Do Ohňové země!

A protože šlo pravděpodobně o nejvzdáleněnjší a nejdobrodružnější cestu našch životů, nenáí možné ji odbýt jediným článkem. Přinášíme proto aspoň 26 nejzajímavějších fotografií z míst, která jsme navštívili, když jsme procestovali Chile, Argentinu, Uruguay a Brazílii. Snažili jsme se vyhýbat turistickým cílům, cestovat osmaělými horami, stopem, nákladními loděmi i vlaky a hlavně co nejvíc na jih!

Strmé uličky Valparaiské.

Železniční trať (1000 mm) z Copiapá do Caldery byla úplně první na jihomaerickém kontinentu. Dnes je smutně zavátá pískem a vlaky po ní jezdí jen jednou za několik dnů (a ještě jenom nákladní).

V Antofagastě jsme byli svědky pokusu o chilskou revoluci. Pouliční boje a střelba z vodních děl tu každý den od 17 hodin zaměstnávaly jak policii tak progresivní mládež. Vyrabované banky, posprejované kostely, hořící pneumatiky a zničená auta nás měla doprovázet i při druhé návšrtěvě Chile o dva týdny později.

Také v okolí Antofagasty je v největším důlním komplexu světa Mina Escondida spletitá síť úzkokolejných železniček. Parní lokomotivy tu ale mají už jen na okrasu.

Do dolů jsme se dostali nočním stopem a v kamionu jsme se schovali před hlídačem. Ráno nás ale rychle zadrželi a k našemu štěstí nás dva mladí Jorjitos (Jirkové si pomáhají všude na světě, říkali) převezli asi 100 km přes nekonečnou slanou poušť Pocitos de Ilimac až do železniční staničky Monturaqui vysoko v horách.

Stanice Monturaqui. Neexistuje lepší místo pro natáčení westernu. Odstavený vagón by se nám na železniční trati hodil, kdybychom šli z kopce, osobní vlaky tu totiž nejezdí už desítky let. A nákladní v průměru jednou za deset dnů. Šlapeme ke hřebeni And pěšky.

Ve dne je ve zdejších poušítích ohromné vedro a slunce spaluje všechno živé. V noci pro změnu mrzne. K tomu se přidává ve výšce kolem 4000 m řídký vzduch, takže člověka nepřestává bolet hlava.

Nad Monuraqui znenadání potkáváme v úzkém zářezu vlak. Bohužel jede opačným směrem, tak se omezujeme na letmý pozdrav se strojvedoucím. Toho dne to byl jediný člověk, kterého jsme potkali.

V průsmyku Socompa překonává železnice hřeben And a státní hranici Chile a Argentiny. Protože tu nejedzí osobní vlaky, nemá posádka asi šesti argentinských pohraničníků celé dny, co dělat. A tak spí. Když je pak znenadání probudí zatoulaní češi, rychle se převlékají z pyžama do uniformy a v tom zzmatku vám dají do pasu třeba razítko s datem 32. listopadu.

Do Tolaru Grande jsme dojeli nákladním vlakem, poté, co se nám podařilo uprosti posádku (strojvedoucí, vlakvedoucí a asi pět posunovačů). Ve služebním voze u kamínek nevypadal okolní mrazivá poušť tak špatně jako v miniaturní vesničce, kde nás ve tři ráno vyhodili na ospalém nádraží. Následujících zhruba 30 hodin jsme strávili nejdelším stopováním svého života.

Kamión, který Martin stopnul, nás převezl přes pětitisícové průsmyky andskou pouští, kde není vůbec nic, kromě dopravních značek. Jezdí tu totiž auta s měděnou a stříbrnou rudou.

Salar de Pocitos je veliké slanisko, přes které vede úzkokolejka a státní silnice. Na opačném konci aktuálně vyschlého slaného jezera (asi 30 km od místa focení) leží stejnojmenné městečko a železniční stanice.

Po občerstvění v Saltě a Mendoze a dvou dnech v civilizaci míříme soustavou autobusů z pouště na jih - do pastvin Ohňové země.

Voda je tu mrazivá, vždyť přitéká přímo od antarktických břehů. Trajekty do Ohňové země jsou zdarma a byť tento je určený pouze pro náklady, podařilo se mně přesvědčit námořníky, že musím za kamarády do Ohňové země a ti přivřeli oči a vzali mě na palubu. Cersta přes Magalhãesův průliv trvá necelou hodinu. Na protějším břehu je jen betonová plocha končící v moři.

Po Ohňové zemi jsme putovali pěšky. A když jsme našli opuštěnou salaš, využili jsme její pohostinnosti a přenocovali nedaleko ovčína.

Ovce tu sdílí prostor s volně žijícími lamami. A taky volně umírajícími, jak jsme si všimli po cestě na mnoha místech. Je tu pusto a zdechliny nikdo neodklízí.

Po necelých dvou dnech putování jsme dorazili do městečka Porvenir, které působilo naprosto skandinávským dojmem.

Osobní lodě do Punta Arenas nicméně jezdí jen jednou za několik dnů, a tak nám nezbylo než se nsažit opět dostat na některou z nákladních lodí. Don Sebastian převážející velrybí tuk nás odmítl prý z hygienických důvodů. Byrokracie řádí i na nejjižnějším jihu.

Nakonec jsme se s Martinem vetřeli na malou rybářskou bárku (a Honza musel letět leteckým autobusem) a ta nás během tří hodin převezla zpět na pevninu.

V Punta Arennas je přístviště vědeckých lodí plujících do Antarktidy. Tam nás ale nevzali.

Auto nám bez americké kreditky nechtěli půjčit, a tak jsme strávili poslední den na jihu na vyůjčených horských kolech.

Krajina tu připomínala třeba Krušné hory. Nebýt toho polárního moře na obzoru.

Z Punta Arenas jsme letecky zamířili přes Santiago de Chile do Buenos Aires a dále autobusem do São Paula, kam pro nás z Evropy přiletělo letadlo. Největší město Jižní Ameriky je vlastně obří dálniční křižovatkou, na které bydlí víc lidí než v Česku.

Murales jsou zlatým kulturním dědictvím Jižní Ameriky.

Saopaulské mrakodrapy šplhající výš a výš.

A jeden trolejbus na závěr.