Bohdanka se vdává

Roman a Bohdanka těsně po obřadu na nádvoří hradu.

Po dvaceti čtyřech letech společného a dalších čtyřech letech sousedského života jsem tuto sobotu zamířil na veliký den svojí sestry - rok očekávanou a velkolepě připravenou svatbu na hradě v Dolních Kounicích, kde po poledni spojili svůj budoucí život s Romanem Zigem, původem z Bořetic. Definitivně tak Bohdanka opustila svoji roli nejmladšího člena v rodině a zamířila vstříc rodině nové, s dobrým začátkem a nadějnými vyhlídkami do budoucna.

Současně šlo o první příležitost setkat se s rodinou Zigů, poznat Romanova bratra Martina a spatřit Bohdančiny a Romanovy kamarády - většinu neznámých, ale i ty, se kterými jsem se často vídal před léty v Adamově nebo i ty (jak trefně poznamenala Jitka), o kterých už dvacet let slýchávám, ale ještě nikdy jsem je neviděl na vlastní oči.

A protože Dolní Kounice jsou neobvykle dobře zvolené místo pro svatbu, využili jsme toho s Drobkem v neděli po svatbě (a divoké noci, kdy svatebčany hnala ze stanů a louky do hradu vichřice) a vyrazili jsme na malý průzkum okolí, které má pořád, co nového nabídnout zvědavcům, jako my.

Vstup do hradu v Dolních Kounicích za setmění. Tady jsem byl naposledy, když hrad zarůstal křovím a jeho zkáza se zdála být neodvratnou.

V sobotu po poledni se začali na nádvoří hradu scházet svatební hosté. Celkem jich byla skoro stovka.

A to jsou hlavní hrdinové dne (se svědkyní Petrou) ve svatební slavobráně na poněkud urbexovém nádvoří hradu.

Došlo i na různé varianty společných fotek, třeba jako je tato - s rodinou ženicha.

Otcové novomanželů alias zadky předků.

Oslavy se protáhly, nicméně Káťa vyráží ještě před setměním na prohlídku hradu. Jsem jí v patách.

Pod našima nohama zlátne panorama Dolních Kounic - romantického města s hradem, ruinami kláštera, podzemím, továrnami, synagogou, uličkami a židovským hřbitovem, nábřežím a spoustou dalších zajímavostí vyjma železnice.

Hrad se majitelům daří postupně zachraňovat a opravovat. Hradní pán nás vpodvečer vzal na soukromou prohlídku.

Obnažené jádro nejstarší části hradu - gotické zdi z počátku 13. století.

Příkopy nad strmým svahem nad řekou. Někde pod námi spadá prudce z kopce kanalizační a úniková štola, jedna z nejzajímavějších podzemních prostor na hradě.

Díky betonem sanované fasádě vypadá nádvoří bez výzdoby trošku jako ponurý vězeňský dvůr. Má to svůj půvab. Prohlídce hradu se věnujeme až do setmění.

Po rušné noci, kdy některé z hostí vyhnal z louky liják a prudký vítr, který trhal stany, se ráno loučíme a míříme pěšky ku dráze. První zajímavostí na naší cestě je rozlehlý židovský hřbitov.

Udržován je jen v nejnutnějším rozsahu a i díky tomu nepozbyl mnoho ze své romantiky opuštěnosti a nevyřčených tajemství, kterou se pyšnil po většinu 20. století.

Židovská čtvrť okolo synagogy nabízí k prohlídce zajímavé uličky, přecházející proti proudu Oslavy do tovární čtvrti okolo škrobárny.

Pokroucená ulička Benátky v Dolních Kounicích dělá čest svému jménu.

Dusno nás dusilo a vlhko vlhčilo, takže jsme v počasí typu pařeniště nedošli moc daleko. K radostickým tunelům jsem nedošli, ale v Silůvkách nás zaujala na autobusové zastávce cedule z místního nádraží.

Tady pro nás svatební víkend skončil. Z nově opravené stanice Silůvky jsme se klimbajíce nechali dovézt vlakem po akátové dráze až domů.