Lapák

Spodní kilometr Lapáku je pěkně zaklenut.

Měla to být odměna za zvládnuté státní zkoušky. Chtěl jsem odejít domů, převléci si oblek, najíst se a vybavit se na průzkum tunelu vedoucího 3 km pod pražskými ulicemi, do kterého slibovala proniknout pozvánka společně s lidmi z pražské pobočky SPJF.

Zkoušky ale byly oproti očekávání náročnější a tak ve chvíli, kdy byla vyhlášena poslední známka, zbývalo do odjezdu vlaku jen asi 30 minut. Rozloučil jsem se v duchu s podzemím a vydal se domů. Jenže opojení z nenadálé svobody po měsíci, kdy jsem měl dovolenou, neopouštěl jsem byt a učil jsem se, radost nad uzavřením bezmála pětileté práce a snad také závan jakéhosi zvláštně mrazivého vzduchu přicházejícího bůhví odkud, mě nečekaně přiměly změnit názor. Vystoupil jsem z tramvaje před nádražím, rychle si koupil jízdenku a vběhl do podchodu. Do vlaku jsem nastoupil v poslední chvíli tak, jak jsem byl. V obleku, s kravatou a taškou s počítačem v ruce. Zatímco mí státnicoví kolegové zapíjeli své úspěchy a neúspěhy někde v hospodách, sehnal pro mě Menhart nouzové staré oblečení, abych si nový oblek neušpinil pavučinami a blátem a na smluvené místo mě do opuštěné zahrady pod rezavou vanu schoval boty, hadry i baterku, abych se do podzemí dostal. Vzhledem k mému zpoždění totiž nepřipadalo v úvahu, že bych stihl skupinu ostatních dobrodruhů, nicméně dohodli jsme se, že se převleču, své svršky zanechám ukryté v opuštěné zahradě a v tunelu kamarády dostihnu.

Ve vlaku jsem usnul a jak ze mě vyprchávala únava a stres posledních dní, nabýval jsem nových sil. Když jsem přijel do Prahy, byla už úplná tma. Přestup na metro, pak tramvaj a nakonec jsem vystoupil na rušné ulici na docela neznámém místě. Teď byla situace kritická - musel jsem přesně sledovat stručné pokyny poslané na poslední chvíli v SMSce Menhartem, který již nyní dlí pod povrchem metropole. Podařilo se mě najít špalík opuštěných pobouraných domů a opatrně se proplížit pod okny do zahrady, ve které jsem neměl co dělat. Našel jsem vanu a jako ve špionážním filmu byly přesně na smluveném místě, které jsem dosud neznal, boty, oblečení i baterka.

Na několika místech je tunel Lapáku propojen s kanalizační sítí pod Prahou.

Z rušné ulice do opuštěné zahrady doléhalo zvonění tramvají, za plotem občas prošel člověk s telefonem. Nikdo si mě ale nevšímal. Vysvlékl jsem si oblek, vyzul boty a vše ukryl pod vanu. jen počítač jsem si vzal s sebou po rezivých stupních žebříku mizejícího za vanou do podzemí. V obdélníkovém tunelu bylo tepleji než v mrazu na povrchu, oblil mě ztuchlý zápach, pod nohama protékal nevelký potůček. Podle domluvy jsem se vydal v předklonu, s taškou v ruce směrem po proudu potůčku a rázem jsem zapomněl na státnice, tramvaje a vůbec vše na povrchu zemském.

V předklonu mě bolela záda a baterka nesvítila moc silně, chtěl jsem proto co nejdříve dohnat ostatní, známé i neznámé kamarády a pokračovat společně. Každým okamžikem jsem v neznámém tunelu očekával, že spatřím před sebou světlo, to ale nepřicházelo. Nevěděl jsem přesně, kde jsem, ani kam jdu, ale věřil jsem, že ostatní jsou nedaleko přede mnou. Museli být přede mnou ale pořádný kus. Po chvíli jsem uslyšel hukot a zanedlouho spatřil odbočku vejčitého profilu vedoucí někam do kanalizační sítě pod Prahou. Znělo to jako vodopád. Měl jsem sice strach, sám na neznámém místě, ale zvědavost byla silnější. S notebookem před sebou jsem postupoval zúženou rourou, až jsem v chabém světle baterky spatřil rozdvojení stok a kalné splašky valící se ještě hlouběji pod zem. Vrátil jsem se do hlavní štoly a rozběhl se v předklonu, abych dorovnal zpoždění a dohnal ostatní.

Až nyní jsem si uvědomil, že jsem nic nejedl, a tak jsem slupnul jeden ze dvou čokoládových bonbónů, které mně dala Drobek ráno pro štěstí a které jsem nemohl se strachem staženým žaludkem vůbc sníst. Baterka dohasínala. Musím zrychlit, než se vybije, pak zůstanu v tunelu bez pomoci a sám. Utíkat v předklonu s těžkou taškou v ruce není nic příjemného, zvláště, když běžíte dva kilometry. Tak dlouho mně trvalo, než baterka docela zhasla. Po cestě jsem po úzké betonové lávce bez zábradlí překonal podzemní jezero bůhvíjaké hloubky, baterka na dno nedosvítila, a minul několik dalších odboček. U několika poklopů jsem se na žebříku marně pokoušel zachytit signál mobilu a zavolat či napsat zprávu Menhartovi. Pak se baterka vybila úplně a já zůstal v podzemí potmě.

Průzkum jedné z odboček s loučí.

Sedl jsem si na kamenný okraj nad kynetou, kterou tiše protékal potok, a přemýšlel jsem. Třeba se zdrželi v nějaké odbočce a jsou za mnou. To by vysvětlovalo, proč jsem skupinu nedohnal ani po stovkách metrů běhu. Nebo se od vstupní šachty vydali opačným směrem proti produdu a vrátí se sem dolů. Občas z povrchu zaznělo dunění, větší starost mně ale dělaly krysy. Snědl jsem i druhý čokoládový bonbón a rozhodl se, že počkám hodinu, kdyby se někde vynořili kamarádi. Bez pohybu mně začínala být pořádná zima, ale snažil jsem na ni nemyslet a pohroužit se do sebe. Pak jsem začal dělat dřepy.

Když nikdo nepřijde, začne mě Menhart po určité době shánět. Najdou oblek pod vanou a přijdou pro mě. Ale za jak dlouho? Budou mít strach, když se neozvu? Mohl bych se vydat nazpět a svítit si mobilem, ale při jeho chabém světle přes podzemní jezero s lapákem písku neprojdu. Snad kdybych otevřel notebook a svítil si monitorem? Nehybně, jen s malými přestávkami na dřepy, jsem seděl něco přes hodinu, když se mně konečně zazdálo, že slyším v dálce lidský hlas. Pak se za záhybem objevila podivně oranžová záře, nepřipomínající v ničem čelovky podzemních živlů a nakonec jsem spatřil několik postav s loučí, jak kráčí tunelem. Ani nevypadli překvapení, že mě vidí. Jenda z mých torií byla správná - opravdu se vydali nejprv proti proudu a nahoře se zdrželi, jenže neměli, jak mně dát vědět a tak když jsem se snažil kamarády dohnat, byli oni za mnou.

Na pravé straně autor textu s počítačem v pravé ruce.

Společně jsme nakonec tunelem došli až k Vltavě, přesněji k místu, kde hladina v chodbě dosahuje takové výšky, že nelze dál pokračovat bez lodi - odsud už je k řece jen kousek. Prozkoumali jsme ještě několik odboček a asi po dvou hodinách se vynořili na povrchu na stejném místě, kde jsme do podzemí vlezli. Konečně jsem viděl do tváří svým souputníkům, ale téměř nikoho jsem neznal, snad kromě Menharta a Martina R., který mně dovolil použít své fotky. V obleku jsem byl terčem vtípků a po cestě k nádraží mně v něm byla taky pořádná zima. Ale co je to troška chladu? Já jsem šťastný, vždyť jsem udělal státnice!

Související články:
Warning: Division by zero in /data/web/virtuals/99116/virtual/www/domains/jza.smerem.cz/dalsiclanky.php on line 129	Téma: Lapák - tunel Motolského potoka Lapák je slangový název pro tunel Motolského potka pod Prahou. Jsou v něm dva lapáky písku. Zdroje Podrobný popis povodí Motolského potoka. Dostupné…		Článek: Levobřežní procházka Prahou 6. 2. 2016
Warning: Division by zero in /data/web/virtuals/99116/virtual/www/domains/jza.smerem.cz/dalsiclanky.php on line 129	Téma: Podzemí Podzemí přirozené i lidmi vyhloubené. Jeskyně, štoly, sklepy, chodby, bunkry, tunely a nádrže. Nejvíce článků je zatím na stránce Brněnské podzemí, al…	Warning: Division by zero in /data/web/virtuals/99116/virtual/www/domains/jza.smerem.cz/dalsiclanky.php on line 129	Téma: Pražské podzemí Z pražského podzemí jsou zpracována následující hesla: Lapák, tunel Botiče, Fejkova pískovna alias Bílý kůň, podzemní pískovna Indiánka, odvodň…
	Článek: Státnice z algebry 12. 2. 2014