S Vláčkem na Moravě

Díky výhodné dohodě s výrobcem a půjčovnou lodí, jakož i provozovatelem dvojice kempů na řece Moravě, šumperksou firmou Tydra jsme se s ¥em na den dětí stali doporvodem jednoho ze tří raftů školního výletu ze šumperské 6. ZŠ. Kluci a holky vyrazili společně na dvoudenní plavbu z Postřelmova do Moravičan s přespáním v kempu v Lukavici. Protože jsme však měli čas jen do nedělního rána a 24 km dlouhá cesta je na dva dny zbytečně moc, rozhodli jsme se, že si projedeme celou trasu za den a na noc se vrátíme do lukavického kempu vlakem.

V Postřelmově za nádražím jsme se nalodili - žáci 6. ZŠ z Šumperka do tří raftů, já s ¥em, Vláček s Cristi, Olda s Koudym a učitelé do plastových lodí značky Tydra.

Hned na začátek jsem zajistil pobavení všech, když jsme se jako jediná loď v první části plavby s ¥em vyklopili v jednom z meandrů nezregulované řeky. Moravu jsem znal jen z Drobkova vyprávění a měl jsem tendenci ji podhodnocovat, tady jsem ale musel uznat, že je to krásná a vodácky plnohodnotná řeka.

Hierarchie byla ve Vláčkově lodi jasně daná. Kapitán velí a plavčice maká.

O půl třetí jsme dopluli právě do lukavického kempu, který nám posloužil jako jedinečná základna pro pozdní oběd a příjemné setkání s Alčou a Kačkou, které si tu o víkendech přivydělávají za barem v mobilním výčepu. Kemp se nachází na ostrově v severovýchodní výspě lukavického katastru - tady se odpradávna Morava dělila na několik ramen, která se pak dál spojovala a dělila, čímž vznikl složitý labyrint vodních cest, později lidmi přehrazených jezy, částečně narovnaných či zasypaných. Stále tu však zůstává v neprostupné džungli ukrytý tovární náhon dlouhý skoro dva kilometry, s několika odbočkami a nebezpečnými jezy v různém stádiu rozkladu. Vodní labyrint nás lákal k dobrodružnému průzkumu, ale raději jsme dali na Vláčkovo doporučení a pokračovali po hlavním toku řeky. Protentokrát - jistě se sem ještě vrátíme, abychom tajemství vodního bludiště odhalili!

Z útulného, nicméně trošku nudného prostředí lukavického kempu jsme si to tedy namířili dál na jih po řece přehrazené nejprve elektrárnou v Třeštině, známou pod názvem vila Háj a posléze další, méně výraznou elektrárnou nedaleko Mohelnice.

První překážkou na řece je vodní elektrárna mlynáře Huberta Plháka z roku 1894 několikrát přestavěná až do své dnešní podoby navržené Bohuslavem Fuchsem a Josefem Štěpánkem v roce 1921. Pro výstavbu a provoz elektrárny i odbyt vyrobené elektřiny bylo v Třeštině založeno první elektrické družstvo v Rakousku-Uhersku.

Staré mlýnské stavidlo u vily Háj upomíná na jednu z předchozích úprav mlýna a elektrárny během minulých 125 let.

Vila rodiny Plhákových, zvaná obvykle Háj. Také zde se nachází jeden z vodáckých kempů na řece Moravě.

Konstruktivistický charakter elektrárny nezapře architekty Fuchse a Štěpánka, kteří se na vypracování jejího projektu podíleli.

Historii výroby elektřiny mají v Třeštině dobře zpracovanou. Obec se již před mnoha létys stala průkopnicí v malém elektrárenství.

Mimo elektrárny a vily se v Třeštině ukrývá také chatka vyrobená ze železničního vagónu. Strejda Vláček se zabývá sběrem podobných budov, tak snad z ní má radost.

Druhou elektrárnu jsme na svojí plavbě museli obcházet na východním okraji Mohelnice u zatopené pískovny zvané prostě Bagr.

Především ¥a tu zaujaly nové nátokové roury k turbíně, které zatím rezaví vedle elektrárny v křoví.

Stroj a jeho člověk.

Na večer jsme se vrátili za kamarády do kempu, kde jsme si u ohně povídali dlouho do večera. Překvapivě víc než se žáky školy, s jejich učitelkami, které narozdíl od dětí školou povinných, prokázaly výbornou večerní výdrž u ohně až do brzkého rána. Ukolébáni šumem řeky jsme pak na břehu spočinuli pár hodin ve spacáku pod šírákem, abychom ráno ještě než ostatní vstanou, sbalili svých pár kousků vybavení a zamířili na ranní osobák do Olomouce a domů.

Dolní kemp Tydry se nachází v těsném sousedství nádraží v Moravičanech, takže návrat do Lukavice vlakem byl naprosto jednoduchý.

V prosklené čekárně na nástupišti na nás čekal poněkud záhadný vzkaz. No schválně, zkuste si wwebovou adresu www.zoot.cz/prasata…

Podobně jako v Moravičanech, má i v Lukavici staniční budova charakteristický prvorepublikový styl zařaditelný do 20. let 20. století.

Dopravní kancelář byla zrušena a není tu už ani „dřevěný pan přednosta“. Všechno dnes řídí dálkově počítače.

Ostatně soudím, že Kartágo musí být uzavřeno.

Svítání nad kempem v 5:48 nedělního rána. Je čas zamířit domů.

Kupodivu se noc u vody obešla bez útoků mračen komárů a do snů nám jen jemně šuměla řeka. Spali jsme 4 hodiny, zbytek stihneme ve vlaku.

Rozespalý mobilní výčep v lukavickém kempu při východu slunce nad Moravou.

Na shledanou přátelé! Ještě se tu zastavíme během prázdnin.

T. O. Kamarádi ležící, spící.

Nebýt přiblblých nálepek se slony, dal by se interiér ranního osobáku označit takřka za originální. Zachovalý dokonce částečně včetně elegantních popelníků v loketních opěrkách sedadel…

Související články:
	Článek: Na Moravě s Barčou 11. 8. 2019		Článek: Focení s Cristi v Oskavě 8. 9. 2019