OP Prostějov

Pohled od západu na dvě ze šesti křídel hlavní budovy. Tentýž pohled od východu, vstříc zapadajícímu slunci. Z budov už nezbylo o moc víc než betonová kostra. Toto jsou mí kamarádi a bývalý hlavní vstup do proslulého závodu. Na rozdíl od většiny bouraných továren je OP Prostějov moderní budovou. Dost bylo chození kolem horké kaše. Jdeme dovnitř! Pohled na jedno z typických pater z mezipatra na schodišti. Uvnitř areálu přes den hodují ocelové obludy pojídající beton a kovy. OP Prostějov bez komentáře. Pohled na východ. Závěsy nepravidelně pleskající ve větru jako by hrály divadlo. Děsivá pravidelnost a prázdnota působí za setmění skličujícím dojmem. Tady nahoře je jaksi jinak než dole na zemi… Nejvyšší patro, nad kterým byla ještě kovová střecha. Ta je již snesená.

Podle některých pramenů je budova OP nejvyšší stavbou v Prostějově. Podnik ale zkrachoval už před několika lety a výrobu se nepodařilo obnovit. Na moderní průmysl je budova příliš velkolepá - má víc než jedno patro a porušuje fádní předpoklady současné výroby - linky na ležato, co nejbliž země, po které přijíždí a odjíždí kamiony. Co na tom, že krásný komplex z 50. let 20. století je ve výborném technickém stavu, stojí těsně u dálnice, disponuje vlečkou a od města je, co by kamenem dohodil. Příští týden půjde k zemi a s ním další střípek industriální historie naší země.

Protože areál je střežen, bylo nutné vypravit se na poslední defilé po vzdušných a prostorných halách Oděvního průmyslu v noci. Vzhledem k tomu, že na prostějovském hlavním nádraží zastavuje poslední vlak o půl deváté večer a zpátky jede první až o půl šesté ráno, využili jsme laskavé nabídky Vojty a společně s ¥ a Drobkem jsme se vydali na dobrodružnou cestu.

Zaparkovali jsme dostatečně aleko, ještě ve městě, aby auto nevzbuzovalo zbytečně pozornost a proházkovým tempem jsme ještě před západem slunka došli k oplocenému areálu. prvotní nadšení z objevené díry v plotě rychle vyprchalo, když jsme zjistili, že vede jen do sousední zahrady, ale dost brzy bylo jasné, kudy dovnitř. Větrací věžičky krytu civilní ochrany, které nám prozradila Jitka, byla zasypány sutí, okno v levém předsálí, které mělo být podle domluvy odjištěné, otevřít nešlo, a tak zbývala jen cesta z východu přes rozlehlé rumiště a stržený plot.

Přímo na tom místě se ale okolo zánovního vozu usadila parta mladých lidí, o kterých jsme nedovedli usoudit, zda jsou neškodní nebo ne. Teprve, když jsme ucítili omamnou vůni trávy, pochopili jsme, že tihle borci nás nenabonzují a bez dalších skrupulí jsme prolezli plotem. Teď bylo potřeba jednat rychle a obezřetně. Areálem obcházel hlídač se psem, takže jsme se ukryli za hromady cihelného recyklátu ze staveb, které měly smůlu a padly dřív než samotná hlavní budova, a jakmile byl strážce otočen zády, přeběhli jsme k hlavnímu schodišti severovýchodní ze šesti velkých věží.

Další cesta byla poměrně nenáročná. Zatím jsme netušili, že sami lezeme do dokonalé pasti, a tak jsme stoupali patro po patru a hledali těch pár zbytků zajímavých věcí, které ještě v budově, odstrojené na samu železobetonovou kostru, zbylo. Lustry, vzroky tkanin, záchod, pravěký multimetr z Metry Blansko. V teplém červovém podvečeru se venku překřikovali ptáci, tak, že nebylo slyšet vlastního slova a nemuseli jsme se tedy bát vyzrazení. Hlídač obcházel budovy pouze v přízemí, mezi sloupy, ve kterých už byly vidět navrtané otvory pro nálože - vždyť do odstřelu zbývá už jen 16 dní.

Několikrát bylo nutné přejít nad propastí po starém schodišti bez zábradlí, zavaleném sutí, v jednom patře těžké záclony ve větru pleskaly jako by mezi betonovými sloupy promlouvali herci nadpozemského divadla, jinde paprsky odražené ze zapadajícího slunce vykouzlily zvláštní barevná představení. Hlídače jsme mohli pozorovat přímo shora, stačilo znehybnět, když procházel o několik pater níž pod námi. Tak jsme postupně vylezli až na střechu, kde už na nás čekal mramorový měsíc.

Pak se to ale stalo - past sklapla. Setmělo se a během několika minut ustal větřík i zpěv ptáků. Celý areál OP Prostějov zahalilo dokonalé ticho - takové, že každý kamínek pod naší nohou zakřupal. Světla ubylo a zem zahalila tma. Stáli jsme ve výšce a jen podle sluchu odhadovali, kde je hlídač. Cesta dolů byla zdlouhavá a nebezpečná - trvalo snad hodinu, než jsme vyběhli na stejném místa, kudy jsme před dvěma hodinami vnikli dovnitř, ven z budovy a dali Oděvnímu průmyslu poslední sbohem. Tentokrát dopadlo vše na výsost dobře a ve městě už na nás čekala vždy přívětivá Anička.

Podrobný článek o historii, podobě a stavu areálu připravuji na této stránce.