Malta s Kevinem

Na cestu jsme se vydali s Ryanairem, klasickým Boeingem 737 z Bratislavy.

Do haly letiště Malta International alias Luqa jsme se dostali až v pozdním večeru. Zhruba hodinu jsme po přistání stáli na runwayi, dokud si místní policie nepřijela pro neukázněné fanoušky Baníku Ostrava, kteří letěli na místní zápas a po cestě se opili a chovali se nestoudně nejen k letuškám.

Z letiště jsme se asi do půli cesty svezli autobusem, ale posledních pár km k našemu hotelu v Gżiře jsme se rozhodli dojít pěšky. Po cestě nás překvapila tahle historická brána, příslib následujících dní.

Ubytování zajišťoval Kevin a musím uznat, že vybral výborně. Malý apartmán na nábřeží s vlastní kuchyní, vanou v koupelně a pracovním stolem v Gżiře byl levný a útulný.

Ranní výhled od hotelu na Vallettu na protějším břehu zátoky Marsamxett.

V pátek ráno jsem vyrazil na obhlídku pobřežní části města Gżiry. Všechny stavby na Maltě, stejně jako skála, na které stojí, jsou z nádherně žlutého vápence. Ten také skýtá množství krasových jeskyní, často vystupujících přímo z moře. Majitelé domu na povrchu leckterou z nich využili jako své soukromé podzemní přístaviště.

Pobřeží na sebe navazujících měst Gżiry a Sliemy je dnes lemováno hradbou turistických hotelů.

Hlavní památkou ovšem zůstává baziliky Matky boží Karmelské. Díky poměrně úzké otevírací době jsme se do ní nakonec nepodívali.

Pobřežních jeskyní, vhodných třeba i k přenocování, je maltské pobřeží doslova plné.

Místy je obtížné určit, kde končí přirozená skála a začíná lidmi postavená zeď.

A další otvor, působící snad až poněkud organicky.

Nakonec jsem došel okolo pevnosti Tigné až téměř k pláži Qui-si-Sana. Přišel čas na snídani a vyzvednout Kevina.

Při cestě zpět jsem zabloudil ve spletitých prostorách pevnosti a musel jsem se spasit útěkem přes plot.

Kromě zajímavé podívané skýtá liduprázdná pevnost Tigné také příležitost k nejednomu (podzemnímu) průzkumu.

Neměl jsem však s sebou baterku, stativ, ani dostatek k času k průzkum. Až budu příště na Maltě, určitě si sem zajdu.

Po obědě jsme vyrazili do Rabatu a Mdiny, což je dvouměstí vzdálené od cetrální konurbace asi 10 km. tedy více než přes polovinu ostrova.

Pevnost a město Mdina bylo mimo jiné koncovou stanicí jediné maltské železnice - úzkokolejky o rozchodu 1000 mm. Koncová stanice se nacházela za tunelem, který procházel vápencovým masivem pod celým městem jako metro.

Výstavní domy na Náměstí svatého Pavla jsou z přesných pískovcových bloků docela stejně jako ta nejposlednější chýše na Maltě. Měkkého a dobře opracovatelného kamene je tu pořád dost, za to dřeva se odjakživa nedostávalo.

Katedrála svatého Pavla v Mdině a oblíbená dvojice chronometrů na věžích maltských kostelů.

Výhled z mdinských hradeb směrem na hlavní souměstí Valletta, Marsamxett, Floriana, Birkirkara, Qormi, Żabbar, Bormla, Birgu, Isla, Kalkara, Fgura, Raħal Ġdid, Ħamrun, Marsa, Furjana, Imsida, Ta' Xbiex, Gżira, Sliema, San Ġwann, San Ġiljan a další, které mají dohromady víc obyvatel než Olomouc. V pravé čísti snímku je vidět trasu železnice, zrušené v roce 1931.

Pohled na Mostu a Naxxar.

Uličky Mdiny skrývají zákoutí jako dělaná pro turistické fotky „já a Mdina“.

Malta je mimo jiné útočištěm mnoha starších vozů sznačky Škoda s datem výroby od 70. let 20. století dodnes. Setkávat se s nimi budeme v nejrůznějších variantách.

Kevin na cestě z Mdiny do Rabatu.

Rabatské ulice jsou přece jenom světštější a modernější. Samozřejmě nesmí chybět všudypřítomné dřevěné lodžie a sochy všeho druhu.

Prakticky neodolatelnou součástí naší prohlídky se stala návštěva rabatských katakomb, které sloužily od starověku až po 2. světovou válku jako útočiště místních obyvatel. Někteří jsou tu ukrytí dodnes, pod nádhernými inkrustovanými náhrobky.

Katakomby začínají jeskyní svatého Pavla, ve které je socha svatého Pavla a pod sochou pamětní deska již taky svatého Jana Pavla II.

Katakomby jsou pořádně staré. Pochází již ze starověku (snad od Féničanů) a pohřbívali se tu příslušníci nejrůznějších národů a věr.

Na chvíli se tu dá i docela slušně zabloudit.

Většina prostor sloužila, či slouží pro uzložení lidských ostatků, najít se tu ale dají třeba i pece nebo jídelní stoly. Samozřejmě vše z kamene a staré tisíce let.

Jen o pár stovek metrů dál jsme vcelku náhodou pronikli do konventu kláštera svatého Dominika (někdo zapomněl zamknout). Kevin jásal, protože v rajské zahradě rozpoznal lokalitu ze seriálu Hra o trůny.

Zde se Ned s Cersei přou v 7. dílu 1. epizody o rodičovství svých dětí.

Nejtypičtější součástí Rabatských domů jsou dřevěné lodžie, hrající všemi barvami. Inspirace pro obyvatele sovětských paneláků se zdá být zřejmá.

Rozkvetlé trávníky na okrajích měst člověka na konci ledna jednoduše rozněžní.

Na oběd jsme zašli do restaurace na útesech The Cliffs. Oba jsme si dali místní jídla z květů a plodů brutnáku lékařského, který roste na Maltě divoce a je místními hojně používaný jako léčivá rostlina i surovina k ochucení jídel.

Pohled na útesy Dingli v pozdním lednovém odpoledni. Vyrážíme na pár kilometrů pěší procházky po skalách.

Na útesu mně zapózovala i jedna plus size modelka v červených šatech.

Místní radar vidí daleko na moře pod sebou.

Trasu pro výlet vybral Kevin a opět musím říct, že výborně.

Na první pohled strmě do moře padající útesy jsou ve skutečnosti poměrně rozeklané a ukrývají spoustu teras, údolíček a průrv, takže za každou hranou, kde by člověk už čekal moře, se rozkládá další skrytý svět plný zahrad a domků, nezřídka opuštěných.

Po úzké silničce jednou za půl hodiny projede autobus. Celá Malta včetně ostrova Gozo tvoří jeden integrovaný dopravní systém, na který platí celodenní jízdenka. Za den se dá dojít na ostrově pěšky kamkoliv, ale autobusem jste tam do hodiny.

Pobřeží je pokryté nádhernými místy pro táboření. Opuštěné jeskyně, skryté průrvy, místy dokonce pláže, obvykle však pod útesy nepřístupné.

A nesmíme zapomenout na stovky a tisíce let staré stavby a trosky nejrůznějších civilizací.

Jednou se sem vrátím a strávím noc pod převisem nad útesem s výhledem až kamsi k Africe.

Lednové počasí na Maltě je úžasné a nabízí celou paletu možností od deště či sněhu až po horké dny jako stvořené ke koupání v moři.

Další vůz české provenience, tentokrát Škoda Felicia.

Osamělé domečky na svazích nad pobřežím nás těsně před západem slunce naplňují pocitem smíření a klidu.

Nad účelem téhle nikdy nedostavěné pozorovatelny jsme si dlouho lámali hlavu. Nakonec jsme usoudili, že jde zřejmě o posed pro lov pobřežního ptactva.

A ještě jednou brutnák lékařský, tentokrát ve své divoké formě. Vzdáleně nám připomíná okurku neboli cucumber.

I ten nejobyčejnější nedostavěný rodinný domek působí na Maltě velkolepě. S neskutečnou přesností nařezané kamenné bloky a architektura na pomezí byzantského a moderního stylu poskytují většině staveb důstojnost u nás nevídanou.

Útes Xaqqa byl možná tím nejúžasnějším, co jsme na Maltě viděli.

Naplánovali jsme si, že sestoupíme až k hladině moře a omyjeme své nohy středozemní vodou. Jenže cesta dolů se zdála být stále obtížnější.

Nakonec jsme to vzdali a aspoň jsme si udělali selfie.

Kevin rozhodně netrpí strachem z výšek, hloubek, vody, zimy, skal ani času odjezdu posledního autobusu.

Při západu slunce nás oba postihly sklony k romantice. Celé naše maltské dobrodružství mělo příchuť loučení, protože čtyři dny po návratu Kevin definitivně opustí Brno.

Domů jsme se vrátili až před půlnocí.

V sobotu jsme se vydali společně přívozem na ostrov Gozo.

Přistáváme ve vesnici Mġarr (L-Imġarr), nad kterou se tyčí majestátní kostel Panny Marie Loretské a o kousek blíž kostel Panny Marie Lurdské.

Provoz mezi ostrovy Malta a Gozo zajišťuje dvojice přívozů, cesta trvá asi 40 minut.

Přestup na autobus, který již čeká v přístavu, probíhá hladce.

Vystupujeme na zastávce Bir v Naduru, odkud nás čeká cesta prosluněnými svahy k moři. Část půdy je ještě obdělávaná, většinu ale pokrývají kakty a plevel.

Antická atmosféra tu dýchá z každé kamenné zídky a terásky. Pro přiletivší ze středoevropského šediva a zimy je místní slunce balzámem na duši.

Klesáme dolů po ulici Triq Ir-Ramla. Protože Malta spíš než jako země působí jako jedno větší rozředěné město, jso tu chodníky i na silnicích ve volné krajině.

Proslulá pláž Ir-Ramla l-Hamra. Tady podle legendy přistál Odysseus, aby se záhy seznámil s nymfou Kalypsó, která si ho na sedm let schovala jen pro sebe. Seznamte se, támhle právě přichází. Tehdy se ještě Gozu říkalo Ógygie.

Protože je už po tisíce let Ir-Ramla l-Hamra jedním z nejpříjemnějších chráněných přístavišť na Gozu, stály tu stavby prakticky vždy od doby, kdy lidi zjistili, že dřevo plave po vodě.

Po rychlé koupeli stoupáme vzhůru k jeskyni zvané trošku záhadně Mixta. Jestli má něco společného s druhotně kontaminovanou ránou, se mně zjistit nepodařilo.

Jeskyně Mixta v celé svojí kráse.

Kevin fotí místní kočky. Taková žádost se odpírá těžko.

Z jeskyně Mixty se nám naskýtá výhled zpátky na pláž Ir-Ramla l-Hamra a zejména na nikdy nedostavěnou retauraci Ulysses Lodge, za níž se ukrývá Kalypsina jeskyně, ve které byl Odysseus vezněn.

Takže jsme tam museli zajít. Výhled na pláž tentokrát po slunci.

Restaurace Ulysses Lodge měla být luxusním místem pro konání obřadů jako jsou svatby, křtiny nebo narozeninové párty. Nymfa Kalypsó však způsobila, že se dal svah do pohybu a budově tak trošku rozhodila sandál.

Místo velkolepých oslav tu teď profukuje vítr.

Stejně jako prakticky všechny stavby na Maltě je i restaurace vybudována ze žlutavých vápencových bloků. Kámen se tu totiž těží v několika lomech, zatímco cement je nutné dovážet.

Chvíli trávíme prohlídkou opuštěné stavby, což ale malinko natrušuje Kevinův harmonogram.

Ještě jednu zažloutlou fotku na rozloučenou a jdeme.

Naše další cesta vedla do Id-Dwejry, což znamenalo chytit včas autobus v Rabatu a tedy projít velmi rychlým, místy až indiánským krokem skrze Xagħru a přilehlé vesničky. Po cestě jsme našli několik dalších stodvacítek, Favoritů, Formanů a Felicií.

Bazilika narození Panny Marie na náměstí v Xagħře. Začínám pochybovat, zda tu znají i jiná zasvěcení než bohorodičce.

Mé pochyby se prohlubují. Posedlost Pannou Marií začíná být na Gozu všudypřítomná.

Není čas na selfíčka.

Rabat je na obzoru. Tady se v nás probudilo cosi z dětství a z kopce jsme až dolů beželi s roztaženýma rukama a křičeli na celé kolo.

Momentky z cesty: nad polem s brukví se skví kostel sv. Jana Křtitele nazývaný též rotunda v Xewkiji.

Autobus v Rabatu jsme stihli a v pozdním odpoledni jsme přijeli do skalnaté zátoky Id-Dwejra. Ještě před pár léty tu stávalo úžasné skalní okno, které se však nedávno zřítilo do moře.

Kevin se raduje z jednoho z nejzápadnějších míst na Maltě. Také tady se natáčely záběry do seriálu Hra o trůny.

Počasí se rozhodlo dokreslit depresivní atmosféru kdysi tak slavného místa, které však přišlo o svůj přírodní monument.

Večerní stíny padají na Maltu a nám se blíží poslední den pobytu na ostrovech.

Na kamenných tabulích pod Svatým Vavřincem se klube z písku nejedna fosilie.

Čekáme na psolední autobus k přívozu na Maltu. V noci se doprava zastaví a trávit zde lednovou noc by bylo náročné.

Nedělní ranní procházka po Gżiře před naší poslední plavbou. Kamenné domky jsou jako ze škatulky.

Bezejmenné nměstíčko na styku ulic Triq il-Kbira, Triq Santa Marija a Triq Sir Adrian Dingli s veřejným telefonem v britském stylu.

A všudypřítomné dřevěné lodžie.

Vracíme se na nábřeží Triq Ix-Xatt a dáváme navždy sbohem severním břehům zátoky Marsmxett.

Městským přívozem pak překonáváme zátoku okolo ostrovní pevnosti Forti Manoel do hlavního města Valletty.

Strmé uličky vallettské. Město je svojí podobou barokní pevnosti blízké třeba českému Terezínu. Kdyby byl na kopci a nad mořem, ovšem.

Budova maltské burzy z roku 1857 od architekta Giuseppeho Bonavii stojí v ulici Triq l-Arċisqof neboli Arcibiskupské.

V neděli a mimo sezónu jsou ulice Valletty ospale krásné.

Zbývajícíh pár hodin trávíme procházkami po ulicích poblíž pevnosti St. Elmo (naproti pevnost Fort Ricasoli).

Kevin a slavný ricasolský maják.

Je až zarážející, jak poklidné a prázdné jsou kamenné pláže přímo pod městskými hradbami. Ideální pro lenošení, hledání dárků pro přítelkyně a opalování na středomořském výsluní.

Bezejmenné uličky a schůdky pod pevností s rybářskými domky na skále mají pořád svoji příjemnou atmosféru, byť se nachází v centru metrolope.

Výhled z dolních barackých zahrad na přístavní ulici s krámky ne nepodobnými těm v portugalském Portu.

Atmosféra Valletty mně připomněla Benátky, kde jsem byl s rodiči v roce 1990 poprvé v kapitalistickém zahraničí.

Náš čas se nachýlil. Naposledy nasáváme atmosféru vallettských ulic a míříme po hřebeni poloostrova k autobusovému nádraží.

Katedrála svatého Jana na stejnojmenném náměstí Misraħ San Ġwann.

Auberge de Castille je bývalý hostinec a hotel, dnes sídlo maltského premiéra.

Moderní Tritonova fontána z roku 1959 byla postavena podle návrhu maltského sochaře Chevaliera Vincenta Apapa.

Sbohem či na shledanou, Malto. Nasedáme do letadla směr promrzlá Bratislava.

O necelé čtyři dny později se scházíme s Kevinem (zatím) naposledy. Nádraží na Maltě nemají, proto jsme museli vzít zavděk Brnem. S Ondrou Sáňkou se loučíme po dvou a půl letech, kdy byl Kevin naším kolegou, sousedem a kamarádem.

Tak snad se příště uvidíme třeba v Kanadě nebo na Tokelau. Ahoj!