| 2. 10. 2021
| První víkend v Katalánsku jsem nemusel program nikterak hledat, našel si mě totiž sám. Profesor Mark Nieuwenhuijsen, který na IS Global působí a který je odborníkem na městské životní prostředí, pozval všechny kolegy na komentovanou procházku po dstarých, zaniklých i zrenovovaných pramenech v okolí Barcelony. A protože program byl slibný, ale docela krátký, rozhodl jsem se ho ještě poněkud rozšířit. |
|
Původní plán se odvíjel od sobotního srazu v 9:00 na okraji Rubí, odkud jsme torrentem (převážně suchým korytem, kterým potok protéká jen sezónně) vystoupali na úbočí borového kopce Puig Pinós. Po cestě jsme nakoukli do blízkosti několika vyschlých nebo i aktivních pramenů, které tu po staletí budovali obyvatelé vysočiny. V poměrně strmých kopcích si na konci 19. století své letní sídlo zbudovala také rodina Can Mòritzů, která od roku 1856 v Barceloně vařila dodnes populární pivo. Díky tomu (a uplatnění tehdejší technologické novinky - umělého chlazení piva) zbohatli a vystavěli si haciendu se zahradami nad Rubí. A protože zdejší borové lesy jsou poměrně suché, souzčástí zahrady byly i vodní prvky, kolem pramenů, kde se mohli návštěvníci ovhladit a osvěžit. Jeden takový pramen byl i naším cílem.
Profesor Nieuwenhuijsen se zaměřuje mj. na tzv. „blue spaces“, tedy vodní prvky v kulturní krajině. A právě na náklady obce obnovená fontanella rodiny Mòritzů nám posloužila jako krásný příklad umístění takových prvků v krajině. Výprava se odsud vracela zpět, ale já, hnán touhou po dobrodružství, jsem hodlal ještě pokračovat přes hřeben až do údolí řeky Llobrgat, kterým vede úzkokolejka vlastně přímo zpátky do města, kde bydlím - tedy do L'Hospitalet de Llobregat - návrat by tak neměl být složitý. Hned po rozloučení s kolegy jsem ke svému překvapení nicméně narazil na další „blue space“, tentokrát ovšem opuštěný a doposud nezrekonstruovaný. Obří rozpadající se koupaliště na hřebeni hot bylo natolik působivé, že jsem o něm sepsal samostatný článek.
Dál už se moje cesta ubírala převážně z kopce dolů do údolí říčky de Gaià a do Olesy de Montserrat na večerní úzkokolejný vláček. Ačkoliv celková délka trasy byl jen něco přes 20 km, musím uznat, že s batohem na zádech a v tropickém horku, které tu ještě počátkem října panuje, jsem měl co dělat. Nevzal jse si s sebou víc než půl litru vody a i když jsem u pramene Moritzů láhev doplnil, zažil jsem žízeň, jakou už hodně dlouho ne. Plechovka Hola coly v Olese ve mně doslova zasyčela. Myslím, že v Katalánsku se mně bude líbit!
 | Celková trasa = zelená čára od východu (do Rubí jsme s kolegyní Ninou přijeli vlakem = červená čára) k západu (do Olesy na vlak jsem došel sám před západem slunce = červená čára) měřila jen asi 22 km. Musel jsem ale přiznat sobě i ostatním, že jsem ve vyprahlé kopcovité krajině měl, co dělat, abych ji ušel. |
|
 | Den začal raním srazem s kolegyní Ninou, která je v Barceloně rovněž na stáži, na náměstí Plaça de Catalunya, odkud jede podzemím vlak do Rubí. |
|
 | Cíl společné části výletu byl pramen v zahradách rodiny Can Mòritz, po léta opuštěný a nedávno zrestaurovaný na obecní náklady. |
|
 | Společná fotka. Já se nacházím zcela vpravo v tričku s Rychlými šipkami, profesor Nieuwenhuijsen, který výpravu pořádal v modré košili třetí zprava. |
|
 | Monstrózní betonová stavba prý zkrachovala po dvou tagických utonutích místních chlapců v bazénech, která zapříčinila úpadek zájmu o koupání. Spíš jde ale o typickou urban legend. |
|
 | Prvním náročným přechodem hřebene, kdy se ze mě pot lil bylo překročení silnice mzei Rubí a Ullastrellem. Propotil jsem triko, odměnou mě nicméně byla krásná říčky de Gaià. |
|
 | Po celé cestě jsem takřka nikoho nepotkal. katalánci moc pěšky nechodí, podlehli svodům klimatizovaných aut a koupání v moři. Vnitrozemí je o víkendu převážně liduprázdné. Společnost mně tak dělal alespoň na chvíli tahle plachá vodní želva. |
|
 | Sverně od mojí trasy se k otevření hotovila nová dálnice. Auta po ní ještě nejezdila, takže tu aspoň nebyl hluk. Hustota zástavby i v širším okolí Bracelony ale utlačuje přírodu víc a víc. |
|
 | Sídliště Can Vilalba je typickou předměstsky nepřátelskou periferií. Na první pohled hezké a honosné vilky jsou propojeny pouze silnicí - pěšky se tu nechodí a všichni jezdí jen do města svými auty. Nejsou tu chodníky, obchod ani hospůdka, takže moje žízeň roste dál. Je to neživotné ghetto. |
|
 | Teprve vpodvečer jsem dorazil do Olesy, kde jsem v samoobsluze sehnal místní Hola colu. Neodolal jsem a koupil jsem si hned dvě plechovky. Bez přehánění šlo o vrchol dne. |
|
 | Konkurovat mu mohla snad jedině unikátní dvojkolejná úzkokolejka z Barcelony na sever do nádherného pohoří Montserrat. Na skalnatý hřeben v dálce se musíme společně podívat, až přijede Doubravka! |
|
 | Poslední fotku jsem zachytil při čekání na vlak. 100 mm lokomotiva 254.02 s nákladním vlakem uhání z Barcelony pod štíty Montserratu do Súrie. |
|
| Zpět
Komentáře:
Stránka:
|
|
Poslední komentáře:
Autor: Julie Novotná Text: Dobrý den, chci se zeptat, komu mám napsat, pokud chci nafotit vnitřek objektu pro můj nastávající fotografický projekt. Kdo vlastně objekt vlastní?
Děkuji, Julie Číst
Autor: FJerzy Text: Pracoval jsem ve Vlněně jako student na konci 80 let. Rozvážel jsem utkané látky ke kontrolním stanovištím, kde se kontrolovaly a případně opravovaly. Tyto jsem pak rozvážel do skladu na jiném patře.
Nejvíc však vzpomínám na to, jak každý den ráno přivezl autobus ženy z vězení, které tam pracovaly. A já s nimi! Taková obdoba Skřivánci na niti! Číst
Autor: Hanka Text: ten stoleček na pavlači je designový kousek https://search.seznam.cz/obrazky/?q=stolek+pavouk+Halabala&oq=stolek+pavouk+Halabala&aq=-1&ms=15160&ks=46&sourceid=top&color=any&size=any&pornFilter=1&productOnly=0&sId=GOcA8jFVBMdQmeh-8SIb&sgId=MC43NTQ5MDMzNzg0MjMwODc3IDE3NTc1NjgwMjcuMjc4 Číst
Autor: JzA Text: Díky, opraveno. Číst
Autor: Jan Text: Len drobná pripomienka k asi neúmyselnej zámene ulíc v popiske mapky z roku 1907 - tehdejší Třebízského je dnešná ulice Chaloupkova, dnešná Košinova je na mapke vedená ako třída Komenského. Číst
|
|