 | Paní prodavačka: „Chcete běžky s šupinami nebo bez?“
Já: „S šupinami.“
Paní prodavačka (nechápavě): „Opravdu?“
Já: „Ano.“
Paní prodavačka (usouzeně): „A které byste si chtěl vybrat tady z těch? Třeba tyto jsou hezké.“
Já: „Ne, já chci tyhle.“
Paní prodavačka (rezignovaně): „Tady ty škaredé žluté? Ty nikdo nechtěl, leží tu už několik let.“
Já: „Na barvu to nejezdí.“ |
|
 | | Počasí bylo takové… bílé. Čas od času mlhou jemně prosákla modř oblohy, ukrytá určitě jen pár (desítek) metrů nad námi, avšak mlha se za celý den nezvedla ani na minutu. |
|
 | | S mamkou, která mě učila před 20 lety běžkovat a s Libou, která ji to učí teď, jsem jel jen první 3 kilometry. Pak nadešel čas rozloučení. |
|
 | | Čekárna v Rozsochách poněkud připomíná věznici. Ale aspoň tady nesněží. |
|
 | | Rybník Kuchyně zamrznul stejně jako před osmi roky, kdy jsme se tu koupali na zimním táboře pod ledem a vedením Hynka. |
|
 | | Kuchyně je pod ledem, ale kuchyně je pod sněhem. |
|
 | | V takovém stavu tábořiště na Pikárci většina táborníků nikdy neuvidí. |
|
 | | Čekárna v Křižanově s dvojicí horkých radiátorů mně bezmála zachránila život. |
|
 | | 27. 10. 1999 Stegi - živý. Nápis na lavičce mně připomíná jednoho z legendárních táborníků. Doufám, že je i po 18 letech pořád ještě živý. |
|
 | | Příkré schody mně činily před nástupem do vlaku trošku problém. |
|
|
Už sám nákup nového běžeckého vybavení byl dobrodružný. I když se paní ve Vodák sportu opravdu snažila mně prodat odpovídající vybavení, nedal jsem jí šanci a opatřil si opět šupinaté běžky navíc poněkud starší (a nepříliš vzhledný) model. Navíc letos napadl sníh po třech letech a tak z ostatníhio vybavení (to staré vzalo za své nejméně před 6 roky) nebylo moc co vybírat - byl jsem rád, že jsem vůbec sehnal poslední boty Alpina T30 ve své velikosti. S běžkami Sporten Favorit, vázáním Rotefella NNN, hůlkami Swix RC pro, montáží a parafinem jsem tak vycházel z prodejny na Bratislavské ulici lehčí o více než 8000 Kč. Dobrý začátek pro zimní dobrodružství.
Drobek se učí na státnice, navíc se jí na běžky moc nechce, a tak jsem hodlal vyzkoušet novou výbavu sám. Jde hlavně o to, že za 13 dnů plánuji s kamarády podniknout léta chystaný dvoudenní přejezd z Nové Seninky pod Králickým Sněžníkem na Munu v Mikulovicích a rád bych zjistil, jak na tom jsem se schopností ujet větší vzdálenost s batohem na lyžích. Jako na zavolanou pak přišla nabídka, přidat se na část trasy ke starším dámám - mojí vlastní mamce a její kamarádce Libě. Aspoň mně třeba ukážou, jak se zapíná to vázání nebo k čemu jsou na těch elegantních hůlkách ta kožená pouzdra. Snad jim budu stačit, na běžkách jsem totiž nestál asi 10 let.
Vyrážíme legendárním spěšným vlakem Pernštejn vedeným dvakrát týdně netradičně z Brna do Žďáru přes Nové Město na Moravě, aby zpřístupnil víkendovou rekreaci pracujícím Brňanům. Už pár let zastavuje v Židenicích, proto se bez přestupů ocitám za pouhých 90 minut od odchodu z domu na nástupišti v Bystřici nad Pernštejnem a konečně chápu, jak se do toho divného koženého futrálu strká ruka. Obě dámy mezitím už mizí v mlze, která je dnes trvalá a všeobjímající.
Říká-li se o jízdě na kole, že ji nelze zapomenout, o běžkách to platí dvojnásob. Do bruslení se sice ještě nepouštím, ale jinak se na nových lyžích ve slušné vrstvě prašanu a navíc vyrolbované stopě jede výborně, takže se už po prvních 3 km loučím a poněkud zvýšeným tempem se odděluji od obou dam směrem k zastávce Rozsochy. Pochopil jsem totiž záhy, že ježdění dokolečka ve vyrolbované stopě mě bavit nebude, a rozhodl se přejet na trať 250 do Křižanova a cestou se zastavit na legendárním tábořišti SPJF na Pikárci. Pod sněhem a ledem jsem ho viděl naposledy v roce 2009.
Až když jsem se vydal do neznámých končin, uvědomil jsem si, že s sebou nemám jídlo. Kromě jedné oplatky Mila a trošku čaje v termosce od Drobka jsem vyjel vcelku naprázdno. Uvidíme, kolik toho vydržím - obchody i hospody jsou v dnešním pochmurném dni totiž skoro všude zavřené.
Z Rozsoch vcelku bez potíží mířím po pláních do Zvole, ve vyjeté stopě kilometry ubíhají mnohem rychleji než pěšky, což mě těší a tak jedu dál a dál. Piotkávám skupinku běžců bez lyží. První zaváhání ve Zvoli mě svádí ze zelené značky, ale využívám stopu myslivce, který vozí na běžkách pěčivo do krmelce a pak se spouštím strmou pasekou do údolí Bobrůvky. V Osíčku poprvé sundávám běžky kvůli asfaltu, ale hned za vesnicí je zase nazouvám a po krásné cestě se stopou se zanedlouho ocitám v Mirošově. S polednem přichází hlad, tak si dávám Milu a pokračuji do Moravce. Jde to teď hůř, cyklostezka je bůhvíproč prohrnutá a posypaná štěrkem, snad tu jezdí cyklisti i vzimě. Stopa žádná, takže kličkuji po silnici až k rybníku Pařezníku, kde začíná další oblast vyrolbovaných stop. Také potkávám další běžkaře.
V Moravci mě zachraňuje místní vyhlášená, ale skoro prázdná hospoda. Kuchaře kvůli mně sice museli vzbudit, ale trdelačka a jelítka ze zabijačky stály za to - správné zimní jídlo na Vysočině. Známou cestou kolem rybníka Strážníku pak mířím k tábořišti, kde jsem v roce 1997 byl na svém prvním táboře s Bobří stopou. Bude to letos už neuvěřitelných 20 let! Rybník Kuchyně je zamrzlý a pouze u hráze podivný stroj víří vodu, aby ryby měly dost kyslíku. Vydává zvuky, které připomínají začátek filmu Tenkrát na západě a nesou se nad okolními loukami a lesy.
Tábořištzě leží pod třiceticentimetrovou vrstvou sněhu, porušenou jen stopami zvěře. Poslední turnus tu nechal na hromadách týpákové tyče, postele a další vybavení, takže louka vypadá jako vypálená indiánská vesnice. Je tu klid a pohostinný latrínový les. Také čas ale tlačí, za hodinu se začne stmívat.
Vydávám se zadní cestou k rybníku v polích a pak podél silnice č. 360 až k zatáčce, odkud lze odbočit lesem na „Ďáblovu trasu“. te vede po zelené značce přes Jívoví zadem ke křižanovskému nádraží. Tady si konečně užívám delší sjezd, necelý kilometr bez práce. Když pak vyjíždím z lesa, ocitám se v husté mlze - vidět je asi jen na 5 metrů dopředu, takže na poli vůbec nic. Na fousech a vlasech mám námrazu a bílé kuličky.
Odhaduji odjezd vlaku na 16:50, tedy asi za půl hodiny, což by mělo stačit na zbývajících 3,6 km. Ve vlaku navíc budou asi obě dámy jedoucí zpátky přes Žďár. Nasazuji tedy všechny zbtky sil, abych ho stihl, jenže v husté bílé kaši za Jívovím nepříjemně ztrácím směr a nakonec si zajedu skoro 1,5 km. Vlak slyším v mlze a na chvíli zahlédnu i jeho obrysy na kolejích před sebou, můžu mu však akorát zamávat.
Spěch skončil, ale o to víc se hlásí únava. Poslední 2 km se doslova plazím hlubokým navátým sněhem pod náspem trati, kde je nutné prošlapávat stopu. Mezitím padá tma. K nádraží docházím z posledních sil. Další vlak jede až za víc než hodinu a půl, takže si nejprve sedám a posléze lehám do čekárny. Celkem jsem ujel 30,5 km a únava se teď hlásí jaksi intenzivněji, záda mě bolí tak, že se nemůžu pohnout a celou dobu do příjezdu vlaku se snažím rozhýbat aspoň tolik, abych vylezl na nástupiště. Na čtení Pěti životů Miloše Zapletala, které s sebou táhnu, nemám ani pomyšlení. Ještě že mám vlněné ponožky od Drobkovy babičky, ty mě naplňují opitmizmem.
V Židenicích ještě nečekaně potkávám mamku, která přijela o hodinu dřív, ale vyrazila i s lyžemi na nedělní nákup a teď se vrací do Adamova. Stíháme se během 3 minut akorát pozdravit a vylíčit si základní body svých tras.
Nakonec to nebylo nejhorší. Po létech jsem si zaběžkoval, utržené drážky ve skluznici nejsou moc hluboké a nové běžecké boty jsou jako nejměkčí bačkůrky. Kožená bunda nezklamala, neprofoukne a je v ní jako v kokonu. Už se těším na jesenické bičující větry za 14 dnů, jen si nezapomenout jídlo.
 | | Celkem jsem za 7,5 hodiny včetně přestávky na oběd a návštěvy tábořiště ujel na běžkách 30,5 km, tedy globální průměrná rychlost překročila 4 km/h. |
|
|
