Tím ovšem moje covidové dobrodružství ani zdaleka neskončilo. Knihy jsou doručeny, nohy se zhojily tak, že ujedu pár desítek kilometrů a tak nezbývá, než se rozloučit s Doubí a vydat se na pár dní do Frýdlantu za kamarádkou Vendy.