Výprava na Rokytku

Z Brna jsme vyrazili s Drobkem po poledni párem motoráků s hrdým názvem Os4408 a po zajímavé okružní jízdě krumlovskými předměstími, kterou nás svezl autobus od nádraží, jsme vystoupili na náměstí. Stojíce na rozpálené dlažbě, neměli jsme lepší nápad, než zajít na zmrzlinu do známé cukrárny a teprve řádně schlazení rovnou pohárem jsme vyrazili po modré značce na sever, po proudu Rokytky, která snad kdysi byla řekou.

Černý tunel v Moravském krumlově patří k zajímavostem poloopuštěného zámku a přilehlé zahrady. V horkém létě průchod pod cihlovou klenbou potěší.

První vesnicí, vlastně dnes jen místní částí Moravského Krumlova, je obec Rokytná. Díky mírnému zabloudění v kopcovatých cestičkách jsme mimoděk objevili kouzelné místo s Mariánskou studánkou a vodopádem ukrytým v džungli.

Dnešní součást Moravského Krumlova, dříve vesnička Rokytná vznikla na místě slovanského hradiště Rokyten z 11. století. Samotný kostel sv. Leopolda pochází nejpozději z počátku 13. století. Co by za to v Americe dali…

Mariánská studánka se nachází na legendami opředeném místě ve skalnatém údolí nad Rokytnou. V mírně zvlněné a vyprahlé krajině polí a luk působí jako oáza v poušti.

Malý bublající potůček stéká od studánky národní přírodní rezervací Krumlovsko-rokytenské slepence ke skutečnému vodopádu, útvaru to na jižní Moravě převzácnému.

Cesta je to ovšem nesnadná a slabším partnerským svazkům při jejím zdolávání hrozí snad až rozchod. To se nám ale nemůže stát, protože držíme vždy pevně při sobě a v přírodě jsme jako doma.

Po překonání všech nástrah, skalních skluzů, padlých kmenů a mazlavých bažin spatří oko dobrodruhovo přírodní div, jaký nemá v dalekém okolí obdoby. V bujné zeleni si připadáme skoro jako Alberto Vojtěch Frič.

Naše další cesta vedla proti proudu řeky, po jejím pravém břehu údolím, kde se trampské chaty střídají s loukami a skalami. Hezká procházka až k místu, kde nad našimi hlavami zaduněl vlak - tam bylo načase vyměnit cestu za koleje.

Údolí je příjemné a obsahuje místa hodná pozornosti. Zastavujeme se u studánky U Rokytné, při lanovém přelezu přes řeku (ve které ovšem skoro není voda) nebo u tohoto černého střevlíka.

Pod bývalou tvrzí na okraji Budkovic nacházíme romantické zákoutí řeky, ze které vyrůstá slepencová skála. Být tu o dva metry víc vody, dalo by se z ní i skákat.

S nadšením (hlavně ovšem Drobek, já jsem jen nedostižně sekundoval) jsme prozkoumali opuštěnou zastávku v Budkovicích, vybydlený strážní domek a hlavně Budkovický tunel a tunel Na Réně, které byly jako první v Česku vyraženy za použití dynamitu (1870).

Romantickým cílem naší cesty je také zastávka Budkovice. Vlaky tu nezastavují už od roku 2005 a čekárnu pomalu pojídá džungle.

Vlaky tu projíždí každou hodinu, ale ani jediný nezastaví. V liánami obrostlé čekárně lze pohodlně čekat do skonání věků.

Nepojede přece jenom něco?

Železniční tunely mají jistě i spoustu dalších funkcí. Jako symbol lidské malosti a pomíjivosti proti věčné přírodě anebo pozadí pro focení modelek je lze ovšem také použít. Pokud ovšem zrovna nejede vlak.

Zlatavý podvečer nás pak akátovými lesy přivedl až na úbočí kopce Réna se stejnojmennou rozhlednou, odkud jsme podivuhodným řízením osudu seběhli dolů na zastávku Ivančice město na pobočné trati právě včas, abychom zamávali soutoku tří řek a vydali se domů.

Rozhledna nad Ivančicemi je zajímavá jednak svým názvem - jmenuje se Réna…

…druhak netypickým výtvorem zdejších sprejerů. Holt je to tak - Stínadla mají dost dlouhé ruce, aby dosáhla až na Rénu.

Na zastávku Ivančice město jsme náhodou došli 4 minuty před odjezdem posledního nedělního vlaku do Brna. Někdy má člověk holt víc štěstí než rozumu.