A protože jsme se už těšili na nějakou netradiční a dobrodružnou cestu, padlo rozhodnutí na jízdu ¥ovým novým vozem - zánovní Škodou Felicií z roku 1999. Pětimístný vůz osazený zimními pneumatikami se nám jevil skýtat veškeré pohodlí a vybavení potřebné pro absolvování 1264 km dlouhé cesty z Brna do Minsku, kde na nás již čekaly slečny Sofie a Aleuntina s ubytováním v bývalé olympijské vesničce z roku 1980.
1. den 27. 12. 2016 - úterý
Z Brna vyrážíme Drobek, Svišť 2 a já, coby řidič, v 8:00. Míříme přes Protivanov do Havířova, kde nabíráme Sovu a do Jaworinka, kde nabíráme ¥a. Ten se ujímá volantu a přes Beskid Śląski míříme na přehradní kaskádu řeky Sol, kde nám ¥ ukazuje přehradu, pro kterou vyráběl turbínu, a zkoumáme bizarní opuštěné rekreační středisko v obci Kozubnik. Za tmy pokračujeme přes Polsko do Krakówa a po večeři v místní kebabárně dál ku běloruským hranicím.
 | | Elektrárna Porąbka byla vybudována na řece Sole mezi roky 1928 a 1937. Dnes slouží mj. jako dolní nádrž přečerpávací elektrárny Porąbka-Żar. Poté, co jsme nabrali na Lesné Sviště, v Havířově Vojtu a v Jaworniku ¥a, šlo o naši první společnou zastávku. |
|
 | | První zastávkou na naší cestě bylo nejkrásnější polské město duchů - Kozubnik. O zajímavé ruině rozkládající se nad potokem v horském údolí řeky Soly připravujeme na zítřek samostatný článek. |
|
 | | Další, tentokrát již noční, zastávka nás čekala v Krakówě, kde Svišť mj. vyhrál sázku o vyhlášený místní cupcake se slaným karamelem. |
|
 | | Další cesta se stávala náročnější. Po 16 hodinách jízdy se začala hlásit únava a navíc přibývalo mokrého sněhu, který brzo na silnicích utvořil vrstvu dost mocnou na to, aby byla poznat při brždění. |
|
2. den 28. 12. 2016 - středa
V noci začíná hustě sněžit a padá mlha, což trošku zpomaluje náš postup, nicméně kolem 4. hodiny ranní jsme na hraničním přechodu Slawatycze - Дамачава, kde poměrně rychle kontrolují naše víza a náležitosti k autu a pouští nás dál na východ. Posouváme si hodinky o dvě hodiny dopředu a před rozedněním parkujeme před branou velké pevnosti v Брэсту. Hodinu spíme v autě, dokud nevychladne a pak si procházíme hrůzostrašné památky brestské pevnosti (rozstřílené budovy, obří hlavu, památník Rudé armády). Tady začala operace Barbarossa - útok nacistického Německa na Sovětský svaz. Pokračujeme k Мінску ale protože nechceme pořizovat bedýnku na elektronické dálniční mýto, vyhýbáme se hlavním tahům a bloudíme po vesničkách. Na oběd se zastavujeme v příjemné restauraci na staré poště ve vesničce Няхачава. Po cestě nám volají z hotelu Olimpijskij, že už na nás čekají, a do metropole přijíždíme ve 20 hodin večer. Mužská část výpravy je okouzlena krásou Aleutiny a Sofie, které se o nás budou starat, a navečer ještě vyráží do metra na první prohlídku města - zatím z podzemí. Běloruký rubl letos prodělal revalvaci o 4 řády, takže má nyní hodnotu 13,5 Kč - všude jsou ještě dvojí ceny.
 | | Ve 4 ráno jsme byli úspěšně na vnější hranici EU, menším (a volném bez čekání) hraničním přechodu mezi Polskem a Běloruskem Slawatycze - Леплёвка. Vyplnění formulářů trvalo necelou hodinku, pohraničníci nám zkontrolovali víza a mohli jsme jet. |
|
 | | Pevnost Брэст jsem znal ze stejnojmenného běloruského filmu. Při natáčení filmové bitvy z 2. světové války ovšem zakryli obří dvacetimetrovou kamennou hlavu kulisami kostela. |
|
 | | Kdo chce poznat brutalizmus, neměl by brestskou pevnost po cestě do Мінску minout. |
|
 | | Na oběd jsme se zastavili v příjemné restauraci Нехачево v domácím stylu na bývalé poštovní stanici. |
|
 | | Restaurace Нехачево ve vesnici Няхачава nás nadchla cenami i relativním luxusem. |
|
 | | Vlaky z RVR jsou tu stejné jako ve zbytku bývalého Sovětského svazu. |
|
 | | V celém Bělorusku platí povinné elektronické dálniční mýto. Abychom se vyhnuli platbám a hlavně složitému kupování vysílače, cestovali jsme mírně delší cestou přes malé vesničky, kam cizinci nezavítají, jak je rok dlouhý (celkem je jich v Bělorusku málo). Naše auto proto na místních (často neasfaltovaných) silnicích vzbuzovalo náležitou pozornost. |
|
 | | Druhého dne naší cesty jsme dorazili do Мінску a ubytovali se ve dvou oddělených domcích bývalé olympijské vesničky na kraji metropole. |
|
 | | V Мінску jsou aktuálně v provozu dvě linky metra, ve výstavbě je linka třetí. Hned první den (ve středu 28. prosince) jsme vyrazili na průzkum podzemky. Přes zákaz focení se nám podařilo obrázky pořídit bez potíží - vyzkoušel jsem si výtečnou světelnost a kresbu nového objektivu Canon EF-S 24 mm. Na snímku stanice Трактарный завод. |
|
3. den 29. 12. 2016 - čtvrtek
První den ve městě se rozhodujeme strávit v Мінску. Drobek a Svišť dokončují na pokojích svoje bakalářky a zbývající trojice si po pořízení předplatních jízdenek na MHD prohlíží dětskou železnici, národní knihovnu, část centra města, místní obchody, ulice a továrny (traktory, víno, nákladní auta). Shledáváme Bělorusko poměrně drahou a také dobře vypadající zemí. Stav silnic, domů, železnice, veřejné dopravy, obchodů i památek je nesrovnatelně lepší oproti Ukrajině, lepší i oproti Rusku. Životní úroveň, přinejmenším ve městech, je zjevně vyšší. Dobře znatelná je orientace na místní produkci, ať už v potravinách, oděvech či průmyslovém zboží - západních produktů je tu méně než na Ukrajině, více se prosazuje ruské zboží. Město je velmi čisté, uklizené, prakticky neexistují grafitti, doprava funguje, řidiči dodržují předpisy a mrzí nás jen zrušené části tramvajové sítě. Ceny jsou vyšší, původně jsem si chtěl koupit novou bundu, ale běloruské zboží je dražší než srovnatelný sortiment u nás (převážně ze západní Evropy potažmo z Asie). Platy jsou dvakrát až třikrát menší než v Česku. Den pojímáme odpočinkově, snažíme se (spíš neúspěšně) dospat deficit předchozích dní na cestě a večer si promítáme film Brestská pevnost o místech, která jsme spatřili včera (2010, ČSFD 79 %).
 | | Ve čtvrtek ráno jsme se rozhodli prozkoumat město (kromě Drobka a Sviště, kteří dokončují své bakalářky). Pionýrskou železnicí jsme se ale nakonec nesvezli, protože cena jízdenky na krátký okruh městem dosahuje přes 200 Kč. |
|
 | | Zatímco Kaplického chobotnice je dodnes předmětem sporů, v Мінску už se dohádali a postavili národní knihovnu v trošku méně extravagantním stylu. |
|
 | | K našemu překvapení je tu řada věcí, ze kterých bychom se mohli poučit i u nás. Třeba pytlíky a tašky z biologicky rozložitelných plastů v supermarketech. |
|
 | | Kostel svatého ducha je jednou z mála staveb, která po 2. světové válce v Мінску zbyla. Na horním konci ulice Cyrila a Metoděje tvoří přirozený střed tzv. Horního města - skupiny asi 4 ulic, které připomínají, jak mohlo město kdysi vypadat. Zbytek Мінску pak tvoří moderní poválečné stavby. |
|
 | | Na čtvrteční prohlídku jsem vyrazil se Sovou a ¥em. Ve městě panuje předvánoční atmosféra, z kostelů se ozývají zpěvy, obchody jsou plné zákazníků bažících po dárcích a ulice lemují voňavé stánky se svařeným vínem, cukrovím, svíčkami a ozdobami. Při včasném odjezdu na východ lze zažít doslova „druhé Vánoce“. |
|
 | | Historický průchod mezi ulicí Hersena a Hudební uličkou je snad tím jediným, co by v Мінску mohlo vzdáleně připomínat Stínadla. |
|
 | | Ve starém (Horním) městě ale najdete taky třeba sochu člověka v nadživotní velikosti, svařenou z raketových motorů. |
|
 | | Čtvrtek patří městu - procházíme těch několik zajímavých a turistům doporučených míst, ovšem nevzbuzují v nás zvláštní zájem. Obědváme v podzemí pod náměstím na třídě Няміга, kde se skrývají rozsáhlé podzemní komplexy s obchody a restauracemi a pak míříme na nádraží. Budovy zde zhusta zdobí socialistické symboly připomínající období výstavby nového Мінску. |
|
4. den 30. 12. 2016 - pátek
Poslední pracovní den využíváme poměrně dobrého vlakového spojení po „koridoru“ a vracíme se cca o 70 km zpátky do města Стоўбцы, odkud hodláme stopovat k zámku Нясвіж. Vylosovaná dvojice Sova + Svišť záhy stopuje auto a mizí v dálce, já s ¥em sice získáváme lepší pozici a za chvíli také jedeme, ale jen do 3 km daleké vesnice, kde douho čekáme na autobus. Tím pak kousek popojedeme a znovu marně stopujeme - přijíždíme až před setměním. Zámek Нясвіж si prohlížíme zvenku, míříme ještě do kláštera a na židovský hřbitov, které jsou ale naprosto nezajímavé. Zpátky jedeme autobusem do Стоўбцу a vlakem do Мінску. Rozdíly mezi městy a venkovem jsou mnohem větší než u nás. Infrastruktura (cesty, plyn, školy) není špatná - v obcích jsou dokonce státem zřizované univerzální punkty, kde si mohou venkované zařídit nejrůznější činnosti od úředních a právních záležitostí přes kopírování, drobné opravy, objednávku zboží z měst, finanční servis a sociální péči) - ale kvalita bydlení je hrozná. Zvláště starší lidé žijí stále v dřevěných domcích, stavěných podle staleté tradice a v zimním a vlhkém počasí na první pohled nekomfortních. Naproti tomu města rychle rostou a staví se v nich obytné domy na naše poměry obludné - dvacetipatrové i vyšší - urbanizace obyvatelstva pokračuje. Všude jezdí traktory Belarus a náklaďáky MAZ. Večer trávíme u filmu Kin-dza-dza, který shledáváme hrozným (1986, ČSFD 79 %).
 | | Díky manipulaci s časem v posledních letech (Bělorusko se společně s Ruskem v roce 2011 posunulo do stálého letního moskevského času, Rusové se později vrátili k původnímu systému, ale Bělorusové už nikoliv) svítá nyní až kolem 10. hodiny dopoledne. Tou dobou jsme již dávno na cestě za dalším objevováním země. |
|
 | | Naším cílem se stala železniční stanice Стоўбцы, respektive městečko Нясвіж, ve kterém se nachází nejhezčí běloruský zámek zapsaný na seznamu UNESCO. Cestovali jme nejprve vlakem, dále rozdělení na dvojice stopem, autobusem, pěšky a zase stopem. |
|
 | | Stejně jako v ostatních evropských zemích, také v Bělorusku trpí venkov odlivem obyvatel, kteří se stěhují do velkých měst. Ve vesničkách na naší trase bylo plno domů k prodeji nebo již docela neprodejných. Ve vesnici Петуховщина jsme jeden takový rurexový domek prozkoumali podrobněji. |
|
 | | Zámek Нясвіж je vlastně původní pevnost obehnaná ze všech stran zamrzlými vodními příkopy. Jde o nejhezčí zámek (a památku vůbec) v Bělorusku, nicméně měřeno českými měřítky, dosáhl by spíš na lepší průměr. |
|
 | | Na nádvoří jsme jenom nakoukli. Vstupné ve výši 135 Kč a časově náročná prohlídka nás odradily. Před „křesly císařů“ jsme dali přenost prohlídce opevnění zvenku a návštěvě zpustlého kláštera a ještě pustšího židovského hřbitova. Válka zanechala na dnešním Bělorusku opravdu nenávratně hlubokou stopu - stavby starší 70 let jsou výjímečné, navíc často ve stavu, kdy není, o co stát. Musela to být doslova spálená země. |
|
 | | Na zpáteční cestě navštěvujeme nádražní jídelnu, která nám připomíná slavný, avšak zaniklý Express bar v Čopu. |
|
 | | Poslední páteční fotkou se prozatím loučíme. V Мінску na hlavním nádraží vedle sebe stojí nová jednotka Stadler, vyráběná přímo v běloruském závodě švýcarské firmy pro místní příměstskou železniční společnost CL (City Lines), na koleji vpravo pak mezinárodní vlak do litevského Vilniusu vedený jednotkou Pesa z polské Bydgośće. |
|
5. den 31. 12. 2016 - sobota
Poslední den pobytu se opět věnujeme městu. Procházíme si hlavní třídy, náměstí a výstavní obchodní domy sovětské i současné. Ostrov slz je uzavřen, ale nacházíme hezké Trojické předměstí na protějším břehu původního opevněného města, prezidentský palác, hlavní nádraží i vystrojená náměstí připravující se na nový rok. Všude je plno lidí, protože v Bělorusku teprve vrcholí předvánoční shon. Obědváme již podruhé v podzemním café, s ¥em pak vyzbrojeni baterkami, foťákem a stativem pronikáme do podzemí pod město, kde fotíme původní řeku Нямігу a po návratu na povrch zabahnění děsíme malé děti na mostě. Za zbylé peníze nakupujeme čokoládu, minerálky a kaviár a večer vyrážíme před půlnocí do baru 24, kde si dáváme jídlo a mors z klikvy. Ohňostroje o půlnoci jsou spíše střídmé, sledujeme (marně) přestupnou vteřinu 23:59:60 a v noci se díváme na film O čjom govorjat mužčiny (2010 ČSFD 74 %).
 | | Několik starších ulic se nachází také na druhém břehu Свíслаче, ve čtvrti Траецкае прадмесце, která vznikla podle pověsti okolo kostela svaté trojice založeného Vladislavem Jagellonským. Předválečné budovy jsou v Bělorusku natolik vzácné, že se předměstí se synagogou objevilo i na nové pětirublové bankovce. |
|
 | | Jakožto kompletně moderní město nabízí Мінск řadu příležitostí k projevům moderní architektury - obdivovat (nebo se škaredit) lze obří paláce ze žlutého kamene, socialistické obytné bloky, plastiky, rekonstrukce původních staveb, moderní mrakodrapy, ale také maličkosti jako originální stojany na kola nebo třeba trafostanici pomalovanou lidovými motivy se zubry. |
|
 | | Společné foto na říjnovém náměstí před vánočním stromem a palácem republiky. |
|
 | | Doposud spíše opomíjenou architektonickou lahůdkou jsou (zejména pro našince) obchodní paláce z předválečných a zejména poválečných let. Zřejmá je u nich inspirace americkými vzory v silně imperiálním stylu, zde ovšem doplněná působivými prvky takzvaného socialistického realizmu (který má však k realizmu často hodně daleko). V Мінску jsou obvykle budovy ve velmi dobrém stavu. |
|
 | | Hlavice sloupů v obchodním domě ГУМ na třídě Nezávislosti. |
|
 | | Obchodní domy tu však vyrůstají pořád - od války až do dnešních dní. Jeden z modernějších se nachází pod náměstím mezi Sovětskou ulicí a prospektem Nezávislosti. Tři patra nákupních ploch se na povrchu projevují jen klenutými skleníky, v podzemí však skýtají tepelně příznivé prostředí i v obdbí nejtužších veder. |
|
 | | Jídelna s klubovými sedačkami a běloruskou hitparádou nabízí občerstvení za příznivé ceny. Potraviny jsou v Bělorusku mírně levnější než u nás, což lze říct i o dopravě. Tím ale výčet končí. Služby, oděvy a další zboží jsou spíše dražší, což je dáno mimo jiné tlakem na domácí produkci a omezení dovozu. Většina oblečení je místní produkce, stejně tak průmyslové výrobky (kromě osobních aut - nákladní, tramvaje, trolejbusy a vlaky jsou všechny místní) a běžné potraviny. Při průměrné mzdě 8200 Kč měsíčně je životní úroveň znatelně nižší než v Česku, ovšem vyšší než v Rusku či na Ukrajině. |
|
 | | Drobek se před vchodem do jedné z minských univerzit připravuje na svoji kariéru učitelky na fakultě v nastávajícím semestru. |
|
 | | S rozvojem sítě metra (současné dvě linky se od roku 1984 rozrostly do délky 37,3 km a řetí je ve výstavbě) postupně ubývá minských tramvajových tratí. Na snímku panoramatický pohled na opuštěnou tramvajovou smyčku za hlavním nádražím. Československé tramvaje dojezdily před několika roky, nyní brázdí ulice Мінску výhradně vozy místní výroby. |
|
 | | Město je doslova plné uměleckých děl socialistického stylu od 50. do 80. let 20. století. Na snímku vstup do hudebního divadla. |
|
 | | Brutalistní plastika s tématem solidarity na ulici Няміга pojmenované po stejnojmenné řece, která tudy kdysi protékala. Dnes je řeka zatrubněna a protéká kolektory pod městem. Tam jsme se také vypravili a již pro vás připravujeme reportáž z minského podzemí. |
|
 | | Ulice Няміга prošla od roku 1067, kdy zde (tehdy za městem) proběhla rozsáhlá bitva mezi Polockým a Kyjevským knížectvím, mnoha změn. Po asanaci starší zástavby v 70. letech 20. století vyrostly na její východní straně repliky původních domků zvýšené o dvě poschodí - ulice tak má dvě patra - dolní, především pro auta - a horní, přístupné z pavlače a podobající se původní ulici. |
|
 | | Няміга je dnes podzemní řekou, kterou znají minčané pouze z legend. Její osud je na vlas podobný brněnské Ponávce - město Мінск, které leželo podle historických záznamů na soutoku Нямігы a Свіслаче, nakonec obě řeky pohltilo. O tom, kde se vlastně nachází soutok, jenž dal původ městu, ví dnes z jeho obyvatel jen málokdo. My jsme do podzemí pronikli, soutok našli a připravujeme o něm článek. |
|
6. den 1. 1. 2017 - neděle
Je tu nový rok a s ním návrat ke každodenní realitě, momentálně vzdálené 1200 km. V 9:00 proto vracíme klíče od pokojů a vydáváme se na dlouhou cestu. Po cestě navštěvujeme nejvyšší vrchol Běloruska Дзяржынская гара (345 m n. m.) a vracíme se k naší oblíbené restauraci Няхачава, kde je tentokrát oběd trošku pomalejší a méně vytříbený, nicméně nezklame (doporučuji při cestě autem či osobákem do Мінску podnik navštívit). Většinu cesty řídí opět ¥, ale trošku se střídáme, ve 20 hodin jsme na přechodu Брэст - Terespol a uháníme směrem k Warszawie. Tentokrát děláme jen malé zastávky na jídlo, pití a palivo, takže se nám daří postupovat rychleji než při cestě tam a doufáme, že stihneme být v pondělí doma včas.
 | | Jednou ze zastávek na zpáteční cestě (z Мінску do Brna jsme jeli 23 hodin) byla také nejvyšší hora Běloruska - kopec Дзяржынская гара pojmenovaný po jednom ze sovětských tyranů - zakladateli tajných služeb Felixi Dzeržinském, který se nedaleko odtud narodil. |
|
 | | Druhou nejznámější historickou památkou Běloruska (po zámku Нясвіж) je zámek Мір. Leží navíc nedaleko od něj a 1. ledna 2017 působil v šeré mlze poněkud strašidelně. Zahrady okolo i nádvoří jsou přístupné zdarma a volně. |
|
 | | Benzín v Bělorusku stál na počátku roku 2017 zhruba dvakrát méně než v Česku. Litr benzínu B95 (tj. náš Natural) se prodával za 1,19 rublu, což je zhruba 16 Kč. Pohled na výdejní stojan byl pozdravem z domova. |
|
 | | Také na zpáteční cestě jsme si dopřáli oběd v příjemném prostředí restaurace v bývalé poštovní stanici vesnice Няхачава, nazvané rusky Нехачево. |
|
 | | Naprosti restauraci se rozkládá železniční stanice se hřbitovem německých vojáků z 1. světové války a opodál několik opuštěných dřevěných domků - takových, jaké tvoří většinu chudého běloruského venkova. |
|
7. den 2. 1. 2017 - pondělí
Půlnoc prorážíme někde u Piotrkowa Tribunalskiego a zhruba ve 3 ráno vjíždíme u Bohumína po dálnici do Česka. Stíháme ještě v autě vylosovat tradiční předsevzetí na rok 2017 s následujícími výsledky:
- Svišť: přečíst aspoň 3 ruské knihy, které ještě nečetl,
- Sova: vůbec nejezdit výtahem,
- Čáp: zúčastnit se aspoň 10 kulturních akcí, z toho 5 s někým z přítomných,
- ¥: napsat alespoň 25 článků a publikovat je,
- Drobek: dobýt na kole alespoň 12 vrcholů Brněnské výškovnice.
Přes Ostravu, Přerov a Vyškov nás pak Sova se Svištěm bezpečně přiváží v 6:00 do Brna - nejvyšší čas vyrazit do práce.
|
