Tajný vandr do Chřibů

V noci ještě mrzne, ve dne občas svítí sluníčko, ale na stromech nejsou listy a v horách fouká ledový vítr. Doubravka sice tvrdí, že Chřiby nejsou hory, ale my tady na jižní Moravě víme svoje. A taky tušíme, že tam nebudou lidi, což je pro nás vůbec nejdůležitější. Nepotkat vůbec nikoho, se nám nepodaří, ale přinejmenším hranice okresů musíme překonat mimo civilizaci, nenápadně. Připadáme si jako partyzáni za války, protože na silnicích mezi okresy mají stanoviště policajti a těm ještě navíc pomáhají vojáci. Restaurace jsou zavřené, v obchodech se na cizince dívají nepřátelským pohledem. Snad nás nikdo nechytí a nudá, policejní auta e podezřele často motají kolem míst, na kterých se kdysi hromadili turisté. Dnes je ale všude mrtvo. Rozhodujeme se pro Chřiby a Muskwu, který má pro strach uděláno - rád nás prý uvidí. Veškeré vybavení a jídlo si proto bereme s sebou z Brna.

Vyrážíme z Dambořic, přestože cestou do nich musíme překonat dvě okresní hranice: nejprve do okresu Brno-venkov a vzápětí z něj do okresu Břeclav. Doufáme ovšem, že na vesnické lince IDS, kterou denně dojíždí lidi do práce, nebude ve čtvrtek večer kontrola, jako je tomu běžně u dálkových spojů. A doufáme správně - ve čtvrtek před půlnocí vysedáme na konečné autobusu a definitivně mizíme v lesích.

Hned první večer se na nás usmálo štěstí. Obloha je sice převážně jasná, ale fučí ledový vítr a tak bereme zavděk nezamknutou maringotkou na vinici nad vesnicí. Majiteli na dálku děkujeme, vše jsme nechali v původním stavu a naší přítomnosti si určitě ani nevšimnul.

Dambořice jsou zvláštní obec na pomezí roviny a hor, co nejsou hory. Tady se ještě jmenují Ždánický les. Myslel jsem si, že jsme pořád těsně za jihovýchodním okrajem Brna a tak jsem byl v šoku, když jsem zjistil, že Dambořice měly kdysi nádraží na Ždánické dráze! Kromě toho je tu taky neobvyklý židovský hřbitov ze 16. století, který těsně přiléhá ke hřbitovu křesťanskému (a taky ateistickému).

Mimo vína se tu těží taky ropa. Dambořice asi nebudou chudá vesnice.

Na hřeben jsme se vyšplhali záhy, vlastně jsme ani nemuseli moc šplhat. Střídali jsme se v nesení těžšího batohu a přes silnici č. 54 vedoucí horským průsmykem jsme opatrně probíhali z lesa do lesa, aby na nás nebylo vidět z místa, kde kříží hranici okresů Břeclav a Vyškov. Zatím nás nikdo neviděl, v lese bylo úplně liduprázdno.

O záhadném objektu na hřebeni Ždánického lesa, který byl zřejmě součástí raketové ochrany Brna, víme už dlouho. Mysleli jsme si, že bude prázdný, ale nebyl. Něco se tu děje a my raději bývalý vojenský objekt obcházíme v uctivé vzdálenosti.

Na fotkách vypadá slunečné počasí harmonicky, ale je ještě pořádná zima a pořád intenzivně fouká. V pohorkách se nám proto nejde nejlépe a musíme být pořád oblečení v několika teplých vrstvách.

Jiřího Jirovského zabili nacisté před 76 léty. Partyzáni to neměli v místních lesích lehké, protože je kromě Němců ohrožoval také šílenec z jejich vlastního vedení, Josef Houfek, který neváhal postřílet osm spolubojovníků bez soudu i viny.

Ždánický les a ještě více Chřiby jsou ovšem různých zajímavostí plné. Pricházeli jsme třeba kousek okolo počátku vodovodu, který v historii napájel kašnu na zámku v Bučovicích.

Za silnicí 431, kterou jsme opět přeběhli ze křoví do křoví, aby nás nesopatřil nikdo z projíždějícího auta, jsme se dostali na katastr Ždánic. Nad námi se ale začaly stahovat těžké sněhové mraky.

Za proslulým kopcem U Slepice, který je nejvyšším vrcholem Ždánického lesa, jsem odbočili z hřebenovky a vydali se ke Snovídkám. Doufali jsme, že bychom někde mohli sehnat něco čerstvého k jídlu a já jsem si chtěl vyfotit nádraží v Nemoticích.

Po celém dni v lesích jsme jako první známku civilizace spatřili projíždějící spěšný vlak 1771 do Starého Města u Uherského Hradiště.

Nad Snovídkami jsme konečně spatřili dráhu do Koryčan, po které už skoro 50 let nejezdí osobní vlaky. Z Koryčan v dálce je vidět zámek a silo.

Železniční stanice Nemotice. V dálce je vidět mehcanická návěstidla.

Za soumraku kráčíme po napůl zrušené trati do Koryčan. Vybrali jsme si koleje, protože na těch nejsme vidět a nejsme tak nápadní, jako kdybychom šli po silnici. Po setmění jsme se pak vzájemně vyděsili s podobnou dvojicí, která pod rouškou tmy putovala opačným směrem.

Druhá noc byla drsnější. Protože v noci poprchávalo, ustlali jsme si v malém seníku kousk od Pečínkovy skály (na snímku, při snídani). V noci nás vzbudilo houkání sirén z Koryčan, kde se snad kromě covidu strhla ještě nějaká další živelná katastrofa. navíc jsme se na sebe v trojúhleníkových jesličkách pořád tlačili a ráno jsme byli úplně rozlámaní.

Na cestě jsme měli dva krásné hrady: Cimburk (na snímku) a Buchlov. Ani do jednoho jsme se ale nemohli podívat. Brány byly neprůstřelně uzavřeny, a tak jsem aspoň provětral dron.

Kazatelna patří k nejznámějším skalám ve Chřibech.

V sobotu už se nám vydal naproti na hřeben Chřibů Muskwa, a tak jsme museli zrychlit. Zatáhlo se a byla zima, takže jsme ani na dlouhé přestávky neměli náladu. Jedna ze zajímavějších se odehrála na místě zvaném Na Pile u Buchlovic, kde je k dispozici otevřený přístřešek i s krbem.

Našel jsem tu kus kolejnice, který mě vedl k úvahám, zda tu (třeba při stavbě Baťovy dálnice, nebo svážení dřeva) někdy nevedla úzkokolejná drážka.

S Muskwou jsme se potkali na Vlčáku nad Cetechovicemi a provedl nás aspoň částí svého chřibského království. Ukázal nám třeba nedokončené mosty nedokončené Baťovy dálnice, ze kterých si trampové udělali své kempy. Došli jsme tak během tří dnů až do okresu kroměříž a když nás Muskwa ochotně hodil do Kojetína na vlak, dostali jsme se v sobotu v noci dokonce legálně (návrta do okresu trvalého bydliště je povolen) domů.