Opole s Drobkem

Drobka jsem dlouho přemlouvat nemusel, což nelze říct o jejích rodičích, ale nakonec slavila úspěch a tak jsme mohli v sobotu 24. dubna (ano, byl to můj dárek k svátku) vyrazit o půl sedmé ráno z Javorníka a po přestupu v Jeseníku překročit hranici do Głucholaz.

Ačkoliv jsem v Głucholazech i Nyse již vlakem byl, krátká spojovací dráha, na níž zajišťují spojení právě jen dva páry mezinárodních spěšných vlaků, pro mě byla lákadlem č. 1. Ve stanici odstoupila z vlaku česká bardotka a dostali jsme polskou SU 42 s velkýma očima. Kromě nás ve vlaku seděli už jen starší čeští manželé a jedna Polka. Polský průvodčí prováděl sčítání, které jistě předchází konečný ortel. Dřív než jsme se nadáli, zastavil vlak v Nyse.

Necelou hodinku na přestup jsme vyplnili návštěvou trhu, který připomínal ve všech rysech obdobná zařízení na Ukrajině, až jsem se lekl, pozřením žampionové zapiekanky v parku a koupí baterií do foťáku a zelí do vlaku (ach ty nekonečné tradice). Nysu oba známe a stejně není nad čím se rozplývat.

Ke všeobecnému zklamání nebyla moderní motorová jednotka značky Pesa do Opole vůbec prázdná, ba dokonce by se dalo říci, že byla plná. Jak jsme později zjistili, na vině jsou slavnosti města Opole, díky kterým jsme však na náměstích a v ulicích taky narazili na řadu zajímavých věcí. Ještě jsme ulovili místo na sezení a za chroupání zelí a pozorování nádražíček (protože ostatní krajina za to, snad kromě lesů u Szydłówa, nestála) jsme hladce přistáli v Opoli.

Cesta do města byla nasnadě a hned zkraje (poté, co jsme se upatlali o nějaké dobré, ale nadmíru lepivé zákusky) nás překvapil bouřící a klokotající život opolských ulic. Prodej kovářských výrobků a svíček, propagace českých i polských regionů, výstava dětmi malovaných chladících věží elektráren, sochy živé i mrtvé, pouliční antikvariát, balónky a šašci se nezastavili ani na okamžik a tak jsme si razili cestu vší vřavou a podivovali se tomu, proč všude vlají ukrajinské vlajky.

Opole je rozhodně hezčí město než nešťastná, válkou zasažená Nysa a tak bylo, na co se dívat. Záhy jsme zjistili, že vlajky nejsou ukrajinské, nýbrž městské a také jsme seznali, že místní jeptišky jsou velmi prudérní a cudné.

Unaveni procházkou, jídlem i pitím jsme se ještě na hodinku jali odpočívat na nábřeží nám dobře známé Odry, v níž jsem se chtěl původně vykoupat, ale spatřiv nepřeberné množství hnusu, jež od jihu (a jen doufám, že ne z Moravy) přinášela voda, rozmyslel jsem si svůj záměr a raději jsem pozoroval kolemjsoucí lidi a psy, zatímco Drobek navštívila říši snů.

Protože jsme disponovali celodenní síťovou jízdenkou SONE+PKP za úžasných 250 Kč, přehodnotili jsme cestu autobusem a zamířili jsme zpátky do Nysy stejným vlakem, který nás z ní odvezl. Tentokrát jsme už usnuli oba.

Trať z Nysy je mimo provoz, proto bylo třeba do Paczkówa, jenž byl naším dalším cílem zvolit autobus. Jen neotrlého cestovatele by mohla vyvést z míry skutečnost, že díky špatné radě místních nám ujel spoj přímo před očima. Neztratili jsme halvu a vyhledali jsme pomoc obézní informátorky v prvním patře autobusového nádraží (olejová barva na stěnách, malé okénko a hluboké východoslovanské ł mně opět připomnělo cosi ukrajinského), která nám poradila dálkový spoj ve směru Kudowa Zdrój. Patří už ke kolortiu cest na východ, že řidič se mně pokusil okrást o čtyři zlatky, ale netušil, že starý trik na cizince znám a nakonec bez dlouhých prostestů peníze vrátil.

Paczków sám je starou pevností s obdivuhodným eliptickým půdorysem, který se však již do značné míry rozpustil v síti moderních ulic, které se za staletí na město nabalily. Co ale zůstává, jsou robustní hradby a devatenáct kruhových bašt, každá trošku jiná a všechny krásné. Chvíli nám trvalo, než jsme nalezli restauraci se záchodem a následně jsem se projevil jako lama, když jsme Drobi přesvědčil k cestě úplně špatným směrem. Přestože si na mě mohla smlsnout, vynadala mně jen trošku.

Po nápravě kurzu jsme zamířili v ústrety zapadajícímu slunečnímu kotouči a zanedlouho jsme stopli první auto, jehož mladý řidič nás však svezl toliko necelý kilometr. Další tři jsme šli pěšky až téměř k hraničnímu přechodu po nové silnici v absolutní rovině mezi nudnými poli. Nicméně halasný zpěv nás zabavil do doby, než nás vzal jiný Polák. Drobka už to nepřekvapí, ale já jsem se podivil nad tím, kolik řidičů používá zkratku z Polska do Polska přes javornický výběžek. Jen tak dál.

Již za tmy jsme stáli na javornickém náměstí a seznali jsme, že není akci co vytknout. A to je vlastně také její jedinou chybou - nestalo se nic nečekaného, nezatkli nás, nemuseli jsme utíkat ani jsme se pořádně neztratili, takže to nebylo žádné dobrodružství! Příště budu blbnout víc.

Související články:
	Téma: Polsko Nejen rovinatý severní soused naší země. Polsko mně učarovalo především svým podhorským jihem.…		Téma: Sudety Zádumčivá oblast česko-polsko-německého příhraničí a několik enkláv dále od hranic patří mezi má nejoblíbenější místa na celém světě. Tudy kráčela bezpočtukrát…