Na návštěvě u Jaroslava Foglara

Do malého dvoupokojového bytu v nejvyšším patře domu na Křišťanově ulici v Praze jsme na pozvání Menharta, jednajícího jménem Skautské nadace Jaroslava Foglara, zavítali asi na půl hodiny společně s Rolfem a Kawi. Alpín, se kterým jsme se později také setkali, se rozhodl ctít právo na soukromí i po smrti Jestřába a do bytu s námi nešel. Přes tuto drobnou kontroverzi jsem se ovšem přenesl snadno - dle obrácení implikace „nečiň jiným to, co nechceš, aby oni činili tobě“ jsem - pevně rozhodnut nezajímat se o to, co bude s mým bytem po mé smrti - zůstal prostě jen obyčejně zvědavým. S Jaroslavem Foglarem jsem se potkal naposledy v roce 1987, a tak jsem návštěvu „u něj“ vnímal jako určitý návrat, uzavření kruhu, který byl otevřen před 30 roky.

Kamarád Rolf v obývacím pokoji a současně pracovně Jaroslava Foglara. Obrovský objem korespondence, rukopisů a poznámek si vyžádal důkladný systém třídění, podobný kartotéce.

U tohoto stolu vznikaly některé z Jestřábových příběhů, jež tolik učarovaly generacím kluků a holek. Neboli, jak by napsal sám spisovatel, chlapců a dívek.

Výhled z okna byl v 80. letech, kdy se sem Jestřáb nastěhoval, o poznání méně barevný. Za to mohl okouzlit romantickou oprýskaností omítek. Tak nějak musel vypadat dvůr, přes který zachytil Vláďa tajemné signály baterkou, jež ho dovedly až do Země nikoho.

Mají snad tyto dva výstřižky nějakou souvislost?

Literární teoretici se sklony ke konspiračním teoriím občas zmiňují tuto knihu maďarského spisovatele Molnára jako pravděpodobný zdroj inspirace pro Foglarovu Záhadu hlavolamu. Snad pravděpodobnější, než že Jestřáb opisoval, je fakt, že sami kluci na sklonku 19. století přebírali své zvyky od města k městu, třeba z Budapešti do Prahy či zpět. Ať už šlo o bitvy na pláccíh, klubovny či vlajky jednotlivých ulic. Faktem je, že ve Foglarově knihovničce Chlapci z Pavelské ulice nechyběli…

Jaroslav Foglar byl svým způsobem pedant už od mládí. Dokonalý systém všudypřítomných poznámek, zápisků a motivačních hesel může vyvolat jak úsměv, tak obdiv k nehynoucí lásce pro cestu k dokonalému uspořádaní tohoto světa.

A přesto se lze i řadu let po jeho odchodu do věčných lovišť s Jestřábem až téměř intimně sblížit. Třeba ve chvíli, kdy člověk zjistí že není sám, kdo má problémy s ovládáním automatické pračky.