V dubnu 2007 za zdmi Zbrojovky ještě doznívalo hučení strojů. Výroba tu skončila před necelým rokem…

Protože podrobný článek o brněnské Zbrojovce, její historii, současném stavu a blízké budoucnosti chystám pod příslušným statickým tématem, zmíním se jen krátce, jak jsme poprvé pronikli za funkcioanlistickou bránu někdejšího největšího zbrojního závodu v Československu.

Chmurnou neděli 3. listopadu 2014 jsme věnovali především průzkumu Vlněny, jak jsem popsal v předchozím článku. Protože jsme toho ale s ¥ neměli dost, nebo právě proto, že nás romantika chátrajícího průmyslu povzbudila k dalším objevům, zamířili jsme v pozdním odpoledni spadaným listím na chodnících ještě do Židenic, kde těsně za premonstrátským klášterem na Lazaretní ulici stojí zvláštní brána s věží a administrativní budovou někdejší brněnské chlouby - Zbrojovky. Továrna samotná pochází z prvních roků Československé republiky, brána však byla postavená až později, za 2. světové války.

Jednoznačně dominantním architektonickým prvkem továrny je válcovitá věž vodojemu. Na její plošině umístěné směrem ven k řece, stával za války voják se samopalem a hlídal neproniknutelnost továrních zdí.

Ačkoliv podnik ukončil definitivně výrobu v roce 2006 a na místě nádherného továrního areálu se plánuje výstavba obytné čtvrti, je areál stál hlídaný a mezi kulisami chátrajících budov, zařízení a vleček střídavě (ne)fungují desítky menších firem. Zvláštní atmosféru dodávají bludišti továrních hal, ramp, potrubí, kolejí a ulic o velikosti menšího města stovky odstavených aut, která sem postupně naváží a jako umírající inventář náhradních dílů skladuje místní autosprávkařská firma. Tlející vraky jsou o to zajímavější, že jde většinou o vozy výjímečné svojí cenou nebo specifickým využitím. Pod zdmi výrobních hal tak narazíte na luxusní limuzíny stejně dobře jako na netradiční sanitky, školní autobus nebo pohřební vozy.

Fasády strádají děravou střechou a zpuchřelou omítkou. Lepší už to ale nebude, převážnou část areálu čeká demolice.

Nejprve bylo nutné si vymyslet vhodnou záminku k průniku do království industriálního zmaru. Pomohla nám znalost místních poměrů a vhodná výmluva na návštěvu jednoho z autoservisů, který má otevřeno právě v neděli. Až když jsme prošli vrátnicí pod ostražitými pohledy hlídačů, uvědomil jsme si, co se nám podařilo - dostat se za neproniknutelné zdi, okolo kterých jsem odmalička chodil s posvátnou hrůzou a z ní vyvěrající zvědavostí - co se ukrývá v budovách za zdí? Kde vlastně stojí ta obří válcová věž a odkud svítí za chladných zimních večerů a nocí neony ve tvaru podivného modrého loga připomínajícího pohled do hlavně pušky či kulometu? Tisíckrát jsem sledoval hranatou věžičku z vlaku projíždějícího židenickým nádražím, až jsem se rozloučil s nadějí, že někdy stanu u jejích dvěří. A teď je nadosah! Vrhli jsme se do bludiště hal a hltali každý další krok, každý roh, který nám odkryl o kousek víc z rozlehlého území brněnské Zbrojovky.

Logo Zbrojovky připomíná pohled do hlavně kulometu nebo pušky. V noci zářívaly modré neony nad mořem továrních světlíků a střech.

Strávili jsme tehdy v továrně skoro tři hodiny a když jsme již za tmy opouštěli areál přes vrátnici, z pohledů strážných bylo jasné, že nám neuvěří návštěvu autosevisu, který zavřel už před hodinou. Naštěstí nebylo potřeba nic vysvětlovat. Když se rozsvítily lampy, bylo mně jasné, že do Zbrojovky musím co nejdřív zase, než zmizí podzimní nálada umírajícího času, která tak krásně souzní s chátrajícím areálem a než zmizí továrna celá.

Dočkal jsem se brzy. Hned příští sobotu jsme vyrazili v mírně obměněném složení s ¥ a Tomem, tentokrát ovšem sbratřenými, do Zbrojovky znovu. Nacvičený trik na vrátnici zabral (tím spíš, že Tom je majitelem luxusního Mercedesu W123 přezděného piáno), byť pohledy strážných byly tentokrát ještě nedůvěřivější. Když jsme zahnuli za roh z dohledu vrátnice, mysleli jsme si, že máme vyhráno. Ale ouha. Sotva jsem začal pořizovat první snímky továrního labyrintu a zatoulali jsme se mimo oblast autoservisu, zjevil se před námi neohrožený hlídač a jal se zkontrolovat účel naší přítomnosti v odlehlém, opuštěném koutě továrny.

Budovy v areálu Zbrojovky nejsou nejstarší, ale na zajímavosti jim to většinou neubírá.

Všechny výmluvy byly marné a tak jsme raději vyrukovai s pravdou. Důsledkem bylo okamžité vyprovození mimo areál, nicméně náš nefalšovaný zájem o historii a stav Zbrojovky nakonec přecejenom obměkčil srdce chrabrého strážce a tak nám v rámci vyhazovu poradil, jak a kdy se do továrny vrátit tak, abychom mohli nepozorovaně zdokumentovat vše, co budeme chtít. Není nad kvalitní know-how.

Továrny, kostely a koleje. Židenice jsou záležitostí srdce, které krvácí pro industriál.

Třetí a prozatím poslední návštěva tedy následovala hned následujícího dne, tentokrát s pátračem Moukou. Vhodná doba a osvědčený trik na vrátnici nám umožnily několikahodinovou prohlídku areálu s foťákem vypůjčeným od Stopaře a tak se, společně se svědecvími bývalých zaměstnanců, můžete těšit na podrobný popis historie a současnosti Zbrojovky, který bude postupně zpracován pod tématem Zbrojovka Brno.