26. Oroheň

Přestože s lodní dopravou na Dalešické přehradě už jsme určité (mírně negativní) zkušenosti měli z roku 2010, kdy jsme ze skály na protějším břehu napnuli nad vodou lanovku, za kterou jsme od kapitána zrovna pochvalu nesklidili, přijet na ostrov parníkem nás nepřestávalo lákat. Osm let jsme se budili ráno na skále hlubokým tónem lodní sirény a těšili se, že to přijde. A letos to přišlo.

S Doubravkou a Drobkem jsme přijeli sdíleným autem od Aja, ve kterém jsme vezli nafukovací lodě, ovšem Jerry klasicky až do přístavu dostopoval a došel pěšky částečně dokonce údolím Oslavky.

Wilsonova skála bývala kdysi Mekkou všech trampů na Jihlavce, dnes z jejích úctyhodných 100 m výšky ční nad hladinu jen zhruba 40 m (letos na podzim ovšem díky dlouhotrvajícímu suchu trošku víc).

Tím pádem je i šíje pod Kozlovem vysoko nad hladinou. Na ostrov se tak dá dostat bez potíží suchou nohou.

Veřejnou dopravu na přehradním jezeře zajišťuje jediná loď Horácko, hnaná dieslovým motorem. Neveřejnou zajišťuje dvojice kanoí, hnaná Doubravkou a Drobkem.

Mimo jiné jsme se letos radovali z fotek z tábora. Díky vyšší podpoře od ministerstva školství jsme letos mohli fotky vyvolat pro všechny táborníky. Předn rozesláním je ale bylo potřeba přebrat.

Letos bylo díky státnímu svátku výročí o rok delší, proto zbyl čas i na romantické projížďky po více či méně skrytých zákoutích jezera. Snad i díky rozvoji automobilizmu a motoročlunizmu zde lidí každým rokem přibývá, přesto zůstává ještě dostatek míst, kde může člověk v klidu odpočívat, fotit a těšit se z klidu.

Ič opět vybalil ukulele, na které se už od léta docela naučil hrát. Společně se dvěma kytarami mu to docela pěkně znělo.

Množství hub bylo enormní. Roura jich nasbíral asi pět kilo, takže se pak jídelníček stal docela monotónním.

S Nancy už nebyla řeč. Přestala si povídat, jíst i spát a pořád jen krájela houby.

Zezačátku chtěl ochutnat každý, ke konci už jedli smaženici jen nejotrlejší z otrlých.

Žemle nás bohužel musela v pátek opustit, čímž přestal znít na ostrově její božský smích (ten neumí napodobit nikdo).

Letos poprvé jsme se pokusili udělat výstavku všech zvadel z předchozích 17 ročníků (Oroheň slavíme od roku 2000). Mnoho je jich ale nezvěstných, takže byla nástěnka mezi stromy taková děravá.

Potěšila nás návštěva starých známých trampů Gogy a Metly. Nefjork letos nepřijel, ale potěšilo nás, že se těší dobrému zdraví. Naproti nezbylo než tiše vzpomenout na Pinďu, který se už prohání ve věčných lovištích…

Pohoda byla letos na ostrově prakticky dokonalá. Trošku nám však chyběl Stopař, kterého odsály neodkladné povinnosti.

Na společné fotce je nás devět bez Žemle, Sovy, Ježka a Romaina s Dančou, kteří buď přijeli dřív nebo odjeli později. A hlavně Roura s Rourou, kterou nějakým nepochopitelným způsobem získal pro zlepšení tahu kamen ve srubu.

Samozřejmě jsme věnovali krátkou vzpomínku také věčnému šerifovi Julovi, který má ve skalách pomník skoro jako Venda Jílek v Jezerní kotlině.

Kluci valili ještě na další oheň, takže jsme se museli taky rozloučit už v pátek.

Zbytek večera jsem se pokoušel Drobka naučit se stát zadákem. Marně ovšem.

Protože jsme byli tradičně všichni líní, musel nám oheň letos postavit Sova.

Doubravka.

Nancy & Romain.

Romainovi se oheň, který postavil Sova, moc nelíbil, tak mu pořádně vyčinil.

Jerry to vzdal v sobotu jako první a přestal jíst houby.

Roura hází rourou nožem.

Nancy hází Rourou nožem.

Jerry učí Drobka vařit houby.

Za soumraku se zjevil také Ježek. Klasik.

Jerry vyhlásil soutěž o nejlepší korporátní design Orionu. Ve formě camrátek (ale podle Gogy se jim má říkat cancátka).

Když večer oheň zahořel, my seděli jsme kolem v trávě, v tom okamžení zůstal každý sebou sám…

Zpěv se dvojicí kytar v rukách Roury a střídajících se dobrovolníků byl tak působivý, že se na nás přišel podívat i měsíc. Parlament si s námi ale nezahrál.

Nedělní ráno bylo současně tím prvním říjnovým.

Dopoledne jsme vyrazili na zpáteční cestu ve dvojici lodí překřtěných na Hluboký žal a Věčné utrpení. Jak to ovlivnilo zpáteční cestu ve složení Drobek, Jerry, já a Ježek si lze domyslet. 12 km pádlování na voleji nikomu nepřidá.

Související články:
	Článek: 27. Oroheň 27. 9. 2018		Článek: 28. Oroheň 27. 9. 2019
	Článek: 29. Oroheň 25. 9. 2020		Článek: 25. Oroheň 30. 9. 2016
	Článek: 23. Oroheň 26. 9. 2014		Článek: 22. Oroheň 27. 9. 2013
	Článek: 17. výročí Orionu 19. 9. 2008		Článek: 19. výročí Orionu 26. 9. 2010