Adamovské strojírny - objekt č. 16

Stejně jako ostatní obyvatelé Adamova, chodili jsme i my od nejútlejšího dětství za zdmi rozlehlé továrny denně do školy či do práce, na výlety a za kamarády. V Adamově je továrna středobodem města a v dobách, kdy jsem navštěvoval zdejší školu, byla také ohniskem veškerého společenského i kulturního dění.

To je ona - desítka, nejvyšší budova ve městě, která však stojí odstrčená na jeho samotném dně.

Kdysi impozantní fasáda adamovského průmyslu.

Vlečka strojíren dříve vedla až sem, dnes už se na ni však vlaky nepodívají.

Město samo vzniklo jen jako podpůrné prostředí pro továrnu, která už od dob 1. republiky patřila mezi přední české zbrojovky a tedy byla výroba i areál ve velké míře utajená a skrytá zrakům kolemjdoucích. A nejvyšší budova ve městě, devítiposchoďová „desítka“, jak ji přezdil dělný lid, byla ještě nepřístupnější - v nejsevřenější části údolí, kam nevede ani skutečná silnice, na místě, kde při stavbě železnice museli barabové zkrotit dravě se kroutící řeku a vylámat skálu pro ostrý oblouk a tunel trati, kam slunce svítí jen pár hodin denně - vyrostl malý mrakodrap, který se přitom zdá být nepatrným mezi skalnatými stráněmi okolních kopců.

Kdo ví, jaká předtucha vedla autora reklamního plakátu z 90. let k tak katastrofické vizi; tehdy ještě stroje běžely naplno…

Dnes se zbytky výroby drží v přízemí a do horních pater už nikdo nezabloudí.

Poschodí je zde víc, než by se na první pohled mohlo zdát!

Na rozdíl od prakticky všech svých spolužáků jsem nikdy neměl nikoho z příbuzných zaměstnaného přímo v Adamově a tak byl areál obehnaný ze všech stran ploty a zdmi pro mě o to záhadnější a lákavější. Proniknout do strojíren v době, kdy mezi areály projížděly přes město lokomotivy s vagóny naloženými ocelí a ze všech stran se ozývalo hučení strojů, bylo však v podstatě nemožné - zvlášť pro nás kluky. Postupem času ale přišla hospodářská transformace 90. let a stroje jeden po druhém utichaly. Areál začaly pohlcovat bujné stromky a keře, zářivé barvy se pokryly rzí, brány byly nejedenkrát vyvráceny z pantů a řada budov osiřela. Začalo předposlední období v životě továrny - období průzkumu. A tehdy jsme konečně, po dvaceti letech koukání přes plot, stanuli na jejím prahu i my.

Výtahy jsou v provozu. Pronásleduje nás poněkud strašidelná předastava zdviže jedoucí přes desítky opuštěných neznámých pater nad i pod zemí.

Budova je opuštěná jen částečně. Z přízemí se ozývá pracovní ruch dělníků, kterým jsme v nestřežené chvíli proklouzli na schodiště hnáni strachem z přistižení.

Zbývajících sedm poschodí je však ponuře tichých. Stroje zde již nejsou, ale napětí ve vodičích ano.

A protože text o Adamovských strojírnách připravuji v tématické sekci, bude dnešní reportáž spíš obrázková.

Zdejších talentovaných kresličů byla pro výkresy strojů a zařízení zjevně škoda.

Necháme si jen zdát, kam všude bychom se se zásobou klíčů ze 4. patra dostali. Držíme se ale zásady na nic nesahat.

Chodby jsou tiché, čisté a prázdné. Cítíme tíseň z prázdnoty a současně obavy z toho, že tu přecejenom na někoho narazíme.

Tak sem chodili každý den rodiče spolužáků; místnosti, které přes den kypěly životem dnes jen vzpomínají na ruch svých zaměstnanců. Jejich osud je však již daleko.

Největší povyražení ve ztichlé budově je, když jednou za čtvrt hodiny zaduní pod okny vlak.

Schodiště, po kterém už roky nikdo nechodí.

Je zde teplo, světla svítí, stačí jen usednout ke stolu (nebo na podlahu) a začít rýsovat. A přesto nikdo nerýsuje.

Armatura je patrně, jako mnoho dalšího vybavení, rovněž místní výroby.

Výhled z okna: strojírny zabraly kromě úzké cesty a železnice na druhém břehu veškerou plochu údolí.

O místní kuchyni a jídelně jsem jako kluk mnohokrát slýchával.

…jsou lžíce, lžíce přikované ke stolům lidových jídelen… (Vladimír Holan)

Podivné skloubení moderního mrakodrapu s dřevěnými přepážkami jako z 19. století.

V energetické špičce není provoz ohřívače povolen!

Účel hadic jsme spolehlivě nezjistili. Snad šlo o nějakou fotografickou technologii.

Pohled ze střechy. Zpola opuštěný areál je plný podivné energie minulosti a zoufalství přítomnosti. Místo, na které se člověk vrací s posvátnou úctou a bázní.

Strojovna výtahu je zatím plně funkční. Jak dlouho ještě?

Příroda si nachází cestu i do nejodlehlejších částí továrny. Nejen pavučiny, ale také rez, voda, myši, tráva, stromy a keře nakonec pohltí vše.

Pod budovou prochází železnice nejostřejším obloukem mezi Berlínem a Vídní. Když se vlaky na koleji nakloní, je na ně ze střechy vidět přesně kolmo.

Závěrečný pohled patří střeše, na kterou se pomalu z nebe začíná snášet poslední sníh roku 2009.

Související články:
	Téma: Adamovské strojírny Faktografie Založeno:1890 Zrušeno: Výroba:chladící zařízení, automobily, lokomotivy, mostní konstrukce, raketové systémy, tiskařské…
	Téma: Adamov Nenapodobitelné město, formované průmyslovým závodem ve stísněných podmínkách člnitého terénu na západním okaji Moravského krasu. Ze dna hlubokého údolí se…		Téma: Industrie Často opomíjeným a přesto významným druhem architektury je architektura industriální. Zejména továrny z konce 19. století často předčí kostely a zámky nejen …