Pod Veveří po ledě

Taťka Hynek s nejoutdoorovějším kočárkem, jaký jsem doposud spatřil. V tom bych se teda nestyděl jezdit ani já. Směrem od Brna k hradu ubývá dětí, bruslařů a odhrnutých hokejových hřišťátek, přibývá sněhu, běžkařů a zralých mužů a žen.

Hynkovo pozvání na „Bruslení s Antonínem“ (tj. Bédiným a Hynkovým synem, kterému je momentálně 0 let) bylo natolik lákavé, že jsem si ty brusle opravdu koupil (a získal tak první opravdu svoje v životě). Cílem bylo zabavit Tondu po dobu, kdy se Béďa bude připravovat v klidu na státnice, zabruslit si a zjistit, kam až se dá po relativně čerstvém ledu dojet.

Po vydatném letním suchu je hladina přehrady asi o 5 m níž než obvykle, což znamená, že vzdutí končí zhruba někde pod hradem. To bylo taky nejzazší místo, kam jsme v pěti s Jerrym a Mirou (Hynkovi spolužáci z fakulty sociálních studií) dojeli. Mira se odvážil ještě o něco dál, ale my ostatní už jsme se s terénním kočárkem, pod kterým občas led nepříjemně zapraskal, neodvážili pokračovat.

Protože podmínky pro bruslení (dostatečně tlustý led, na kterém není moc vysoká vrstva sněhu) se v Brně vyskytnou jen jednou za pár let, hemžilo se to na zamrzlé hladině stovkami a možná i tisícovkami lidí na bruslích, bežkách, jen tak pěšky a dokonce i několika odvážlivci na kolech. Ti všichni se nestačili divit nové hře, nazvané pracovně „děckovaná“, kterou jsme na zpáteční cestě rozehráli po ledě s kočárkem. Ten zastupoval puk při hokeji, tedy se o něj dalo zápasit, přihrávat si s ním, smykovat a ujíždět soupeřům. Na první pohled akční hra však pro Antonína asi nebyla dost drsná, protože při ní spokojeně usnul.

Na Veveří devět věží, kdo nevěří, ať tam běží. A my běžíme zpátky, aby nás nezastihla mlha a tma.

Celkem jsme najeli 14 km a oživili plány na „vandr na bruslích“, který by se dal podniknout někdy v buoucnosti v nějaké dostatečně mrazivé zemi.

Související články:
	Článek: Bruslení s prasetem 3. 12. 2010