Setkání na Mastníku

Staniční budova stanice Heřmaničky, jejíž dny jsou sečteny. No řekněte, mohl jsem jen tak sednout na vlak a odjet domů? Skauti postavili na místě poněkud kontroverzní pártystan. Pomník, který Alpín odhalil v roce 2012. Viděli jste někdy ježka takto? Dvacetičtyřhodinovou službu ve stanici zajišťuje na střídavé směny pět výpravčích. Čtyři tu dnes mají jen čepici, pátý sedí za stolem. Je tu ovšem i šestý výpravčí… Bývalé hradlo Arnoštovice je opuštěné a nevyslovitelně smutné. Poskytlo mně přístřeší před další vlnou deště. Votický tunel je úplně nový. Po vyloučené koleji jsem došel až do uměle vyhloubené jámy mezi ním a Olbramovickým tunelem. Pohled na Olbramovický tunel z Votického tunelu. Předchozími dvěma tunely jsem po vyloučené koleji bez potíží prošel, u vstupu do Zahradnického tunelu mě však zastavila kamera, senzory pohybu a robotická nahrávka, která mně začala vyhrožovat přivoláním policie. Musel jsem prchnout přes bahnité pole. Moje sobotní cesta skončila u vchodu do benešovského nádraží, odkud vytékala na vlhký chodník oslnivá záře. Dál už jsem jen pospával ve vlacích až do Brna.

Nemá cenu zastírat, že původně jsem měl na tento víkend jiné plány. A to hned dva: nejprve se měl konat potlach na Muně, kvůli kterému jsem předběžně odmítl lákavou nabídku Mordyho, zúčastnit se skautské železničně-cestovatelské soutěže Křížem krážem republikou. Když se pak ukázalo, že potlach nebude, protože T. O. kamarádi z Šumperka mají jinou akci, už měl zase odlišný program Mordy, a tak jsem zůstal sám. No a právě, když se tyhle dvě akce zneutralizovaly navzájem, přečetl jsem si na iklubovně Alpínovu pozvánku na Mastník.

Jestli jsem v tu chvíli ještě trošku váhal, moje poslední pochyby rozmělnila poznámka ve článku, že „nádraží v Heřmaničkách – jakož i část celé tratě, na níž toto nádraží leží – čeká po dokončení modernizace traťového úseku zrušení, koleje povedou jinudy“. A bylo rozhodnuto - a to jsem ještě nevěděl, že se díky Marušce, hlavní hybatelce celého projektu s pamětním kamenem a současně bývalé výpravčí v Heřmaničkách podívám do útrob dopravní kanceláře odsouzené k zániku.

Z Brna jsem vyrážel vlakem IC578 František Kmoch už v 5:38 a po cestě od rána lilo. V Pardubicích nastoupili do našeho kupé dva devadesátiletí členové oldskautského Svojsíkova oddílu a z jejich rozhovoru jsem usoudil, že snad jedou také na Mastník; leč nebylo tomu tak. Díky zpoždění mně v Praze ujel Sp1831 Jordán a celá akce se zdála být ztracena, nicméně zasáhl pohotový vlakvedoucí, který mně poradil spěšňák dohnat vlakem R637 Vojtěch Lanna s přestupem v Benešově. Rychlík jsem těsně stihl a v Benešově opatrně nastoupil do vlaku, kterým cestovali někteří z pražských účastníků.

Měl jsem v úmyslu dostat se na místo incognito, což nebylo tak těžké díky husté mlze, která za rozbřesku (aspoň si myslím, že byl někde nahoře nad mraky nějaký rozbřesk) zaplavila svět. Vystoupili jsme v Heřmaničkách a já jsem spíš po hlase než na dohled sledoval nevelkou skupinku skautů a foglarovců kolem nádražního skladiště a pak vzhůru po silnici směrem na Sedlčany.

Osud mně však přivedl do cesty jakéhosi pobudu, který se jako deus ex machina vyloupl za hruškou v zatáčce nad vesnicí, a já jsem se ho nemohl po dobrém zbavit. Pochopil jsem, že jel načerno z Prahy do Tábora a v Heřmaničkách ho vyhodili z vlaku. Nepochopil jsem však, kam jde, protože byl naprosto dezorientovaný a mířil do míst, kde pojede první autobus pravděpodobně až pozítří. Jak známo, v mlze se moc nedaří stopovat, a tak tam ten zvláštní muž, nedbající mých dobrých rad, možná bloudí dodnes. Poslouchaje o jízdách načerno různými druhy vlaků, o drogách a alkoholu, málem bych minul zásadní odbočku. Ten chlápek vůbec nechápal, proč odbočuji ze silnice kamsi do rozbahněného pole utopeného v mlze, a tak dlouho na mě volal, až upozornil na moji přítomnost skupinku před námi. Byl jsem vyzrazen a nezbývalo než se spořádaně připojit k Alpínovi, Jirkovi, Marušce a dalším.

Na místě se u pamětního kamene pak zjevili další, povětšinou motoroví skauti, kterým bylo zatěžko ujít dva kilometry z nádraží po nohách, ale také Roy z Mělníka s unikátním ježkem v kleci vyřezaným z gingového dřeva a Zdeněk z pražské Dvojky, který ve slavnostní chvíli zahrál na kytaru My pluli dál a dál a několik dalších oddílových písniček. Překvaepním pro mě bylo, že zde Dvojka tábořila v sestavě pouhých 12 kluků (tak možná na tom nejsme s našími tábory nejbídněji), a taky, že místo pod hrází rybníka je vlastně na stavbu tábora docela mizerné.

Na zpáteční cestě jsem se skamarádil se dvěma kluky z votického střediska, se kterými jsme se společně zachránili útěkem před lijákem na nákladovou rampu v Heřmaničkách. Vlak na sever ještě chvíli nejel, a tak zbyl čas na prohlídku dopravní kanceláře a zajímavé povídaní o stanici s bývalou výpravčí Maruškou a současným výpravčím ve službě. Pak najednou všichni nastoupili a odjeli kamsi domů, do sucha a tepla.

Zůstal jsem na nádraží sám a přemýšlel, co s načatým dnem. Domů se mně ještě nechtělo, na žádnou zajímavou akci mě nikdo nepozval, a tak jsem přijal příležitost a vydal se (byť v mírném deštíku) na sever po kolejích do míst, kde při stavbě 4. koridoru vzniklo několik nových tunelů - abych je nafotil do svého webového seznamu železničních tunelů.

Mrholení se střídalo s jemným mžením, ale po návratu z Kuby mně bylo každé chladné počasí příjemným rozptýlením, a tak jsem pohodově šlapal po koleji až k zaniklému hradlu Arnoštovice. Kdysi jsem o něm četl na jedné webové stránce, moc se mně líbilo a netušil jsem, že na ně narazím náhodou zrovna tady. Tak to je to místo, o kterém před hodinou mluvil výpravčí. Vybitá okna, ukradený nábytek, děravá střecha. Ani tu nevisela cedule, abych zjistil, kam jsem to došel. Přesto jsem se v netypickém hradle na skále nad tratí aspoň schoval před deštěm a teprve, když přestalo pršet, jsem pokračoval dál.

Dalším neobvyklým místem na trati je bod, kde prozatím skončilo budování koridoru, kousek před Voticemi. Mezi polem a lesíkem tu najednou stará jednokolejka zešílí, rozdvojí se na dvě hypermoderní koleje, které se ladným obloukem vznesou do prostoru a vlakům umožní zrychlit na 160 km/h.

První dvojici tunelů jsem si užil za Voticemi. Votický a Olbramovický tunel na sebe navazují v uměle vyhloubené jámě mezi poli, což je dost zvláštní úkaz, nicméně vyvinil stavitele z povinnosti razit únikovou štolu, neboť žádný ze dvojice tunelů takto nedosahuje délky 1 km. Díky vyloučené koleji jsem bez nebezpečí střetu s vlakem mohl oběma tunely projít a prozatím se tak nepotvrdily moje obavy z toho, že budou železniční tunely střežené jako v Svoětském svazu.

Jenže nic naplat. Prošel jsem Olbramovicemi, kde jsem předloni v létě vystupoval na své cestě do Vlčkovic, a jda stále po vyloučené koleji, dospěl jsem až k Zahradnickému tunelu, který už je delší než kilometr a dokonce disponuje jak únikovou šachtou, tak senzory pohybu, kamerami a hlavně tlampačem, který na mě začal vykřikovat, že se nacházím v uzavřeném prostoru SŽDC a pokud neopustím lokál, zavolají na mě pánové z dispečerského stanoviště policii. Vzpomněl jsem si na liduprázdné a zničené hradlo Arnoštovice a nějak mě to celé rozesmutnilo.

Nezbývalo, než tunel obejít shora - než jsem se ale vydrápal mokrým polem řepy s koulemi bahna na botách až k osadě Zahradnice a oklikou sestoupil na druhé straně k severnímu portálu tunelu, uplynula hodina a začalo se poznenáhlu stmívat. Byl jsem proto rád, když jsem došel na zastávku Tomice, odkud mně jel za půl hodiny vlak. Nohy v promoklých botách už jsem měl stejně mokré a z focení tunelů Tomického I a Tomického II by nejspíš stejně nic moc nebylo. Stejně mě ale tyhle dva zbývající tunely mrzely ještě cestou do Benešova, kde jsem si doplnil zásoby jídla na dlouhou cestu, i do Prahy, kde jsem čekal na noční vlak.

Tím se stal EN455 Slovakia, který mě ve 23:13 vyklopill v Pardubicích, kde jsem strávil tři hodiny na nástupišti při čekání na zpožděný EN477 Metropol. Chtěl tomu osud, aby se na mě na této cestě lepily podivné existence. Tentokrát to byl divák motocyklových závodů, který utíkal od rodiny někde ze severních Čech a nejel už asi dvacet let vlakem, takže se mě pořád na něco vyptával. Jako na potvoru mě po hodech v Benešově ukrutně bolelo břicho a ze všeho nejméně mně bylo do hovoru s cizími lidmi, ale někteří jedinci jsou prostě neodbytní. Nakonec jsem se dočkal a díky spánku v Metropolu jsem unikl složitostem tohoto světa, takže jsem už vcelku v pořádku vystoupil někdy před čtvrtou hodinou ranní konečně v Brně.