Splutí dolní části Svitavského náhonu

Byl to vlastně Martinův postřeh, že i když jsme už propluli celý zbytek Svrateckého náhonu, severní kus Svitavského náhonu včetně tunelů pod Radlasem i pod Rumištěm, Cacovický náhon a samozřejmě Svitavu i Svratku v jejich brněnských úsecích, měli bychom dokončit brněnské vodstvo slavnostním splutím dolní části Svitavského náhonu. A tak se taky stalo.

Plavbu po Svitavském náhonu jsme podnikli v nafukovacích člunek, Pálavách. Jsou to v podstatě nezničitelné koráby, takové traktory našeho pátrání ve vodním Brně.

Ze Šujanova náměstí jsme netradičně zamířili ponejprve k severu, za areál právě demolované textilky Vlněny.

Nejsevernějším bodem naší cesty se stalo ústí tunelu Svitavského náhonu pod ulicemi Mlýnskou, Rumištěm, Křenovou a Vlhkou. Dál do tmy a chladu jsme se tentokrát nepouštěli.

Tento dům vyrůstající z vody, jeden z posledních zbytků brněnských Benátek, fotím už nejméně pět let. Nevím proč, ale drolící se cihlová zeď a její odraz ve zvlněné hladině mě neskutečně přitahují.

Když ještě Vlněna stála, nacházel se v houštinách za ní starý most. Na ocelových nosnících kdysi ležely dřevěné trámy, zpuchřelé tak, že přejít na druhou stranu bylo jen pro nejodvážnější. A tam most končil v plotu opuštěné zahrady. Škoda takových míst.

Do Komárova vplouváme podél rostodivné nábřežní zdi. Ta asi taky ještě pamatuje císařpána.

Rok 2018 se zatím jeví jako neobyčejně suchý, což se podepsalo i na stavu vody. Nejdenou jsme museli vylézt z lodi a táhnout ji po kamenitém dně. Lukášovu psovi, zvanému Kocour, se však zatím do vody nechce.

V brněnských škrobárnách teče Svitavský náhon odkrytým a nově upraveným korytem. Je tu hezky, ale industriální poetika místa je pryč.

Bývalý most škrobárenské vlečky a pod ním radostný Kocour. Celé odpoledne ve vodě mu zjevně zvedlo náladu.

Upravený tok skrze škrobárny znamenal rychlejší tok vody a tím pádem nižší hloubku. Většinu trasy jsme tak táhli lodě po jakési mininavigaci.

V šest hodin jsme opustili areál škrobáren zapaženým korytem náhonu a vpluli jsme do opravdové džungle.

Místy se nám ještě podařilo loď přes kmeny padlých stromů přetáhnout, záhy jsme se ale dostali do ještě horších plomů a nezbylo, než lodě vytáhnout na břeh. Kdo by čekal takovou divočinu kousek za hlavním nádražím?

Kdybychom měli mačetu, určitě by na naší cestě nezahálela. Po vodě jsme se dostali do míst, odkud nebylo snadné se dostat. V lese za Škrobárenskou ulicí jsme si připadali zhruba jako Alberto Vojtěch Frič v jihomaerickém pralese.

Ale nebylo jen zle. Krásné výhledy třeba na Larsenovy norné stěny zaplašily všechny chmury a plulo se dál a dál.

Úsek podél ulice Za Mostem je silně zregulován a náhon zde teče mezi dvěma betonovými stěnami. Původní terén byl o něco níž a náhon se tu větvil, vytvářeje ostrov, na kterém stál kostel sv. Jiljí.

Vítězný ¥ův pocit, když jsme po kaskádách a kolem ústí odlehčovací komory mezi Jeneweinovou ulicí a Komárovským nábřežím vklouzli do hlubokých vod Svratky.

Domů se nám ještě nechtělo, a tak jsme se se všemi třemi loděmi pustili dál po proudu. Až kam to půjde nebo dokud nás nezláká některá vodácká hodpoda, které se začínají i pod Brnem objevovat.

To je poloha správného kapitána a správného plavčíka.

Nová lávka spojuje ulici K Lávce se sportovním areálem na Hněvkovského. Kdysi jsme tu chtěli mít klubovnu. Ahoj!