CVVZ 2018

Heslem CVVZ 2018 v Hlinsku bylo „celým srdcem“.

CVVZka v Hlinsku byla vlastně čtvrtá celostátní výměna zkušeností, které jsem se zúčastnil - a teprve podruhé jako účastník, nikoliv organizátor (naposledy jsem byl nv této roli v roce 2002 v Praze). Mohl jsem si proto také jednou vychutnat bezstarostnou roli účastníka, jehož největší starostí je kvalita jídla ve školní jídelna.

Účast ze SPJF byla velmi nadstandardní - kromě mě a Drobka se do Hlinska vydali taky Áďa, Bára, Doubravka, Ilič, Mexičan, Nancy, Očihi, Pulec, Sova, Vítek a Volta a patřili jsme tak se svojí foglarovskou třináctkou mezi 731 účastníky k nejsilněji zastoupeným organizacím.

Rozepisovat se o jednotlivých programech by nemělo smysl, protože jich v Hlinsku na účastníky čekalo několik desítek či dokonce stovek. V čajovně jsme potkali kamarády z Halahoje, na jednom z mnoha stánků jsem si koupil staré Mladé hlasatele (z 90. let), v průběhu odpolední pauzy jsme se se Strejdou Vláčkem vydali na procházku po stopách zaniklé úzkokolejky z Hlinska do kamenolomu a večer jsem strávil s nancy na cestě do stylové restaurace Peklo Čertovina, kde jsme navštívili její spolužačku. Půlnoční posezení pak tradičně patřilo diskuznímu setkání organizátorů Quo vadis.

Na spaní moc času nezbylo a rozhodně jsme toho nelitovali. jediné, čeho jsem litovali bylo, že CVVZ byla letos o den kratší, a tak jsme již v neděli před polednem zamířili k domovům. Ovšem ne přímo - jen několik hodin po skončení CVVZky nás totiž mělo čekat jiné veliké dobrodružství při průzkumu opuštěné továrny Tesly v Pardubicích. Nakonec se to trošku zvrtlo - já jsem si roztrhal bundu a Doubi ujelo tolik vlaků, že se domů dostala až v pondělí ráno - ale o tom snad až zase někdy jindy…

Přijeli jsme i odjeli vlakem. Vstupní branou do Hlinska se nám tak stala železniční stanice.

Ještě než zapadlo slunce, vydali jsme se se Strejdou Vláčkem po stopách zaniklé úzkokolejky do kamenolomu.

A takhle dopadla kamarádka Alča aneb focení ilustračních fotek pro připravovanou výzvu Kašgar.